Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَا تَوَادَّ اثْنَانِ فِي اللهِ جَلَّ وَعَزَّ أَوْ فِي الإِسْلاَمِ، فَيُفَرِّقُ بَيْنَهُمَا إِلاَّ بِذَنْبٍ يُحْدِثُهُ أَحَدُهُمَا.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَا تَوَادَّ اثْنَانِ فِي اللهِ جَلَّ وَعَزَّ أَوْ فِي الإِسْلاَمِ، فَيُفَرِّقُ بَيْنَهُمَا إِلاَّ بِذَنْبٍ يُحْدِثُهُ أَحَدُهُمَا.
„Není žádných dvou lidí, kteří k sobě cítili náklonnost kvůli Vznešenému Alláhu a pak se navzájem rozešli, aniž by se mezi sebou nerozešli kvůli hříchu některého z nich.“ [1]
Al-Buchárí ho zaznamenal v díle al-Adebu l-mufred v Knize o oddělování se, v kapitole O tom, kdo se odděluje od ostatních muslimů.
Al-Albání k autenticitě tohoto hadísu poznamenává:
„Toto konkrétní podání je hasan. Podobné se traduje i od dalších sahábů رضي الله عنهم أحمعين, mezi nimi i od ‘Abdulláha ibn Omara, al-Hasana ibn ‘Alího či Abú Hurejry. [2] Tyto verze od dalších sahábů jsou jednotlivě slabé, ale vzájemně se posilují na úroveň hasan, jak uvádí al-Hajsemí. [3] Ve spojení všech verzí dohromady uvedenou verzí možno posunout celý hadís až na úroveň sahíh.“ [4]
Milovat někoho pro věc Boží a cítit k němu z tohoto důvodu náklonnost je čin, jenž s sebou nese velkou odměnu, zmíněnou v šarí’atských textech. Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zmínil dva, kteří se milovali, setkávali a rozcházeli jen pro věc Boží mezi těmi, kteří se ocitnou ve stínu Božím v den, kdy jiného stínu nebude. [5] V Muslimově verzi Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
إِنَّ اللَّهَ تَبَارَكَ وَتَعَالَى يَقُولُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ أَيْنَ الْمُتَحَابُّونَ لِجَلاَلِي الْيَوْمَ أُظِلُّهُمْ فِي ظِلِّي يَوْمَ لاَ ظِلَّ إِلاَّ ظِلِّي.
„Alláh věru v Den Zrmtvýchvstání řekne: „Kde jsou ti, co se milovali jen pro Mou Slávu? Dnes je zastíním Svým stínem, v den, kdy není žádného stínu, vyjma Mého.“ [6]
A Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
ثَلاَثٌ مَنْ كُنَّ فِيهِ وَجَدَ حَلاَوَةَ الإِيمَانِ أَنْ يَكُونَ اللَّهُ وَرَسُولُهُ أَحَبَّ إِلَيْهِ مِمَّا سِوَاهُمَا، وَأَنْ يُحِبَّ الْمَرْءَ لاَ يُحِبُّهُ إِلاَّ لِلَّهِ، وَأَنْ يَكْرَهَ أَنْ يَعُودَ فِي الْكُفْرِ كَمَا يَكْرَهُ أَنْ يُقْذَفَ فِي النَّارِ.
„Kdokoli má následující tři vlastnosti, ten pocítí slast víry: ten, komu jsou Alláh a Jeho Posel dražší, nežli cokoli jiného; ten, kdo druhého miluje jen kvůli Alláhu; a ten, kdo nenávidí navrátit se do stavu nevíry více, nežli by nenáviděl být vhozen do ohně.“ [7]
Ibn Hadžer al-‘Askelání ve vysvětlení našeho předmětného hadísu pravil:
„Tento hadís nám ukazuje, že milovat se navzájem kvůli věcem náboženským i kvůli užitku, který jedni pro druhé představujeme, je cíl, jenž zjevený Zákon stanovuje. Náboženským přínosem takové lásky je spolupráce v tom, co je dobré a co se sluší od bohabojných. A světský užitek se odráží v možnosti zajistit si živobytí a nalézt pevné jistoty nezbytné pro život.
Ti, kteří k sobě navzájem cítí náklonnost, jsou spolu spojeni a toto spojení cítí. Zůstávají spolu spojeni až do chvíle, kdy se někdo z nich dopustí hříchu, který tento Šarí’ou opečovávaný vztah náklonnosti, náklonnosti, jež vznikla jen pro věc Boží a pro islámské bratrství jako takové, rozbije.
Proto je dobrem, pokud se ten, kdo dotyčný hřích spáchá, svého hříchu, jenž spáchal, vzdá, aby tento hřích dále nepředstavoval překážku mezi nimi a aby se mohlo díky tomu bratrství mezi těmito muslimy navrátit do stavu, v jakém bylo předtím. Jak náboženský, tak i světský život totiž bude prosperovat z toho, že ona náklonnost a bratrská láska, kterou mezi sebou tito dva muslimové cítí, zůstane zachována a může pokračovat.
Onen hřích, kterého se někdo z nich dopustí, může nastat bez jakéhokoli vnějšího vlivu (tj. čistě vinou jednoho z nich), anebo může být zapříčiněn klepy a pomluvami roznášenými ze strany šejtánů v lidské podobě, ze strany těch, kteří rozdmýchávají mezi lidmi nepřátelství a s vervou spěchají šířit na zemi zkázu a zkaženost.“ [8]
Každý muslim by toto měl chápat jako zíávažné varování před jakýmikoli slovy anebo činy, které by mohly narušit jeho vztahy s ostatními a zahubit vzájemnou lásku a náklonnost mezi muslimy, muži i ženami, takovou, která je podmínkou skutečného bratrství, [9] kterou nám Alláh klade za povinnost:
إِنَّمَا ٱلْمُؤْمِنُونَ إِخْوَةٌ فَأَصْلِحُوا۟ بَيْنَ أَخَوَيْكُمْ ۚ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ لَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ
Věřící jsou si přece bratry; usmiřujte tedy oba bratry své a buďte bohabojní – snad dostane se vám smilování! (Hudžurát: 10)
Proto pospíchejte k tomu, co přináší užitek pro bratrství a skutečnou bratrskou náklonnost a lásku, neboť tato přináší nezměrné dobrodiní a požehnání nejen na tomto, ale i na onom světě.
_________________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adabu l-mufred, hadís č. 401; a jako hasan ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 637 s poznámkou, že od vypravěčů tohoto hadísu čerpali i al-Buchárí v Sahíhu a Muslim v Sahíhu.
[2] Viz např. Ahmed v Musnedu, 2/68 a 5/71; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/205.
[3] Viz Medžme’u z-zewáid, 10/275.
[4] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/230-231.
[5] Hadís o tom zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 660.
[6] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2566.
[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 16.
[8] Viz Fethu l-Bárí, 4/63.
[9] Viz ‘Awnu ahádísi s-Samed šerhu l-Adebi l-mufred, 1/445-446.