Koránské apely lidskosti existují proto, aby byly následovány – díl iv.

 

V tomto kontextu Alláh také vytkl lidstvu:

أَفَلَا يَتَدَبَّرُونَ الْقُرْآنَ

Což nebudou uvažovat o Koránu? (Muhammed: 24)¹

Klíčové pro pochopení smyslu tohoto verše je užité sloveso يتدبرون jetedebberúne s významem hloubají, uvažují do hloubky, rozmýšlejí, dumají, promýšlejí, co z něčeho vyplývá a jaké to má nebo může mít důsledky, snaží se to pochopit v každém ohledu, precizně a opakovaně studují aby to pochopili a naučili se to.²

Podle al-Mahallího a as-Sujútího verš jinými slovy říká, že kdyby však naopak o Koránu rozmýšleli, přivedl by je ke pravdě.³ Na jiném místě vysvětlují oba autoři pojem تدبر tedebbur jako rozjímání a hloubání právě nad obsahy vznešených koránských pravd.⁴

Ibn Kesír tuto koránskou výtku vysvětluje takto:

„Vznešený Alláh nařizuje hloubat nad Koránem a pochopit jeho význam, jakož i zakazuje odvracet se od něho, být vůči němu, jeho příkazům a jeho jasnému sdělení lhostejný a ignorantský. Jeho jasné výrazy ukazují, že v něm ve skutečnosti není rozoporů, nesouladu a protikladu, neboť je zjevenou Pravdou.“⁵

Podobně jako je na jiných místech řečeno:

أَفَلَمْ يَدَّبَّرُوا الْقَوْلَ 

Což neuvažovali o řeči této (Mu´minún:68)

A řečí je z dalšího kontextu verše míněn právě Korán⁶, který modloslužebníci v Mekce nepochopili a toto jejich nepochopení se stalo odstrašujícím příkladem pro muslimy. Ibn Kesír ohledně toho uvádí:

„Vznešený kritizuje modloslužebníky za jejich nepochopení Koránu a nerozjímání nad jeho významy a odvracení se od něj, navzdory tomu, že jim byla dána jako dar tato Kniha, nad níž není dokonalejší a vznešenější Božím prorokům, mír s nimi všemi, zjevena. Proto bylo očekáváno, že oni toto dobrodiní přijmou a budou za ně vděční, pochopí ji, budou nad ní hloubat, porozumí jí a vždy se podle ní a jejích požadavků budou řídit, tak, jako to učinili ti vznešení mezi nimi, kteří přijali islám a následovali Posla Božího صلى الله عليه و سلم a on s nimi byl spokojen. Katáda říká: „Protože kdyby lidé nad jeho významy hloubali a kdyby ho pochopili, jak mají, nalezli by v Koránu to, co je od neposlušnosti vůči Alláhu odstrašuje. Ale oni jen věnují pozornost veršům, které nejsou zcela jednoznačné a z tohoto důvodu spějí ke zkáze.“⁷

Al-Mahallí a as-Sujútí uvádějí, že kdyby tak skutečně učinili, shledali by, že Korán je důkazem ve prospěch Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم a dokladem upřímnosti a pravdomluvnosti.⁸

 

Vznešený Alláh také řekl:

كِتَابٌ أَنزَلْنَاهُ إِلَيْكَ مُبَارَكٌ لِّيَدَّبَّرُوا آيَاتِهِ وَلِيَتَذَكَّرَ أُولُو الْأَلْبَابِ

Toto je Písmo požehnané, jež jsme seslali tobě, aby lidé o jeho znameních přemýšleli a aby si je rozmyslem nadaní připomínali. (Sád:29)

Ibn Kesír vysvětluje:

„Pročež je Boží vůlí, provázenou moudrostí Všeznajícího a o všem Zpraveného, aby člověk dosáhl pravdy a spravedlnosti, ve které nebude ani špetka lži a křivdy. A k tomu vede Korán, který učí zdravým a vznešeným cílům cestou racionálního myšlení. Proto se Vznešený Alláh obrací k أولو الألباب úlú l-albáb, tj. rozmyslem nadaným, těm, kteří mají rozum a kteří používají svůj mozek. Hasan al-Basrí praví: „Při Alláhu, oni mu neporozumí tím, že si jen budou pamatovat jeho písmena a přitom překračovat jeho předpisy, i kdyby někdo z nich řekl: „Přečetl jsem Korán celý.“⁹

Al-Mahallí a as-Sujútí podali toto vysvětlení:

„Tj. „tato Kniha, kterou jsme My tobě zjevili, je plna požehnání. Kdyby nad ní oni rozjímali, věru by se tyto na nich odrazily a oni by se stali věřícími, byli by jich pamětlivi a řídili by se jimi, pokud by byli lidmi chápajícími, prozíravými, obdařenými intelektem.“¹⁰

