‘Utejj ibn Damura as-Sa’dí pravil: „Viděl jsem svého otce (anebo Ubejje, viz dále) s nějakým mužem, který kohosi jiného velebil způsobem, jakým se v době nevědomosti kdysi lidé chvástali svým rodokmenem. Můj otec po něm vyjel a odmítl ho oslovovat pomocí jeho přezdívky.
‘Utejj ibn Damura as-Sa’dí pravil: „Viděl jsem svého otce (anebo Ubejje, viz dále) s nějakým mužem, který kohosi jiného velebil způsobem, jakým se v době nevědomosti kdysi lidé chvástali svým rodokmenem. Můj otec po něm vyjel a odmítl ho oslovovat pomocí jeho přezdívku. Dotyčný se velmi udiveně na mého otce podíval a řekl: „Zdá se, jako bys to velmi odmítal…“ „Nikdy,“ řekl můj otec (či řekl Ubejj – viz níže), „nebudu mít v úctě nikoho, kdo toto dělá! Věru jsem slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:
مَنْ تَعَزَّى بِعَزَاءِ الْجَاهِلِيَّةِ فَأَعِضُّوهُ وَلا تَكْنُوهُ.
„Pokud kdokoli vychvaluje, jako se lidé chvástali svým rodokmenem v době nevědomosti, tak ho vyplísněte a neoslovujte ho přezdívkou.” [1]
Al-Albání říká, že uváděná verze hadísu obsahuje nesrovnalost v řetězci vypravěčů, konkrétně nejasnost vzniklou u některého z jeho vypravěčů chybou zápisu vokalizace u slova أبي, zda je nad hamzou znak pro „u“ a potom se jedná o jméno أُبَيُّ Ubejj anebo je nad ní znak pro „a“ a potom jde o podstatné jméno ٌأَب „ab,“ tj. otec, s připojeným přivlastňovacím zájmenem vyjádřeným písmenem ي já´, tj. أَبِي „abí“ – „můj otec.“ Ve výsledku potom není jisté, zda v hadísu hovoří Ubejj anebo ‘Utejjův otec, tedy Damura:
„Pokud by tomu bylo tak, že vypravěčem je Damura, potom je nutné poznamenat, že ten v seznamech Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين nikde nefiguruje. Proto je nasnadě, že správná verze zápisu musí být ta s „u“ a jde tedy o Ubejje ibn Ka’b رضي الله عنه, známého sahábího.“ [2]
Doba nevědomosti (arab. الجاهلية al-džáhilíja) je dobou před prorockým vystoupením Muhammeda صلى الله عليه و سلم, kdy se arabské kmeny utápěli v modlářství, barbarství, nevzdělanosti a vzájemných malicherných válkách mezi kmeny a klany. Chvástání se rodokmenem a původem znamená, že si člověk myslí, že je něčím více, než ostatní, anebo že má patent na pravdu jen na základě toho, do jaké rodiny, rodu, klanu, kmene, kasty, třídy, lokality, etnika, národa nebo rasy, se narodil a o co se proto sám nijak nepřičinil.
Přezdívka, o které je v hadísu řeč, je arabské uctivé oslovení vyjadřující respekt a oblibu, zvané الكنية al-kunja, skládající se ze slova أبو Abú (tj. otec) nebo أم Umm (tj. matka) a jména prvorozeného potomka dotyčné osoby. Neužíváním přezdívky je vyjádřen jistý disrespekt a antipatie vůči dané osobě.
Podle spolehlivější verze slyšel Ubejj ibn Ka’b رضي الله عنه někoho vychvalovat se svým původem a řekl mu: „Zakousni se do pohlaví svého otce!“ „Copak jsem řekl něco ohavného?“ bránil se dotyčný. Ubejj mu odpověděl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
من تعزى بعزى الجاهلية، فأعضوه بهن أبيه ولا تكنوا.
