Autoritu si nekoupíš, ta není naprodej
Falešné autority mezi následovníky předešlých písem Alláh vzpomíná a kritizuje v těchto svých slovech:
فَوَيْلٌ لِّلَّذِينَ يَكْتُبُونَ الْكِتَابَ بِأَيْدِيهِمْ ثُمَّ يَقُولُونَ هَٰذَا مِنْ عِندِ اللَّهِ لِيَشْتَرُوا بِهِ ثَمَنًا قَلِيلًا ۖ فَوَيْلٌ لَّهُم مِّمَّا كَتَبَتْ أَيْدِيهِمْ وَوَيْلٌ لَّهُم مِّمَّا يَكْسِبُونَ
“Běda těm, kteří Písmo vlastníma rukama sepisují a potom hovoří: “Toto od Boha pochází!”, aby tak nakoupili za nízkou cenu. Běda jim za to, co psaly ruce jejich! Běda jim za to, co provádějí!” (Bekara: 79)
Naopak skutečné autority, kteří zprostředkovávali a zprostředkovávají poznání víry zbytku lidstva označuje Alláh za الربانيون ar-rabbáníjún, tj. učence Páně, od arab. الرب ar-Rabb, tj. Pán – ti, kteří to, co poznali, také sami praktikují.1
Na jiných místech je Alláh označuje termínem الراسخون في العلم ar-rásichúne fi l-‘ilm, tj. pevní ve svém vědění, například zde:
هُوَ الَّذِي أَنزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُّحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ ۖ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ ۗ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلَّا اللَّهُ ۗ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِّنْ عِندِ رَبِّنَا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ
“On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: “My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!” A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni.” (Áli ‘Imrán: 3)
Tzn. Lidé pevní ve vědění to, co je víceznačné vysvětlují ve světle toho, co je jednoznačné, nikdy neopomíjejí žádný text, soudí na základě jejich celkového vyznění a nakonec ponechávají prostor skromnému připsání absolutní znalosti výhradně Alláhu Jedinému.
Zde pak uvádí jejich popis:
لَّٰكِنِ الرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ مِنْهُمْ وَالْمُؤْمِنُونَ يُؤْمِنُونَ بِمَا أُنزِلَ إِلَيْكَ وَمَا أُنزِلَ مِن قَبْلِكَ ۚ وَالْمُقِيمِينَ الصَّلَاةَ ۚ وَالْمُؤْتُونَ الزَّكَاةَ وَالْمُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ أُولَٰئِكَ سَنُؤْتِيهِمْ أَجْرًا عَظِيمًا
“Avšak těm z nich, kdož ve vědění jsou pevní a věřící a uvěřili v to, co bylo tobě sesláno, a v to, co bylo sesláno před tebou, a dodržují modlitbu a rozdávají almužnu a věří v Boha a v den soudný, těm věru dáme odměnu nesmírnou.” (Nisá:142)
Takoví lidé vychovali sami sebe ještě předtím, než začali vychovávat druhé. Nastoupili na správnou cestu dříve, než k ní začali ostatní volat. Neprojektují si do náboženství své dojmy a nepromítají si do jeho interpretace vlastní osobnostní či charakterové nedostatky a snaží se odosobnit, nakolik to jen dovedou, aby svou víru mohli věrně zprostředkovat a předat druhým. Jediné, co mají na mysli, je předpis Božího Zákona na základě příslušného důkazu (arab. دليل delíl) a konkrétní situace jeho adresáta, na nějž je třeba tento dokázaný předpis aplikovat (arab. مدلول medlúl).
Vede je touha po pravdě a spravedlivosti, nenechávají se nikým a ničím ovlivnit a odchýlit se od svého cíle. Ani sebou samými, ani těmi, kteří jsou mocnější než oni a jichž se obávají, ani těmi, kteří jsou vůči nim slabí a znevýhodnění, s nimiž soucítí, následujíce Boží imperativ:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُونُوا قَوَّامِينَ لِلَّهِ شُهَدَاءَ بِالْقِسْطِ ۖ
“Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými.” (Máida: 8)
Takový člověk následuje islám tak, jak je a takto k němu i vyzývá. Není ani elitář poklonkující vládcům, vůdcům, boháčům a smetánce společnosti, ani populista podbízející se masám a davům neprivilegovaných. Navíc se snažili vyhýbat všemu, co by je dostalo do podobné pozice třeba i proti jejich vůli a bez jejich vědomí.
