Vznešený Alláh praví:
قَد تَّبَيَّنَ الرُّشْدُ مِنَ الْغَيِّ ۚ فَمَن يَكْفُرْ بِالطَّاغُوتِ وَيُؤْمِن بِاللَّهِ فَقَدِ اسْتَمْسَكَ بِالْعُرْوَةِ الْوُثْقَىٰ لَا انفِصَامَ لَهَا ۗ وَاللَّهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
„A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí.“ (Bekara: 256)
Toto je nejnázornější koránské vysvětlení obsahu slov svědectví víry – لا إله إلا الله lá iláhe ille lláh – tj. není božstva (ničeho hodného uctívání) kromě Jediného Pravého Boha.
Tato věta obsahuje nejprve popření (arab. النفي an-nefj) všeho uctívaného mimo Alláha a potom potvrzení (arab. الإثبات al-isbát) vlastností a nároků božskosti pouze Jemu Jedinému, který nemá společníka.
Jinými slovy, jak si lze povšimnout, první je vzpomenuto popření (arab. كفر kufr) vlastností božskosti čemukoli, co je uctíváno mimo Alláha či spolu s ním. A to vše – od šejtána přes falešné modly, tyrany svévolně ustavující zákony, ty, kteří mění Boží Zákon, šarlatány nárokující si znalost nepoznatelného i kohokoli, kdo je uctíván mimo Alláha a je s ním spokojen – je zde označováno slovem طاغوت Tághút. A potom teprve je zdůrazněna nutnost potvrzení víry (arab. إيمان ímán) v Alláha coby Jediného Pravého Boha.
A znalost toho, co je třeba popřít a co je třeba potvrdit, přichází jedině od Posla Božího صلى الله عليه وسلم, čímž výše uvedený koránský verš implicitně obsahuje i druhou polovinu našeho svědectví víry – že Muhammed صلى الله عليه وسلم je Poslem a služebníkem Jediného Pravého Boha.
Muhammed Amán al-Džámí ohledně toho říká:
„Tento verš je nejlepším vysvětlením svědectví tewhídu. Ptáš-li se, ve kterém koránském verši najdete ukotvena slova svědectví víry, tedy že „není žádného božstva vpravdě hodného uctívání, kromě Alláha,” pak nenajdeš jasnějšího a explicitnějšího vysvětlení, než je tento verš, z hlediska metody, jak mají tato slova být vyřčena.
Zjistíš, že popření falešné víry bylo zmíněno ještě před přijetím pravé víry samotné. Člověk musí nejprve nevěřit v Tághúta. I pokud by člověk věřil, že Alláh je jeden a i pokud by nikdy neuctíval nikoho jiného než Alláha, ale neodmítl by falešná božstva v žádném z druhů uctívání, ať už v prosebných modlitbách, prosbách o pomoc, přísahách či v souzení, nebylo by mu to ku prospěchu. Pokud tedy služebník sice vyčleňuje Alláha jako jediného uctívaného a neuctívá nikoho kromě Alláha, avšak zároveň nepopírá možnost, že by třeba mohl existovat absolutně právoplatný Zákonodárce vedle Alláha Jediného, toho tewhíd by nebyl přijat.
Naopak, je třeba nejprve popřít Taghúta komplexně ve všech záležitostech a potom uvěřit v Alláha kompletně a v celistvosti. Ani ten, kdo věří pouze v Alláha, neprosí o spásu k jinému než Alláhovi, nemodlí se k jinému, než k Alláhu, poráží obětiny pouze jménem Alláha a přibližuje se k Němu dobře známými formami uctívání, avšak obrací se pro jiný rozsudek, nežli je rozsudek v souladu s tím a podle toho, co seslal Alláh, nebo smýšlí, že nemusí Boží Zákon následovat, tomu jeho tewhíd neprospěje.
Pro skutečné přijetí víry je třeba nejprve plného popření nevíry ve všech záležitostech. To mimo jiného znamená, že kdokoli touží po jiném zákoně, než Zákonu Božím, toho tewhíd v oblasti uctívání není úplný a proto ani není realizován, dokud dotyčný neodmítne a nepopře falešnou víru ve všech jejích ohledech.
To je to, co je myšleno slovy „tewhíd se pohybuje od popření k potvrzení,“ nebo ještě lépe, jeho realizace děje se odvržením falešné víry a přijetím té správné. Člověk musí zkombinovat mezi popřením lži a přijetím pravdy, jak je patrné z citovaného verše, stejně jako z tvého vlastního svědectví víry: „Dosvědčuji, že není skutečného božstva hodného uctívání, nežli Alláha a že Muhammed صلى الله عليه وسلم je Jeho služebníkem a poslem.“
Tato negace a toto potvrzení se neomezuje pouze na první větu svědectví víry, ba naopak, zahrnuje i větu druhou, tedy že „Muhammed je Jeho služebníkem a poslem.“ A k tomuto dojde jen a pouze následováním a poslušností vůči Božímu Poslu عليه الصلاة والسلام.
Posel Boží má nárok na naši neomezenou poslušnost. Stejně jako není vůbec ničím omezena naše poslušnost vůči Alláhu, není omezena ani poslušnost vůči Prorokovi عليه الصلاة والسلام, protože Prorok صلى الله عليه وسلم přikazuje jen to, co přikazuje i Alláh a kdo uposlechne jeho, ten uposlechne i Alláha. To je důležitá věc, kterou musí hledač nauky pochopit – že i poslušnost vůči Prorokovi صلى الله عليه وسلم je neomezená.“1