Motto:
فَتَقَطَّعُوا أَمْرَهُم بَيْنَهُمْ زُبُرًا ۖ كُلُّ حِزْبٍ بِمَا لَدَيْهِمْ فَرِحُونَ
„Však lidé se rozštěpili ve věci své na sekty a strana každá se radovala jen z toho, co jí bylo vlastní.“ (Mu´minún: 53)
Motto:
فَتَقَطَّعُوا أَمْرَهُم بَيْنَهُمْ زُبُرًا ۖ كُلُّ حِزْبٍ بِمَا لَدَيْهِمْ فَرِحُونَ
„Však lidé se rozštěpili ve věci své na sekty a strana každá se radovala jen z toho, co jí bylo vlastní.“ (Mu´minún: 53)
Tektonika evropských společností na zlomové linii muslimové/nemuslimové či spor o otázku migrace uprostřed tzv. uprchlické krize není v žádném případě jádrem hlavního současného problému západní civilizace – je jím daleko spíše rozdělení na západní supremacisty, či kulturní fašisty na straně jedné a pokrytecké ultraliberály, respektive útlocitné pseudohumanisty na straně druhé, které se promítá do vztahu k islámu a muslimům v podobě toho, co některé kruhy označují za „islamofilii“ a „islamofobii“. Jedná se v obou případech o neschopnost nahlížet na muslimy, jejich konání a na islámský diskurs realisticky, ale vždy jen negativně skeptickým, či pozitivně idealistickým způsobem. Současnou západní debatu o islámu charakterizují oboustranně nenávistné přestřelky a vleklá zákopová válka, ve které jsou municí logické klamy a falešné argumenty. Daleko spíše než věcnost, střízlivost a odborná kompetence ji určují vypjaté afekty a předem nalinkovaná ideologická schémata, podporující zaujatost a strukturující účastníky do dvou antagonistických, znepřátelených táborů.
Český evangelický teolog a religionista Pavel Hošek píše:
„Berme situaci vážně. Berme vážně a s úctou ty, kteří v současné době mají strach. Není spravedlivé podezřívat všechny, kdo jsou znepokojeni nárůstem islámského radikalizmu, z nevraživé xenofobie. Máme-li o současných a budoucích podobách soužití muslimů a nemuslimů diskutovat věcně a spravedlivě, je třeba naslouchat jak muslimům (znepokojeným projevy islamofobie), tak i nemuslimům (znepokojeným projevy militantního islamizmu). Obě znepokojení dávají smysl, ani jedno by nemělo být apriorně upřednostňováno, máme-li být poctiví. Ti, kteří projevují empatii a ušlechtilou solidaritu vůči muslimským přistěhovalcům a zároveň odmítají empatii vůči vylekaným Evropanům, by se, myslím, měli nad celou věcí ještě jednou zamyslet. A snad se to i děje.“ [1]
Nutno si ovšem uvědomit, že diskuze o islámu a muslimech a jejich přítomnosti v evropské, či šířeji západní společnosti, není alfou a omegou jejich definičního rámce a je proto od ní nutné odhlédnout a vše vidět v širších souvislostech. Oba tábory vznikly již dříve zcela jiným způsobem a každý z nich má svou svébytnou agendu velkého počtu dalších, naprosto nesouvisejících dogmatických odpovědí na zcela odlišné otázky (např. genderu, veřejné morálky, trestního práva a otázek represe, zahraničně-politické orientace …) nemající s islámem, muslimy či přistěhovalci zhola nic společného. Problém okolo muslimů a islámu je čistě jen dalším bojištěm, na kterém obě tyto znesvářené skupiny bojují na život a na smrt o přízeň konzumentů informací. Smutné je, že je natolik atraktivní, že díky němu zanikají právě tyto další, pro pochopení podstaty problému klíčové souvislosti.
Mentální teroristé útočí na rozum
Agenda obou výše zmínených skupin – jak kulturních fašistů, tak pokryteckých pseudoliberálů – neadresuje rozum, ale emoce. Obě skupiny vnucují svému okolí vlastní politická přesvědčení cestou citového nátlaku, zastrašování a vydírání. Právě proto si plně zaslouží titul mentální teroristé, protože v ideové rovině páchají totéž, co páchají teroristé v rovině reálné.