Při podrobnější analýze si například nelze nevšimnout, že většina velkých učenců této ummy byli zároveň samostatně výdělečně činní, jako řemeslníci, obchodníci atd. a nauka, kterou měli a šířili, nebyla prostředkem, kterým si vydělávali na své živobytí. Díky tomu si dokázali udržet svou nezávislost.
Jedním z takových byl i Abú Kulába, jenž poskytl svému žáku Ajjúbovi as-Sichtijánímu následující rady: “Ajjúbe, zapamatuj si ode mne čtyři věci. Nikdy nevykládej Korán podle svého názoru bez znalosti, dej si pozor na bludné myšlenky o Božím předurčení a pokud někdo před tebou začne hovořit ohledně někoho ze společníků Prorokových, zdrž se uvádění čehokoli negativního. A nevěnuj vůbec žádnou pozornost tomu, co říkají následovníci tužeb, protože jinak tě mohou svést na zcestí.”2
Autoritou se člověk nestává tím, že se spřáhne s mocnými či naopak proti mocným vystoupí. Autoritou se nedá stát skrze sobectví, ale pouze skrze schopnost obětovat se pro druhé dokonce i kdybych na tom měl sám tratit. Protože takovou oběť Vznešený Alláh odmění na tomto i na onom světě.
Naproti tomu trest a ponížení následovníka bludu a tužby je věc nevyhnutelná, ať už se bude jednat o někoho naprosto nevzdělaného, anebo i největšího vzdělance. Takový člověk nakonec stejně dá přednost svým tužbám nad pravdou a díky tomu se chtě nechtě dříve či později dopustí křivdy a nespravedlnosti, ať už slovem anebo činem. Jeho tužby a chtíče ho jednou zcela zaslepí.
Abu l-Džewzáí pravil: “Raději bych měl ve svém sousedství opice a vepře, nežli zaslepené následovníky vlastních chtíčů,” a citoval v souvislosti s nimi Boží slova:
وَإِذَا لَقُوكُمْ قَالُوا آمَنَّا وَإِذَا خَلَوْا عَضُّوا عَلَيْكُمُ الْأَنَامِلَ مِنَ الْغَيْظِ ۚ قُلْ مُوتُوا بِغَيْظِكُمْ ۗ إِنَّ اللَّهَ عَلِيمٌ بِذَاتِ الصُّدُورِ
“Když vás potkají, říkají “Uvěřili jsme”, když však zůstanou sami, hryžou si prsty zlobou. Rci: “Zemřete zlobou, vždyť Bůh zná i to, co hrudě vaše skrývají!” (Álu ‘Imrán: 119)3
Proto se hledač nauky, věřící na samém začátku své duchovní cesty, člověk mladý či nezkušený, musí držet co nejvíce daleko od debat a rozprav o víře i od těch, kteří se do nich hrnou. To je pokušení a to ho může dovést ke zkáze.