„Toho, kdo se vychvaluje tak, že se chvástá rodokmenem jako za džáhilíje, vyplísněte a nepřezdívejte.“ [3]
Uvádí se také, že ‘Udžr ibn Mudári’ at-Temímí se chvástavě obrátil ke svému kmeni: „Ó synové Temímovi …“ načež se na něj Ubejj obořil: „Dej Bůh, abys přirostl k pohlaví vlastního otce!“ anebo něco podobného. Dotyčný se bránil: „Ale vždyť jsem neřekl nic špatného!“ Ubejj mu však odpověděl: „Toto nám bylo přikázáno říci.“ [4]
Tohoto příkazu následoval i správně vedený chalífa Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, když řekl: „Kdo se chvástá svým kmenem, či se k němu utíká, toho vyplísněte a tomu vynadejte.“ [5]
Šejch Muhammed al-Amín aš-Šenkítí ohledně těchto a podobných podání poznamenává:
„Všimněte si, jak se Posel Boží صلى الله عليه و سلم stavěl ke „chvástání se svým rodokmenem,“ jaké se praktikovalo za džáhilíje. Přikázal ty, kdo se takto chvástají, ostře odsoudit bez jakýchkoli eufemizmů velmi tvrdými slovy. To je důkazem ohavnosti pýchy na kmenovou či etnickou nebo rasovou příslušnost a velkého odporu vůči takovému jednání.“ [6]
Aš-Šenkítí pokračuje zmínkou o tom, že nejchvástavější na svůj původ a rodokmen byli mekkánští vůdcové nevíry typu Abú Džehla, Abú Leheba, al-Welída ibn Mughíry a dalších, kteří byli pohlaváry nevěřících bojujících proti Prorokovi a jeho věrným. Tito zlovolníci byli za svou zatvrzelost, pýchu a pocit kmenové, národnostní a rasové nadřazenosti odsouzeni množstvím koránských veršů, například i tímto:
وَإِذَا قِيلَ لَهُمْ تَعَالَوْا إِلَىٰ مَا أَنزَلَ اللَّـهُ وَإِلَى الرَّسُولِ قَالُوا حَسْبُنَا مَا وَجَدْنَا عَلَيْهِ آبَاءَنَا ۚ أَوَلَوْ كَانَ آبَاؤُهُمْ لَا يَعْلَمُونَ شَيْئًا وَلَا يَهْتَدُونَ
Když je jim řečeno: „Pojďte k tomu, co seslal Bůh, a k poslovi!“, odpovídají: „Nám postačí, co u otců svých jsme nalezli!“ Ale což když otcové jejich nic neznali a po správné cestě nebyli vedeni? (Máida: 104)
Proto je naprosto jedno, o jaký druh tribalizmu, etnického šovinizmu či nacionalizmu anebo rasizmu jde, zda se jedná o nadřazenost bělochů nad ne-bělochy, černochů nad ostatními anebo snad Asiatů nad zbytkem lidstva, my z pozice muslimů shodně odmítáme toto vše zrovna tak, jak toto bylo odmítnuto oběma Zjeveními – tedy jak Koránem, tak i Sunnou.
Vezmou si z toho ti, kteří k takovým výzvám volají, ponaučení? Pokud ne, vzkazujeme jim, aby se zakousli do pohlaví svých otců a srostli s nimi. Doslova a bez příkras.
_______________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 963; an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, 1/36; Ahmed v Musnedu, 5/136; Abú ‘Ubejd v Gharíbu l-hadís, 1/53 a 2/22; Ibn Muchalled v al-Fewáid, 1/3; al-Hajsem ibn Kulejb v Musnedu, 1/187; at-Taberání v Mu’džemu l-kebír, 2/27; a al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, 2/99. Jako hasan ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 269.
[2] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/539. Tento zmatek v isnádu je pro al-Albáního také důvodem, proč ‘Utejjovu verzi nepovažuje za sahíh.
[3] Uvádí ad-Dijá´ al-Makdisí v al-Ahádísu l-muchtára, 1/405 a 407, s alternativním isnádem. Jako sahíh se všemi vypravěči užívanými al-Buchárím a Muslimem, kromě Muhammeda ibn ‘Amra, jež je ovšem spolehlivý taktéž, jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/538.
[4] Zaznamenal Ibn Sunní v as-Sirátu l-mustakím, podání č. 427; a ‘Abdulláh ibn Ahmed v Zewáidu l-musned, 5/133. Jako hasan li ghajrihi ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/538.
[5] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 3/253.
[6] Viz Adwá´u l-beján, 3/44.