Vznešený Alláh pravil:
وَإِذَا مَسَّ الْإِنسَانَ الضُّرُّ دَعَانَا لِجَنبِهِ أَوْ قَاعِدًا أَوْ قَائِمًا فَلَمَّا كَشَفْنَا عَنْهُ ضُرَّهُ مَرَّ كَأَن لَّمْ يَدْعُنَا إِلَىٰ ضُرٍّ مَّسَّهُ ۚ كَذَٰلِكَ زُيِّنَ لِلْمُسْرِفِينَ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ
Vznešený Alláh pravil:
وَإِذَا مَسَّ الْإِنسَانَ الضُّرُّ دَعَانَا لِجَنبِهِ أَوْ قَاعِدًا أَوْ قَائِمًا فَلَمَّا كَشَفْنَا عَنْهُ ضُرَّهُ مَرَّ كَأَن لَّمْ يَدْعُنَا إِلَىٰ ضُرٍّ مَّسَّهُ ۚ كَذَٰلِكَ زُيِّنَ لِلْمُسْرِفِينَ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ
Když postihne člověka neštěstí, tu volá Nás vleže, vsedě i vestoje, když však od něho neštěstí odejmeme, kráčí dále, jako by Nás nebyl nikdy volal proti neštěstí, jež se ho dotklo. A takto je přestupníkům zkrášlováno vše, co dělají. (Júnus:12)
Muhammed Amín aš-Šinkítí poskytl objasnění výše citovaných a jim podobných slov napříč Koránem:
„Vznešený Alláh zmiňuje, že v okamžicích nouze tíhne lidská bytost k tomu, aby se kořila před svým Pánem a obracela se k Němu s prosbou za všech okolností. Avšak v okamžiku, kdy Alláh od člověka odstraní jeho nouzi a ulehčí mu, člověk se od Něj a od vzpomínky na Něho odvrátí. Zapomene na situaci, ve které se předtím nacházel, jakoby se v ní nikdy ani neocitl. Toto chování bylo ozřejmeno na mnoha dalších místech v Koránu, jako například v Božích slovech:
وَإِذَا مَسَّ ٱلۡإِنسَـٰنَ ضُرٌّ۬ دَعَا رَبَّهُ ۥ مُنِيبًا إِلَيۡهِ ثُمَّ إِذَا خَوَّلَهُ ۥ نِعۡمَةً۬ مِّنۡهُ نَسِىَ مَا كَانَ يَدۡعُوٓاْ إِلَيۡهِ مِن قَبۡلُ
Když člověka neštěstí postihne, tu modlí se k Pánu svému, kajícně se obraceje k Němu; když potom Bůh to v dobrodiní změní, člověk zapomene na to, proč se k Němu předtím modlil. (Zumer: 8)
Nebo ve slovech Božích:
فَإِذَا مَسَّ ٱلۡإِنسَـٰنَ ضُرٌّ۬ دَعَانَا ثُمَّ إِذَا خَوَّلۡنَـٰهُ نِعۡمَةً۬ مِّنَّا قَالَ إِنَّمَآ أُوتِيتُهُ ۥ عَلَىٰ عِلۡمِۭۚ
Když neštěstí se dotkne člověka, tu volá Nás, avšak později, když zahrneme jej dobrodiním Svým, hovoří: “Dostalo se mi toho pouze díky vědomostem mým.” (Zumer: 49)
Nebo ve slovech Božích:
وَإِذَآ أَنۡعَمۡنَا عَلَى ٱلۡإِنسَـٰنِ أَعۡرَضَ وَنَـَٔا بِجَانِبِهِۦ وَإِذَا مَسَّهُ ٱلشَّرُّ فَذُو دُعَآءٍ عَرِيضٍ۬ –
Když zahrneme člověka dobrodiním Svým, odvrací se a stranou se vzdálí, když však zlé se ho dotkne, tu hned prošení obšírného je plný. (Fussilet: 51)
Z tohoto opovrženíhodného jednání Alláh vyňal Své upřímné služebníky, když řekl:
وَلَٮِٕنۡ أَذَقۡنَـٰهُ نَعۡمَآءَ بَعۡدَ ضَرَّآءَ مَسَّتۡهُ لَيَقُولَنَّ ذَهَبَ ٱلسَّيِّـَٔاتُ عَنِّىٓۚ إِنَّهُ ۥ لَفَرِحٌ۬ فَخُورٌ إِلَّا ٱلَّذِينَ صَبَرُواْ وَعَمِلُواْ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ أُوْلَـٰٓٮِٕكَ لَهُم مَّغۡفِرَةٌ۬ وَأَجۡرٌ۬ ڪَبِيرٌ۬
A když mu dáme okusit přízně poté, co dotklo se jej neštěstí, volá: “Zlé ode mne odešlo!” a pln radosti je a vychloubání, kromě těch, kdož trpěliví byli a zbožné skutky konali, a těm dostane se odpuštění a velké odměny. (Húd: 10-11)
A Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně takových trpělivých muslimů, kteří jsou obdařeni sebekázní a dále bojují o vlastní morální dokonalost pravil:
عَجَبًا لأَمْرِ الْمُؤْمِنِ إِنَّ أَمْرَهُ كُلَّهُ خَيْرٌ وَلَيْسَ ذَاكَ لأَحَدٍ إِلاَّ لِلْمُؤْمِنِ إِنْ أَصَابَتْهُ سَرَّاءُ شَكَرَ فَكَانَ خَيْرًا لَهُ وَإِنْ أَصَابَتْهُ ضَرَّاءُ صَبَرَ فَكَانَ خَيْرًا لَهُ.