A k tomu se rovněž pojí i hadís Posla Božího صلى الله عليه وسلم o lžiproroku a falešném mesiáši ad-Dedždžálovi:
مَنْ سَمِعَ بِالدَّجَّالِ فَلْيَنْأَ عَنْهُ فَوَاللَّهِ إِنَّ الرَّجُلَ لَيَأْتِيهِ وَهْوَ يَحْسِبُ أَنَّهُ مُؤْمِنٌ فَيَتَّبِعُهُ مِمَّا يُبْعَثُ بِهِ مِنَ الشُّبُهَاتِ أَوْ لِمَا يُبْعَثُ بِهِ مِنَ الشُّبُهَاتِ
“Kdo uslyší, že se objevil ad-Dedždžál, ten nechť se od něj oddálí co nejdál, protože, při Alláhu, k němu přijde muž v domění, že je věřícím, avšak začne ho následovat díky jeho schopnostem klamat,” respektive “kvůli jeho schopnostem klamat.”4
Jak prakticky zjistit a otestovat, kdo je skutečná autorita v islámu
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما se od Posla Božího صلى الله عليه وسلم naučil pravidlo, které zní: “Nepřebírejte nauku od těch, od kterých byste nepřijali ani svědectví u soudu.”5
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: “Lidé se budou ubírat po cestě dobra, dokud budou svou nauku přebírat od svých velikánů – od svých učenců a spolehlivých lidí. A když začnou svou nauku přebírat od lidí nízkých a zlých, propadnou zkáze.“6
Behz ibn Ased říká: „Boží víra si ještě více zasluhuje, aby se pro ni hledali spolehliví a věrohodní svědkové!“7
Muhammed ibn Sírín pravil: “Tato nauka je vírou. Proto si dávejte dobrý pozor, od koho přejímáte svou víru!”8
Abychom zjistili, kdo je skutečná autorita v islámu, musíme aplikovat výše uvedené pravidlo o dobrém poznání učitelů i žáků dotyčného. Kdo jsou a k čemu vzývají? Je to v souladu s Koránem a Sunnou? Jaký je jejich charakter? Jsou svou morálkou a svými mravy hodni následování? U koho dotyčný studoval a co se od nich naučil? Je způsobilý předávat to dál? Co o něm říkají jeho učitelé a jeho žáci? Co říkají ostatní relevantní a prověření islámští učenci o něm, o jeho učitelích a o jeho žácích?
Ibráhím an-Necha’í řekl: “Zbožní předkové, pokud chtěli od někoho přejímat nauku, nejprve zkoumali jeho chování, jeho modlitbu, jeho charakter a teprve potom u něj studovali.”9
Toto je kritérium učenců od nejranějších dob. Pokud dotyčný tímto testem projde, je autoritou hodnou následování. Pokud ne, není vůbec žádným učencem. Není povolaný hovořit o věcech víry a nauka se od něho nepřebírá. Pokud se takový člověk ve svých názorech rozejde s učenci, kteří splňují výše uvedená kriteria, názor tohoto samozvance se nijak nebere v potaz.
Rozporování stávajících autorit a revolta proti nim je znakem skryté touhy po autoritě. Dalšími ukazateli toho jsou láska k těm, kteří ho chválí a vyzdvihují, přijímání jejich stanovisek, to, že najednou těm, kteří je vychvalují, začnou věnovat více pozornosti, nežli ostatním, byť to není nejblíže bohabojnosti. I u těch, kteří islámskou nauku skutečně studovali, se může stát, že milují a prokazují přátelství těm, kteří je velebí a lichotí jim, avšak zároveň sami nevelebí jiné, kteří jsou na stejné úrovni znalostí jako oni či jsou dokonce ještě učenější, dokonce i kdyby následovali podobné názory. Takoví lidé se chovají jako ti židovští současníci Posla Božího صلى الله عليه وسلم, když s nenávistí odmítli následovat Posla Božího صلى الله عليه وسلم, byť přicházel se stejným poselstvím, s jakým přišel kdysi před ním i jeho prorocký předchůdce Músá/Mojžíš, mír s ním.
Vznešený Alláh o nich řekl:
وَإِذَا قِيلَ لَهُمْ آمِنُوا بِمَا أَنزَلَ اللَّهُ قَالُوا نُؤْمِنُ بِمَا أُنزِلَ عَلَيْنَا وَيَكْفُرُونَ بِمَا وَرَاءَهُ وَهُوَ الْحَقُّ مُصَدِّقًا لِّمَا مَعَهُمْ
“A když je jim řečeno: “Věřte v to, co nyní seslal Bůh!”, tu hovoří: “Věříme jen v to, co bylo nám sesláno dříve!” A nevěří v to, co bylo sesláno později, ačkoliv je to pravda, jež potvrzuje pravdivost zjevení, která již mají.” (Bekara: 91)
Jejich nespravedlnost a sklon k nepřátelství může nabrat i takových obrátek, že začnou otevřeně projevovat nepřátelství vůči svým odpůrcům anebo dokonce i vůči těm, kteří vykonávají to, co Alláh nařídil, šíří nauku a vyzývají k islámu, ba i do té míry, že proti nim začnou veřejně kázat, upozorňovat na ně a tím de facto odvracet ostatní lidi od pravdy a míchat pravdu s klamem a falší.