Na emočních impulsech obě znesvářené frakce budují a staví. Jsou pro ně omnoho důležitější dojmy, nežli pozorovaná realita a zdravý selský rozum. Obě zmíněné kupiny tráví veřejnou diskusi podáváním každý svého, vždy poněkud odlišného jedu a jen proto, že lidské chutě jsou různé a některé jedy hořké, ale jiné naopak zase sladké, tyto jedy nepřestávají být pro otevřenou, kultivovanou a konstruktivní diskuzi smrtícími.
Teze o útoku na emoce platí tím spíše v podmínkách soudobého konzumerizmu a informacemi přesycené společnosti, které blokují efektivní, smysluplné a cílené využívání obou přirozených rychlostních módů lidského myšlení dle hypotéz D. Kahnemana a A. Tverského, jak rychlého intuitivního, tak i pomalého analytického myšlení, jakož i přepínání mezi nimi, když je to v zájmu kvality vynášeného rozhodnutí. Tím působí ještě větší zmatek a vytváří negativní pocity a nálady. Situace je o to horší, že oba zmíněné politické postoje spolu soupeří o převahu ve sporu o to, kdo bude s konečnou platností formovat identitu Evropanů a Severoameričanů v nové postmoderní době. Stoupenci jedné, nebo druhé strany se se svým názorovým táborem identifikují, přijímají dané postoje za vlastní, internalizují si je jako součást definice sebe sama, ztotožňují se s nimi coby s vyjádřením smyslu svého života a vymezením svého místa v okolním světě. Vzájemný konflikt mezi nimi nebezpečně polarizuje, nezvratně štěpí a dále oslabuje již tak demoralizovanou a rozvrácenou společnost a stále více se podobá nesmiřitelé nenávisti dvou fanatických kultů či radikálních ultras znepřátelených sportovních klubů. Oba tábory za každou cenu a za použití těch nejpodlejších praktik, nevyjímaje urážky, osobní kompromitování, lži a manipulace, snaží tím nejhrubším způsobem dehonestovat a dehumanizovat své protivníky, jak co do jejich morálních, tak co do jejich intelektuálních či odborných kvalit.
Ke kvalifikovanému rozhodovacímu procesu, zvažujícímu všechna pro a proti a analyzujícímu všechny možné alternativy, které je pro přijímání zákonných norem, závazných pro řízení celé společnosti v demokracii, nutno podle obou autorů zapojení módu tzv. pomalého myšlení. [2] Je pro něj klíčové odfiltrování veškerých logických klamů, argumentačních faulů, myšlenkových zkreslení a heuristik, aby nedošlo k unáhleným a iracionálním výstupům. Taková důsledná analýza stojí nemálo času, kterého se občanu demokratického státu, jedinci fungujícímu jako jednotka soukolí systému, uvězněnému v myšlenkové kleci virtuální reality, ohlupovanému reklamní a propagandistickou kanonádou ze všech stran, v postmoderní době čím dál méně regulovaného tržního hospodářství a čím dál chaotičtějších a prekarizovanějších nejen pracovních, ale i osobních a rodinných vztahů, nedostává. Protože každý člověk podléhá také intuitivnímu a zkratkovitému rychlému uvažování, celý systém upadá, protož
e je stále více veden povrchní a unáhlenou reakcí rychlého intuitivního myšlení.
Při mediální masáži účelovými zprávami a přesycením nadbytečnými a irelevantními údaji, které jsou charakteristikou dnešní doby, resp. při množství reklamy, zábavy a propagandy různého typu, je jedinou psychickou obranou jedince zcela vypnout pomalé myšlení. Není čas přemýšlet důkladně a do hloubky, dumat nad tím, co je podstatné, protože hrozí, že by další, potenciálně klíčové údaje, v rozbouřeném proudu záplavy informací mezitím uplavaly pryč. Příliš bouřlivý, mohutný a trvalý, neustávající gejzír přicházejících informací zvýhodňuje teatrálnost, okázalost, emotivitu a zábavnost na úkor střízlivých faktů a rozumové kontemplace. Tím celý systém dále nabírá na stupiditě.
