Koránské apely lidskosti existují proto, aby byly následovány – díl iii.

 

Apely lidskosti v Koránu obsažené zjevil Stvořitel všehomíra a zůstávají v neodvolatelné platnosti až do Soudného Dne. Neodhlasovali si je národy mezi sebou všeobecnou dohodou, nezavedli je opěvovaní bájní rekové, ani o nich nerozhodli věhlasní mudrcové, či majestátní imperátoři dávno již tlející ve svých hrobech. Proto právě dnes, na začátku 21. století, v době doposud největšího vědeckotechnického rozvoje a nejhlubší vzájemné provázanosti celého světa, potřebuje lidstvo tyto pevné a neměnné majáky humanity, obsažené v nedvojsmyslných koránských principech, které dokáží odolat rouhačské brutalitě postmoderní dekonstrukce, jíž není nic svaté. Nejsou zapotřebí jen muslimské ummě, která je jejich primárním adresátem, nýbrž existují zde ku prospěchu celého lidstva a každé jedné lidské bytosti na této planetě, aby podpořily jakoukoli podobu dobra, z něhož základní a nejvelkolepější je víra a uctívání Jediného Stvořitele, Který nemá společníka a aby vyvrátily i s kořeny všechny podoby nespravedlnosti a zla, z nichž nejodpornější a nejzákladnější je ucívání falešných kultů, model, božstev a idolů poskládaných ať už ze dřeva či kamení, nebo z myšlenek a idejí. Tyto pevné majáky lidskosti jsou zde, aby zářily svým světlem v temnotách světa, kde jedinými vážně míněnými světonázory, proti kterým není stavěna alternativa, jsou nicotné a falešné výzvy materializmu a sekularizmu. A to jen na základě práva silnějšího, proto, že nahradily někdejší náboženství toho kulturního okruhu, který si v předešlé historické epoše podmanil celý svět. Z těchto důvodů nikdy nebude lidskost prosazovaná těmito chybnými a pokřivenými lidskými vizemi ryzí a upřímná. V konečném důsledku nikdy nepřinese lidstvu jako celku úplné štěstí, na rozdíl od lidskosti, se kterou na základě těchto vznešených principů přichází Šarí’a. Ta si klade lidské štěstí, dobro a rozkvět jako svůj hlavní a komplexní cíl a lidský život, víru, rozum, majetek a čest jako nejochraňovanější priority, pročež zákonitě a zcela oprávněně působí zoufalství, nenávist a zášť v srdci každého hanebného špinavce, toužícího šířit zkaženost a bezpráví vůči ostatním. Jsou mementem, že tím jediným, kdo je hoden uctívání, je Všemohoucí Stvořitel a nikoli komfort, slast či růst zisku, spotřeba pro spotřebu samu, individuální zábava, materialisticky pojatá věda nebo vágně definovaná a subjektivní osobní svoboda.

 

Tyto vznešené principy lidskosti jsou navíc natolik jasnými východiskovými body, že umožňují formování etických stanovisk i v otázkách, ve kterých lidmi vytvořené etické systémy tápou a jsou si vzájemně v příkrém rozporu. Navíc jsou plně v možnostech realizovatelnosti člověkem a proto stojí oběma nohama pevně na zemi, prosty naivního a dětinského idealizmu a překonaných formulací odporujících modernímu a racionálnímu lidskému duchu.

 

Korán hovoří přímo ke každému jednomu z nás. Jakmile toto pochopíme, v našem srdci vznikne neukojitelná touha po stále širším a hlubším poznání univerza koránského textu a stále silnější touha vést svůj život ve stínu jeho imperativů.

 

Koránské apely lidskosti se obracejí ke každému jednotlivci i ke společnosti jako celku, reformují život jedince k lepšímu, napravují ho a takto od samého základu budují lepší a spravedlivější společnost. Jsou jednou provždy jasně daným a nezměnitelným Zákonem, který nelze nenásledovat, chceme-li zůstat příkladnými věřícími.

