Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:
„Označení ahlu l-hadís nezužujeme jen na ty, kteří předávali hadísy, psali je, nebo je vyprávěli. Každý, kdo se správně naučí hadísům, kdo je zná a zná jejich zjevné i skryté významy, následuje je ve všem, jak ve zjevném, tak i ve skrytém smyslu, je z nich. Stejně tak i s lidmi Koránu.“
Pokračuje:
„Z jejich charakteristik je láska ke Koránu a k hadísům, jejich studium a výzkum, hledání jejich významů a praktikování toho, co o nich víme nejlepším způsobem, že nás vybízejí. Fakíhové hadísu jsou o Božím Poslu lépe informovaní, nežli fakíhové mimo ně.“[1]
Zmiňuje se:
„Ahlu l-hadís jsou ti, o nichž Prorok pravil: „Ti kteří jsou na tom, na čem jsem já a mí společníci.“ V jiném podání pravil: „Toto je džemá’a a Ruka Boží je nad džemá’ou.“[2] Ahlu l-hadís jsou nejlepšími lidmi na tomto světě, jak řekl Hafs ibn Ghajás.[3]
Šáfi’í pravil: „Pokud uvidím někoho z lidí hadísu, Jakobech viděl někoho ze společníků Prorokových, takový má on status.“[4] A také pravil: „Nechť je Alláh odmění dobrem i za nás, nám přinesli základy a proto mají nad námi přednost.“[5]
Alí ibnu l-Medení pravil: „Žádní lidé nejsou lepši, nežli lidé hadísu. Zatímco zbytek lidí hledá tento svět, oni položili základ Náboženství (arab. din),“tj. sunně.
Háfiz Ibn Redžeb pravil: „Ahlu l-hadís jsou autoritou ve znalosti hadísů a rozpoznávání hadísů autentických od slabých.“[6]
Prorok prosil o osvícení pro toho, kdo sám sebe zaměstná znalostí hadísů, učením se jich zpaměti, předáváním jich dále a pochopením jich. On řekl: „Nechť Alláh dá světlo do tváře osoby, která ode mne uslyší hadís a zapamatuje si jej, dokud jej nepředá dále. Možná, že někdo nosící porozumění jej předá někomu, kdo nese ještě větší porozumění a možná, že ten, kdo mu porozumí, ani není fakíh.“[7]
Háfiz Abú Bekr Ahmed ibn Alí al-Chatíb al-Bagdádí napsal knihu přímo nazvanou Šerfu l-ashábi l-hadís (Pocty přívrženců hadísu). Zde zmiňuje hadísy a ásáry od sahábů, tábi’ínů, králů, ministrů a dalších z těch, kteří je následovali ohledně výtečnosti nauky o hadísech, o zaujetí pro ni a o vznešenosti jejích lidí nad lidmi inovace (arab. bid‘a) a lidmi bludu z řad heretiků, kteří sami sebe zaneprázdnili naukou o filozofické disputaci (arab. ‘ilmu l-kelám). Tato práce je ve svém předmětu mistrovským dílem.
Autor: Muhammed Díjja ar-Rahmán al-Azamí
Zdroj: Převzato z Mu‘džem Musteláh al-Hadís we letáifi l-esáníd, str. 61-63
[1] Medžmú’u l-fetawá, 4/95
[2] Ibid. 3/345-347
[3] Al-‘Ilma, str. 27.
[4] Masálátu l-‘Ulú we nezúl, str.45.
[5] Tamtéž.
[6] Džámi’u l-‘ulúm we l-hikám, 2/105.
[7] Zaznamenal Abú Daúd, 4/69; a Tirmízí, 5/33, od Omara ibn Sulejmána, od syna Omara ibnu l-Chattába, na autoritu Abdurrahmána ibn Ábána, na autoritu jeho otce a na autoritu Zejda ibn Sábita. Hadís je marfú‘. Byl také vyprávěn Ibn Mádžou, 1/84; s odlišným řetězcem vypravěčů rovněž na autoritu Zejda ibn Sábita. Tirmízí hadís ocenil jako přijatelný (hasan) a stanovil, že podobné bylo vyprávěno i od Abdulláha ibn Mes’úda, Mu’áze ibn Džebel, Džubejra ibn Mu’tim, Abú Dardáa a Anase, nechť je se všemi Alláh spokojen.