Vznešený Alláh praví:
فَلِذَٰلِكَ فَادْعُ ۖ وَاسْتَقِمْ كَمَا أُمِرْتَ ۖ وَلَا تَتَّبِعْ أَهْوَاءَهُمْ ۖ وَقُلْ آمَنتُ بِمَا أَنزَلَ اللَّهُ مِن كِتَابٍ ۖ وَأُمِرْتُ لِأَعْدِلَ بَيْنَكُمُ ۖ اللَّهُ رَبُّنَا وَرَبُّكُمْ ۖ لَنَا أَعْمَالُنَا وَلَكُمْ أَعْمَالُكُمْ ۖ لَا حُجَّةَ بَيْنَنَا وَبَيْنَكُمُ ۖ اللَّهُ يَجْمَعُ بَيْنَنَا ۖ وَإِلَيْهِ الْمَصِيرُ
“Proto vyzývej k víře pravé a kráčej přímo, jak bylo ti poručeno! Nenásleduj scestná učení jejich, nýbrž rci: “Uvěřil jsem v to, co Bůh z Písma seslal, a bylo mi poručeno, abych jednal spravedlivě mezi vámi. Bůh naším je i vaším Pánem, my skutky své máme i vy skutky své máte a není mezi námi důvodů ke sporu; Bůh shromáždí nás všechny a u Něho je cíl konečný.” (Šúrá: 15)
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
اجْتَنِبُوا الْكَبَائِرَ وَسَدِّدُوا وَأَبْشِرُوا
“Vystříhejte se velehříchů, následujte přímou cestu a přinášejte radostné zvěsti.“1
Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja hovoří o znacích, kterými se vyznačují následovníci jedniného pravdivého náboženství a skutečného pravého islámu:
“Oni sami sebe nenazývají a ani nepřipisují jménům frakcí a skupin, která se rozšířila mezi lidmi a která se stala symboly pro následovníky rozmanitých duchovních cest. Vyznačují se také tím, že nenásledují učení nějaké jedné konkrétní osoby, jejíž jménem by sami sebe označovali a podle níž by byli ostatními rozpoznáváni spíše, nežli jsou podle svých činů. A činit něco takového by bylo zhoubou a metlou pro skutečné a opravdové uctívání Jediného Boha, protože by se jednalo jen o omezenou oddanost vůči Němu Jedinému.
Opravdová a absolutní oddanost Alláhu Jedinému totiž znamená, že ten, kdo se ubírá k tomuto cíli, sám sebe nepřipisuje žádnému konkrétnímu jménu nikoho a není výlučným stoupencem ničí výzvy v tom, v čem panují rozmanité neshody. Naopak on je v jednom táboře s kýmkoli, kdo usiluje být oddaným služebníkem Alláhu Jedinému v absolutním smyslu tohoto slova. On má podíl na všech podobách absolutního sloužení Jedinému Bohu. Neomezuje se na symboly a hesla, na odkazy, náznaky a ani na lidská pojmenování. Nenásleduje žádné odchylky a ani žádné později vymyšlené směry, označované lidskými termíny.
Naopak skutečný hledač pravdy, když je tázán na to, kdo je jeho šejchem, jeho duchovním učitelem, odpoví:
“Posel Boží Muhammed صلى الله عليه وسلم!”
A když se ho otáží: “Jakou taríku, jaký duchovní směr následuješ?”
Tu odpoví: “Následuji pouze jeho duchovní cestu!”
A když se ho zeptají: “Jaký zvláštní oděv následuješ, abys byl takto rozpoznán?”
On odpoví: “Oděv bohabojnosti!”
Když se ho pak zeptají: “A jakého jsi mezhebu?”
On odpoví: “Následovníků toho názoru, který Sunna rozsoudí jako nejsprávnější!”
A když se ho zeptají: “A co je kýženou metou a nejvyšším cílem tvého duchovního putování?”
