Knihy doporučované soudobými učenci ummy ke studiu pro studenty islámských nauk, díl ii.

Radíme naučit se nejprve menší knihy z oblasti ‘akídy, např. Selásetu l-usúl či Kešfu š-šubuhát, nebo Kitábu t-tewhíd šejcha Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába.¹

– pro začátečníka: Tefsíru l-Dželálejn od as-Sujútího (zemřel 911 hidžry) a al-Mahallího (z. 864 h.) a Tefsíru l-Bejdáwí (z. 658 h.). Navzdory nedostatkům obou těchto knih, obě vysvětlují mnoho frází a významů z Koránu správným způsobem.

– pro hledače nauky: Tefsír od Ibn Kesíra (z. 774 h.) a Tefsír od al-Beghawího (z. 516), dobrý tefsír podle učení zbožných předků.

– pro každého: Tefsír od as-Sa’dího (z. 1376 h.), výborná kniha, lehká na čtení a pokrývající celý tefsír ve všech jeho různých podoborech.

– pro učence: Tefsír od at-Taberího (z. 310 h.)², který je zván matkou všech tefsírů, dále Tefsír od al-Kurtubího (z. 671 h.) a Adwá´u l-beján od Muhammeda al-Amína aš-Šankítího (z. 1393 h.).

Také tefsír Fethu l-Kadír od aš-Šewkáního (z. 1250 h.) je dobrý jak pro hledače znalosti, tak i pro začátečníky.³

– pro začátečníka: al-Arba’ín an-Newewíjja i s vysvětlením od Ibn Redžeba (z. 795 h.) v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, stejně jako Rijádu s-sálihín, obě knihy napsal imám an-Newewí (z. 676 h.).

Také ‘Umdetu l-ahkám od ‘Abdulgháního al-Makdísího (z. 600 h.), protože takřka všechny hadísy v ní jsou buď v jedné, nebo v druhé sbírce Sahíh.

Pro hledače nauky: Bulúghu l-merám od al-‘Askaláního (z. 852 h.) spolu s vysvětlením této knihy v díle Subulu s-selám od as-San’áního (z. 1189 h.) a také al-Muntaká min achbári l-mustafá od Medžduddína Ibn Tejmíjji (z. 652 h.) a její vysvětlení od aš-Šewkáního (z. 1250 h.) v díle Nejlu l-awtár.

Pro učence: Největším a nejucelenějším dílem v této oblasti je Fethu l-Bárí Šerhu Sahíhi l-Buchárí od al-‘Askaláního.⁴

 

ODPOVĚĎ:

Knihy, kterými by každý začínající hledač nauky, pokud umí dobře číst a psát, měl začít, jsou:

– Fethu l-medžídi Šerhu Kitábi t-tewhíd, což je velmi důležitá kniha.

– al-‘Akídatu l-Wásitíjja od šejchu l-isláma Ibn Tejmíjji.

– al-Kawlu l-mufíd fí adilleti t-tewhíd našeho bratra Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába al-Wesábího.

– Bulúghu l-merám.

– Rijádu s-sálihín.

Poté, co si přečtete tyto knihy, zajisté zatoužíte po dalších. Pokud můžete, začněte se učit Korán zpaměti, toto je ještě lepší a žádanější.

Co se týče studia arabštiny pro naše bratry, kteří tento jazyk neovládají, toto je rovněž velmi důležité. Pokud je někdo cizinec a arabštině dostatečně nerozumí, potom se mu může stát, že si začně vykládat Korán po svém a zahalí to do islámského hávu, jako se to stalo v případě mu’tezily.⁵

 

Tento učenec o této otázce hovořil na jedné přednášce v Saúdské Arábii, která vyša knižně jako brožurka Tálibu l-‘ilmi we l-kutub, tj. Hledač nauky a knihy.⁶

V ní se šejch věnuje sedmi bodům etikety, které muslim, a tím spíše hledač islámské nauky, musí dodržovat ohledem knih. Autor v ní odvedl skvělou práci při vysvětlení těchto základních principů a zásad. Jeho pojednání přišlo v klíčové době, kdy i muslimové na Západě, hovořící jinými jazyky než arabsky, mají k dispozici rostoucí množství tištěné literatury, která jim umožňuje získat základní povědomí o svém náboženství ve vlastním jazyce, nehledě na stále se zvětšující počet těch, kteří ovládají i arabštinu. Proto je nezbytné hovořit i o této otázce, poskytnout správné vedení a radu v otázkách jak získávat knihy o náboženství, jak s nimi zacházet, uchovávat je a používat.

