Falešná autorita příliš přísných, kteří přehánění ve víře
Prvním příkladem falešných autorit, které bývají v dnešní době následovány, jsou všemožní fanatici přehánějící ve víře, často a mnohdy právem označovaní za extremisty, fundamentalisty a novodobé cháridžovce.
Jejich osobnosti projevují vnitřní sklony ke krutosti, strohosti, vypjatosti, křečovitosti a přehánění. Mnohdy si těchto svých sklonů ani nejsou vědomi, protože jim chybí tolik potřebné schopnosti zpytovat svědomí sebe sama a účtovat se svým vlastním já.
Tito lidé, pokud promlouvají k ostatním, tak se podvědomě zaměřují na verše a hadísy obsahující hrozby a výhružky trestem (arab. وعيد we’íd) a nikoli na ty, které obsahují dobrý příslib odměny (arab. وعد we’d). Stejné aspekty hledají i ve slovech islámských učenců, z nichž si vybírají jen to, co mohou napasovat na své vnitřní osobnostní nastavení, které je samo přehánějící, se sklony k extrému, k nevyváženosti, k agresivitě a ke hrubosti.
To, co hovoří přímo proti tomuto jejich vnitřnímu nastavení, naprosto ignorují, ba dokonce se to snaží silou navléci na svůj předem narýsovaný myšlenkový koncept překypující sankcí, chladností a přísností. To je jejich pokřivená osobnostní podstata a povahová choroba.
Víra v jejich podání je bezedná propast pohlcující životy lidí, černá díra deformující vztažnost, prostorovost a časovost reálných požadavků Božích služebníků, hrůzu nahánějící ukrutné monstrum, zcela odpudivé, odhánějící jakékoli potenciální zájemce o pravdu a poznání, protože nutí svobodného ducha člověka stát se otrokem litery, mezkem a soumarem formalizmu, chvějícím se strachem z biče příkazů a zákazů, nutí syna Adamova rýt tváří v zemi před oltářem něčeho, co v něm ubíjí drtivou silou i ty nejniternější a nejsubtilnější duchovní ambice a aspirace.
V případě cháridžovců se dokonce stávalo, že prohlásili za nevěřící i ty největší postavy islámu včetně, v některých okamžicích, i Božích proroků, mír s nimi, ba dokonce i sami sebe a pro tento čin se pak pokoušeli nalézt útěchu a ospravedlnění ve známém Ibn Tejmíjově výroku: “Při Alláhu, já obnovuji svůj islám celou tuto dobu a cítím, že jsem se Alláhu doposud nepokořil tou správnou pokorou.”
Tento výrok výše jmenovaní vykládají naprosto chorobným způsobem v souladu s jejich duchovní chorobou a pokřiveným spirituálním pozadím, špinavým srdcem a egem, které je ponouká ke zlu. Tvrdí, že Ibn Tejmíja prohlásil sám sebe za nevěřícího a obnovuje svůj islám tak, jako to činí i oni, což je nekonečně daleko od pravdy. Takový výklad šejchových slov by jim pozáviděli i nejzavilejší nepřátelé tohoto znamenitého učence.
Nyní se však podívejme na kontext, v němž tento Ibn Tejmíjův výrok uvádí jeho nejvěrnější žák Ibnu l-Kajjim. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že Ibnu l-Kajjim cituje tento výrok svého šejcha v kapitole o pokoře, kde ho uvádí jako příklad šejchova velmi střízlivého sebepojetí a skromnosti.
Říká:
“Nejlepší věcí pro upřímného je dokázat si co nejúplněji uvědomit svou ubohost, stále a v plnosti mít na paměti a neztrácet ze zřetele svou naprostou poníženost a závislost na Alláhu, vědomí, že je nikdo a nic, že ani jeho islám není správný natolik, aby se jím mohl honosit a vnímat ho jako nějakou poctu. Věru jsem tohoto byl osobně svědkem u Ibn Tejmíji, Alláh ať dopřeje jeho duši světla, viděl jsem u něj jednu věc, kterou jsem u ostatních nepostřehl. Často říkával: “Nemám nic, nic ode mne nepřichází a nic není ani uvnitř mne.”
A často dával za příklad tyto verše:
أنا المكدى وابن المكدي وهكذا كان أبي وجدي
“Jsem žebrákův syn, sám žebráček
jako byl i jeho otec a dědeček …”
Když by mu někdo přímo do tváře složil pochvalu, odpovídal by: “Při Alláhu Vznešeném, já zrovna teď, jako i po celou tuto dobu, teprve obnovuji svůj islám a pořád cítím, že jsem se Alláhu doposud nepokořil tou správnou pokorou.”