„Podivuhodný je stav věřícího, věru vše, co ho potká, je pro něj nakonec dobré, což není případ nikoho jiného, nežli jen věřícího. Pokud se mu poštěstí něco dobrého, je za to vděčný a to je pro něho dobré. A pokud se mu stane něco nedobrého, prokáže svou trpělivost a je to pro něj opět dobré. A toto je k nalezení jenom u věřícího.“ [1]“ [2]
To, že sebekázeň, dokonalost mravů a zušlechtění sebe sama je tou nejlepší podobou islámu, potvrzuje také hadís od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما: „Byli jsme s Poslem Božímصلى الله عليه و سلم, když tu přišel jeden muž z ansárů, pozdravil Prorokaصلى الله عليه و سلم a zeptal se ho: „Posle Boží, kdo z věřících je nejlepší?“ Odpověděl:
أَحْسَنُهُمْ خُلُقًا.
„Ten z nich, kdo je nejlepších mravů.“
Dotyčný se dále zeptal: „A kdo je z nich nejbystřejší?“
Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl:
أَكْثَرُهُمْ لِلْمَوْتِ ذِكْرًا وَأَحْسَنُهُمْ لِمَا بَعْدَهُ اسْتِعْدَادًا أُولَئِكَ الأَكْيَاسُ .
„Ten, kdo si z nich nejvíce připomíná smrt a nejvíce se na ni připravuje. Tací jsou nejbystřejší.” [3]
Cestu k získání této dokonalosti sebekázně nastínil Posel Boží صلى الله عليه و سلم i jeho druhové, nechť je se
všemi Alláh spokojen, stejně jako první generace zbožných předků, kteří je v dobru následovali. Sebekázně a disciplíny duše dosahovali usilovným uctíváním Alláha a vykonáváním aktů zbožnosti. Těmi povinnými probouzeli své srdce a těmi dobrovolnými posilovali sílu svého odhodlání. To je pravý účel celé víry i všech náboženských obřadů – kultivovat člověka a dovést jeho nitro k míře dokonalosti a vnitřní čistoty nezbytné ke vstupu do Ráje. K tomu, aby toho dosáhli, hledali podporu u Vznešeného Alláha, tak, jako to Posel Boží صلى الله عليه و سلم učil svou manželku Umm Selemu رضي الله عنها, když ji naučil tuto prosbu:
اللَّهمَّ ربَّ محمَّدٍ النَّبيِّ، اغفِرْ لي ذَنْبي، وأَذْهِبْ غَيْظَ قَلبي، وأَجِرْني مِن مُضِلّاتِ الفِتَنِ ما أَحْيَيتَني.
