Kroužky a shromáždění, kde je vzpomínáno jména božího, část 1.

‏إِنَّ لِلَّهِ تَعَالَى مَلائِكَةً فُضَلاءَ عَنْ كِتَابِ النَّاسِ يَطُوفُونَ فِي الطُّرُقِ يَلْتَمِسُونَ أَهْلَ الذِّكْرِ ، فَإِذَا وَجَدُوا قَوْمًا يَذْكُرُونَ اللَّهَ تَعَالَى ، تَنَادَوْا : هَلُمَّ إِلَى حَاجَتِكُمْ ، فَيَحُفُّونَهُمْ بِأَجْنِحَتِهِمْ إِلَى السَّمَاءِ الدُّنْيَا , قَالَ : فَيَسْأَلُهُمْ رَبُّهُمْ تَعَالَى وَهُوَ أَعْلَمُ بِهِمْ : ” مَا يَقُولُ عِبَادِي ؟ ” قَالَ : يَقُولُونَ : يَذْكُرُونَكَ وَيُسَبِّحُونَكَ وَيَحْمَدُونَكَ وَيُمَجِّدُونَكَ , قَالَ : ” وَهَلْ رَأَوْنِي ؟ ” قَالَ : فَيَقُولُونَ : لا وَاللَّهِ يَا رَبِّ مَا رَأَوْكَ , قَالَ : فَيَقُولُ : ” وَكَيْفَ لَوْ رَأَوْنِي ؟ ” قَالَ : فَيَقُولُونَ : لَوْ أَنَّهُمْ رَأَوْكَ لَكَانُوا أَشَدَّ لَكَ عِبَادَةً ، وَأَشَدَّ لَكَ تَحْمِيدًا , وَأَكْثَرَ تَسْبِيحًا ، قَالَ : فَيَقُولُ : ” وَمَا يَسْأَلُونِي ؟ ” قَالُوا : يَسْأَلُونَكَ الْجَنَّةَ ، قَالَ : ” وَهَلْ رَأَوْهَا ؟ ” فَيَقُولُونَ : لا وَاللَّهِ يَا رَبِّ مَا رَأَوْهَا , فَيَقُولُ : ” كَيْفَ لَوْ رَأَوْهَا ؟ ” فَيَقُولُونَ : لَوْ رَأَوْهَا كَانُوا أَشَدَّ عَلَيْهَا حِرْصًا ، وَأَشَدَّ لَهَا طَلَبًا ، وَأَعْظَمَ فِيهَا رَغْبَةً , فَيَقُولُ : ” مَا رَأَوُا النَّارَ ؟ ” فَيَقُولُونَ : مَا رَأَوْهَا , فَيَقُولُ : ” كَيْفَ لَوْ رَأَوْهَا ؟ ” فَيَقُولُونَ : لَوْ رَأَوْهَا كَانُوا أَشَدَّ مِنْهَا فِرَارًا ، وَأَشَدَّ مِنْهَا فِرْقًا ، وَأَشَدَّ لَهَا مَخَافَةً , قَالَ : فَيَقُولُ : ” إِنِّي أُشْهِدُكُمْ أَنِّي قَدْ غَفَرْتُ لَهُمْ ” , قَالَ : فَيَقُولُ مَلَكٌ مِنَ الْمَلائِكَةِ : مِنْهُمْ فُلانٌ لَيْسَ مِنْهُمْ إِنَّمَا جَاءَ لِحَاجَتِهِ , فَيَقُولُ : ” هُمُ الْجُلَسَاءُ لا يَشْقَى بِهِمْ جَلِيسُهُمْ.‏