 

Vznešený Alláh pravil:

وَمَا كَانَ لِمُؤْمِنٍ وَلَا مُؤْمِنَةٍ إِذَا قَضَى اللَّهُ وَرَسُولُهُ أَمْرًا أَن يَكُونَ لَهُمُ الْخِيَرَةُ مِنْ أَمْرِهِمْ ۗ وَمَن يَعْصِ اللَّهَ وَرَسُولَهُ فَقَدْ ضَلَّ ضَلَالًا مُّبِينًا

A ani věřícímu, ani věřící není dána volba v záležitostech jejich, jakmile Bůh a posel Jeho věc jednou rozhodli; a kdo neposlouchá Boha a posla Jeho, ten zbloudil zjevným zblouděním. (Ahzáb:36)

Ibn Džuzejj říká:

„Výraz věřící zde má obecnou platnost a vztahuje se na každého věřícího muže či ženu. Význam verše je ten, že ani věřící muž, ani věřící žena nemají na výběr, když jim Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم něco nařídí, nýbrž jejich povinností je uposlechnout toto nařízení a podřídit se mu.“¹

Al-Mahallí a as-Sujútí říkají:

„Tj. aby měli na výběr zvolit si možnost, která se protiví rozhodnutí Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Tento verš byl zjeven ve věci [urozené] Zejneb bint Džehš رضي الله عنها, kterou Posel Boží صلى الله عليه و سلم požádal o ruku, avšak nikoli pro sebe, ale pro svého [neurozeného] osvojence Zejda ibn Hárisu. Když se o tom Zejnebina rodina dozvěděla, byli nabídkou znechuceni, neboť se domnívali, že si ji namlouval Prorok صلى الله عليه و سلم pro sebe.“²

Ibn Kesír podává následující vysvětlení:

„Imám Ahmed zaznamenal od Abú Berzy al-Aslemího رضي الله عنه: „V Medíně žil muž známý jako Džulejbíb, o kterém se říkalo, že chodí za ženami a žertuje s nimi. Řekl jsem své manželce: „Nenech Džulejbíba, aby k tobě přišel, protože jestli k tobě přijde, udělám to a to.“ Abú Berza dále uvádí, že pokud měl někdo z ansárů svobodnou ženskou příbuznou, nedohodl pro ni svadbu dříve, než se přesvědčil, nemá-li o ni náhodou zájem Posel Boží صلى الله عليه و سلم. Prorok صلى الله عليه و سلم jednou řekl komusi z ansár: „Ožeň pro mne svou dceru.“ Dotyčný odpověděl: „Ano, samozřejmně, bude mi ctí a požehnáním.“ Prorok صلى الله عليه و سلم však podotkl: „Jenže já ji věru nechci pro sebe.“ „A pro koho pak?“ podivil se dotyčný. „Pro Džulejbíba,“ odpověděl Prorok صلى الله عليه و سلم. Dotyčný řekl: „Posle Boží, dovol, abych se poradil s její matkou.“ Odešel tedy k dívčině matce a řekl jí: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم navrhuje pro tvou dceru sňatek.“ „Ano, s potěšením,“ řekla žena. „Jenže ji nechce pro sebe, ale žádá ji pro Džulejbíba,“ zarazil ji. „Džulejbíbovi?! Nikdy! Při Alláhu, ten si ji nikdy nevezme!“ odsekla rozhněvaně. Když se dotyčný vrátil zpět a zpravil Proroka صلى الله عليه و سلم o tom, co řekla dívčina matka, sama dívka se zeptala: „Kdo mne žádá o ruku?“ Matka jí to řekla a dcera namítla: „Což odmítáte následovat pokyn Posla Božího? Následujte ho! Já tím žádnou újmu neutrpím.“ Její otec se tedy vypravil k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم a řekl mu: „Nalož s ní, jak myslíš.“ Prorok صلى الله عليه و سلم tedy dívku provdal za Džulejbíba. Poté vytáhl na jednu válečnou výpravu a poté, co mu Alláh zajistil vítězství, obrátil se ke svým druhům a pravil jim: „Nechybí nám někdo?“ „Přišli jsme o toho a toho, o toho a toho …“ začali jmenovat. Když skončili, Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „A nechybí ještě někdo?“ „Už nikdo,“ odpověděli. „Já myslím, že chybí ještě Džulejbíb. Jděte ho hledat na bojiště mezi pobité.“ Vrátili se tedy a nalezli ho mezi sedmi zabitými nepřáteli, které zabil, ale i on sám v boji padl. Řekli: „Posle Boží, tady je. Vedle sedmi nepřátel, které pobil, než byl sám zabit.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم přišel, postavil se vedle jeho ležícího těla a řekl: „Zabil sedm a pak ho zabili. On je patří ke mně a já patřím k němu.“ Poté to ještě dvakrát či třikrát zopakoval, pak vzal jeho mrtvé tělo do náruče, odnesl ho a držel, dokud mu nevykopali hrob. Neuvádí se, zda jej také omyl. Sábit رضي الله عنه uvádí: „Mezi ansáry nebylo žádné jiné vdovy, která by byla tolik žádána o ruku, nežli tato dívka,“ tj. vdova po Džulejbíbovi. Ishák ibn ‘Abdulláh ibn Abí Talha se zeptal Sábita, jestli za ni Prorok صلى الله عليه و سلم neprosil Alláha. Sábit odpověděl: „Ano. Řekl: „Ó Alláhu, zahrň ji dobrem zcela a nečiň její život strastiplným.“ Háfiz Abú Omar ibn ‘Abdilberr uvádí totéž v díle al-Isti’áb. Podobný hadís uvádí i Muslim a an-Nesáí líčí Džulejbíbovu رضي الله عنه smrt v díle al-Fadáil.