Skutečný následovník pravé víry odpoví koránským veršem:
وَاصْبِرْ نَفْسَكَ مَعَ الَّذِينَ يَدْعُونَ رَبَّهُم بِالْغَدَاةِ وَالْعَشِيِّ يُرِيدُونَ وَجْهَهُ
“Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce!” (Kehf: 28)
Když se ho pak tážou na jeho svatostánek a útočiště, kde se oddává službě Jedinému Pánu, skutečný následovník pravdy odpoví:
فِي بُيُوتٍ أَذِنَ اللَّهُ أَن تُرْفَعَ وَيُذْكَرَ فِيهَا اسْمُهُ يُسَبِّحُ لَهُ فِيهَا بِالْغُدُوِّ وَالْآصَالِ ﴿٣٦﴾ رِجَالٌ لَّا تُلْهِيهِمْ تِجَارَةٌ وَلَا بَيْعٌ عَن ذِكْرِ اللَّهِ وَإِقَامِ الصَّلَاةِ وَإِيتَاءِ الزَّكَاةِ ۙ يَخَافُونَ يَوْمًا تَتَقَلَّبُ فِيهِ الْقُلُوبُ وَالْأَبْصَارُ ﴿٣٧﴾
“V domech, jež Bůh dovolil postavit a v nichž se vzpomíná jména Jeho, kde slaví Ho ráno i večer muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzýváni Boha, od dodržováni modlitby a od dávání almužen, a ti obávají se dne, kdy srdce i zraky se budou obracet.” (Núr: 36-37)
Když se skutečného následovníka pravé víry zeptají na původ jeho rodu, on odpoví ve verších:
أبي الإسلام لا أب لي سواه
إذا افتخروا بقيس أو تيم
“Mým otcem islám jest a nemám mimo něj žádného,
ač jsou jiní hrdi na Kajse, Tejma, či někoho jiného.“
A když se ho dotáží: “Co je tvým pokrmem a co je tvým nápojem?”
Skutečný následovník pravé víry odpoví: “Což potřebuješ či žádáš více, než toto? Stačí mi voda, to, co roste na stromech a to, co se pase ve stádech. Tím se sytím i napájím, dokud se nesetkám s Pánem mým i všeho tohoto.”
Jako v básných verších:
واحسرتاه تقضى العمر وانصرمت ساعاته بين ذل العجز والكسل
والقوم قد أخذوا درب النجاة وقد ساروا إلى المطلب الأعلى على مهل
“Běda tomu, komu uběhnou jeho hodiny v mrzké neschopnosti a lenosti,
když lidé se směrem spásy jali a cestou k úspěchu nejvyššímu kvapně se vydali!“2
Tak čím nárokem a koho výlučným právem je pravé náboženství? Patří snad islám některému z jednotlivců mezi dnešními muslimy či komukoli z těch, kteří už tento svět opustili? Může si kdokoli z muslimů minulých, současných či budoucích vykládat svou víru podle sebe a nárokovat si své pochopení víry jako závazné pro všechny ostatní? Nebo je snad správný islám otázkou celospolečenské dohody v tom smyslu, že o něm třeba můžeme hlasovat a to, co si odhlasujeme, pak budeme považovat za to, co je závazné pro všechny muslimy? Anebo se skutečný pravý islám posuzuje podle této či jiné společnosti či frakce muslimů, anebo toho či onoho státu s muslimskou většinou, takže cokoli nám oni nařídí, to je pravý islám, který musíme všichni následovat?
Následovníci té jediné opravdové, skutečné, pravdivé a autentické verze islámu říkají: “Ne, nikoli!”
Následovníci té jediné autentické, opravdové, skutečné a pravdivé verze islámu smýšlí, že pouze Alláh Jediný má nárok na to, abychom mu odpovídali slovy: “Slyšeli jsme a uposlechli jsme,” ať už Jeho výzva přichází přímo v Jeho Slovech v Jeho Knize, anebo na jazyku Jeho milovaného Posla صلى الله عليه وسلم. Jen Boží příkazy, berou následovníci opravdového islámu doslova a jen jim se bezvýhradně podřizují. Nepodřizují se lidským interpretacím. Lidské výklady přijímají a uznávají jen natolik, nakolik jsou samy v souladu s Pravdou. Pro následovníky jediné autentické verze islámu nestojí žádná autorita nad Alláhem a Jeho Poslem صلى الله عليه وسلم, nad tím, co tvrdí Korán, Sunna a konsenzus prvních a nejlepších generací této ummy.
Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja, Ibnu l-Kajjimův učitel, praví:
“Nikdo nemá nejmenší nárok vnucovat islámské ummě kteroukoli osobu jako autoritu. Nikdo z muslimů nemá právo vyzývat právě a výhradně k duchovnímu směru hlásaného daným jednotlivcem a budovat na tomto základě pravidlo loajality a distancování se. Jedinou výjimkou je osoba Božího Posla صلى الله عليه وسلم. Nelze uvalit na ummu islámu jako závazné žádné tvrzení, na základě jehož přijímání či odmítání by se podle toho prokazovala loajalita či distanc, vyjma Slova Božího, výroků Posla Božího صلى الله عليه وسلم a toho, na čem se už předtím shodla celá umma. Takto činí jedině novotáři, kteří uvalí na sebe tvrzení či výrok nějaké osoby a skrze něj pak rozbíjejí jednotu ummy tím způsobem, že prokazují loajalitu jen tomu, kdo toto přijímá a distancují se od každého, kdo dané tvrzení či výrok odmítá.“3
Jediné, k čemu se vážeme a vztahujeme, je tedy svědectví víry obsažené ve dvou šehádách – že není pravého božstva kromě Jediného Skutečného Boha a že Muhammed je posel Boží, přijímaje vše, co z toho plyne a držíce se všech, kteří toto přijímají a dosvědčují spolu s námi, prokazujíce jim svou loajalitu a distancujíce se od všeho, co je s tím v rozporu a od všech, kteří hlásají cokoli, co tomu protiřečí. Na tomto budujeme svůj život, o toto se zasazujeme, toto hlásáme, na toto se odkazujeme a s těmito slovy na rtech opouštíme tento svět. Toto je nejen cíl, s nímž chceme z tohoto světa na sklonku svého života odejít, ale i meta k níž se snažíme svým žitím na tomto světě přiblížit.
V tomto kontextu Ibnu l-Kajjim na jiném místě uvádí:
“Svědectví šehády, že není skutečného a pravého božstva hodného uctívání, krom Jediného Pravého Boha, má ohromný dopad na odpuštění hříchů v okamžiku smrti, protože služebník tato slova vyslovuje s úplnou vírou v ně a s plným vědomím jejich významu i všech jejich důsledků.
Jeho chtíče a tužby se vytrácejí. Jeho duše se zjemňuje, koří se poté, co odmítala pokoru a odvracela se od pravdy. Nyní se stává podřízenou této pravdě poté, co ji předtím povýšenecky odmítala.
Když pak pominou světské tužby, tato duše se s plnou pokorou podřizuje, aby stanula před svým Pánem, Stvořitelem a konečným Vlastníkem, doufaje v Jeho Odpuštění a Milost, s plným přesvědčením o Jeho absolutní Jedinosti, Jedinečnosti a výlučném právu na uctívání, bez jakýchkoli příměsí přidružování k Němu, Jedinému.
Vše, co dotyčného zaměstnávalo v pozemském životě, v těchto jeho okamžicích odchází pryč. Jeho jediným zájmem zůstává to, co následuje a co ho čeká. On potom svou tvář, své srdce i celou svou pozornost obrací k Pánu svému. Podřizuje se jen Jemu, jak formálně, tak i obsahem. V tom momentě se to, co ukrývá a utajuje uvnitř, stává totožným s tím, co prokazoval a stavěl na odiv navenek.
Pak člověk vyslovuje slova, že není pravého božstva krom Alláha (arab. لا إله إلا الله lá iláhe ille lláh) upřímně a z čistého srdce. Z jeho srdce tím mizí vše, na co se srdce do té doby soustředilo. Najednou je jeho výhradní starostí onen svět, který je naráz před jeho očima a svět tento je už za jeho zády.
A toto upřímné svědectví pak bývá vrcholem zapečeťujícím sled jeho skutků, který ho čistí od hříchů a přivádí přímo před jeho Pána.
Stane-li se tak, umírající se setká se svým Pánem a přináší si s sebou čin upřímného svědectví šehády. Jeho vnitřek i vnějšek jsou v dokonalém souladu, stejně jako forma a obsah.
Kdyby i živý a zdravý člověk dosvědčil obsah a smysl šehády tak, jako tento umírající nemocný, necítil by žádnou potřebu usilovat o lákadla vezdejšího světa a honit se za spokojeností jeho obyvatel. Obrátil by se výhradně k Alláhu.
Nicméně nejeden člověk slova a význam šehády sice dosvědčuje, ale srdce mu je i v těch okamžicích příliš zaplněno chtíči a touhou po lákadlech a krásách pozemského života a od Alláha se odvrací.
Ale pokud by se srdce dokázalo od tohoto všeho osvobodit a dosvědčit toto svědectví víry s takovým nasazením upřímnosti, jako to dokáže na smrtelné posteli, člověk by jistojistě žil životem naprosto odlišným. Životem, který by byl prost živočišných poryvů zvířeckosti.“4