Otázka: Jaký je islámsko-právní předpis ohledně sejmutí oživovacích přístrojů z osoby, která prodělala tzv. mozkovou smrt? Je mozková smrt koncem vezdejšího života člověka?
Orpověď:
Otázka: Jaký je islámsko-právní předpis ohledně sejmutí oživovacích přístrojů z osoby, která prodělala tzv. mozkovou smrt? Je mozková smrt koncem vezdejšího života člověka?
Orpověď:
To je velmi důležitá otázka, protože ke smrti jedince se vztahuje množství islámskoprávních předpisů, jako je omytí mrtvého, vypravení dženázy (pohřební modlitby) a pohřbu, vyrovnání dluhů po mrtvém, vykonání poslední vůle, rozdělení dědictví, konec vyživovací povinnosti vůči např. dětem a manželce, konec manželství, konec právní způsobilosti a plné moci atd.[1]
Termín smrt, v arabštině „al-mewtu“ znamená přerušení síly v něčem, něco, co je opozitum života[2] a islámští právní experti (tzv. fakíhové) označují smrtí stav, kdy duše opustí tělo.[3] To podporují slova Proroka, tradovaná Sewbánem: „Čí duše opustí tělo a on bude čist od tří věcí, vstoupí do ráje: od drzosti, od krádeže válečné kořisti a od dluhů.“[4]
Fakíhové klasického období islámu (8.-12. stol.) uvedli mezi znaky smrti zástavu dechu, povolení chodidel, svalů tváře a dlaní poté, co byly pevně drženy, vyvrácení pohledu, oddělení rtů od sebe a chlad těla.
Mnohé z nich považuje za znaky smrti i současná medicína. Hlavním znakem, podle kterého lékaři určují smrt pacienta je tzv. mozková smrt. Pro tuto diagnózu je důležité znát stav části mozku zvané střední mozek (odb. mezencefalon), kde sídlí ústřední nervové dráhy zodpovědné za kontrolu dýchání, srdeční činnosti a dalších životně nezbytných funkcí. Smrt je pak lékařsky definována jako nevratné vyřazení celého, nebo jen tohoto středního mozku z funkce. Pokud jsou z funkce vyřazeny jiné oddíly mozku, člověk je schopen tzv. vegetativního života, pokud ovšem vypoví službu střední mozek, pacient neodvratně spěje ke smrti. To je názorem většiny současných lékařů.
Mozková smrt nastává nejčastěji úrazem, např. při dopravních nehodách. Projevuje se úplnou ztrátou vědomí, nepohyblivostí, zástavou dechu, absencí nejbazálnějších reflexů a neexistencí elektrického potenciálu v mozku patrném na EEG způsobem známým lékařům.
Islámsko-právní kvalifikace mozkové smrti se zužuje na dva názory:
- Mozková smrt není koncem lidského života. To je názor Vrchní komise učenců Království Saúdské Arábie, Kolegia islámského práva při ar-Rábitě, Kolegia islámských výzkumníků při al-Azharu, šejcha Ibn Báze a dalších.[5] Své stanovisko zdůvodňují nejistotou ohledně toho, opustila-li s mozkovou smrtí duše pacientovo tělo a šarí’atským pravidlem „nejistota nepobíjí jistotu.“
- Mozkovou smrtí se pacient k životu otočil zády a proto je možno, aby se na něj vztahovaly některé předpisy vázané k mrtvému. To je názor Konference islámské medicíny v Kuvajtu.[6] Důkazem je analogie životních projevů mozkově mrtvého pacienta s pohyby poraženého zvířete, které fakíhové nepokládali za důkaz toho, že dobytče žije. Také v soudnictví se z dvojice vrahů, kteří společně zabíjeli, přičemž první uvedl poškozeného do stavu, kdy dokonával a druhý jej již jen dorazil, se odplata (trest smrti) vyměřuje jen prvnímu pachateli, zatímco druhý se trestá mírnější sazbou. Názor, že člověk po mozkové smrti je jednoznačně mrtev, zastávají i členové Kolegia pro fikh při Organizaci islámské konference.[7]
Nejsprávnější je první názor, tj. mozkovou smrtí život nekončí, neboť názor opačný je zpochybnitelný.
Je nutné zdůraznit, že není možno sejmout přístroje člověku, jehož střední mozek ještě pracuje (tj. nejedná se ještě o mozkovou smrt), neboť jeho vegetativní funkce jsou ještě v provozu. Co se týče otázky, jestli je povoleno sejmout oživovací přístroje pacientu po mozkové smrti (tj. kolapsu funkce středního mozku), případně vyjmout jeho orgány a transplantovat je jiné, živé osobě, učenci předložili opět různá stanoviska.
- Není to možné, neboť šarí’a přichází s úmyslem ochrany lidského života a existuje bezpočet textuálních důkazů z Koránu a Sunny zakazujících zabíjení všech mimo nepřátel v boji a zločinců, na něž se vztahuje poprava. Velké výdaje na činnost přístrojů nejsou ospravedlněním pro zabití člověka. Mozková smrt není jednoznačným koncem života. Toto je názor mnoha velkých učenců, mezi nimiž je i šejch Ibn Báz.
- Je to dovoleno, protože sám nemocný už nemá potřebu být ponechán na přístrojích a není naděje na zlepšení jeho stavu, od jeho přežívání na přístrojích již společnost nemá užitek a přístroje mu také prodlužují bolest a agonii. Přístroje také spotřebují ohromné množství peněz a energie a proto je přednější záchrana lidí, kteří nepřišli do stavu mozkové smrti a jejich naděje na uzdravení je větší. Léčba v situaci, kdy není jistá a prokazatelná naděje na vyléčení také není podle většinového islámsko-právního názoru povinná.
Nejsprávnější je druhý názor, protože léčba v takové situaci není povinností. Diagnóza však musí být stanovena zodpovědným a důvěryhodným muslimským lékařem a potvrzena jako beznadějná. Pokud existuje naděje na uzdravení, pak je zakázáno přístroje sejmout.
A Alláh ví nejlépe.
[1] Džámi’u fetawá´i t-tibbíjja, 435-437.
[2] Mekájisu l-lugha, 5/283.
[3] Ar-Rúh, 70; Fethu l-kádir,11/346; keššefu l-kiná´, 5/504.
[4] Sunen Ibn Mádža, hadís č. 2413; Musnad Ahmed, hadís č. 21330; Bejhekí, hadís č. 8764; Dárimí, hadís č. 2647. Al-Albání oceňuje jako sahíh v Silsilatu s-Sahíha pod č. 2785.
[5] Fikhu n-newázil, 233.
[6] Medželletu medžme’i l-fikhi l-islám; Tewsíjatu mu’temeri l-islám, č. 3, 2/729 z roku 1405 hidžry.
[7] Medželletu fikhi l-islám, č. 4, 1/462.