Al-‘Awfí uvádí v souvislosti s těmito Božími slovy podání od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, dle kterého Posel Boží صلى الله عليه و سلم zamýšlel pro svého chráněnce Zejda ibn Hárisu رضي الله عنه požádat o ruku dívku jménem Zejneb bint Džahš رضي الله عنها. Zejneb však namítla: „Nevdám se za něj.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم však trval na svém: „Naopak, vdej se za něho.“ Zejneb se otázala: „Posle Boží, což mi bude nařízeno něco, co se týká jen mne samotné?“ A zatímco spolu hovořili, Vznešený Alláh zjevil Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم tento verš. Potom ona řekla: „A budeš spokojen, když si mne on vezme?“ „Ano,“ odvětil Prorok صلى الله عليه و سلم. „V tom případě,“ řekla Zejneb, „nebudu neposlušná Božímu Poslu. Vdám se za něho!“

I Mudžáhid, Katáda a Mukátil ibn Hajján smýšlí, že verš byl zjeven ohledně sňatku Zejneb bint Džahš, kterou Prorok صلى الله عليه و سلم požádal, aby si vzala jeho chráněnce Zejda. Také se uvádí, že byl zjeven ohledně Umm Kulsúm bint ‘Ukba ibn Mu’ajt, první ženou, která vykonala hidžru do Medíny po uzavření hudejbíjské dohody a která samu sebe darovala Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم. On tehdy řekl: „Přijímám,“ a zasnoubil ji se Zejdem ibn Hárisou poté, co se Zejd předtím rozvedl se Zejneb. A Alláh ví nejlépe.

Ibn Džurejdž uvádí od Táwúse, že se Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما tázal na dvě rek’át po modlitbě ‘asr, což mu Ibn ‘Abbás zakázal a citoval tento verš.

Tedy tento verš je všeobecného významu a vztahuje se ke všem okolnostem.

Kdykoli tedy Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم něco určí, rozhodne či stanoví, nikdo nemá právo jednat v rozporu s tím a ani nemá právo výběru, nemá právo mít svůj názor a ani se tomu slovem protivit, jak říká Vznešený na jiných místech:

فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لَا يَجِدُوا فِي أَنفُسِهِمْ حَرَجًا مِّمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá: 65)

Boží slova „kdo neposlouchá Boha a posla Jeho, ten zbloudil zjevným zblouděním“ jsou přímou a ostrou hrozbou každému, kdo bude chtít konat v rozporu s tím, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم stanoví, podobně jako slova Vznešeného:

فَلْيَحْذَرِ الَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِ أَن تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ

Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr:63)