S objevením se sociálních sítí fungujících jako zesilovače dále radikalizující již zastávaný názor a násobící jeho intenzitu, je tato stupidita, rezonující komunikačními ozvěnovými komorami a potvrzovaná selektivním okruhem sociálních kontaktů, ještě dále umocňována. Čím jsou lidé přesvědčenější o své pravdě, tím jsou následně zaslepenější vůči vlastním chybám a extrémněji vyhraněnější vůči názorovým oponentům z opačného tábora. Kdykoli je jim předložen důkaz jejich vlastního omylu, cítí se osobně dotčeni, napadeni a ohroženi – a ve svém přesvědčení, právě prokázaném jako mylné, se v odpovědi na to ještě více zatvrdí. Jedná se o fakt, který byl experimentálně prokázán. [3]
Tento efekt je navíc nadále umocňován přesunutím většiny mezilidské komunikace do virtuální roviny anonymních sociálních sítí a internetových diskuzí, kde na rozdíl od střetu v reálné debatě konkrétních lidí můžete svého oponenta jednoduše vypnout zablokováním a dopřát svému egu luxus absolutní hluchoty vůči jakémukoli nesouhlasu. V internetovém prostředí se každý diskutér může stát všemocným diktátorem, vůdcem osobního kultu a papežem vlastní církve, kterému všichni aplaudují a který si může dovolit umlčet a zprovodit ze světa jakoukoli opozici a nejen destruktivní, ale i konstruktivní kritickou reakci.
Paralely s kognitvními abnormalitami
Jak nový západní supremacizmus, tak i ultraliberální pseudohumanizmus nesou rysy kognitivních abnormalit významně snižujících a poškozujících u jimi postižených lidí schopnost vnímání empirické skutečnosti a tím i základní funkčnost jedince ve společnosti. Tyto deficity jsou podle některých studií pozorovatelné v podobě korelátů dokonce i na genetické (spekuluje se o vlivu produktu genu DRD4, který v defektní formě negativně ovlivňuje přenos nervových vzruchů v centrech odměny – daný jedinec se tak obtížněji dočkává uspokojení a má tendenci zkoušet nové věci, být třeba promiskuitnější, ale také liberálnější ve svých názorech) [4] a neurologické úrovni (podle studie newyorské univerzity měli konzervativněji smýšlející pokusné osoby o polovinu sníženou aktivitu v oblasti mozku zvané ACC, která obaluje tzv. corpus callosum, hlavní spojnici mezi oběma hemisférami) [5]. Pokud nebudou zohledněny třeba i tyto mechanizmy genetických a neurologických defektů a dorovnány vhodnou sociální kontrolou, přivádějí oba soupeřící pohledy na svět v otázku i kolektivní duševní zdraví euro-atlantické společnosti.
V kombinaci s negací jasperovských jednotných vizí světa a popřením ideje absolutní pravdy pak dochází k absenci zpětné kontroly s realitou, k fixaci utkvělých představ a k psychologickým jevům nikoli nepodobným patologickým stavům typu paranoie, halucinací nebo fobických strachů. Navzdory dnes obecně pociťované vágnosti definic a pojetí toho, co je ještě „normální,“ lze v působení jak nového západního supermacizmu, tak i ultraliberálního pseudohumanizmu spatřovat narušení „páté osy“ psychického zdraví stanovené formální lékařskou Příručkou DSM IV podle Offera a Sabshina (1966 a 1991), neboť ovlivňují psychologické, sociální a pracovní fungování dotyčné osoby. Navrhovaná stupnice má 100 bodů a mez normality leží dle ní na hodnotě 81. Soustavné verbální násilí proti ostatním, identifikovaným jako hrozba, jsou na ní umístěny hluboko pod normou, v pásmu nanejvýš pod 60, poruchy vnímání a vyhodnocování reality na ní leží ještě níže, v pásmu nanejvýš pod 40.[6] Výše uvedené nezamýšlím ani jako dehonestaci, ani jako přísně vědecký postulát, jako takový by šlo tuto tezi směle metodologicky napadnout a sama vyžaduje hlubší výzkum. Jde spíše o námět k dalšímu uvažování a o jisté zevrubné přiblížení závažnosti nastalého problému a též o ilustrativní příměr s nezbytnou dávkou simplifikace.
