Zákaz hovořit o víře bez znalosti
O Alláhu a o víře, kterou lidstvu dal za povinnost následovat, nesmíme hovořit bez znalosti. Pokud se toho dopustíme, spácháme největší možný hřích, pramen všech dalších hříchů, protože v sobě obsahuje také modloslužebnictví, přidružování k Alláhu a považování jiných, za rovné Stvořiteli.
Vznešený Alláh praví:
وَلَا تَتَّبِعُوا خُطُوَاتِ الشَّيْطَانِ ۚ إِنَّهُ لَكُمْ عَدُوٌّ مُّبِينٌ ﴿١٦٨﴾ إِنَّمَا يَأْمُرُكُم بِالسُّوءِ وَالْفَحْشَاءِ وَأَن تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ ﴿١٦٩﴾
“A nenásledujte stopy satanovy, vždyť on vaším nepřítelem je zjevným! On přikazuje vám jen špatnosti a hanebnosti, a abyste o Bohu říkali něco, o čem nemáte ponětí.” (Bekara: 169-170)
Rovněž říká:
قُلْ إِنَّمَا حَرَّمَ رَبِّيَ الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ وَالْإِثْمَ وَالْبَغْيَ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَأَن تُشْرِكُوا بِاللَّهِ مَا لَمْ يُنَزِّلْ بِهِ سُلْطَانًا وَأَن تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ
“Rci: Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.” (A’ráf: 33)
Vznešený Alláh proto přikazuje:
وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ ۚ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَٰئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولًا
“A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly.” (Isrá: 36)
Pamatujte na hadís ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ حَالَتْ شَفَاعَتُهُ دُونَ حَدٍّ مِنْ حُدُودِ اللَّهِ فَقَدْ ضَادَّ اللَّهَ وَمَنْ خَاصَمَ فِي بَاطِلٍ وَهُوَ يَعْلَمُهُ لَمْ يَزَلْ فِي سَخَطِ اللَّهِ حَتَّى يَنْزِعَ عَنْهُ وَمَنْ قَالَ فِي مُؤْمِنٍ مَا لَيْسَ فِيهِ أَسْكَنَهُ اللَّهُ رَدْغَةَ الْخَبَالِ حَتَّى يَخْرُجَ مِمَّا قَالَ
„Kdokoli se falešně přimlouvá, aby neproběhla Alláhem stanovená sankce, ten se zprotiví Alláhu. Kdokoli se pře ve prospěch falši a je si toho vědom, na toho bude dopadat Boží hněv, dokud toto neodvolá. Kdokoli o věřícím prohlásí něco, co o něm není pravda, Alláh ho umístí do smrduté díry na dně Pekla, dokud své tvrzení nestáhne zpět.”1
V hadísu od Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنهما ohledně těch, kteří poradili zraněnému muži ve věci jeho rituální čistoty, aniž by o tom měli nejmenší znalosti, čímž způsobili jeho smrt, Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
قَتَلُوهُ قَتَلَهُمُ اللَّهُ أَلاَّ سَأَلُوا إِذْ لَمْ يَعْلَمُوا فَإِنَّمَا شِفَاءُ الْعِيِّ السُّؤَالُ…
“Zabili ho! Ať i je Alláh zabije! Proč se jen nezeptali, když nevěděli, vždyť otázka je uzdravujícím lékem na chorobu nevědomosti! …”2
Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja o tvrzeních o Alláhu a o islámu bez patřičných znalostí a vědomostí pravil:
“Tento čin je u Alláha na nejvyšším stupni zákazu a představuje ten nejnebezpečnější ze všech hříchů. To proto, že tento hřích v sobě zahrnuje i lež o Alláhu, připisování Alláhu něčeho, co Alláhu nepřísluší, změnu Jeho víry, popírání toho, co Alláh potvrdil, potvrzování toho, co Alláh popřel, ustavení toho, co Alláh učinil nicotným, nepřátelství vůči tomu, co On miluje, náklonnost vůči tomu, co On nenávidí, jakož i popisování Alláha něčím, co Boží podstaty, vlastností, slov anebo činů není důstojné.
Když hovoříme o zákazech, není zákazu striktnějšího, nežli je zákaz tohoto činu. Neexistuje hřích nebezpečnější, nežli je tento. Tento čin je základním stavebním kamenem dokonce i nevíry a modloslužebnictví. Je základním a úhelným kamenem také všech podob inovace a bludu.”3
O podvodnících, kteří sebe považují či jsou jinými považováni za učence
Není většího nebezpečí pro nauku a pro učence, nežli ze strany těch, kteří sami sebe připisují, či jsou jinými připisováni nauce, avšak nemají s naukou a ani s učenci vůbec nic společného.
