Korán, Sunna a výroky zbožných předků odmítají vize těch, kteří upřednostnili prostý rozum nad zjevením

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu. A potom:

 

Alláh Nejvyšší pravil:

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu. A potom:

 

Alláh Nejvyšší pravil:

Vy, kteří věříte! Nesnažte se předejít Boha a posla jeho! Buďte bohabojní, vždyť Bůh věru je slyšící, vševědoucí! Vy, kteří věříte! Nezvedejte hlas svůj nad hlas prorokův a neobracejte se k němu s řečí hlučnou, tak jak to děláte mezi sebou, aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení. (Hudžurát: 1-2) Po smrti Proroka صلى الله عليه و سلم je nutno tyto verše chápat jako metaforu. Ibn Abbás říká: „Neříkejte nic, co je v protikladu ke Koránu a Sunně, bojte se Alláha v tom, co vám nařídil, vskutku Alláh slyší, co říkáte a zná, co ukrýváte v srdcích.“[1] Podle hadísu Prorok صلى الله عليه و سلم posílá jako svého vyslance a učitele víry do Jemenu svého druha Mu’áza ibn Džebel a ptá se ho: „Podle čeho rozsoudíš?“ On odpověděl: „Podle Knihy Vznešeného Alláha.“ Prorok صلى الله عليه و سلم se jej znovu zeptal: „A když tam nenajdeš?“ „Pak dle Sunny Jeho Posla صلى الله عليه و سلم,“ odvětí Mu’az. Prorok صلى الله عليه و سلم dodal: „A jestli nenajdeš ani tam?“ „Pak se vynasnažím svým úsudkem.“ Prorok صلى الله عليه و سلم jej plácnul přes hruď a řekl: „Chvála Bohu, Který pomohl vyslanci Jeho Posla v tom, s čím je Jeho Posel spokojen!“[2] Ibn Kesír říká: „Pointa je v tom, že Mu’áz položil svůj vlastní intelekt až za Korán a Sunnu a tím si vydobyl spokojenost Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Kdyby svůj názor upřednostnil nad Koránem a Sunnou, pak by byl z těch, kteří vykročili před Boha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم.“[3] Jeden z novodobých vykladačů Koránu, přední evropský muslimský autor minulého století, Muhammed Asad, říká: „Verš má i význam alegorický, kdy není dovoleno, aby někdo prosazoval své vidění věcí na úkor jasného textu z Koránu a Sunny.“[4] Ten, kdo vytváří své učení, svůj světonázor a svou filozofii, která je v rozporu s Koránem a Sunnou, přičemž to povoluje a trvá si na tom, jinými slovy tvrdí, že Zjevení není dostačující a nezbytné. Tímto popírá koránské verše, jasně hovořící o nezbytnosti zjevení, jako např.

A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´:36), nebo zmíněné verše ze Súry al-Hudžurát a taktéž mnohé další. Stačí však i tento jeden, neboť kdo nevěří byť i v jeden jediný verš, roven je tomu, kdo odmítá Boží Knihu v celku. A kdo odmítá jednu Boží Knihu, popírá všechny Boží Knihy. Víra v Boží Knihy je z šesti pilířů víry a kdo jakýkoli z těchto šesti pilířu popře, již není muslimem a je věčným obyvatelem pekla. Alláh hovoří jasně:

Zdaž věříte v jednu část Písma, zatímco druhou popíráte? Jaká bude odměna těch z vás, kteří si takto počínají, ne-li hanba v životě pozemském; a v den zmrtvýchvstání budou uvrženi do muk nejhorších. A není Bohu lhostejné, co činíte. (Bekara:85) Alláh dále odsuzuje prázdné debaty a disputace ohledně Svého zjevení slovy:

A to je proto, že Bůh seslal Písmo pravdu obsahující; ti, kdož se o Písmo hádají, ti věru jsou v rozkolu hlubokém. (Bekara:176) Abdulláh ibn Omar řekl „Opravdu, seděl jsem se svým bratrem na shromáždění starších ze společníku Proroka صلى الله عليه و سلم. Přišli a sedli u jedněch z jeho dveří. Nechtěli jsme je rozdělit, tedy jsme usedli v míru. Oni vzpomínali jeden z veršů v Koránu a začli diskutovat na jeho téma, až zvýšili svůj hlas, načež Posel صلى الله عليه و سلمvyšel rozzloben. Věru jeho tvář byla červená. I řekl jim: „Uklidněte se lidé! Národy před vámi byly zničeny pro rozdělení se v otázce proroků a odvržení nedvojsmyslných části Knihy kvůli jiným částem. Věru Korán není seslán sám proti sobě, ale sám sebe potvrzuje. Tedy podle toho, co z něj znáte, postupujte, a v tom, co nevíte, se odvolejte k někomu, kdo má o tom znalosti.“[5] Imám Ahmed řekl: „Obracíme se s Koránem na někoho, kdo má o něm znalost – k Alláhu Nejvyššímu, On má o něm největší znalost.“[6] Alláh Vznešený o těch, kteří se přou ve věcech víry, prázdně disputují a následují nejasné namísto jasného také říká:

A uvádějí ten příklad jen proto, aby hádat se mohli, vždyť věru oni jsou lid hádky milující. (Zuchruf:58) Od Abú Umámy se traduje následující vysvětlení toho verše od Proroka صلى الله عليه و سلم: „Lidé nezbloudili poté, co byli správně vedeni, aniž upadli do rozprav.“[7]

Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují? (Džásíja:23) Tj. o tom, který následuje svůj chtíč a svůj omezený úsudek. Cokoli co je pro něj výhodné, nebo co považuje za dobro, to činí a cokoli, co považuje za zlo, nebo by na tom tratil, tím opovrhuje a toho se vzdává. Toto je veskrze špatný přístup, neboť dobro je dobrem a zlo je zlem, i když člověku nenese bezprostřední zisk, či újmu. Také není na člověku, aby si z vlastní vůle určoval, co je dobro a co je zlo, neboť toto je pouze a jen v kompetenci Stvořitele a Zákonodárce. Co Alláh Nejvyšší prohlásí za dobro, nemůže být nikdy zlo a naopak. Verš říká, že Alláh věděl a poznal, kdo si zbožštil vlastní tužby a proto takového člověka za jeho zločin potrestal blouděním a odporem ke správnému vedení. Pravda, dobro, užitek, krása a vše, co stojí v opozici k tomuto stanovuje jednou pro vždy a neměně Kniha Boží a Sunna Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. ‘Áiša vypráví, že Prorok صلى الله عليه و سلم učinil jistý skutek, který někteří lidé odsoudili a ohradili se proti tomu, načež se o tom dozvěděl sám Prorok صلى الله عليه و سلم, vzdal chválu Alláhu a opáčil jim: „Co si myslí lidé, kteří se ohrazují proti mým činům?! Věru jsem nejznalejší a nejbohabojnější z lidí.“[8] Z tohoto se vyvozuje 1. zákaz následování jiné, nežli Prorokovy صلى الله عليه و سلم praxe; 2. fakt, že se Prorok sám zřekl takových lidí a přenechal je inovacím, tužbám a chtíčům; a 3. fakt, že když člověk odmítá to, co Alláh Nejvyšší uzákonil a povolil ve jménu víry, koná inovaci a sebe sama vede v blud.[9] Protože Alláh Nejvznešenější řekl:

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá´:65)

 

Na tomto stanovisku byli i Prorokovi druhové صلى الله عليه و سلم. Učenec ze sahába, Abdulláh ibn Mes’úd, řekl: „Následujte tedy a nepřidávejte inovace, vždyť věru to, co jste obdrželi, dostačuje a každá inovace je bludem.“[10] Čtvrtý chalífa po Prorokovi a zároveň jeho zeť a bratranec, muž, kterého věřící miluje a nenávidí jej jedině pokrytec, ‘Alí ibn Abí Tálib, hovoříce o způsobu vykonání očisty přes hrubé ponožky, či onuce (arab. mesh), či kožené papuče (arab. chuff) říká: „Kdyby víra byla podle rozumu, pak by se mesh vykonával po ploskách chodidel.“[11] A jak je známo, provádí se přetřením svrchu. Od Omara ibnu l-Chattába se tradují slova: „Lidé, tento Korán jest Slovem Božím. Nevím, jaké že pohnutky jste mimo něj přijali. Lidé se pokořili islámu a přijali jej rádi i neradi. Předloženy jsou vám Sunny. Nikomu pak není necháno prostoru pro názor, kromě když služebník záměrně odvrhne víru, proto tedy následujte a nevnášejte inovace! Dáno vám je to, co je dostačující. Postupujte podle jasných veršů a věřte v méně jasné.“[12] Od Se’ída ibn Džubejra se traduje, že citoval nějaký hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم a nějaký člověk mu kontroval slovy: „Ale Alláh řekl ve Své Knize tak a tak.“ Se’íd odvětil: „Vidím, že odporuješ hadísu Božího Posla صلى الله عليه و سلم cestou Knihy Boží! Leč Posel Boží صلى الله عليه و سلم zná Boží Knihu nejlépe!“[13] Toto jsou ti, jimž je dána garance Boží spokojenosti:

A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný. (Tewba:100) Čí pochopení víry tedy následovat, nežli toho, komu je zaručen ráj?

