Když nevěřící vyřkne slovo víry

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

أَصْدَقُ كَلِمَةٍ قَالَهَا الشَّاعِرُ كَلِمَةُ لَبِيدٍ أَلاَ كُلُّ شَىْءٍ مَا خَلاَ اللَّهَ بَاطِلٌ وَكَادَ أُمَيَّةُ بْنُ أَبِي الصَّلْتِ أَنْ يُسْلِمَ

„Nejpravdivější slova, která kdy básník pronesl, jsou slova Lebídova: „Zdaž není všechno, kromě Alláha, falešné?“ A Umejja ibn Abi s-Salt takřka přijal islám.“¹

‘Amr ibn Šeríd uvádí od svého otce, velkého znalce staroarabského básnictví, uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم se ho jednou zeptal:

‏ هَلْ مَعَكَ مِنْ شِعْرِ أُمَيَّةَ بْنِ أَبِي الصَّلْتِ شَيْئًا

„Umíš i něco z poezie Umejje bin Abi s-Salta?“

„Ano,“ odpověděl mu Šeríd رضي الله عنه.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم ho pobídl:

هِيهِ

„Tak mi něco zarecituj.“

Šeríd vypráví: „Odrecitoval jsem mu nějaký verš a on mne zase pobídl:

هِيهِ

„Ještě.“

Tak jsem mu recitoval víc a on mne zase pobídl:

هِيهِ

„Ještě!“

Tak jsem mu recitoval dál další verš, načež mne zase pobídl:

هِيهِ

„Ještě!“

Až jsem mu odrecitoval možná stovku veršů.“

V Ibn Mehdího podání tohoto hadísu stojí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم potom o Umejjovi řekl:

‏ فَلَقَدْ كَادَ يُسْلِمُ فِي شِعْرِهِ

„Ve své poezii se takřka stal muslimem.“²

Podle vysvětlení Ibn Hadžera al-‘Askaláního v těchto hadísech Posel Boží صلى الله عليه وسلم ocenil a pochválil postřehy džáhilíjských básníků Lebída ibn Rabí’y a Umejje bin Abi s-Salt o marnosti a falešnosti uctívání čehokoli a kohokoli mimo Alláha a vázání svého srdce k čemukoli a komukoli mimo Něj, jakož i poznání skutečnosti, že všechno a všichni mimo Alláha mají svůj začátek či konec a proto i okamžik, kdy to neexistovalo.³

Ibn Ishák uvádí od Osmána ibn Maz’úna رضي الله عنه, že poté, co se vrátil z první hidžry do Habeše zpátky do Mekky a přijal záštitu Welída ibn Mughíry, jednoho z místních mocipánů, zastihl Kurejšovce, jak ostouzejí a napadají Posla Božího صلى الله عليه وسلم a ubližují muslimům. Osmán ibn Maz’ún nesnesl, aby nad ním drželi ochranou ruku ti samí, co pronásledují jeho bratry ve víře a tak Welídovi jeho záštitu vypověděl.

Právě v této chvíli do Mekky se svou delegací přichází i slavný velký básník Abú ‘Akíl Lebíd ibn Rabí’a al-Kilábí. Kurejšovcům odrecitoval několik svých veršů, přičemž v nich mimo jiné řekl:

أَلَا كُلُّ شَيْءٍ مَا خَلَا اللَّهَ بَاطِلُ

„Zdaž vše, co mimo Alláha jest, marné není?“

„Pravdu díš,“ přitakal mu Osmán ibn Maz’ún.

Lebíd pokračoval dalším veršem:

وَكُلُّ نَعِيمٍ لَا مَحَالَةَ زَائِلُ

„A každý požitek, též bez výjimky, nenajde ukončení?“

„Lžeš,“ oponoval mu Osmán ibn Maz’ún, „slastné užívání Ráje přece nemá konce!“

„Proč bylo vašemu přísedícímu ubližováno, ó shromáždění Kurejšovců?“ otázal se Lebíd.

Po těchto slovech jeden z přítomných vstal a udeřil Osmána do obličeje takovou silou, až se jeho oko podlilo krví.

„A to jsi byl pod záštitou před čímkoli podobným!“ vyhuboval Osmánovi al-Welíd ibn Mughíra.

Osmán mu odpověděl s hrdostí: „Mé druhé oko postrádá to, čím bylo obdarováno to první!“

Al-Welíd mu odvětil: „Jen to svému sousedovi oplať.“

„Radši budu usilovat o záštitu Vznešeného Alláha,“ nenechal se Osmán vyvést z míry.