Počet vydaných knih v poslední době stále roste. Máme naději, že do dalších jazyků budou brzy přeložena i mnohá klasická klíčová díla mnoha oblastí islámských nauk.

Na zmíněné své přednášce šejch Sálih uvedl:

„Je velmi dobře známo, že nauka se získává dvěma cestami – buď ústně posloucháním a sezením s lidmi nauky a přejímáním nauky od nich nasloucháním jejich výkladu, anebo z knih, tedy cestou studia, výzkumu, prostudovávání a vyšetřování. První i druhá metoda je v konečném důsledku stejná, nicméně správnost druhé metody je dána metodou první. Jak pravil jeden z učenců: „Znalost se nachází v hrudích lidí a je přenášena do obsahů knih. Ale klíče k ní zůstávají jen v rukou lidí.“ To znamená, že knihy v životě hledače nauky musí zaujímat velmi významné místo co do důležitosti. Nicméně jediní, kdo těmto knihám mohou správným způsobem porozumět a patřičně s nimi nakládat jsou ti, kteří se vydají na cestu získávání nauky z rukou lidí nauky, družíce se s nimi, naslouchajíce jim a snažíce se porozumět tomu, co je v těchto knihách zachyceno.“

„Tedy prvním bodem etikety ve vztahu ke knihám je dobrá organizace knihovny. Udržování si vlastní knihovničky podle stanoveného pořádku je ukazatelem, jak si dotyčný hledač nauky svých knih váží. Kdykoli někoho navštívíte a získáte přístup k jeho knihovně a najdete jeho knihy roztroušené všude možně bez ladu a skladu, potom to je ze dvou důvodů – dotyčný z knih právě studoval a potřeboval se na ně odkazovat, což způsobilo jejich momentální rozmístění – to je samozřejmě chvályhodné, pokud je dotyčný, až svou práci skončí, znovu uloží na odpovídající místa, anebo že dotyčný své knihy vůbec neuspořádal.“

„Jedním z významných principů dobrého chování ke knihám je také, že je nebudete používat jako zásobní kontejnery, abyste do nich vkládali pera nebo jako pokladničky, abyste mezi jejich stránky vkládali peníze, takže když otevřete knihu, naleznete uvnitř všechny ty věci a shledáte, že vazba knihy je kvůli její přecpanosti vytahaná, kniha je otrhaná a proto není zachovalá. Ke knize se nemožno chovat neuctivě, obsahuje přece slova Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم!“

„Z principů dobrého chování ke knihám je také, že je udržuje čisté a použitelné nejen pro sebe, ale i pro ostatní. To proto, že kdykoli si hledač nauky pořídí knihu, měl by mít dvojí úmysl. Že se bude snažit získat z knihy užitek sám, aby se zbavil vlastní nevědomosti a také, že svou koupí přinese užitek i dalším, jako třeba své ženě a svým dětem. Nakonec, knihy člověku mohou zůstat, tedy zůstat v jeho rodině, anebo mohou být darovány dále dalším. Dotyčný je také může věnovat jako dar anebo je třeba prodat.“

 

Šejch byl tázán na knihy, které doporučuje jako četbu hledačům nauky v oblasti ‘akídy, tefsíru, hadísů a jejich věd a v oblasti fikhu.

Od šejcha je zaznamenána následující odpověď:

„Hledač nauky by se měl naučit a pochopit následující knihy z oblasti ‘akídy:

1. Usúlu s-selása; 2. Šurútu s-saláti we arkánuhá we wádžibátihá v oblasti fikhu; 3. Kawá’idu l-arbe’a, 4. Šurútu lá iláhe ille ´lláh, 5. Newákidu l-islám⁷ a 6. Kitábu t-tewhíd, též v oblasti ‘akídy. Všechny jmenované tituly jsou od šejchu l-islám Muhammeda ibn ‘Abdilwehhába.