„Alláhumme rabbi Muhammedin an-Nebí, ghfirlí zenbí we zhib ghajza kalbí we džirní min mudilláti l-fiteni má ahjejtení,“ tj. „Bože, Pane Muhammeda Proroka, odpusť mi mé hříchy, odstraň hněvivost mého srdce a chraň mne před pokušeními uvádějícími v blud, dokud mne necháš naživu.“ [4]
Uvádí se, že k Prorokovu صلى الله عليه و سلم společníku ‘Abdulláhu ibn Mes’údovi رضي الله عنه jednou přišel jistý muž a poprosil ho o stručnou, ale výstižnou radu. Ibn Mes’úd mu odpověděl, definujíce ve svých slovech sebekázeň ve vztahu k sobě, k Alláhu i k ostatním: „Uctívej Alláha a nepřidružuj k Němu nic. Následuj Korán, kamkoli tě zavede. Kdokoli k tobě přijde s pravdou, ty ji přijmi a následuj, byť by s ní k tobě přišel i ten, kdo je ti nejvzdálenější a koho nejvíce nenávidíš. A kdokoli k tobě přijde s falší, ty ji odmítni a vyvracej, byť by s ní k tobě přišel i ten, kdo ti je nejbližší a koho nejvíce miluješ.“ [5]
Jiný Prorokův صلى الله عليه و سلم druh, Džundub ibn ‘Abdilláh ,رصي الله عنه zdůraznil nebezpečí vezdejších pozlátek pro sebekázeň člověka, když pravil: „Láska k tomuto světu je prvotní příčinou veškerého hříchu.“ [6]
Ibráhím at-Tejmí pravil: „Jak velký je rozdíl mezi těmito lidmi a vámi – přicházelo k nim světské bohatství, ale oni před ním utíkali, zatímco k vám když se tento svět otočí zády, vy uháníte za ním!“ [7]
To proto, že pochopili pravidlo nastíněné Ibnu l-Kajjimem al-Džewzíjou ve slovech:
„Pokud sice disponuješ materiálním bohatstvím, avšak tvé srdce na něm neulpívá, toto materiální bohatství ti nijak neublíží, byť by bylo obrovité. Avšak pokud tvé srdce na materiálním bohatství ulpívá na materiálním bohatství ulpívá, ono ti uškodí, dokonce i kdybys nevlastnil vůbec žádné.“ [8]
Jak aktuální jsou tato slova v dnešních zběsilých časech bezuzdného konzumu, nenasytné hrabivosti a bezduchého materializmu!
Velký učenec minulého století Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í v této souvislosti pravil:
„Společnost, ve které žijeme, pociťuje velkou potřebu sebekázně a disciplíny duše.“ [9]
Proto ať se každý sám se sebou zařídí, jak myslí, že je nejlepší a má stále na paměti pomíjivost tohoto světa. Vznešený Alláh pravil:
إِنَّ ٱلَّذِينَ يُلْحِدُونَ فِىٓ ءَايَـٰتِنَا لَا يَخْفَوْنَ عَلَيْنَآ ۗأَفَمَن يُلْقَىٰ فِى ٱلنَّارِ خَيْرٌ أَم مَّن يَأْتِىٓ ءَامِنًا يَوْمَ ٱلْقِيَـٰمَةِ ۚ ٱعْمَلُوا۟ مَا شِئْتُمْ ۖ إِنَّهُۥ بِمَا تَعْمَلُونَ بَصِيرٌ
Ti, kdož znamení Naše neuznávají, nejsou nikterak skryti před Námi. Cožpak ten, jenž vržen bude do ohně, je na tom lépe než ten, kdo ke dni zmrtvýchvstání přijde bezpečně?! Čiňte, co libo vám, On zajisté skutky vaše dobře pozoruje. (Fussilet: 40)
Jeden z největších učenců 20. století, Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín, dodává:
„Je nezbytně nutné, aby se člověk předem připravil na své setkání s Alláhem Vzešeným a aby věděl, jak před Alláha předstoupit. Předstoupí před něho člověk ve stavu, kdy s ním bude Alláh spokojen? Anebo ve stavu opačném? Proto se zamysli sám nad sebou a poznej, na čem ve skutečnosti jsi a kde stojíš.“ [10]
___________________________________________________________
[1] Od Suhejba رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2999.
[2] Viz Muchtesaru tefsíri l-Kur´áni bi l-Kur´án min Adwái l-beján, str. 226-227. Redakčně kráceno.
[3] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4400, hasan podle al-Albáního tahkíku.
[4] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 25576; al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 10/179; a jako sahíh doložil Ahmed Šákir v ‘Umdetu t-tefsír, 1/355. Podobný hadís uvádí i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3522.
[5] Zaznamenal al-Beghawí v Šerhu s-sunna, 1/234.
[6] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/203.
[7] Zaznamenal ‘Abdulláh ibn Mubárek v az-Zuhdu we r-rekáik, podání č. 538.
[8] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/463.
[9] Viz Tuhfetu l-mudžíb, str. 284.
[10] Viz Šerhu Arbe’íne n-Newewíja, 1/478.