Bože, ochraň nás před Svým trestem a učiň nás pokornými vůči Tvému příkazu i příkazu Tvého Posla صلى الله عليه و سلم. K tobě se utíkáme před ponížením i špatným koncem!“³

 

 

 

Přesvědčivým důkazem pro naše tvrzení o Koránu jakožto poselství lidskosti a všeobecného dobra pro nás může být i hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم, v němž je řečeno: „Recitujte Korán, neboť on vám má bránit konat zlé. A pokud vám v konání zlého nebrání, jako byste jej ani nerecitovali.“⁴ Ve stejném smyslu třeba chápat i známá slova matky věřících ‘Áiše رضي الله عنه, o mravech Proroka صلى الله عليه و سلم : „Jeho mravností byl Korán.“⁵

V tomto smyslu napsal imám Ibnu l-Kajjím následující:

„Příkladné chování (arab. أدب adeb) je hlavním důvodem lidského štěstí a úspěchu. A nedostatek příkladného chování je hlavním důvodem neštěstí a neúspěchu. Nic nepřináší na tomto i na onom světě dobra více, nežli příkladné chování a nic není důvodem nedostatku dobra na tomto i na onom světě spíše, nežli nedostatek příkladného chování.“⁶

Imám az-Zehebí o vztahu mezi Koránem a vznešenou mravností poznamenal:

„Dokonalého chování se dosahuje zodpovědným využíváním času, recitací Koránu a rozmýšlením o jeho verších, střídmostí v mluvení, strážením vlastního jazyka, stálým vzpomínáním Alláha, skromností v přístupu k ostatním muslimům, udržováním rodinných pout, promíjením druhým, dáváním i tehdy, kdy se člověk nachází v nedostatku, zodpovědným přenášením zpráv, soucitem, přikazováním dobra, vzdalováním se od ignorantů a večerní prosbou o odpuštění. Toto jsou vlastnosti těch, kteří se ubírají po přímé stezce.“⁷

 

Korán je zde tedy hlavně proto, aby se podle něj jednalo. Pouhé vyslovování slov Koránu samo o sobě není dostačující. Správná recitace či četba Koránu znamená, že se do práce zapojí nejen jazyk, ale také srdce a rozum. Úkolem jazyka je správně vyslovovat jednotlivá písmena koránského textu a recitovat podle pravidel správného přednesu Koránu, úkolem rozumu je rozklíčovat a pochopit všechny významové úrovně, roviny, nuance a odstíny koránského sdělení. Úkolem srdce je pak vzít si z toho všeho ponaučení, rozvíjet náklonnost k dobru, ctnosti, vznešenosti a kráse, jakož i odpor ke zlu, podlosti, nízkosti a ohavnosti. Tedy jazyk vyslovuje, intelekt rozumí a chápe a srdce se přečteným a pochopeným řídí. A takto se chovají ti, jež si Alláh zvolil za Své blízké přátele a vyvolené a kteří jsou أولياء الله awlijá´u lláh, tedy „k Bohu přiblížení.“

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja o tom napsal:

„Ten, kdo dosáhne poznání toho, co Alláh přikázal a toho, co zakázal, přičemž shodně tomu také koná, ten je k Alláhu přiblíženým, Božím blízkým, dokonce i kdyby nepřečetl Korán celý, dokonce i kdyby vůbec nebyl jedním z těch, kteří mají znalost vydávat fetwy a vynášet rozsudky ve sporech mezi lidmi.“⁸

 

Koránské mravní apely lidskosti následujeme proto, že milujeme našeho Stvořitele a usilujeme se o Jeho spokojenost, Jeho rajskou odměnu a obáváme se Jeho pekelného trestu, to vše vyváženě a zároveň. Milujeme tyto mravní zásady a snažíme se je ctít jako nepřekročitelné, aby naše láska byla dokonalá, tedy ve všem podřízená lásce vůči Všemohoucímu Stvořiteli, kdy milujeme a následujeme to, co miluje i On a zároveň nenávidíme a odvrhujeme to, co i On nenávidí. Tato láska a tento odpor je nám nade vše, nad náš majetek, naše posty a kariéry, naši pověst mezi lidmi, nad naše nejbližší i nad život nás samých.