 

Imám Jahjá an-Newewí k nutnosti rozjímání a hloubání nad koránskými významy poznamenal:

„Korán je třeba recitovat pohrouženě, s rozjímáním, jak potvrzují mnohé a všeobecně známé argumenty, což je i hlavním a základním cílem samotné recitace. Tím se dostává duši rozkoši a srdci světla.“¹¹

Společník Posla Božího صلى الله عليه و سلم a třetí chalífa po jeho smrti Osmán ibn ‘Affán رضي الله عنه pravil: „Kdyby byla vaše srdce opravdu čistá, nikdy by se nemohla nasytit slovy Pána vašeho.”¹²

Ibráhím al-Hawwás řekl: „Pět věcí léčí srdce – recitace Koránu s přemýšlením, prázdný žaludek, uctívání v noci, pokorné obracení se k Alláhu za úsvitu a družba se zbožnými lidmi.“¹³

A Ibn Kajjím al-Džewzíjja ohledně hloubání nad koránským textem pravil:

„Recitovat i jediný verš hloubajíce nad ním je lepší, než recitovat celý Korán bez rozmýšlení o něm.“¹⁴

 

Naši selef dokázali po celou noc opakovat jeden jediný koránský verš a častokrát to byly právě verše ustavující tyto vznešené princpipy lidskosti.

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه takto opakoval v noci až do rozbřesku koránskou prosbu:

رَّبِّ زِدْنِي عِلْمًا

Pane můj, zvětši mi znalost! (TáHá:114)¹⁵

Temím ad-Dárí رضي الله عنه podobně až do úsvitu opakoval verš:

أَمْ حَسِبَ الَّذِينَ اجْتَرَحُوا السَّيِّئَاتِ أَن نَّجْعَلَهُمْ كَالَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ سَوَاءً مَّحْيَاهُمْ وَمَمَاتُهُمْ ۚ سَاءَ مَا يَحْكُمُونَ

Což domnívají se ti, kdož zlého se dopouštějí, že učiníme je rovnými s těmi, kdož věří a zbožné skutky konají, v životě i ve smrti? Jak špatně to usuzují! (Džásíja:21)¹⁶

Uvádí se také, že slovutný al-Fudajl ibn ‘Ijjád býval v mládí loupežníkem, přepadávajícím pocestné. Vypráví se, že jednou uslyšel jakéhosi starce recitovat:

أَلَمْ يَأْنِ لِلَّذِينَ آمَنُوا أَن تَخْشَعَ قُلُوبُهُمْ لِذِكْرِ اللَّهِ وَمَا نَزَلَ مِنَ الْحَقِّ وَلَا يَكُونُوا كَالَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ مِن قَبْلُ فَطَالَ عَلَيْهِمُ الْأَمَدُ فَقَسَتْ قُلُوبُهُمْ ۖ وَكَثِيرٌ مِّنْهُمْ فَاسِقُونَ

Což nepřišel čas pro ty, kdož uvěřili, aby srdce jejich se pokořila před připomenutím Božím a před tím, co seslal z pravdy? Nechť nejsou jako ti, jimž zdál se – když dostalo se jim předtím Písma – čas příliš dlouhý; i zatvrdila se srdce jejich a většina z nich byli hanebníci. (Hadíd:16)

Tyto verše zasáhly al-Fudajla přímo do srdce. Uvědomil si své chyby a svůj dosavadní hříšný život a sám nad sebou samým se rozplakal. Byly to slzy skutečného pokání, pevně doufající v Alláhovu milost. Al-Fudajl poté skutečně změnil svůj život a to od základů. Zanechal zločinů a vydal se na cestu nauky. Nakonec se stal jedním z největších a nejzbožnějších učenců a záhidů 2. století hidžry.¹⁷

 

 

Korán k lidstvu přichází proto, aby napravil zkažené, uvedl na správnou cestu bloudící, podpořil pravdu, právo a spravedlnost a vymýtil všechny podoby lži, bezpráví a nespravedlnosti. Takové jsou i hodnoty, ke kterým vybízí a které činí z nejpřezíranějších a nejobyčejnějších jedinců vzory celého lidstva. Vznešený Alláh praví:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اسْتَجِيبُوا لِلَّهِ وَلِلرَّسُولِ إِذَا دَعَاكُمْ لِمَا يُحْيِيكُمْ ۖ

Vy, kteří věříte! Odpovídejte na výzvu Boha a posla Jeho, když ten vás volá k tomu, co život vám dává. (Anfál:24)

Al-Mahallí a as-Sujútí vysvětlují:

„Tj. ve věcech víry, protože toto pro vás bude zdrojem věčného, nepomíjejícího života v Ráji.“¹⁸

As-Suddí toto oživení vysvětlil jako obrazné oživení vírou po smrti nevíry.¹⁹

Ibn Kesír dále uvádí následující vysvětlení:

„Odpovídejte na výzvu“ znamená podle al-Buchárího reagujte na ni, odpovězte mu. „Co život vám dává“ znamená to, co vás napraví. Poté al-Buchárí uvádí se svým senedem od Abú Sa’ída ibnu l-Mu’allá رضي الله عنه následující: „Zatímco jsem se modlil, Posel Boží صلى الله عليه و سلم mne vyzval, jenže já jsem k němu nepřišel, dokud jsem nedokončil modlitbu. Poté jsem k němu přišel a on se mne zeptal: „Co ti zabránilo, abys ke mně přišel? Což Alláh neřekl: „Vy, kteří věříte, odpovídejte na výzvu Boha a Posla Jeho …“ a potom řekl: „Věru tě naučím nejvelkolepější súře v Koránu a to ještě předtím, než odejdu pryč.“ A když Posel Boží صلى الله عليه و سلم chtěl odejít, připomenul jsem mu to.“ Mu’áz uvádí od dalšího sahábího, že pod nejvelkolepější súrou Prorok صلى الله عليه و سلم myslel: „Chvála Alláhu, Pánu všech světů, což je i oněch sedm opakovaných.“ Toto je přesná al-Buchárího citace.

Co se týče Božích slov „co vám život dává,“ jedni smýšlejí, že se zde jedná o pravdu, další myslí, že jde o tento Korán, ve kterém je spása, přežití i život. Třetí říkají, že islámem lidé přicházejí k životu potom, co prodlévali v nevíře jako mrtví. A čtvrtí říkají, že se tím myslel boj, kterým Alláh pozdvihl muslimy poté, co byli ponížení, slabí a bezmocní. Tak ‘Urwa ibnu z-Zubejr pravil: „Odpovězte, když jste povoláni do boje, díky kterému vám Alláh dává moc poté, co jste byli ochablí, sílu poté, co jste byli slabí a kterým vás uchrání před nepřítelem, jenž vás utlačoval.“

Avšak všechny tyto významy jsou pravdivé a navzájem se nevylučují.“²⁰

Ibn Džuzejj tuto všeobecnost potvrzuje:

„Tím se myslí pokornost, poslušnost a úsilí na cestě Boží, protože to vnáší do života vítězství.“²¹

 

Tedy Korán, obrazně řečeno, probouzí předtím mrtvé lidi k životu pravdivého náboženství, skutečné mravnosti a ryzí lidskosti. Má moc obrátit ty nejzkaženější v ty nejmravnější, ty nejzaostalejší v ty nejpokrokovější, v pravé vůdce lidstva a průkopníky na cestě k humánnosti a osvícení.

A to bylo přesně to, co Korán během dvaceti tří let prorocké mise Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه و سلم dokázal vytvořit z Arabů, národa kdysi roztříštěného mezi navájem znepřátelené kmeny a klany vyhlazující se navzájem kvůli malichernostem, vraždící nevinné kvůli krevní mstě, zotročující jedny druhé kvůli dluhům a nájezdům, pohřbívající novorozené dcery a dědícím vdovy proti jejich vůli z bratra na bratra. Všechny tyto negativní jevy na nich Korán kritizoval a oni se jich díky Koránu zbavili, aby následně poté, co živořili v neúprosné poušti daleko za hranicemi civilizovaného antického světa, sjednoceni Koránem a náboženstvím islámu spojili pod zástavou džihádu na cestě Boží většinu tehdy známých krajů pod svou nadvládu do jediné, bezpečné a rozvíjející se, ba přímo vzkvétající říše, jež byla toho času rozhodující světovou velmocí. Jejich dějinnou úlohu vystihl muslimský vyslanec předvedený před jednoho z posledních vládců sásánovské Persie. Tento muslim mu řekl: „Alláh nás poslal, abychom si toho, kdo si to bude přát, vyvedli pryč od uctívání stvořeného k uctívání Stvořitele, z těsnosti tohoto světa k jeho šíři a z nespravedlnosti světonázorů nevíry ke spravedlnosti islámu.“²²

Ibn Kesír uvádí svědectví z řad jejich někdejších nepřátel islámu, vojáků Byzantské říše, kteří o prvních muslimech vypověděli:

„Byzantský oficír je pochválil slovy: „V noci je shledáš oddaně se modlícími, přes den je nalezneš postit se. Plní své sliby, přikazují dobré skutky, potlačují zlo a mezi sebou zachovávají úplnou rovnost.“