Před koncem svého života mi Ibn Tejmíja poslal rukopis svých Základů tefsíru, psaný jeho vlastní rukou. Na jeho zadní předsádku pak připsal své vlastní zkomponované verše:
أنا الفقير إلى رب البريات
أنا المسيكين في مجموع حالاتي
“Před Pánem všech stvoření jsem chudákem
V celku svých chvil jsem pouhým nuzákem
أنا الظلوم لنفسى وهي ظالمتي
و الخير إن يأتنا من عنده يأتي
Křivdím sám sobě a ego mne utiskuje
A dobro, když k nám přijde, od Něj se dostavuje
لا أستطيع لنفسى جلب منفعة
ولا عن النفس لى دفع المضرات
Nemohu k užitku sám sobě být
A nesvedu sám o sobě si ani uškodit
وليس لي دونه مولى يدبرني
و لا شفيع إذا حاطت خطيئاتي
Krom Něj nemám ochránce, aby mi záda kryl
Ni přímluvce z obležení toho, co jsem způsobil
إلا بإذن من الرحمن خالقنا
إلى الشفيع كما قد جاء في الآيات
Kromě s dovolením Milostiplného, Stvořitele našeho
onoho Přímluvce, jak ve verších již bylo psáno
ولست أملك شيئا دونه أبدا
ولا شريك أنا في بعض ذرات
Kromě Něj už nemám ničeho
Není mé ani to málo, co bylo mi dáno
ولا ظهير له كي يستعين به
كما يكون لأرباب الولايات
Jemu netřeba podpory ni žádosti o pomoc
Jak žádávají páni ve svých državách
والفقر لى وصف ذات لازم أبدا
كما الغنى أبدا وصف له ذاتي
A popis můj, to věčná je bezmoc
Leč On je Soběstačný, On – Alláh
وهذه الحال حال الخلق أجمهم
وكلهم عنده عبد له آتي
Nejinak jsou na tom všichni stvoření
Každý se koří před Ním, v sloužení
فمن بغى مطلبا من غير خالقه
فهو الجهول الظلوم المشرك العاتي
A kdo touží po jiném ve zbožném žádání
Tupec je, modlář a prostopášník, co přehání
والحمد لله ملء الكون أجمعه
ما كان منه وما من بعد قد ياتى
Chvála Alláhu tolik, co vesmír unese
Za vše co od Něj je i za to, co mi ještě přinese …”1
Nyní vidíme, jak chorá je jejich interpretace výše citovaných Ibn Tejmíjových slov v celé její zrůdnosti. Ibnu l-Kajjim tato slova uváděl pouze proto, aby ukázal, jak skromný byl jeho šejch a jak se nepovyšoval nad ostatní, jak si sám sebe představoval jako nevyhovujícího, jen málo pokorného vůči Alláhu, jako někoho, kdo ještě stále musí obnovovat svou pokornost a podrobení se vůči Němu.
To, co nám zde Ibn Tejmíja ukazuje, se jmenuje nevalné mínění o sobě samém a je to prostředek, kterým člověk bojuje proti vlastní pýše a nadutosti. Proti tomu stojí přílišná sebeláska, oblouznění sebou samým, velikášství a namyšlenost, kdy si člověk sám sebe představuje jako výjimečně dobrého a dokonalého věřícího. Toto nevalné myšlení o sobě, tato pokora a skromnost má být podnětem k neustálému zdokonalování a rozvoji sebe sama a svého dobra. Nijak se netýká otázky tekfíru či toho, kdo muslimem zůstal a kdo svou víru naopak popřel.
Toto pokořování sebe sama je věcí, kterou naši zbožní předkové praktikovali neustále, sami měli strach a pochybovali o sobě, zda jsou skutečně upřímní a zda třeba nejsou pokrytci, vinili sebe sama a hanili své ego, nemaje o něm valnější mínky. Toto je neoddělitelná součást budování skutečné pokory a opravdové skromnosti.
Vykládat Ibn Tejmíjova slova způsobem, že sám sebe považuje a prohlašuje za nevěřícího, by bylo totéž, jako obvinit Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه z toho, že sám sebe usvědčuje z pokrytectví a nevíry, když se ve známé příhodě táže Huzejfy رضي الله عنه, jemuž Prorok صلى الله عليه وسلم svěřil jmenný seznam medínských pokrytců, zda se na něm náhodou nenachází také. Huzejfa mu tehdy odpověděl: “Ne, nejsi. A po tobě už nikomu neodpovím.”
To proto, že podstata Omarových a Ibn Tejmíjových slov je stejná – lámali vlastní sebelásku haněním sebe sama, pochybovali o síle své vlastní víry, nikoli ovšem ze strany věroučné správnosti, ale ze strany dostatečnosti jejich vlastních činů srdce, jako je upřímnost, pravdymilovnost, pokora, oddanost Alláhu apod.
Toto představuje jednu z cest, jak zdokonalit sebe sama a toto je samo o sobě jednou ze známek zdravé víry, protože pokrytectví a malověrnosti se nejvíce obávají ti, kteří jsou od ní nejdále a nejméně se těchto věcí obávají právě ti, kteří jsou oběma zmíněnými nejvíce a nejbezprostředněji ohrožováni. V prvé řadě jsou to samotní pokrytci. A shodně tomu, čím výše člověk stoupá na cestě k Alláhu, tím více spatřuje nedokonalost sebe sama v porovnání s neporovnatelnou dokonalostí svého Pána.
Dávní učenci a jejich žáci si byli velmi dobře vědomi nebezpečí příliš přísného výkladu víry.
Talha ibn Omar se tázal ‘Atáa o radu: “Ty jsi člověk, okolo kterého se lidé shromažují. Já jsem někdo, kdo v sobě má jistou tvrdost a přísnost. Někdy řeknu něco až příliš drsného a hrubého, co mi radíš?” ‘Atá mu odpověděl: “Nedělej to! Vznešený Alláh nám přikázal:
وَقُولُوا لِلنَّاسِ حُسْنًا
“Mluvte s lidmi laskavě” (Bekara: 83).
Tento verš hovoří dokonce i o židech a křesťanech. A co teprve pravověrní muslimové?”2
Proto, když spatříte někoho, kdo křivě interpretuje moudrost a nauku jako nálepkování, urážení, slovní útoky a jedovaté výhružky na adresu ostatních, kdo považuje trpělivost a vlídnost při jednání s lidmi za známku slabosti, hledání omluv pro jiné za nedůslednost a snahu o spravedlivý a rovný přístup ke všem lidem za přílišnou benevolenci, potom od něho utíkejte a vyhýbejte se mu, protože se jedná o šílence nebezpečného sobě i svému okolí.
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.