Oba zmíněné přístupy jsou nesmyslnými a potenciálně závadovými komplexy memů šířících se v populaci jako myšlenkové viry. Oba z nich dále vykazují jisté rysy dysfunkce vertikálního přenosu kultury, tedy učení z rodičů na děti a socializace v rodině a patrně také mohou souviset s postmoderním rozpadem kdysi pevné rodinné struktury, dnes zasahujícím nejen tradiční velkorodinu, ale už také rodinu jádrovou.
Psychoanalytik Christopher Lasch tento společenský rozpad převedl na rovinu nefungujícího vztahu mezi Superegem a Idem, což by rovněž mohl být zajímavý podnět pro další výzkum. Ultraliberální pseudohumanizmus odcházejících elit z řad „metropolitních kavárníků“ lze připodobnit k absurdní a sebezničující mateřské „opičí lásce“ neustále milující, opatrující a hájící potomka dokonce i antisociálního, opakovaně vězněného pro brutální a násilnou kriminalitu, takového, který otevřeně útočí i na samu tuto autodestruktivně submisivní matku. Psychoanalyticky je odrazem podvolení se Superega Idu. Nastupující evropský supermacizmus neokonzervativních kulturních fašistů naopak snese srovnání s extrémně panovačnou a přehnaně protektivní, patologicky dominantní otcovskou figurou, která v zájmu ochrany svých dospívajících dětí tvrdě omezuje jejich pohyb, manipuluje s nimi, citově je vydírá a zasahuje do jejich osobní sféry aktivně bráníce jejich seberealizaci a tvorbě vlastního světonázoru, čímž činí jejich život nesnesitelným a vyžaduje po nich absolutní poslušnost. Psychoanalyticky odpovídá záchvatovému návratu přehnaně trestajícího Superega, vzniklému z autodestruktivního puzení Idu poté, co předtím Id přemohl Superego. Všeobecný rozpad zdravého rodinného prostředí s vyváženě a harmonicky působícími prvky jak láskyplného altruizmu tak i nekompromisní autority se díky postmodernímu chaosu, překročení nepřekročitelné hranice mezi rodičem a dítětem, prosazením zvrácené teze, že „dítě je rodiči partnerem ve své vlastní výchově,“ redukcionizmu a popření jednotného Jednacího řádu diskursu (tj. systému obecně sdílených a nez
pochybnitelně přijímaných přesvědčení, hodnot a idejí), rozvracejícího tradiční schéma rodinné hierarchie v sestupném sledu mezi otcem, matkou a dětmi, štěpí buď čistě na jednu, nebo na druhou variantu.
Tuto teorii by vedle zjištění a závěrů psychologa C. Lasche a sociologa Richarda Sennetta potvrzovaly výzkumy, podle kterých není z hlediska profilace mladého člověka do jednoho nebo druhého tábora klíčové studium humanitního oboru na vysoké škole (mnohé humanitní obory přijaly východiska dnes pomalu překonávaného postmoderního relativizmu za své), nýbrž si student např. „xenofilní“ či „xenofobní“ názory už přináší s sebou, [7] jak ukazuje dlouhodobá studie Brama Lanceea a Oriane Sarrasin (2013) mapující postoje švýcarských studentů k imigrantům. První přístup je sebedestruktivní a v našem porovnání pro kolektivně sdílenou kulturu tím, čím je pro jedince sebepoškozování a suicidální sklony. Druhý je pro ni tím, čím je pro jedince sociopatie. První přístup je zhoubou jak pro kulturu samotnou, tak i pro lidský druh jako takový, neboť ubližuje jeho kulturní rozmanitosti likvidací škály kulturních prvků a potíráním kulturních rozdílů, které jsou potenciálně užitečné z hlediska adaptace na změny prostředí – tím, že vlastní destrukcí zužuje bohatství jednotlivých kulturních znaků a jejich variant, ochuzuje lidskou přizpůsobivost a její možnosti. A druhý vede k témuž zkázonosnému důsledku cestou válek, kulturních přetlačovaných, sterilní izolace a permanentního stresu z ohrožení jinakostí. Důsledkem obou je vždy vynucená unifikace navzájem odlišných lidských skupin, které je v prvním případě docíleno nabízením benefitů a v případě druhém násilným nátlakem.
