Naši zbožní předkové byli z tohoto důvodu mnohem přísnější v otázce správného chování, nežli v otázkách kvantity znalostí a nauky jako takové, byť obojí je dobrem a povinností, avšak ani jedno nemůže bez druhého. Správné vychování je předpoklad pro správné získávání nauky a cestu za poznáním víry. O tom shodně hovoří a na tom se shodují učenci nejrannějších i pozdějších generací.
Nedostatky ve správném vychování nutně zapřičiňují i nedostatky v poznání a pochopení víry. Neexistuje skutečně prospěšná znalost v mysli toho, kdo je nevychovaný, neboť správné vychování je světlem rozumu zrovna tak, jako je viditelné světlo svítilny světlem lidského zraku v temnotě.
A proto se nelze divit skutečnosti, že velicí učenci a imámové této ummy v průběhu historie zasvětili celé svazky nauce o mravnosti, etice, etiketě a dobrému vychování.
Ku příkladu syn ‘Alího al-Medíního vypověděl: “Viděl jsem mezi knihami mého otce šest svazků, které popisovaly pouze morálku a dobré mravy imáma Ahmeda. V nich můj otec psal: “Viděl jsem Ahmeda dělat to a to, chovat se tak a tak, dostalo se ke mně, že se zachoval tak a tak …”1
Do kategorie učenců a děl hovořících o morálce, mravech a osobnostním charakteru učence a hledače nauky můžeme zařadit i následující autory a jejich díla:
1. Ibn Džerír at-Taberí (zemřel 311. roku po hidžře) a jeho al-Ádábu l-hámidetu we achláku n-nefísa neboli přibližně Chvályhodné mravy a oduševnělá morálka;
2. Ibn ‘Abdilberr (zemřel 463. roku po hidžře) a jeho Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih neboli přibližně Kompendium o nauce a jejích přednostech;
3. Ibn Muflih al-Hanbelí (zemřel 763. roku po hidžře) a jeho al-Ádábu š-šer’íja wel-masálihu l-mer´íja neboli přibližně Šarí’atská morálka a užitky lidskosti.
Kdo není autoritou sám sobě, není autoritou ani ostatním
Proč je to, o čem jsme výše hovořili, tolik moc důležité? Proto, že budování vlastního pevného charakteru, pozitivních morálních vlastností a sebevýchova vlastní osobnosti znamená snahu o krocení poryvů svého ega, vedení svého ega na cestě od ega, jež ponouká ke zlu (arab. النفس الأمارة بالسوء an-nefsu l-ammáratu bis-sú´), jemuž odpovídá zmrtvělé či velmi těžce choré srdce, až ke stavu ega smířeného (arab. النفس المطمئنة an-nefsu l-mutmeinna), kterému odpovídá srdce živé a zdravé (arab. القلب الحي السليم al-kalbu l-hajju s-selím).
‘Abdulláh ibn Mubárek o důležitosti mravů pro nauku řekl: “Morálka je sama takřka dvěma třetinami nauky.”2
Tuto cestu mravní katarze a kultivace morálky prochází ego každého člověka skrze sebevýchovu, očištění sebe sama, zbavení se negativních charakterových vlastností a získání charakterových vlastností pozitivních. Díky tomuto všemu se srdce stane čistým. Protože pokud srdce není čisté, jsou zašpiněné, zakalené či zcela neprůhledné také jeho obzory. Takovému srdci je upřeno měřítko (arab. الفرقان al-furkán), schopnost a spirituální smysl, kterým rozhoduje mezi pravdou a bludem a dobrem a zlem, uvnitř takového srdce pohaslo duchovní světlo, jehož pomocí člověk chápe a pojímá náboženské pravdy.
Ibn Tejmíja praví:
“Pokud se stránek Koránu nemohou dotýkat, leda očištění, potom ani k jeho významům nemohou být přivedena žádná, nežli jen očištěná srdce. Pokud andělé nevstupují do domu, v němž se nachází pes, potom ani významy toho, co andělé milují, si nemohou nalézt cestu do srdce, které v sobě má psí nízké a zlé vlastnosti. A ani andělé se na ně nebudou snášet.”3
Nedostává-li se lidké duši sebedisciplíny a morální výchovy, také srdce následuje tuto duši a stává se špinavým shodně tomu, kolik moc jí tyto dvě věci chybí. K tomu je nutno připočíst i další příčiny, které jsme výše uvedli.