Přesně tak postupovali i ti židovští učenci v době Proroka Muhammeda صلى الله عليه وسلم, kterým Alláh vytýká:
يَا أَهْلَ الْكِتَابِ لِمَ تَلْبِسُونَ الْحَقَّ بِالْبَاطِلِ وَتَكْتُمُونَ الْحَقَّ وَأَنتُمْ تَعْلَمُونَ
„Vlastníci Písma! Proč odíváte pravdu do lži a proč tajíte vědomě pravdu?“ (Álu ‘Imrán: 71)
Ještě hůře, pokud se u tohoto samozvance, který nesplňuje žádnou z uvedených podmínek správného vedení, odborné relevance a nezbytné erudice nutné k tomu, aby byl autoritou hodnou následování, objeví, ať již vědomě či mimovolně, charakterové vady jako pýcha, sebeláska, pokrytectví, neobjektivita, zatvrzelost, netolerance k opačným názorům, fanatizmus, fatalizmus, černobílá vize světa, snaha nalézt u názorových odpůrců i ty nejtitěrnější chyby a naopak snaha omlouvat u svých sympatizantů i ta nejzávažnější morální provinění, naivita, sklon k sebechvále a pocit, že je více, než všichni ostatní, nedostatek všeobecného přehledu a vzdělání, samoukost, svévole, zbrklost při vynášení soudů, neschopnost vnímat věci celistvě a v širších souvislostech či další podobné negativní vlastnosti.
Pokud se dotyčný, který tento popis splňuje, rozejde v názorech, ať už ve věcech věrouky či předpisů, s cestou, kterou následují jiní lidé, kteří testem autority a pravověrnosti procházejí, potom se bezpochyb jedná o někoho, koho názor je v zásadě bezcenný a není možno mu dopřát sluchu, byť teoreticky nelze vyloučit možnost, že se mu náhodou a naslepo podařilo “trefit” správnou odpověď. Nutnost odvrhnout názor takového člověka platí tím spíše, čím více se jedná o základnější a jednodušší problematiky. Pokud se takový samozvanec rozejde s celou komunitou islámských učenců, kterých autorita je nezpochybnitelná a kterých znalost sto- i vícenásobně převyšuje znalosti tohoto samozvance, pak je následování takové falešné autority bludem bez nejmenších pochybností. Tím spíše, pokud prohlásí komunitu islámských učenců za zrádce islámu a nevěřící, anebo za natvrdlé a fanatické zpátečníky. Následovat ho dál i v takové situaci je přinejmenším nesmyslné.
Toto je cesta zbožných předků a jejich následovníků, jakož i jejich kritérium rozeznávání skutečných a falešných autorit.
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.
- Viz výše citovaný verš Áli ‘Imrán: 79.
- Zaznamenal Ibn Betta v al-Ibánetu l-kubrá, podání č. 397; a al-Lálikáí v Šerhu i’tikádi ahli s-sunneti we l-džemá’a, podání č. 246.
- Zaznamenali Ibn Betta v al-Ibána, podání č. 466; a al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 231.
- Od ‘Imrána ibn Husajna رضي الله عنه ho zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4319; Ahmed v Musnedu, hadís č. 19968 a al-Albání ho doložil jako sahíh v Techrídžu Miškáti l-masábíh, hadís č. 5418.
- Ibn Muflih k tomu poznamenává, že totéž se uvádí i od al-Hasana al-Basrího a Muhammeda ibn Sírín jako slova samotného Ibn ‘Abbáse. Viz Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, str. 147.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íja, str. 148.
- Viz Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, str. 147.
- Viz al-Fakíh we l-mutefekkih, 1/191.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 147.