Působení obou společenských proudů lze z různých důvodů označit za sociální deviaci tak, jako jí je např. vznik násilných gangů mládeže, šikana na školách či abúzus omamných psychotropních látek a závislosti na nich. Jedná se totiž o porušení či podstatné odchylky od sociálních norem, nerespektování požadavků kladených platnými normami na jedince či dílčí skupiny společenského celku. [8] Obojí působí směrem k desocializaci, tedy negativnímu včleňování se do společnosti cestou netvořivých, únikových, parazitních a destruktivních činností, vztahů a strategií. [9]
Pravicové a levicové zatemnění mysli
Evropská demokratická společnost se také propadá do určitého typu stupidity ve vztahu k pojetí sebe sama i místních muslimských menšin, kterou islamolog Olivier Roy ve svém komentáři pro New York Times nazývá pravicovým zatemněním mysli (angl. closing right’s mind). [10] Podle něj sexuální revoluce a rozmach feminismu a genderové ideologie od 60. let válcuje tradiční konzervativní hodnoty, které pravice v symbióze s klérem dříve hájila. I pravicoví voliči v západoevropských zemích dnes v podstatě konsensuálně přijímají liberální a permisivistická stanoviska postmoderní společnosti, která byla před půlstoletím čistě doménou místní neomarxistické levice, jako je např. rozvolnění pohlavních rolí, legalizace interrupcí, lehkých drog, nebo registrovaných partnerství osob stejného pohlaví, která jsou v příkrém rozporu i se současnými církevními postoji např. v katolicizmu. Zároveň ovšem ostentativně hájí jen vágně definované „křesťanské kořeny“ své civilizace před muslimy, kteří ji dle jejích slov ohrožují a ničí. Jejich deklarativní vyjádření tak nabírají pouze podobu různých způsobů, jak říci ne islámu a přítomnosti muslimské komunity, jejíž čím dál zřetelnější emancipace a stále nápadnější pronikání do veřejného diskursu jsou jimi vnímány jako islamizace Evropy, tedy dle jejich logiky násilné vnucování islámského pořádku (post)křesťanské Evropě ze strany muslimů. Objevují se dokonce pravicové kampaně brojící proti islámu pod hlavičkou obrany liberálního sekularizmu, který je stále více ohýbán jen jediným směrem – aby se skrze jeho rétoriku vyjádřila jistá metafyzická podstata západního světa, kterým je na základě společného jmenovatele nejčastějších vyjádření pravicové části jeho názorového spektra jeho fundamentální neislámskost. Identita Evropy a Západu jako takového je pak definována jen negativně jako opozice vůči islámu – smrskává se pouze na ne-islám, ignorujíce magma jejích dalších rozměrů. Před několika lety Francie vykázala islámské zahalení žen ze škol a veřejných prostor, čímž otevřela příslovečnou Pandořinu skříňku a dnes začínají vadit kromě šátků i sukně delší, než ke kolenům, podezřívané z toho, že jsou také ostentativním náboženským symbolem. Podobně je na tom i situace ve školních jídelnách, kde je za náboženský symbol nepřípustný ve veřejném prostoru stále častěji brán i požadavek na jídlo bez vepřového masa. [11]
Sekulární brojení proti islámu z permisivistických a liberálních pozic pak narušuje ve svých důsledcích i náboženská specifika a uctívané hodnoty evropských věřících křesťanů (zejména ty konzervativní hodnoty, které mají společné s muslimy), čímž pravice svou stupiditou dokonává zradu křesťanské morálky a víry ve prospěch protimuslimské xenofobie. Evropská pravice, tradičně světonázor elit, v nové globalizované době, kdy jsou na Západě, neoddělitelně spojeném se zbytkem světa, v porovnání s rozvojovými zeměmi de facto elitami všichni, obsedantně hledá nebezpečně zdivočelý plebs, proti kterému se možno vymezit, na který možno hledět skrze prsty, v porovnání s nímž lze zůstat aristokracií a kterým lze bez následků opovrhovat a budovat si na tom vědomí své vlastní nadřazenosti – a nachází si ho v muslimech domácích i světových. Pravicové zatemnění mysli v důsledku toho plodí neokonzervativce a novodobé protimuslimské kulturní fašisty.