Osobnost takového člověka pak následkem toho nemůže být osobností někoho, kdo se správnou cestou ubírá a má schopnost ukázat na správnou cestu také ostatním (arab. الراشد ar-rášid), protože je sám správně veden (arab. المهدي al-mehdí), naopak, takový člověk je zbloudilý (arab.الضالّ ad-dáll) a navíc přivádí v blud i ostatní, kteří by ho následovali (arab.المُضِلّ al-mudill).
Takový člověk čte předpisy víry a chápe je špatným způsobem, shodně svému duševnímu pozadí a právě toto je faktor stojící v pozadí velkého množství dnešních bludařských frakcí a sekt. Ony nevznikly tím, že by své pokřivené věrouky jejich původci převzali od někoho jiného. Vznikly od lidí, kteří se učili věrouku, která byla vjádru správná, ale zkažené byly jejich duše a špinavá byla jejich srdce. Díky tomu vznikl ideologický a věroučný plevel a nově pokřivená věrouka byla domyšlena až v druhém plánu a to jen proto, aby dokázala morální poklesky těchto vnitřně nehotových rychlokvašek ospravedlnit.
Kdo následuje své ego a své tužby nedokázal ovládnout sám sebe. Proto není autoritou ani sám sobě. Jak by potom mohl být autoritou někomu jinému? Následování tužeb je samým nejniternějším prazákladem bludu a nevíry. V tomto ohledu samozřejmě existují mezi lidmi ohromné rozdíly. Někteří se kvůli svému následování tužeb zcela odvrátí od přímé cesty islámu. A jiní vykazují jen mírnější průběh této duchovní choroby.
Avšak v každém případě jakékoli rozporování pravdy či následování pouhých domněnek není cestou islámu, ale následováním tužeb, jako u těch, o nichž Alláh říká:
إِن يَتَّبِعُونَ إِلَّا الظَّنَّ وَمَا تَهْوَى الْأَنفُسُ ۖ وَلَقَدْ جَاءَهُم مِّن رَّبِّهِمُ الْهُدَىٰ
“A oni pouze své dohady a to, k čemu srdce jejich tíhnou, následují, ačkoliv se jim již od Pána jejich dostalo správného vedení.” (Nedžm: 23)
Jedná se o typ lidí, kteří jsou nejprve plně přesvědčeni o správnosti vlastního názoru či interpretace a teprve potom si pro svou pozici hledají důkazy či argumenty. A i kdyby se stalo, že je naleznou, tato jejich učená argumentace nic nemění na věci, že nenásledují důkaz, nýbrž toliko svoje tužby, opírající se jen o předpoklady a dojmy, které nemohou nahradit skutečnou pravdu a správný, pokorný, badatelský přístup k důkazům.
Pokud si toto uvědomíš, snadno odhalíš, že argumenty a důkazy takových lidí jsou ve skutečnostmi jen pochybami kombinujícími obecné a dvojsmyslné důkazy, texty či termíny, v nichž se k nerozeznání směšuje pravda a blud. A poté, co se jasně od sebe oddělí skutečné a falešné, pravda vypluje na povrch.
Tento typ lidí – kteří by rádi byli autoritou celé planetě, ale nedokázali být skutečnou autoritou ani sobě samým, by svou vůli rád ztotožnil s vůlí Boží v kompetencích přikazovat a zakazovat. Byli by rádi, kdyby se jejich názory, pohledy, příkazy a požadavky na slovo poslouchali tak, jako slova Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم, aby je ostatní velebili tak, jako velebí Alláha. To je vnitřní touha vsazená hluboko do jejich chorých duší a kterou nikdy nesmí jasně vyjádřit. Protože jinak by ze sebe odhalili něco, co představuje naprostý vrchol ignorance a zpupnosti.
Kousíček pýchy a namyšlenosti má v sobě každý jeden člověk, snad s výjimkou těch, nad nimiž se Alláh smiloval, protože jen Alláh nám může pomoci, abychom se této ohavné vlastnosti vyvarovali. Pokud ho o to nebudeme prosit a pokud se o eliminaci vlastní nadutosti sami nebudeme aktivně snažit, ona se dříve či později vyjeví všem lidem. Stane se tak v okamžik, kdy nás naše nezkrocená pýcha přivede do stejné situace, jako předtím přivedla prokletého Iblíse, když odmítl Boží příkaz poklonit se právě stvořenému Adamovi, anebo do situace, v níž se ocitl faraon, když dal mučit, zabíjet a vyhánět následovníky prorockých bratří Músá a Hárúna, mír s nimi oběma. A stane se tak v míře takové, nakolik nám to naše možnosti z hlediska moci a vlivu nad jinými dovolí.