O něm je řečeno:
فَمَنْ أَظْلَمُ مِمَّنِ افْتَرَىٰ عَلَى اللَّهِ كَذِبًا لِّيُضِلَّ النَّاسَ بِغَيْرِ عِلْمٍ ۗ إِنَّ اللَّهَ لَا يَهْدِي الْقَوْمَ الظَّالِمِينَ
“Kdo je nespravedlivější než ten, který si o Bohu lži vymýšlí, aby tak svedl lidi bez jakéhokoliv vědění? A Bůh věru nepovede lid nespravedlivý.” (An’ám: 144)
Takoví lidé hovoří na základě své neznalosti, myslí si, že napravují lidi, avšak ve skutečnosti jen zasévají rozkol a zkázu.
وَمِنَ النَّاسِ مَن يُجَادِلُ فِي اللَّهِ بِغَيْرِ عِلْمٍ وَيَتَّبِعُ كُلَّ شَيْطَانٍ مَّرِيدٍ
“Jsou pak mezi lidmi někteří, kdož hádají se o Bohu, aniž něco vědí, a následují každého satana vzpurného.” (Hadždž:3)
وَمِنَ النَّاسِ مَن يُجَادِلُ فِي اللَّهِ بِغَيْرِ عِلْمٍ وَلَا هُدًى وَلَا كِتَابٍ مُّنِيرٍ ﴿٨﴾ ثَانِيَ عِطْفِهِ لِيُضِلَّ عَن سَبِيلِ اللَّهِ ۖ لَهُ فِي الدُّنْيَا خِزْيٌ ۖ وَنُذِيقُهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ عَذَابَ الْحَرِيقِ ﴿٩﴾
“A mezi lidmi je i ten, jenž o Boha se hádá, aniž něco zná a aniž je veden a aniž má Písmo osvícené, a kroutí krkem svým, aby svedl jiné z cesty Boží. Hanba mu na tomto světě! A v den zmrtvýchvstání mu dáme okusit trestu spalujícího.”(Hadždž:8)
Kdo polemizuje o víře v přítomnosti někoho, kdo je o ní znalejší, nežli on, pouze ukazuje, kolik má v sobě sprostoty a nestydatosti a nakolik je tupým hlupákem a nehorázným ignorantem. Vidíš-li mladíka, utřinosa a holobrádka, jak diskutuje před učenci, dokonce I kdyby byl vzdělaný, potom věz, že v něm není nejmenšího dobra, protože takový člověk v sobě nemá pražádného studu.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
ما كان الحياءُ في شيءٍ قطُّ إلّا زانه وما كان الفُحشُ في شيءٍ قطُّ إلّا شانه.
“Není nic, v čem by bylo studu, aniž by stud tuto věc nezkrášlil. A není nic, v čem by bylo nestoudnosti, aniž by nestoudnost tuto věc nezohyzdila!”4
Mejmún ibn Mihrán pravil: “Pečlivě se vyvaruj debat a polemik o víře. Nediskutuj ani s učencem, ani s neznalcem. Co se týče učence, budeš-li s ním polemizovat, on ti upře znalosti, které má a už ho nebude zajímat, co děláš. A co se týče neznalce, ten ti tak akorát vnese do srdce neklid a stejně tě nakonec nebude poslouchat.”5
V dnešní době získala nový význam slova Ajjúba as-Sichtijáního, který na otázku, zda bylo znalostí dříve více či je jich více dnes, odpověděl: “Dnes je více řečí, ale dříve bylo více skutečné nauky, nežli je jí dnes.”6
Slaboduší ignoranti odpočátku fušovali do řemesla učencům, ale v moderní době nabrala tato fušeřina bezprecedentní spád.
Jedni takoví promlouvali o délce plnovousu a nohavic, druzí takoví o trestu za odpadlictví, odlišnostech ve vztazích a úlohách mužů a žen, o správné definici krajní nouze, o (ne)existenci útočného džihádu anebo třetí takoví třeba o věku matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها v době zásnub s Poslem Božím صلى الله عليه وسلم. Nezastavili se však u toho.