„Věru Alláh má své vybrané anděly putující po okolí, hledající sezení, kde je jména Božího vzpomínáno. Když takové sezení lidí vzpomínajících Alláha naleznou, přisednou si k nim, překryjí se navzájem svými křídly a vyplní prostor mezi nimi a nejspornějšími nebesy. Když se pak lidé z tohoto sezení, kde se Alláh vzpomíná, rozejdou, andělé vystoupají na nebesa a Vznešený Alláh – a On je i nejlépe zná, se jich otáže: „Odkud přicházíte?“ Odpovědí: „Přicházíme od Tvých služebníků na zemi, kteří Tě slaví, velebí a potvrzují tvou Jednotu, chválí, prosí Tě a s prosbou se k Tobě obracejí.“ „Co ode Mne žádají?“ zeptá se Vznešený Alláh. „Prosí Tě o Ráj,“ odpovědí andělé. Alláh se zeptá: „A viděli ho vůbec?“ „Ne, Pane,“ odpovědí andělé. „A jak by se teprve chovali, kdyby ho opravdu viděli,“ řekne Alláh. Řeknou andělé: „A utíkají se k Tobě.“ „Před čím?“ zeptá se Alláh. Andělé odpoví: „Před Tvým Ohněm.“ Alláh se zeptá: „A viděli ho vůbec?“ „Ne,“ odpoví andělé. Alláh řekne: „A jak by se teprve chovali, kdyby ho opravdu viděli!“ Řeknou andělé: „A prosí Tě o odpuštění.“ „Už jsem jim odpustil,“ řekne Alláh, „a dal jsem jim to, oč Mne žádali a uchránil je toho, před čím se ke Mně utíkali.“ Andělé řeknou: „Ale mezi nimi je i kdosi, hříšný služebník, který jen procházel kolem a zdržel se mezi nimi,“ načež Alláh odvětí: „I jemu jsem odpustil jeho hříchy! Toto jsou lidé, v jejichž přítomnosti není nešťastných!“¹

 

Podle druhé verze Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil „Alláh má své vybrané anděly chodící po zemi a hledající lidi. Když naleznou ty, kteří vzpomínají Alláha, zavolají na ostatní: „Zde je to, co jste hledali!“ Potom k nim přijdou a ovívají je svými křídly až do výše pozemského nebe, načež se jich Vznešený Alláh otáže: „Na čem jste zanechali Mé služebníky?“ Andělé odpoví: „Zanechali jsme je na tom, že Ti děkují, slaví Tě, velebí Tě a vzpomínají Tě.“ Vznešený Alláh se zeptá: „A viděli Mne vůbec?“ „Neviděli,“ odpoví andělé. „A jak by se teprve chovali, kdyby Mne opravdu viděli!“ řekne Alláh. „Ještě více by Tě slavili, ještě více by Tě velebili a vzpomínali,“ odvětí andělé. Alláh se otáže: „Co ode Mne žádají?“ „Ráj!“ odpoví andělé. „A viděli ho vůbec?“ zeptá se Alláh. Řekno: „Neviděli.“ Alláh řekne: „A jak by teprve se chovali, kdyby ho opravdu viděli!“ „Kdyby ho opravdu viděli, ještě více by o něj usilovali a ještě více by o něj prosili.“ Zeptá se Alláh: „A před čím se utíkají?“ Řeknou andělé: „Před Ohněm.“ „A viděli ho vůbec?“ otáže se Alláh. „Neviděli,“ odpoví andělé. Řekne Alláh: „A jak by se teprve chovali, kdyby ho opravdu viděli?“ Andělé řeknou: „Kdyby ho opravdu viděli, ještě více by před ním utíkali a ještě více by se ho obávali.“ Řekne Alláh: „Buďte Mými svědky, že jsem jim hříchy odpustil!“ Řeknou andělé: „Ale mezi nimi se nachází hříšný služebník, který se o ně nestaral, ale přišel tam kvůli nějaké potřebě.“ Leč Vznešený Alláh řekne: „To jsou lidé, v jejichž přítomnosti není nešťastných!“²

 

Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما uvádí třetí verzi, dle níž Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednou prošel před ‘Abdulláhem ibn Rewwáhou al-Ansárím رضي الله عنه, který připomínal svým společníkům něco z víry. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Vy jste lidé, se kterými mi bylo nařízeno neochvějně vytrvat,” načež recitoval verš:

Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce! A neodvracej oči své od nich v žádosti po krásách života pozemského a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf:28)

