Pojem láska evokuje vztah a náklonnost srce k tomu, s čím je spokojeno a k čemu tíhne jako k dobrému. Je to pocit vůči něčemu, co je považováno za milé a drahé.
Pojem láska evokuje vztah a náklonnost srce k tomu, s čím je spokojeno a k čemu tíhne jako k dobrému. Je to pocit vůči něčemu, co je považováno za milé a drahé.
Ar-Rághib říká: „Láska (arab. حُبٌ hubb) je prahnutí po dobru či po tom, co je za dobro považováno. Je třech základních druhů: Láska kvůli potěšení, jako je láska muže vůči ženě, láska kvůli užitku, jako je láska k něčemu, co se užívá a láska zvláštní hodnoty, jako je vzájemná láska učenců kvůli jejich nauce.“
Kádí Ijjád definoval lásku jako „náklonnost člověku vůči tomu, co mu je příjemné.“ Toto je dle něj podstata lásky a její realizace se odehrává následovně:
-
Potěchou a užíváním si milovaného díky poznání, jako je láska k pohledu na krásný zjev, hlas, dobré jídlo, pití apod. Zdravá přirozenost k tomuto tíhne a je s tímto v souladu.
-
Užívání si milovaného díky vnitřnímu zraku rozumu, což je např. láska vůči dobrým lidem a učencům, nebo lidem známým tím, že konají dobro, jak o nich uvádí jejich životopisy a zkazky o jejich dobrých činech. Lidská přirozenost k nim tíhne rovněž.
-
Láska vůči čemukoli, co dotyčnému prokazuje dobro a je mu k užitku. Duše jsou stvořeny s instinktem lásky vůči tomu, co jim přináší dobro.
Láska je tedy ukotvena smysly, rozumem i srdcem. Láska v srdci je nejhlubší a srdce tíhne k tomu, co je dobré a co dobré není, toho se srdce zříká. Základem lásky je síla pocitu v srdci, která pohání poryvy duše, snažící se získat to, co miluje a vyhnout se tomu, co nenávidí a před čím utíká. To, co je předmětem lásky závisí jak na instinktu, tak i na získaném poznání. Láska je tedy i výsledkem naučeného poznání. Čím je úplnější toto poznání, tím hlubší je i láska a naopak.
Proto se lidé mezi sebou navzájem v tom, co milují, různí a různou měrou také milují stejné osoby a věci. Pokud jsou prostředky, jimiž člověk poznává, v pořádku, bude milovat to, co mu prospívá a pokud nikoli, bude milovat i to, co mu škodí a co považuje za dobré jen na základě svého osobního omezeného dojmu.
Láska se objevuje v Koránu i v Sunně ve všech kontextech a aspektech světských, jako láska rodičů k dětem, láska mezi manžely, láska člověka k majetku a ostatním tužbám, ale také ve smyslu duchovním. To je zejména láska vůči Bohu a vůči Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم.
Vznešený Alláh hovoří o Svém vztahu vůči Svým oddaným služebníkům:
فَسَوْفَ يَأْتِي اللَّهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُ
A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho(Máida:54)
إِنَّاللَّهَيُحِبُّالتَّوَّابِينَوَيُحِبُّالْمُتَطَهِّرِينَ
A Bůh věru miluje ty, kdož se kají, a miluje ty, kdož se očišťují!"(Bekara:222)
إِنَّاللَّهَيُحِبُّالَّذِينَيُقَاتِلُونَفِيسَبِيلِهِصَفًّا كَأَنَّهُمبُنْيَانٌمَّرْصُوصٌ
Bůh věru miluje ty, kdož bojují na cestě Jeho v sevřeném šiku, jako by byli stavbou olovem spojenou. (Saff:4)
Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Vznešený Alláh pravil: „Kdo nepřátelsky vystoupí vůči Mému blízkému (arab. welí), tomu vyhlašuji válku. Můj služebník se ke Mně nepřiblíží ničím Mi milejším než tím, co jsem mu předepsal jako povinnost. Neustále se ke Mně přibližuje dobrovolnými činy, dokud si jej nazamiluji …“1
‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Prorok صلى الله عليه و سلم jmenoval velitelem jedné výzvědné jednotly jistého muže, který vedl své vojáky i v modlitbě a vždy recitoval súru „Kul huwe lláhu ahad.“ Vojáci po svém návratu o tomto jeho počínání Prorokovi صلى الله عليه و سلم pověděli a on jim řekl, aby se svého velitele zeptali, proč tak činí. Dotyčný odpověděl: „Protože je tato súra popisem vlastností mého Pána a já ji rád recituji.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم tehdy řekl: „Řekněte mu, že i Alláh jej miluje.“2
O vztahu věřících vůči Alláhu se uvádí:
وَمِنَ النَّاسِ مَن يَتَّخِذُ مِن دُونِ اللَّهِ أَندَادًا يُحِبُّونَهُمْ كَحُبِّ اللَّهِ ۖ وَالَّذِينَ آمَنُوا أَشَدُّ حُبًّا لِّلَّهِ
Jsou mezi lidmi někteří, kdož berou si vedle Boha jiné, jemu na úroveň postavené, a které milují, jako milují Boha. Avšak ti, kdož uvěřili, ti v lásce své k Bohu jsou silnější. (Bekara: 165)
فَسَوْفَ يَأْتِي اللَّهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُ
A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho(Máida: 54)
Mezi láskou k Alláhu na straně jedné a láskou a následováním Jeho Posla na straně druhé je velmi těsná souvislost.