Jiný dosvědčil: „Jsou ve dne válečníky v sedle a v noci askety. Na územích, které dobyli, platí místním lidem za jídlo, které snědí. Když někam přijdou, jsou to oni, kdo pozdraví jako první a jsou neúprosnými bojovníky, kteří své nepřátele prostě smetou.“

Třetí Byzantinec řekl: „V noci se zdá, jakoby snad ani nebyli z tohoto světa a nezaobírají se ničím jiným, nežli modlitbou. Ve dne, kdy je můžeš vidět sedlat koně, pocítíš, že za celý svůj život snad nedělali nic jiného. Jsou výtečnými lučištníky a výbornými vrhači oštěpů, ale jsou zároveň tak hluboce zbožní a bohabojní, že se v jejich společnosti jen vzácně hovoří o něčem jiném, nežli o Bohu.“²³

Korán toto dokázal již v 7. století s Araby, poté v průběhu dějin provedl to samé s Peršany, Turky a dalšími muslimskými národy a dokáže to samé i dnes s těmi, kteří mu otevřou svá srdce a nechají se jím vést. Prosíme Alláha Všemohoucího, aby nás učinil jedněmi z nich.

 

Věz tedy, že všechna hrdost spočívá pouze v následování těchto vznešených koránských principů, jakož i podstata veškerého ponížení tkví v jejich odvržení.

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه slyšel Božího Poslaصلى الله عليه و سلم říci: „Věru Alláh pozdvihne touto knihou jedny, zatímco jiné skrze ni poníží.“²⁴ Abú Músá al-Aš’arí slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci: „Korán je důkazem buďto pro tebe, anebo proti tobě.“²⁵

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil: „Přinášejte radostnou zvěst! Tento Korán má věru jeden konec v Rukou Božích a druhý ve vašich rukou. Přimkněte se k němu, protože takto již nedojdete v záhubu a již nikdy nezbloudíte.“²⁶

Fudajl Ibn ‘Ijjád pravil: „Z učení Posla Božího صلى الله عليه و سلم je i toto: „Kdykoli budou si budou mí následovníci cenit dináru a dirhemu, zůstanou bez důstojnosti islámu. A když zanechají přikazování dobra a zakazování zla, bude jim odňato požehnání Zjevení. A tím je porozumění jemu.“²⁷

Ve stejném smyslu hovoří i Katáda: „Kdokoli se setkal s tímto Koránem, rozloučil se s ním buď tím, že díky němu vydělal, anebo že díky němu prodělal.“²⁸

Na Korán se tedy vztahuje totéž, co pronesl Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه ohledně islámu jako celku: „Byli jsme nejopovrhovanějšími lidmi, dokud nás Alláh nepoctil a nedal nám sílu skrze islám. A kdykoli budeme hledat tuto hrdost kdekoli jinde, než v tom, čím nás Alláh poctil, potom nás Alláh poníží.“²⁹

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Pevně se přimkněte ke Knize Boží, která hovoří o těch, kteří minuli dávno před vámi, jakož i o těch, kteří přijdou až po vás, hovoří pravdu jasným a jednoznačným způsobem a to i v otázkách, ohledně kterých se navzájem neshodujete. Kdokoli ji domýšlivě bude ignorovat, toho Alláh poníží. A kdokoli v ní bude hledat správné vedení, jí nikdy nebude uveden do bludu. Toto je rukojeť Boží, která se nikdy neutrhne, moudré poselství a přímá stezka, která nikdy nebude pokřivena zkaženými myslemi ani zkaženými a podvratnými jazyky. Její taje se nikdy nevyčerpají a učenci nikdy nebudou plně spokojeni množstvím znalostí, které o ní získají. Kdokoli prohovoří podle ní, ten pak děl pravdu. Kdokoli podle ní bude konat, ten bude odměněn. A kdokoli podle ní bude vládnout, bude vládnout spravedlivě. A kdokoli k ní bude vyzývat, vyzývá k přímé cestě.“³⁰

Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Alláh se zaručil, že kdokoli bude číst Korán a chovat se podle něj, ten na tomto světě nikdy nesejde na zcestí a na onom světě nikdy neutrpí ztrátu.“³¹

‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-Ás رضي الله عنهما pravil: „Ten, kdo se zpaměti učí Korán, s sebou nosí ohromnou věc. Takřka dosáhl úrovně proroctví, až na to, že k němu nepřichází zjevení. Proto ten, kdo nese Korán, nesmí propadnout hněvu za okolností, kdy hněvu propadají všichni ostatní a ani nesmí být rozhořčen za okolností, kdy jsou i všichni ostatní okolo něj rozhořčeni – to proto, že v jeho srdci je Korán.“³²