Potom řekl: “Kdokoli z vás tedy usedne kvůli zikru, tentýž počet andělů si sesedá okolo vás a tolik, kolik vy budete slavit Alláha, tolik Ho budou slavit i oni, kolik budete Alláhu děkovat, tolik Mu budou děkovat i oni a kolik budete Alláha velebit, tolik Ho budou velebit i oni. Potom se zvednou ke svému Pánu a On je zná lépe než oni sami, a řeknou: „Pane náš, Tví služebníci tě slaví, proto jsme Tě oslavovali i my spolu s nimi, velebili Tě a proto jsme Tě velebili i my spolu s nimi, děkují Ti, proto jsme Ti děkovali i my spolu s nimi.“ Na to poví Alláh: „Mí andělé! Buďte Mými svědky, že jsem jim odpustil jejich hříchy!“ Andělé řeknou: „Mezi nimi se však nalézá i ten a ten služebník, hříšník.“ „To jsou lidé,“ namítne Alláh, „v jejichž přítomnosti není nešťastných.“³

 

V jiném, poněkud stručnějším podání od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنهpřišel Mu’áwíjja رضي الله عنهke skupince lidí sedících v kruhu v mešitě a zeptal se jich: „Kvůli čemu tu sedíte?“ Odpověděli: „Kvůli vzpomínání Alláha Vznešeného.“ Mu’áwíjja se jich otázal: „A opravdu zde nesedíte kvůli ničemu jinému, nežli tomu?“ „Při Alláhu,“ přísahali dotyční, „sedíme tu jedině kvůli tomu.“Mu’áwíjja jim odvětil: „Při Alláhu, nechtěl jsem, abyste mi přísahali proto, že bych snad o vás pochyboval. Nikdo neseděl s Poslam Božím صلى الله عليه و سلم tolik málo jako já a já také od něj vyprávím nejméně hadísů.“ Potom řekl: „Ale pamatuji se, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم přišel k jednomu kroužku sedících sahábů a zeptal se jich: „Kvůli čemu jste si sem sesedali?“ Odpověděli: „Sedli jsme si do kruhu abychom vzpomínali Alláha a vyjádřili Mu svůj vděk, že nás přivedl k islámu a ke Svému největšímu dobrodiní,“ načež Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Přišel ke Mně Džibríl a řekl mi, že se Alláh vámi chlubí před anděly.“⁴

 

Imám Jahjá an-Newewí ve svém komentáři tohoto hadísu říká:

„Zikr v islámu má vícero významů, mezi které patří: všeobecné šíření povědomí o Alláhovi, Jeho atributech, činech, předpisech, recitace a studium Koránu, slavení a chválení Alláha apod. A ti, kteří tvrdí, že se tímto podáním myslí kroužky společného zikru, nemají pro svá tvrzení žádnou oporu.“⁵

An-Newewí tento hadís také uvádí ve svém Rijádu s-sálihín v kapitole o zikru a podkapitole „o přednostech zikru a pobídce k jeho činění.“⁶

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja poskytl následující vysvětlení uváděných hadísů:

„Shromáždění lidí kvůli nepovinným modlitbám, poslouchání Koránu, nebo vzpomínání Alláha apod., pokud se to někdy vykonává, je dobrý čin. Od Posla Božího صلى الله عليه و سلم je sahíh cestou dochováno a zaznamenáno, že se dobrovolné modlitby někdy modlíval společně, že někdy přišel na setkání se svými společníky, kde někdo recitoval Korán, posadil se a poslouchal s nimi. Sami sahábové se někdy shromáždili a poslouchali, jak někdo recituje Korán. Posel Boží صلى الله عليه و سلم sedával s lidmi, kteří se setkali, aby studovali Korán a učili se ho, stejně jako s lidmi, kteří se setkali, aby vzpomínali Alláha, o čemž hovoří známá podání, například: „… a neshromáždí se lidé v nějakém domě Božím kvůli recitaci a studiu Knihy Boží, aniž by na ně nesestoupil smír od Alláha (arab. سكينة sekína), aniž by je nepřekryla Boží milost a aniž by je andělé neovívali svými křídly a aniž by je Alláh nevzpomenul u těch, kteří jsou u Něj …“⁷

Nebo: „Alláh má Své vybrané anděly, kteří chodí po zemi a vyhledávají lidi, když pak naleznou ty, kteří vzpomínají Alláha, zvolají na ostatní: „Tady je to, co jste hledali,“ načež k nim přijdou i ostatní a ovívají je svými křídly …“⁸“⁹