S plným vědomím těchto skutečností dávní učenci prvních generací této ummy říkávali: “Není jediného člověka, aniž by uvnitř sebe nenesl něco z faraonových vlastností. Faraonovi se pouze dostalo možnosti ukázat toto své zlo tou nejvrchovatější možnou měrou, zatímco jiní takovou možnost nenalezli, takže tyto své sklony před ostatními dokázali zatajit.”4
Člověk skutečně rozumný, obeznámený s taji lidského ega, si je velmi dobře vědom, že každý jedinec si přeje být autorita, někdo, koho ostatní poslouchají a koho velebí shodně míře jeho vlivu a moci, protože lidská nitra překypují touhou po dominanci, pozici a vůdcovství a snaží se tyto své chtíče naplnit v souladu se svými možnostmi.
Proto vidíme lidi, jak se navzájem seskupují s těmi, kteří následují podobné názory, sklony, tendence a tužby a jak naopak od sebe odhánějí ty, kteří s jejich chtíči a stanovisky nesouzní. Božstvem většiny lidí je to, co jim pasuje, na což poukazuje Vznešený Alláh ve Svých slovech:
أَرَأَيْتَ مَنِ اتَّخَذَ إِلَٰهَهُ هَوَاهُ أَفَأَنتَ تَكُونُ عَلَيْهِ وَكِيلًا
“Myslíš, že tomu, kdo si vzal jako své božstvo vášeň svou, jsi dozorcem?” (Furkán: 43)
Kdo z lidí se potom pokloní touhám a chtíčům takové falešné autority, protože jejich motivy vzájemně konvenují, ten ji začne následovat, stane se jeho stoupencem a blízkým spojencem dokonce i tehdy a třeba i v tom, pokud půjde o nepokornost vůči Alláhu. Pak se dokonce i modloslužebník, nepřítel víry a bezvěrec mohou stát nejbližšími přáteli takové dvojice, na úkor upřímného věřícího. To proto, že jejich motivy byly od začátku obdobné.
Mnozí autoři, jako Abú Hámid al-Ghazálí, upozorňovali na to, že mocichtivost zůstává v srdci člověka i poté, co tento svým vnitřním bojem proti špatným stránkám sebe sama odstranil ze sebe touhu po majetku či světských lákadlech. Mezi muslimy, kteří jsou bráni jinými muslimy za autority ve věcech víry jsou proto nezbytně dvě skupiny lidí – skuteční učenci a pseudo-autority, falešní vůdcové lživých kultů. Ti prahnou potom, aby je jiní muslimové poslouchali dokonce i v tom, co by představovalo otevřenou neposlušnost vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم. Ten, kdo je v takovém konfliktu zájmů uposlechne, je jim milejší, nežli ten, který namísto nich uposlechl Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم. Pro mnoho z nich je jejich vnitřní prahnutí po moci a autoritě věcí ukrytou a vůbec o tomto svém negativním charakterovém rysu nevědí.
Právě z tohoto důvodu byla láska k postavení, moci a autoritě nazvána skrytým chtíčem (arab. الشهوة الخفية aš-šehwetu l-chafíja). Šeddád ibn Aws رضي الله عنه o tomto jednou řekl: „Arabové! Pokud se ohledně vás něčeho obávám, bude to přetvářka a skrytý chtíč.“ Abú Dáwúda as-Sidžistáního se tázali, co Šeddád myslel skrytým chtíčem a on jim odpověděl: „Mocichtivost. Ta bývá skrytá tolik, že o ní mnohdy neví ani sám její nositel.“5
Možná že stav těch, kteří prahnou po moci a autoritě nevědomky, je sice lepší, nežli těch, kteří prahnou po moci naprosto otevřeně, avšak vůči jejich následovníkům je to léčka o to zákeřnější. Jenže vždy, když je třeba, Alláh vyjeví pravdu o nich všem, takže se stane patrnou pro všechny.
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.