 

Řídíme se v tomto i příkladem zbožných a ctnostných, kteří byli před námi a v tomto dobru nás předešli. Nikoli názvy, floskule, rodový původ či pouta etnicity, nýbrž jedině přesvědčení a jím podnícený čin je právě tím, co nás může, dá-li Alláh, učinit jejich druhy a společníky v dobru ku prospěchu nejen celého lidstva, ale v konečném důsledku i všeho Božího stvoření jako celku.

 

 

 

Temím ad-Dárí رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru náboženství jest přímostí (arab. النصيحة an-nasíha).“ „Vůči komu?“ zeptali se přítomní. Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Vůči Alláhu, vůči Jeho Knize, vůči vůdcům muslimů i vůči prostým mezi nimi.“⁹

Tuto přímost ve všeobecnosti definoval Abu l-Kásim Husejn ibn Mufaddal ibn Muhammed ar-Rághib al-Isfahání na základě jazykovědného odvození od kořene a podle koránského užití tohoto slova jako:

„snahu o vykonání takového činu, nebo vyřčení takových slov, která obsahují dobro a vedou ke zlepšení situace druhého nebo vůči druhému.“¹⁰

Podle Osmána ibn Saláha aš-Šehrezúrího tato přímost znamená:

„jednání takové, kdy tomu, vůči komu prokazujeme přímost, upřímně přejeme jen to nejlepší a konáme i činíme vždy v jeho nejlepším zájmu.“¹¹

Muhammed ibn Nasr al-Merwezí vysvětlil, co to přesně znamená, hovoříme-li o Koránu, tedy Knize Boží:

„[Z]namená Knihu Boží milovat a mít obrovský respekt k její hodnotě, neboť je Řečí Stvořitele. Také zahrnuje mít silnou touhu porozumět jí a se zvláštní péčí rozjímat nad jejími verši, zastavovat se při její četbě, snažit se pochopit významy, které Pán po Svém služebníkovi chce, aby je pochopil. Dotyčný zároveň a nevyhnutelně musí to, co pochopil, také aplikovat v praxi. Totéž platí v případě, kdy se člověku dostane upřímné rady od někoho z lidských bytostí. I potom se člověk snaží radu, kterou obdržel, pochopit. Podobně je tomu i když obdrží nějaké instrukce v písemné podobě, s největší pečlivostí se dotyčný bude snažit napsanému sdělení porozumět, aby byl schopen danou radu či směrnici naplnit v praxi. A totéž pak platí pro někoho, kdo přijímá takovouto upřímnou radu z Knihy Boží. Musí se ze všech sil vynasnažit pochopit ji, aby naučené mohl aplikovat v praxi, v touze po Tváři Boží a způsobem, který přináší Boží spokojenost a lásku zároveň. Potom dotyčný to, co se naučil, také šíří mezi další lidi. A potom dále a dále pokračuje ve svém studiu této Knihy, s láskou k ní, konajíce podle toho, k čemu vybízí a chovajíce se podle toho, k čemu vede.“¹²

An-Newewí poskytl následující vysvětlení přímosti ve vztahu ke Koránu:

„Učenci vysvětlují, že přímost vůči Knize Boží znamená pevnou víru, že Korán je Slovem a Zjevením Vznešeného Alláha, že je zcela nepodoben lidské řeči, protože je Božím Zjevením a lidská řeč se mu nepodobá, neboť lidé nejsou schopni sestavit něco Koránu podobného. Znamená úctu ke Koránu a jeho upřímnou recitaci, zkrášlení hlasu a pokornou pohrouženost při jeho recitaci, přesnou a pravidelnou výslovnost, ochranu svátosti Koránu před jeho pokřivenými a text mrzačícími výklady, víru v pravdivost každičkého jeho písmena, život podle jeho předpisů, vyučování Koránu, pochopení příkladů, které uvádí, přijímání jeho apelů, rozjímání nad jeho zázračností, praktikování jeho jasných veršů a jejich upřednostňování nad méně jasnými, studium veršů s obecným a konkrétním předpisem, rušících veršů a veršů zrušených, šíření koránských nauk a výzva k jeho pravdě.“¹³