 

Imám as-San’ání hadísy o andělech hledajících kroužky zikru vysvětluje takto:

„Hadís ukazuje na velkou hodnotu shromáždění, na kterých se činí zikr i těch, kteří jsou jim přítomni jedině kvůli tomu, aby se zikru zůčastnili. Al-Buchárí uvádí, že „andělé krouží nad cestami hledajíce ty, kteří vzpomínají Alláha a když je naleznou, zavolají na ostatní: „Pojďte, zde je to, co jste hledali.“ A potom přítomné ovívají svými křídly až do výše pozemského nebe.“ Vše toto ukazuje na obrovský význam zikru – andělé ho vyhledávají a poté jsou mu přítomni.

Zikrem se myslí jak tehlíl, tesbíh a tahmíd, tak i recitace Koránu a další potvrzené podoby doložitelného zikru. V hadísu, jenž zaznamenal al-Bezzár, stojí: „Vznešený Alláh se Svých andělů otáže: „Co dělali Mí služebníci?“ – a On nejlépe ví, co dělali. Odpovědí Mu: „Velebí Tě za Tvé požehnání, recitují Tvou Knihu, prosí za Tvého Proroka صلى الله عليه و سلم a žádají Tě o dobro na tomto i na onom světě.“

Základem zikru je zikr jazyka, kdo ho pronáší, je odměněn, byť by třeba ani přesně neznal přesný význam toho, co opakuje, počítá se již sám úmysl nevelebit nikoho jiného, pouze Vznešeného Alláha. Když se k zikru jazyka přičte i zikr srdce, potom je zikr tím dokonalejší a hlubší. A pokud se k zikru jazyka a srdce přidá i nejhlubší znalost jeho významů ve smyslu velebení Alláha a popírání všech Jeho nedostatků, které jsou Mu připisovány, pak bude zikr ještě dokonalejší. A pokud se toto stane v jakémkoli dobrém činu, který Alláh nařídil, např. modlitba, džihád apod., pakliže je čistý úmysl, upřímný, výhradně pro Alláha, pak je takový zikr nejdokonalejší.”¹⁰

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja o kroužcích zikru říká:

„Vznešený Alláh také praví:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِذَا نُودِيَ لِلصَّلَاةِ مِن يَوْمِ الْجُمُعَةِ فَاسْعَوْا إِلَىٰ ذِكْرِ اللَّهِ وَذَرُوا الْبَيْعَ ۚ ذَٰلِكُمْ خَيْرٌ لَّكُمْ إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ

Vy, kteří věříte! Když voláno je k modlitbě v den páteční, pospíchejte vzpomínat Boha a zanechte obchodování! To bude pro vás lepší, jste-li vědoucí. (Džumu’a: 9)

Tedy pospíchat na páteční modlitbu znamená vlastně pospíchat na vzpomínání Alláha. Modlitba tedy v sobě obsahuje vzpomínání Alláha, které je cílem samo o sobě, stejně jako odvracení od neřestí a zla, které není cílem samo o sobě, Alláh Vznešený také pravil:

اتْلُ مَا أُوحِيَ إِلَيْكَ مِنَ الْكِتَابِ وَأَقِمِ الصَّلَاةَ ۖ إِنَّ الصَّلَاةَ تَنْهَىٰ عَنِ الْفَحْشَاءِ وَالْمُنكَرِ ۗ وَلَذِكْرُ اللَّهِ أَكْبَرُ ۗ وَاللَّهُ يَعْلَمُ مَا تَصْنَعُونَ

Sděluj jim to, co bylo ti z Písma vnuknuto! Dodržuj modlitbu, vždyť modlitba odvrací od nemravnosti a věcí zavrženíhodných! Vzpomínání pak Boha je povinností největší a Bůh dobře ví, co děláte. (‘Ankebút: 45)

(…) Abu d-Derdá رضي الله عنه pravil: „Dokud vzpomínáš Alláha, nalézáš se v modlitbě, dokonce i kdybys procházel ulicemi města!“