Po této události básník Lebíd ibn Rabí’a přijal islám. Říká se, že poté už se básnictví nijak zvlášť nevěnoval, kromě pár veršů či několika kratších básní. Nový muslim a nyní už i sahábí Lebíd رضي الله عنه se namísto poezie věnoval Koránu. Po Prorokově صلى الله عليه وسلم odchodu na lepší svět se usadil v irácké Kúfě.⁴

Jednou se ho Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه tázal, zda náhodou nesložil nějaké nové básně a Lebíd mu odpověděl: „Alláh mi je nahradil poetikou súry al-Bekary.“⁴

Lebíd žil ještě dlouho potom a dožil se i vlády Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه. Když Lebíd ibn Rabí’a zemřel, byl stár minimálně sto, možná sto padesát let a někteří říkají, že dokonce i více. Je autorem i těchto veršů:

وَلَقَدْ سَئِمْتُ مِنَ الْحَيَاةِ وَطُولِهَا … وَسُؤَالِ هَذَا النَّاسِ كَيْفَ لَبِيدُ

„Již mne unudil život a chvíle zdlouhavá

I lidé, s ustavičným: „Jak se Lebíd má?“⁴

Druhý zmiňovaný básník, Abú Osmán Umejja bin Abi s-Salt as-Sekafí, býval svobodomyslným hledačem náboženské pravdy. Jeho verše často hovoří o Jedinosti Boží a o Soudném dni. Umejja studoval náboženské spisy židů i křesťanů, přičemž někteří říkají, že snad i přijal některé z těchto náboženství.

Mu’áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عنهما uvádí, že jeho otec kdysi s Umejjou cestoval. Umejja se Abú Sufjána ptal na dalšího vlivného Mekkánce, ‘Utbu ibn Rabí’u, na to, jak vypadá a z jakého je rodu. Když mu ho Abú Sufján popsal a zpravil ho o jeho rodokmeni, Umejja poznamenal: „Ne, tak to není on.“

Abú Sufján nic nechápal a tak se urazil, načež mu Umejja vysvětlil, že nalezl v dávných písmech zmínky o arabském proroku, jehož příchod právě nadešel. Četl i údaje popisující jeho zjev a původ.

„Pomyslel jsem si, že by jím mohl být právě ‘Utba,“ řekl Umejja Abú Sufjánovi. „Mezi klanem Benú ‘Abdilmenáf jsem neviděl nikoho jako je ‘Utba,“ pokračoval Umejja, „má to být vážený člověk ve věku čtyřiceti let. Tak jsem si uvědomil, že ‘Utba to není.“

Abú Sufján říká, že neuplynulo víc jak jen pár dní a Muhammed صلى الله عليه وسلم oznámil své proroctví.

„Nemáme ho následovat?“ otázal se tehdy Abú Sufján Umejjy.

„Stydím se před kráskami kmene Sakíf,“ odvětil mu Umejja, „věru jsem pro ně byl tím prvním mezi všemi a vskutku jsem jim navykládal, že ten prorok jsem já.“

Abu l-Feredž al-Asbahání uvádí, že Umejja pak na smrtelné posteli říkal: „Nepochybuji o tom, že ryzí víra v Jediného Pravého Boha (arab. الحنيفية al-hanífíja) je ta pravá, avšak mé pochybnosti se týkaly Muhammeda.“⁵

Uvádí se, že za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم přišla al-Fári’a bint Abi s-Salt, Umejjova sestra a recitovala mu něco z jeho poezie.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم jí pak řekl:

آمَنَ شِعْرُهُ وَكَفَرَ قَلْبُهُ

„Jeho poezie uvěřila, to jeho srdce popřelo víru.“⁶

‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما vztáhl na Umejju ibn Abi s-Salta Boží slova:

وَاتْلُ عَلَيْهِمْ نَبَأَ الَّذِي آتَيْنَاهُ آيَاتِنَا فَانسَلَخَ مِنْهَا فَأَتْبَعَهُ الشَّيْطَانُ فَكَانَ مِنَ الْغَاوِينَ ‎

„Vyprávěj jim zvěst o tom, jemuž jsme znamení Svá dali a jenž se pak od nich odvrátil. A satan jej učinil následovníkem Svým a stal se tak jedním ze zbloudilých.“ (A’ráf: 175)⁷

Umejja žil ještě po bitvy na Bedru, po níž ve svých básních oplakával padlé modloslužebníky z řad Kurejšovců. O bitvě se dozvěděl poté, co se vracel se svým majetkem z Táifu na sever, k aš-Šámu, kde žil. Zemřel několik roků poté, snad osmého či devátého roku hidžry.⁸

An-Newewí vidí v těchto hadísech důkaz dovolenosti poezie, dokud neobsahuje nic zakázaného a naopak překypuje islámsky přijatelným obsahem, ať už je jakéhokoli původu a pochází třeba i z džáhilíje.⁹ Mimořádné místo zde nachází i pochvala Lebídovi, který se stal muslimem, nadto byl i společníkem Proroka صلى الله عليه وسلم a jako muslim také zemřel.¹⁰