قُلْ إِن كُنتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ ۗ وَاللَّهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
Rci: "Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný." (Áli ‘Imrán: 31)
Anas ibn Málik رضي الله عنه uvádí, že kdosi se zeptal Božího Posla صلى الله عليه و سلم, kdy nadejde Soudný den. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl: „A co jsi si pro něj připravil?“ Dotyčný odpověděl: „Nic jiného jsem si pro něj nepřipravil, ani mnoho modliteb, ani mnoho milodarů, avšak miluji Alláha a Jeho Posla!“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Ty budeš s těmi, které miluješ!“3
Láska mezi Alláhem a Jeho věřícími služebníky je tedy oboustranný vztah, nicméně ta jeho část, která přichází od Alláha je neporovnatelná a naprosto odpovídá vznešeným vlastnostem a jedinečnosti Stvořitele, který je zcela nepodoben Svým stvořením.
Velká část selef popisovala Boží lásku vůči Jeho služebníkům jako Jeho Vznešenou vlastnost, tím způsobem jako chápali všechny ostatní atributy Boží, tedy bez porovnávání a křivého vysvětlování, či otázek po její jakosti, přičemž takovou vlastnost nepřiznávali nikomu jinému, nežli Vznešenému. Naopak lásku služebníků vůči jejich Pánu popsali jako skutečnou lásku vycházející od srdce.
Ibn Tejmíjja říká: „Tato láska je skutečná, o čemž hovoří Korán a Sunna. Zbožní předkové a imámové této ummy, následovníci Sunny a hadísu, všichni následovaní velikáni této víry a mudrci duchovního růstu a očištění potvrzují, že Alláh bývá milován skutečnou láskou a to nejdokonalejší její formou. (…) Také On miluje Své služebníky skutečnou Svou láskou.“4
Následovníci tužeb a inovace však tuto nepopsatelnou Boží Lásku vyložili jako „přání dobra vůči nim, dobročinnost vůči nim, či milost vůči nim“ a lásku služebníků vůči Bohu vyložili jako pokornost a lásku k Jeho milosti a odměně.
Toto Ibn Tejmíjja vyvrací: „Tento výklad, mimoto, že je nesprávný, vede k popírání lásky. Pokud je láska nesprávná, nejsou správné ani ostatní stupně víry a dobročinnosti. Činy jsou zbaveny své podstaty, která je jejich základem. Jejich popírání lásky vůči Bohu a Boží Lásky vůči stvořením je pak popřením podstaty islámu, neboť islám znamená odevzdanost a podrobenost, provázenou pokorou, smířeností a láskou vůči Bohu. Kdo nemá ve svém srdci lásku vůči Bohu a Jeho Poslu, je zcela prost víry.“5
Láskou vůči Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم se míní náklonnost srdce muslima vůči Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم, která se odráží v upřednostnění Božího Posla صلى الله عليه و سلم před vším, co možno milovat, ať už jde o vlastní život, rodiče, děti, nebo kohokoli jiného z lidí. Důvodem toho je, že Alláh si Božího Posla صلى الله عليه و سلم vyvolil nad ostatní lidi, obdařil jej vznešenými mravními kvalitami a vyslal jej jako milost této ummPojem láska evokuje vztah a náklonnost srce k tomu, s čím je spokojeno a k čemu tíhne jako k dobrému. Je to pocit vůči něčemu, co je považováno za milé a drahé.
Ar-Rághib říká: „Láska je prahnutí po dobru či po tom, co je za dobro považováno. Je třech základních druhů: Láska kvůli potěšení, jako je láska muže vůči ženě, láska kvůli užitku, jako je láska k něčemu, co se užívá a láska zvláštní hodnoty, jako je vzájemná láska učenců kvůli jejich nauce.“
Kádí Ijjád definoval lásku jako „náklonnost člověku vůči tomu, co mu je příjemné.“ Toto je dle něj podstata lásky a její realizace se odehrává následovně:
-
Potěchou a užíváním si milovaného díky poznání, jako je láska k pohledu na krásný zjev, hlas, dobré jídlo, pití apod. Zdravá přirozenost k tomuto tíhne a je s tímto v souladu.
-
Užívání si milovaného díky vnitřnímu zraku rozumu, což je např. láska vůči dobrým lidem a učencům, nebo lidem známým tím, že konají dobro, jak o nich uvádí jejich životopisy a zkazky o jejich dobrých činech. Lidská přirozenost k nim tíhne rovněž.
-
Láska vůči čemukoli, co dotyčnému prokazuje dobro a je mu k užitku. Duše jsou stvořeny s instinktem lásky vůči tomu, co jim přináší dobro.
Láska je tedy ukotvena smysly, rozumem i srdcem. Láska v srdci je nejhlubší a srdce tíhne k tomu, co je dobré a co dobré není, toho se srdce zříká. Základem lásky je síla pocitu v srdci, která pohání poryvy duše, snažící se získat to, co miluje a vyhnout se tomu, co nenávidí a před čím utíká. To, co je předmětem lásky závisí jak na instinktu, tak i na získaném poznání. Láska je tedy i výsledkem naučeného poznání. Čím je úplnější toto poznání, tím hlubší je i láska a naopak.
Proto se lidé mezi sebou navzájem v tom, co milují, různí a různou měrou také milují stejné osoby a věci. Pokud jsou prostředky, jimiž člověk poznává, v pořádku, bude milovat to, co mu prospívá a pokud nikoli, bude milovat i to, co mu škodí a co považuje za dobré jen na základě svého osobního omezeného dojmu.
2 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 9/140; Muslim v Sahíhu, 1/557.
3 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 8/49; Muslim v Sahíhu, 4/2033.
4Medžmú’u l-Fetáwá, 1/66.
5Medžmú’u l-Fetawá, 6/477.