Berouc na vědomí, že vzpomínání Alláha zahrnuje vše toto, říká se: Kroužky a sezení, kde se hovoří o povoleném a zakázaném, nebo jim podobné, kde se hovoří o Božích příkazech a zákazech, příslibech a trestech apod., toto vše jsou sezení, kde je jména Božího vzpomínáno.“¹¹

 

V mnoha dalších hadísech jsou tyto kroužky zikru nazvány „zahradou ze zahrad ráje“ (arab. روضة من رياض الجنة rewdatun min rijádi l-dženna) na zemi. Např.:

 

Džábir ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednou vyšel a řekl: „Ó lidé, Vznešený Alláh má vojsko andělů, kteří prohledávají zemi a pobývají na shromážděních zikru, proto hledejte obživu v zahradách ráje!“ „A kde jsou zahrady ráje, Posle Boží?!“ zeptali se přítomní udiveně. Odpověděl: „Sezení zikru – uléhejte i vstávejte vzpomínajíc Alláha a vzájemně se k tomu vybízejte. Kdo si přeje poznat stupeň, který zaujímá u Alláha, nechť pohlédne na to, jaký stupeň zaujímá Alláh u něho. Alláh se vůči Svému služebníku zachová tak, jak se Jeho služebník zachoval vůči Němu!“¹²

 

Abú Hurejra رضي الله عنهslyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jak pravil: „Když projdete okolo zahrad ze zahrad ráje, přisvojte si z nich něco z obživy.“ Abú Hurejra se zeptal: „Posle Boží, co jsou zahrady ráje?“ „Mešity,“ odpověděl Posel Boží. Abú Hurejra se zeptal: „A co je tím, co si přisvojit?“ Posel Boží odpověděl: „Slova subhána ´lláh, al-hamdu lilláh, lá iláhe ille lláh, Alláhu akbar.“¹³

 

Anas ibn Málik رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jako zahrady rajské označil حلقات و مجالس الذكر halekátu we medžálisu z-zikr, tedy „kroužky a sezení, kde se vzpomíná jména Božího.“¹⁴

 

Imám Abu l-A’lá al-Mubárekfurí říká:

„Mezi těmito dvěma podáními není rozporu, protože kroužky zikru se nejčastěji konají v mešitách a mešity jsou pro nás přirozeně označeny jako hodnotnější a lepší, jsou učiněny rajskými zahradami proto, že právě uctívání, které se v mešitách odehrává, je tím, co lidi přivádí do zahrad ráje.“¹⁵

 

Také se uvádí od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Když projdete okolo rajských zahrad, vemte si z nich obživu.“ „Co jsou to rajské zahrady,“ zeptal se Ibn ‘Abbás. Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Kroužky učení a sezení nauky (arab. مجالس العلم medžálisu l-‘ilm)!“¹⁶

 

Imám al-Menáwí vysvětluje:

„Imám al-Kurtubí říká, že „sezení nauky se vztahují na studium povoleného a zakázaného.“ Imám al-Ghazálí pravil: „Kroužky učení a nauky se vztahují na nauku o onom světě – nauku o Alláhu Vznešeném, Jeho znameních a činech vůči Jeho stvořením …“¹⁷

Také říká:

„Někteří říkají, že kroužky učení a nauky se vztahují na tefsír, hadís a fikh.“¹⁸

 

Naši zbožní předkové považovali tyto kroužky za nejlepší místo pod sluncem. Imám Ahmed v tomto smyslupravil: „Válečnou kořistí za sezení zikru je Ráj!“¹⁹ Ibnu s-Semmák vyprávěl: „Viděl jsem ve snu Mus’ira (učence, který už byl tou dobou mrtev) a zeptal jsem se ho: „Jaké činy jsi shledal nejhodnotnějšími?“ Odpověděl: „Sezení zikru!“ ²⁰

Ibn Kajjím proto o kroužcích a sezeních, kde je vzpomínáno jména Božího, říká:

„Hledej své srdce vždy na jednom z těchto tří míst: při recitaci Koránu, na sezeních zirku a v okamžicích rozjímání o samotě. Pokud své srdce ani v jediné ze tří uvedených situací nenalezneš, pak pros Alláha, aby tě srdcem obdařil, protože ty věru žádné srdce nemáš!“²¹