Pak jedni mluvili o správně vykonané modlitbě a o víře toho, kdo se nemodlí, druzí o trestech v islámu, předpisech cestování žen, anebo třetí o možném výskytu méně autentických podání v al-Buchárího a Muslimově sahíhu či o úmyslech sahábů v těžkých dobách prvních rozkolů. A nezastavili se ani u toho.
Pak ti první začali hovořit o konkrétních učencích, že jsou v islámu příliš mírní, anebo ti druzí obviňovali učence, že jsou naopak příliš přísní. A nezastavili se ani u toho.
Pak jedni začali hovořit o tekfíru, druzí o extremizmu a fundamentalizmu, o emancipaci žen, lidských právech a potřebě reformy islámského práva a třetí o historicitě Sunny a hadísů. A ani u toho se nezastavili.
Pak začali prohlašovat všechny muslimy mimo následovníků Sunny za nevěřící, zatímco ti další zcela odmítli Sunnu, zakazovali povolené, povolovali zakázané či zpochybnili tisíciletá islámská stanoviska ve věci ženských otázek, sodomie, trestních sankcí a ozbrojeného džihádu, která nekonvenují převažujícímu modernímu pohledu vnucenému Západem. Prohlásili učence následující tato stanoviska za nedostatečně umírněné, nepříčetné zpátečníky zamrzlé ve středověku.
Ale ani u toho se nezastavili a začali těmito nálepkami častovat i řadové imámy mešit, představitele místních muslimských organizací a dokonce i běžné muslimy, které obvinili ze zrady skutečného islámu, jedni proto, že nesdíleli jejich exkluzivizmus a druzí proto, že nesdíleli jejich vizi proměny předpisů víry dle libosti a chutí dnešní doby.
Poté prohlásili učence v prvním případě za nevěřící, anebo v tom druhém za nepřátele pokroku lidstva, proti kterým se spolčovali s nevěřícími nepřáteli islámu. A ani to nebyl konec.
Dále pokračovali výzvou k zabíjení těchto učenců a postupně i všech ostatních muslimů, kteří s nimi souhlasí a následují je, coby nevěřících a nepřátel lidstva. Ale ani tady se nezastavili.
Poté začali obviňovat tu z nevíry, anebo onde z nedostatečně pokrokářského myšlení, navzájem sami mezi sebou. Potom začali veřejně označovat jedny druhé za odpadlíky, nepřátele islámu či za nebezpečné fundamentalisty a extremisty hodné zlikvidování. A nakonec se začali zabíjet a likvidovat ve skutečnosti, už nejen v pouhopouhé slovní rovině.
Kde to skončí? Na co ještě čekají? Kdy se vzpamatují? Čekají až na okamžik, kdy vejdou do pekelného ohně, že dojdou rozumu tam?
Důležitost učenců pro studium nauky
V dlouhém hadísu od Omara ibnu l-Chattábرضي الله عنه přichází za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم anděl Džibríl, mír s ním, v podobě beduína s nápadně smolně černými vlasy a čistě bílým oblečením, kterého nikdo nezná a nikdo na něm nepozoruje znaky dlouhé cesty. Džibríl pokládá Prorokovi صلى الله عليه وسلم otázky o třech stupních víry a znameních soudného dne, Prorok صلى الله عليه وسلم mu na ně odpovídá, přičemž neznámý muž, ve skutečnosti anděl Džibríl, vždy nakonec potvrdí správnost jeho odpovědí.7
Posel Boží صلى الله عليه وسلم i Džibríl zde tedy sehrávají současně role učitele a žáka, který je svým učitelem přezkušován, ale i učitele a žáka, který k učiteli přichází studovat a během toho s ním navazuje velmi důvěrný vztah, interakci mezi učitelem a učedníkem, popisovanou tím, že podle Omara Džibríl přišel “a pak si klekl, opřel svá kolena o jeho kolena a položil předním své ruce na svá stehna (arab. فَأَسْنَدَ رُكْبَتَيْهِ إِلَى رُكْبَتَيْهِ وَوَضَعَ كَفَّيْهِ عَلَى فَخِذَيْهِ fe-asnede ilá rukbatejhi we wada’a keffejhi ‘alá fachizejhi)” čímž fyzicky znázornil nutnost učitele pro učedníka a blízkost vztahu jednoho k druhému.8
Nauka se tedy, jak učí i tento příběh, přijímá výhradně od učenců, pouze jejich poslechem, studováním u nich a sezením na kolenou před nimi, čtením klasických děl a starých textů v jejich doprovodu, za jejich komentářů a za jejich odborného vedení, ať už při specifické insituci vytvořené za tímto účelem, jako jsou prestižní islámské univerzity existující ve většinově muslimských zemích, anebo přímo u těchto učenců na studijních kroužcích v mešitách, kde přednášejí. Nijak jinak se nauka studovat nedá a žádným jiným způsobem se nedá stát skutečnou autoritou v islámských naukách.
