Méně známé skutečnosti o tzv. vraždách ze cti

Velmi diskutovanou otázkou v posledních letech se stává problém specifických druhů zločinnosti, úzce spjatých s komunitami přistěhovalců. Mezi ně patří i tzv. vraždy a sebevraždy ze cti. Oběťmi jsou nejčastěji ženy, jen vzácně muži a pachateli nejbližší okolí, rodina oběti.

 

Velmi diskutovanou otázkou v posledních letech se stává problém specifických druhů zločinnosti, úzce spjatých s komunitami přistěhovalců. Mezi ně patří i tzv. vraždy a sebevraždy ze cti. Oběťmi jsou nejčastěji ženy, jen vzácně muži a pachateli nejbližší okolí, rodina oběti.

 

Ačkoli se v souvislosti s tímto fenoménem uvádějí nejčastěji muslimské země a oblasti,nebo diaspory těchto zemí a oblastí v zahraničí – regiony původu: Kurdistán, syrsko-palestinská oblast, Jemen, Maroko atd., jedná se o kulturní jev spjatý s patriarchálním klanovým prostředím, který nezávisí na náboženství. Modelový případ vraždy ze cti v nemuslimské komunitě uvádí zpráva Amnesty International, podle níž byla sedmnáctiletá Dua Khalil Aswad v dubnu 2007 veřejně ukamenována ve městě Bahzan blízko severoiráckého Mosulu. Dua Khalil Aswad patřila k nemuslimské komunitě jezídů, měla ale vztah s muslimským chlapcem. Před svou smrtí strávila jednu noc mimo domov. Dívka byla zabita skupinou mužů, mezi nimiž byli i její příbuzní, kteří tak vykonali “vraždu ze cti”.[1] Doplňujeme, že sekta jezídíjja je rozšířena především mezi etnickými Kurdy (etnikum klasicky známé vraždami ze cti) a motiv zachování „rodinné cti“ před pošpiněním nelegálním vztahem se zde mísí s přísně endogamním charakterem této sekty (milenec měl být muslim).

Podobné případy násilí jsou známé i mezi příslušníky křesťanských národů oblasti, jako jsou Asyřané, Chaldejci, Aramejci, Arméni, Gruzíni[2] apod.

Z nedávné historické doby lze doložit případy takových zločinů z jižní Evropy – jih Itálie, Balkán (kde tento jev díky bouřlivému vývoji v posledních několika staletích z každodenní reality poněkud ustoupil do lidových písní, legend a vyprávění, často spjatých s odporem vůči osmanskému záboru – např. panny, kterým hrozilo turecké zajetí často páchají v legendách sebevraždu skokem do skalních roklí, což se někde odráží i v místních názvech atd.), Španělska, nebo středomořské ostrovy. Ze španělského prostředí byl tento jev, někdy se překrývající s vraždami z vášně, tj. zabitími cizoložných manželek chycených při činu, zřejmě přenesen i do zámoří. Jedná se pak především o země Latinské Ameriky – na Haiti, nebo v Brazílii vraždy ze cti zrušili až roku 1991, kdy během jednoho roku bylo zavražděno na osm set žen. O jedenáct let dříve ztratila vražda ze cti oporu i v zákoně Kolumbie, či Izrael, který již patří obecně do středomořského kulturního okruhu (pozn. redakce).[3]

Druhou hlavní oblastí výskytu tohoto specifického typu kriminality je jižní Asie. Je známá od všech náboženských skupin oblasti a patrně souvisí s přetrvávajícím klanovým uspořádáním (v případě Afghánistánu a horských oblastí Pákistánu) a se zbytky starodávných kastovních systémů (nížiny Pákistánu, dále Indie, Nepál a Bangladéš). Zatímco v případě Středomoří bývá hlavním motivem určité chování poškozené, které je interpretováno jako nemorální, zde vstupují do hry faktory typu odmítnutí vynuceného sňatku, sňatek nebo vztah s někým z nevhodné kasty apod., rozvod, ovdovění atd. 