Ani jejich následovníci z řad zbožných předků se od této jasné cesty neodchýlili. Chalífa Omar ibn Abdul’azíz říká: „Nikdo nemá právo na názor tam, kde existuje Sunna ustavená Božím Poslem صلى الله عليه و سلم.“[14] Imám Málik často citoval jiná jeho slova: „Alláhův Posel a jeho následovníci ustavily Sunny. Přidržování se těchto Sunn jest následováním Boží Knihy a dovršení pokornosti vůči Alláhu. Posiluje Boží víru. Žádné stvoření nemá právo je pozměňovat, či dívat se na něco, co je s nimi v rozporu. Kdo postupuje podle nich, ten je správně veden a kdo je dodržuje, ten zvítězí. Kdo je zanechá, ten nenásleduje cestu věřících! Alláh jej ponechá jít za tím, čemu se oddal a spálí jej v Pekle, jak ohavné je ono útočiště.“[15] Imám Abú Hanífa říká: „Nikdo nemá právo postupovat podle svého rozmyslu tam, kde se vzpomínají verše z Boží Knihy, nebo hadísy od Božího Posla صلى الله عليه و سلم, ani tam, kde se vzpomíná shoda ashábů.“[16] Imám al-Awzá‘í řekl: „Měj trpělivost na cestě Sunny a buď tam, kde jsou selef. Říkej to, co oni říkají, a vzdal se od toho, od čeho se oni vzdalují. Běž cestou tvých zbožných předků, vždyť tobě vystačí, co i jim vystačilo.“[17] Imám aš-Šáfi’í říká: „Neviděl jsem, že by uspěl kdokoli, kdo se oděl něčím z rozprav.“[18] Imám Ahmed ibn Hanbel říká: „Držte se Sunny a hadísů, Alláh dá, aby vám to bylo k užitku. Střežte se upadnutí v rozpravy a rozepře, neboť neuspěje ten, kdo miluje disputaci. Každé uvedení disputací končí v inovaci, protože disputace nevyzývá k dobru a proto já zacházení do rozprav a disputací nemiluji. Proto se držte Sunny, věrohodných podání a fikhu, který vám bude užitečný a vystříhejte se rozprav, řečí pokušitelů a těch, kteří milují disputace. Zastihli jsme národ, který tyto věci neznal a který se vyhýbal následovníkům disputací, konečný výsledek disputací totiž nevede k dobru.Nechť nás Alláh chrání před pokušení a spasí nás od zatracení.“[19] Imám Abú l-Muzaffer as-San‘ání (zemřel roku 498 hidžry) řekl: „Lidé Sunny (arab. ahlu s-sunna) říkají, že základem víry je následování (arab. al-ittibá‘)[20] a rozum je podřízen tomuto. Pokud by byl základem víry rozum, stvoření by nemělo potřebu objevování, ani proroků, a zákazy a příkazy by neměly žádný význam. Každý, kdo by chtěl, by mohl říkat co by chtěl.“[21] Imám Muhammed ibn Sinán al-Wásití řekl: „Jde-li pak o ty, kdo dodržují hadisy, oni nic nepřidávají k tomu, co slyší. Oni jsou lidmi Sunny. Věří jedině v to, co přinesl sám hadis – oni jsou věřícimi. Věři v to, s čím byl Posel poslán, v Knihu a Sunnu.“[22]

 

–         Vysvětlování věrouky rozumem, např. výklad a objasňování podstaty, jakosti a druhu atributů Božích, kterými v Koránu a v Sunně Alláh popisuje Sám Sebe.

–         Upřednostňování vlastního názoru, analogie, nebo vlastního hrubě racionálního vysvětlení tam, kde existuje nepochybný a nedvojsmyslný textuální důkaz.

–         Nepotřebná rozprava o víře, zejména o nepoznatelnu, která nenese užitek a nevede k praktické aplikaci nauky, diskuze o víře pro diskuzi a disputaci samu a ustavování argumentů pochybným slovíčkařením, vedoucím k pochybovačství.

–         Vymýšlení krajně nepravděpodobných hypotetických kauz a případů ve fikhu, které se nestaly a které mají jen velmi nepravděpodobnou souvislost s reálným a praktickým životem.

 

5.      Jejich nástupci, kteří si vzali za cíl ‘akídu ahl sunna we l-džemá’a a za prostředek, kterým k ní chtěli dojít, ‘ilmu l-kelám. Pomocí něj chtěli vyvracet tvrzení mutekellimů a mu’tezilitů, jenže zcela v tom selhali a zůstali někde na půli cesty, zapletení do svých domněnek a paradigmat. Některé z jejich závěrů se shodují s věroukou ahl sunna we l-džemá’a, jiné jsou chybné, ale jejich přístup a cesta je sama omylem. To jsou sekty aš’aríja a máturídíja. 

---