Co se týče knihy Kešfu š-šubuhát, není také špatné naučit se i ji. Nicméně šejch na ni nekladl takový důraz jako na předchozích šest.

Šejch nepovažoval za nezbytné naučit se al-Wásitíjju zpaměti, ale trval na jejím naučení a velmi dobrém pochopení.

Šejch také radil studovat různá pojednání obsažená v Medžmú’u l-fetáwá šejchu l-islám Ibn Tejmíjje (zejména al-Fetwetu l-Hamawíjjetu l-kubrá, ar-Risáletu t-Tadmúríjja, knihu al-Ímán apod., ale nezmínil je jménem) a knihu Šerhu t-Taháwíjja od Ibn Abi l-‘Izze al-Hanefího (z. 792 h.) pokud si hledač nauky přeje rozšířit své obzory co se týče otázky Božích přívlastků a atributů.

Co se týče dalších oblastí, neslyšel jsem jej výslovně doporučit hledačům nauky, aby se naučili cokoli, kromě těch, kteří si přejí získávat znalost ohledně rozdílů mezi čtyřmi mezheby ve fikhu. Pro takové uvedl, že je vhodné, aby se naučili nějaký manuál pro každý jeden ze čtyř mezhebů.

V oblasti hadísů šejch doporučil an-Newewího al-Arba’ín, ‘Umdetu l-ahkám a Bulúghu l-merám. Ačkoli jsem šejcha neslyšel radit, že by se je dotyčný měl naučit nazpaměť, slyšel jsem jiné šejchy (jako šejcha Sáliha ibn ‘Abdil’azíz Álu š-Šejcha) říkat, že by se člověk měl naučit alespoň hadísy v al-Arba’ínu. Nejslavnější jejich vysvětlení nalezneme u an-Newewího (z. 676 h.) samotného, což je velmi stručné vysvětlení pro začátečníky, potom u Ibn Dakíka al-‘Ída (z. 702 h.), který představuje střední úroveň a u Ibn Redžeba, který představuje úroveň z těchto tří nejpokročilejší.

Učenci také pro pokročilejší a odhodlanější hledače nauky doporučili podrobné studium dalších dvou knih, ‘Umdetu l-ahkám ‘Abdulgháního al-Makdísího a Bulúghu l-merám Ibn Hadžera al-‘Askaláního.

Co se týče tefsíru, šejch doporučil začít studiem tefsíru od ‘Abdurrahmána as-Sa’dího (z. 1376 h.), nazvaného Tejsíru l-Kerími r-Rahmán fí tefsíri Kelámi l-Mennán, neboť tento autor je známý tím, že neupadl do takové míry pokřivené interpretace Božích atributů, jako jiné tefsíry pro začátečníky, např. Tefsíru l-Dželálejn. Potom by měl hledač nauky, pakliže najde dobrého a správný menhedž následujícího učitele, který by ho vedl, studovat Fethu l-Kadír od aš-Šewkáního. Učitel je zde zapotřebí proto, že upozorní na některé chyby, kterých se aš-Šewkání dopustil ohledem Božích atributů a proto, že mu pomůže s těžšími aspekty arabského jazyka, se kterými se v knize setká. Nakonec by měl studovat Tefsír od Ibn Kesíra, s tím, že je v pořádku, pokud se tento tefsír studuje z nějakého zkráceného vydání, které je dnes k dispozici, jako je například to od ar-Rifá’ího.“⁸

 

První z nich je Kitábu t-tewhíd a pak Usúlu s-selása, dále al-Kawá’idu l-arba’a, Kešfu š-šubuhát a potom knihy šejchu l-isláma Ibn Tejmíjji zabývající se přívlastky a atributy Božími. Doporučuji i knihy šejcha Muhammeda ibn ‘Abdulwehhába, jeho dětí, vnuků a žáků. Poté knihu Tewhíd od Ibn Chuzejmy a ar-Raddu ‘ala l-džehmíjja od Osmána ibn Sa’ída ad-Dárimího, al-Ibánetu l-kubrá a al-Ibánetu s-sughrá od Ibn Batty, dále Šerhu Usúli l-i’tikád⁹ od al-Lálikáího a potom existuje i spousta dalších knih.¹⁰