 

 

Motivem pro spáchání takového skutku je nejčastěji:

a)      čin podle šarí’y jinak trestaný smrtí – cizoložství vdané/ženatého, odpadlictví, znásilnění (myslí se trest pro násilníka, oběť trestána být nesmí), do této kategorie patří i sám čin vraždy

b)      čin jinak netrestaný smrtí, byť je i hříchem – jako nedodržování šarí’atských příkazů ohledně odívání, bližší, nemravné kontakty s opačným pohlavím, rozvod bez důvodu, napodobování nevěřících atd.

c)      čin indiferentní, který není hříchem, jako vzdání se některých ryze kulturních tradic své komunity v novém prostředí, odmítnutí nuceného sňatku, rozvod s odůvodněním aj.

d)      čin jinak chvályhodný, jako např. snaha se vzdělávat.

 

Alláh říká v Koránu:

nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva! A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete rozumní! (An’ám:151)

Al-Hasan říká: „Trestání je zodpovědností vlády.“[4] Podobného názoru je i Ibn Muhejriz, ‘Atá al-Churásání a Omar ibn ‘Abdul’azíz. Ohledně toho není rozdílu v názorech.

Podle toho je zakázáno zabít kohokoli jinak, nežli za stanovené prohřešky a jinak, nežli po ukončení nezávislého soudního procesu. Nikdo tedy nemá právo brát spravedlnost do svých rukou a vykonat to, co je ve výlučné kompetenci oprávněné šarí’atské justice, i když tato není k mání.

 

Největší důkazní hodnotu v této věci pravděpodobně má zajímavý precedens, který vypráví Málik od Sa’ída ibn Jahjá a ten od Sa’ída ibnu l-Musejjiba. Muž ze Sýrie, jménem Ibnu l-Chajberí, objevil cizího muže se svou ženou a zabil jej, nebo zabil oba. Mu’áwíjja ibn Abí Sufján (tehdejší syrský místodržící) si nebyl jist rozhodnutím v tomto případu a tak poslal dopis Abú Músáovi al-Aš’arímu, aby se zeptal ‘Alího ibn Abí Tálib. ‘Alí nejprve požádal o vyjasnění okolností celého případu a následný jeho rozsudek v této věci zněl: „bude jim vydán s provazem“ – tj. příbuzným zabitých. Ibn Džurejdž, Ma’mer a as-Sawrí vyprávějí podobnou událost přes Jahjá ibn Sa’ída od Ibnu l-Musejiba. Ibn Abdulberr vysvětluje: „To, dle jeho slov, znamená, že ho (Ibnu l-Chajberího) má (Mu‘áwíjja) vydat s provazem okolo krku příbuzným obětí, aby na něm mohli vykonat odplatu. Nebo že má být vydán k odplatě, pokud nepřivede čtyři svědky, kteří jsou potřeba pro odsouzení aktu cizoložství.“ ‘Alího názor následují ahlu l-hadís. [5]

 

kdož nevzývají spolu s Bohem žádná božstva jiná a nezabíjejí duši žádnou, jejíž zabití Bůh zakázal – leda podle práva, a nesmilní. A kdo toto činí, ten hříchu se dopouští, za nějž mu trest zdvojnásoben bude v den zmrtvýchvstání a zůstane v něm věčně ponížený, kromě těch, kdož pokání činili, uvěřili a zbožné skutky konali. A takovým Bůh špatné skutky jejich za dobré vymění, vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný. (Furkán:68-70)

A varuje před zabíjením slovy:

مِنْ أَجْلِ ذَلِكَ كَتَبْنَا عَلَى بَنِي إِسْرَائِيلَ أَنَّهُ مَنْ قَتَلَ نَفْسًا بِغَيْرِ نَفْسٍ أَوْ فَسَادٍ فِي الأرْضِ فَكَأَنَّمَا قَتَلَ النَّاسَ جَمِيعًا وَمَنْ أَحْيَاهَا فَكَأَنَّمَا أَحْيَا النَّاسَ جَمِيعًا وَلَقَدْ جَاءَتْهُمْ رُسُلُنَا بِالْبَيِّنَاتِ ثُمَّ إِنَّ كَثِيرًا مِنْهُمْ بَعْدَ ذَلِكَ فِي الأرْضِ لَمُسْرِفُونَ

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. A přišli k nim již dříve poslové naši s jasnými důkazy, avšak mnozí z nich i potom se dopouštěli přestupků na zemi. (Máida:32)

 