Hadís, který jsme citovali, nás učí, že ani Posel Boží صلى الله عليه وسلم a ani jeho druhové, ať je s nimi všemi Alláh spokojen, nežili izolováni od světa okolo sebe, od kultury a umění. Ba naopak, byli propojeni s kulturou a uměním své doby a svého lidu, přičemž mezi Araby se zvláštní a mimořádné oblibě tehdy dostávalo uměleckému vyjádření ve formě básnictví. Prorok صلى الله عليه وسلم nás v tomto hadísu učí, že nemůžeme zavrhovat slova lidí jen proto, že nepatří k našim oblíbencům či k našemu kruhu lidí, že nejsou muslimové, že nejsou z našeho národa, nebo že nezastávají názory shodné s těmi našimi. Učí nás tomu, že si můžeme zpříjemňovat své životy vzletnou krásou, vysokou kulturou a literaturou, která nás zkultivuje a vytříbí krásnu naší řeči ve prospěch upevnění a šíření Boží zvěsti.

Nalézt střípky pravdy můžeme přece kdekoli, protože jsou rozesety všude kolem nás. Na nás pouze je, abychom je jako pravdu posoudili, což dokážeme jen a pouze využitím nástrojů, které nám Alláh sesílá v Koránu a v Sunně. Bude-li daná věc s nimi v souladu, pak se jedná o pravdu, ať už by daná slova pocházela od kohokoli a odkudkoli. Pokud daná slova Koránu a Sunně protiřečí, pak jde zajisté o lež, bez ohledu na to, jak může být umělecky dokonalá, svůdná a krásná.

Jak pravil Ibn Tejmíja:

„Rozdíl mezi pravdou a lží, správným vedením a bludem, přímou cestou a cestou bludnou, cestou věčné blaženosti a cestou věčného zatracení, úspěchu a zkázy, spatříme tak, že přijmeme za pravdu, kterou je nutno následovat, vše, co Alláh zjevil Svému Poslu صلى الله عليه وسلم. Takto jasně uvidíme, co je pravda a jak se liší od falši, kudy vede správné vedení, co je skutečná znalost, jak vypadá opravdová víra a co je nezbytné pro její ryzí potvrzení.Toto je váha, na které se váží jakákoli jiná slova. Pokud jsou tato slova s touto váhou v souladu, jedná se o pravdu. A pokud s touto váhou nesouhlasí a jsou s ní v rozporu, pak tato slova považujeme za lživá.“¹¹

V dnešní době se všude okolo nás a každý den setkáváme se spisbou a výsledky myšlení či s tvorbou a uměleckým vyjádřením rozmanitých nemuslimů mnoha nejrůznějších zaměření a názorových pozic. Evropanů i neevropanů, lidí ze Západu i z Východu. Spousta z toho, co po sobě zanechávají, odporuje islámu. Ale ještě větší část je s ním v souladu, agituje pro společné, obecně lidské hodnoty a někdy dokonce podporuje mnohé dílčí islámské myšlenky a zásady. Na nás je po takových jejich slovech pátrat, seznámit se s nimi a ponaučit se z nich. Tak to ostatně činily i generace muslimů před námi, včetně, jak jsme viděli, i Posla Božího صلى الله عليه وسلم samého.

A bylo tomu tak jedině proto, že některá krásná lidská slova v sobě obsáhnou víru ještě daleko dříve, nežli srdce nadaných autorů, kteří je pronášejí.

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: „Pravda se nedá poznat podle lidí, kteří ji zastávají. Poznej nejprve pravdu a potom poznáš i lidi, kteří ji zastávají.“¹²

A skončím známou prosbou našich zbožných předků: „Pane náš, ukaž nám pravdu jako pravdu a učiň nás jejími následovníky. A ukaž nám faleš jako faleš a vzdal nás od ní. Nedopusť, aby nám byla pravda nejasná a my jsme upadli v blud a učiň nás prvními mezi bohabojnými.“¹³

1. Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3841; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2256.
2. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2255.
3. Viz Fethu l-Bárí, 7/152-153.
4. Viz Fethu l-Bárí, 7/153.
5. Tak cituje Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 7/153.
6. Zaznamenali coby životopisný údaj Ibnu l-Kajjim v al-Bidájetu we n-nihája, 2/212; a Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 9/272. Jako hadís ho uvádí as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 19. Al-Albání toto podání dokládá jako da’íf v Da’ífu l-Džámi’, hadís č. 15. Nicméně vyhovuje jako životopisný údaj.
7.  Tak uvádí Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 7/154.
8. Viz Fethu l-Bárí, 7/154.
9. Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 15/12.
10. Viz Ibid., 15/13.
11. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 13/135-136.
12. Zaznamenal al-Kurtubí v al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 1/340.
13. Zaznamenal Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím,  1/427.