Málik ibn Anas jednou řekl jednomu člověku: “Tuto nauku hledej jen u těch, kteří ji skutečně nesou.”9 Málik také řekl: “Sám jsem nevydal žádnou fetwu, dokud mi sedmdesát učenců nedosvědčilo, že jsem pro tento úkol dostatečně způsobilý!”10
Samouk studující knihy a texty na vlastní pěst žádnou takovou autoritou není a ani být nemůže. A už vůbec autoritou není anonym postující sáhodlouhé pichlavé komentáře na sociálních sítích. Naši zbožní předkové říkávali, že “koho šejchem bude jen kniha, ten natropí více chyb, nežli trefí správných odpovědí.”11
Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í pravil: “Kdo bude studovat jen z hloubi knih, ten mine náboženské předpisy (arab. ضيع الأحكام dajje’a l-ahkám)!”
Ibnu l-Džemá’a k tomu dodal:
“Nechť si hledač nauky dává velký pozor a nikdy nespoléhá jen na své knihy, nýbrž nechť se v každé nauce spolehne vždy na někoho, kdo ho do ní nejlépe zaučí a kdo nejlépe umí zhodnotit jeho poznání.”12
Jahjá ibn Šeref an-Newewí poté, co hovořil o nezbytných předpokladech, které potřebuje každý adept nauky, pokračuje slovy:
“Nechť si dává dobrý pozor na to, že musí vše z nauky, co se naučil, korigovat a zdokonalovat před šejchem. (…) Nechť se od začátku neučí jen z knih, ale ať to vždy koriguje před šejchem, jak jsme již uvedli, protože spoléhat se samo na knihy přináší ty nejhorší škody. A na toto také narážel aš-Šáfi’í, když řekl: “Kdo se bude učit jen z knih, ten neodhadne předpisy.“13
V témže díle o něco dříve stejný autor praví:
“Student musí pečlivě dbát na precizní zhodnocení toho, co se již naučil před šejchem a potom se to naučí tak důkladně, aby to nezapomněl, ideálně nazpamněť. Poté, co si to zapamatuje, musí si danou látku opakovat mnohokrát, aby se pevně usadila v jeho mysli. Poté se pečlivě stará o to, aby se to v jeho paměti uchovalo co nejpevněji. (…) Od počátku se nesmí učit jen z knih, musí si to vždy ověřovat u šejcha tak, jak jsme již uvedli, protože učit se z knih přináší ty největší škody. Na to ukázal už i aš-Šáfi’í, když řekl: “Kdo se stane fakíhem jen na základě knih, ten se nedobéře předpisů.”14
Aš-Šáfi’í také řekl: “Nejhorším neštěstím je stát se šejchem pouze studiem stránek knih (arab. تشيخ الصحيفة tešejjuchu s-sahífa),” tj. nikterak nestudovat před učenci, kteří studentovi objasní jak a co se učit a kteří ho v jeho hledání nauky nebudou usměrňovat.
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3597; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 5375. Jako sahíh li-ghajrihi ho ocenil Šu’ajb al-Arnáút v Techrídžu Suneni Abí Dáwúd, 5/450.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 336; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 572; ad-Dárekutní v Sunenu, 1/189; al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 1115. Jako hasan ho po započtení všech verzí tohoto podání uvádí al-Albání v an-Nasíha, hadís č. 39.
- Viz Medáridžu s-sálikín, 1/645-646.
- Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1973; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4185; a Ahmed v Sunenu, hadís č. 12689 s drobnými odchylkami. Jako hasan ho doložil Ibn ‘Abdilberr v at-Temhíd, 9/207.
- Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/90.
- Viz al-Ma’rifetu wet-tárích, 2/232.
- Tento dobře známý hadís zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 8.
- Zdroj hadísu byl výše uveden.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íja, 146.
- Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 6/316.
- Uvádí mimo jiných i Ibn Báz v Medžmú’u l-fetáwá wel-makálát, 7/243.
- Viz Tezkiratu s-sámi’i wel-mute’allim, str. 169.
- Viz al-Medžmú’, 1/69.
- Viz al-Medžmú’u šerhu l-muhezzeb, str. 1/38.