Vražda všeho druhu je jasně odsouzena i hadísy Božího Proroka صلى الله عليه و سلم. Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: „Největšími hříchy jsou přidružování k Alláhu, bezprávné zabití a křivá přísaha.“[6] Ibn Mes’úd říká, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „První, zač bude lidem rozsouzeno v Soudný Den, bude prolitá krev.“[7] Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: „Kdo vypomůže při zabití muslima, byť i slovem, setká se s Alláhem a na čele mu bude psáno: „Nešťastník, bez naděje na Boží milost.“[8] Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Věřící bude mít široký rozhled ve své víře, dokud někoho nezákonně nezabije.“

 

Dalším důvodem odsouzení takových činů je, že člověk je za své hříchy individuálně zodpovědný a každý hřeší leda sám proti sobě. A vynášet důsledky z nepodložených obvinění je rovněž nanejvýš trestuhodné. Potvrzení tohoto lze též najít na mnoha místech v Koránu a v Sunně.

 

 

Ano, to je pravda. Abdulláh ibn Omar říká, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Trojice nevejde do ráje: ten, kdo neplní svůj závazek vůči rodičům, ad-dejjús a zmužnělá žena.“[9] V jiném podání nacházíme vysvětlení termínu ad-dejjús, jako „ten, který ví o cizoložství své ženy, ale nic neříká.“ Musannif říká: „Pokud muž podezřívá svou ženu z cizoložství, ale nic proti tomu nečiní, kvůli jeho lásce k ní, nebo kvůli tomu, že jí dluží, nebo kvůli nějakému ustanovení v manželské smlouvě, nebo protože mají malé děti a on se bojí, že by mu je soudce nesvěřil, pro ten nebo onen důvod, takový muž nemá smysl pro žárlivost a čest a není dobra v něm.“ Verrád traduje od Mughíry: „Řekl Se’ad ibn ‘Ubáda: „Když bych uviděl nějakého muže se svou ženou, vskutku bych jej udeřil nejostřejší částí šavle.“ Posel Boží pravil: „Divíte se Se’adově žárlivosti? Já jsem vskutku žárlivější než on a Alláh je žárlivější než já.“[10]

Nikde však není řečeno, že adekvátní reakcí tohoto muže na nemravnost jeho ženy, či ženské příbuzné, má být její zabití. Naopak. Málik vypráví od Suhejla bin Abí Sálih as-Sammán, od jeho otce a ten od Abú Hurejry, že stejný Se’ad ibn ‘Ubáda se ptal Posla: „Předpokládejme, že objevím svou ženu s cizím mužem. Mám je nechat být, dokud nepřivedu čtyři svědky?“ „Ano,“ odvětil Prorok صلى الله عليه و سلم. Podle jiného podání od az-Zuhrího Prorok zakázal jistému zabít cizího muže a manželku přistiženou in flagranti. Z tohoto hadísu se přímo rozumí zákaz uplatnění trestu smrti bez soudní autority a beze svědků.[11]

 

2. Vražda ze cti není trestána, protože není nutně subjektem odplaty.

Co se týče popravy muže odplatou za ženu, Ibn Munzir uvádí konsensus o platnosti takového rozsudku. Od ‘Alího se udává omezení, že rodina zavražděné vyplácí zpět rodině vraha půl hodnoty odškodného (arab. dijja). Al-Hasan al-Basrí je citován v al-Munteká, že muž není popraven odplatou za ženu, což je ojedinělý názor.[12] Poprava předka odplatou za potomka není předepsána, na základě hadísů: „Neuskuteční se odplata otce za syna.“[13] Amr ibn Dinár zaznamenává od Táwúse a ten od Ibn Abbáse, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil: „Tresty se nevykonávají v mešitách a nezabíjí se rodič za potomka.“[14] Podmínkou této úlevy z jinak všeobecného pravidla je však dospělost oběti. To však neznamená, že by takový rodič nebyl nijak potrestán, jeho trest však spadá do kompetence legislativy (arab. te‘zír) a není určen neměnnou sazbou (arab. hadd). Imám Málik a další však tuto výjimku podmiňuje faktem, že šlo o zabití v potyčce a nikoli o úkladnou vraždu. Úkladná vražda pak vždy vyžaduje možnost odplaty.[15]

---