Na druhou stranu, byla to právě tradičně antiklerikální evropská levice, která výše uvedené postmoderní ultraliberální názory v evropském diskursu od prvopočátku prosadila a ve své neomarxistické podobě je hájila i ve studentských bouřích 60. let. Revoluce je inherentním programem a životním posláním levice, ať už klasické marxistické či odvozené neomarxistické. Bez ní není levice skutečnou levicí. Tím, že postupem času neokonzervativní pravice v jistém okamžiku alespoň zčásti převzala autochtonní revoluční agendu levice, ovládla diskurs, který dříve ustavila a opanovala (neo)marxistická levice se svou postmoderní vzpourou ve jménu tzv. subalterns (všech jiných, vnímaných jako podřadní ať už kvůli barvě pleti, etnicitě nebo náboženskému vyznání či jiné charakteristice) poté, co předtím svrhla předcházející pravicový diskurs, jenž označuji za evropský supremacismus. Tím zbavila nová konzervativní pravice levici půdy pod nohama ještě předtím, než byla tato revoluce dotažena do vítězného konce a subalterns, za které se v levé části politického spektra údajně bojovalo, mohli konečně prohovořit sami za s
ebe. V současnosti se tato západoevropská postmoderní (někdy též neomarxistická) levice, reprezentovaná především multikulturalisty a ekologisty, snaží burcovat pro svou novou revoluci namísto té staré, ukradené neokonzervativci, a v ní hájit evropské menšiny včetně menšin muslimských proti této nové, supremacistické pravici.
Ve skutečnosti jde však spíše dílem o psychologicky projektovaný osobní boj mentálně a emočně nedospělých věčných revolucionářů za sebezáchovu v rovině morální i intelektuální a dílem o chytrý misijně-politický tah, jak nalákat tyto menšiny, které rovněž cítí ohrožení ze strany nového evropského kulturního fašismu, do vlastních řad, byť jsou si obě tyto skupiny jinak ideologicky nesmírně daleko. V případě muslimů se zdá, že si ani nemohou být vzdálenější. Hodnoty běžně sdílené řadou evropských muslimů lze popsat jako silně konzervativní i na evropskou pravici, nehledě na novou evropskou levici, která je už z principu a díky dědictví svých dějin militantně dekonstruktivní, ultraliberální, radikálně permisivistická a protináboženská, neboť brojí proti jakékoli pevné soustavě pravidel a ze své podstaty sama ani nemůže nabídnout nový Jednací řád diskursu. Nová levice není schopna překročit vlastní stín (neo)marxistického myšlení a nutkavě hledá v evropské společnosti služeb kohokoli, v čím jménu by mohla pokračovat v infantilní hře na novou revoluci bez nutnosti řešení skutečných problémů zemí postižených válkou a nouzí, v eticky velmi pochybném způsobu přemýšlení ve stylu „čím hůře jim je, tím lépe pro nás a naši společnou věc.“ Hledá se tedy proletariát, který v Evropě už dávno neexistuje, protože se v globálním ekonomickém pořádku přesunul zcela jinam – do rozvojového světa. Moderní levice si myslí, že ho najde v přistěhovalcích z bývalých evropských kolonií, v imigrantech, v uprchlících, v muslimských menšinách ohrožených nastalou neokonzervativní xenofobní revolucí, ačkoli mezi jedněmi i druhými zeje nepřeklenutelná hodnotová propast hrozící novými rozpory.
Nová evropská levice se snaží do svého revolučního zápasu, který již dlouhá desetiletí bez rozhodného vítězství marně vede s novou evropskou pravicí, vtáhnout právě tu společenskou vrstvu, proti které se pravice vymezuje, byť takovou stupiditou riskuje zradu a ztrátu hodnot jak vlastních, tak i hodnot těch, za které říká, že bojuje. Přetrvávající existence subalterns je nadále přímým odůvodněním existence nové evropské levice, která se chvástá, že bojuje za jejich práva. Pokud ale subalterns přece jen dosáhnou svého, nebude přece už potřeba revoluce a bez revoluce nebude potřeba ani těchto revolucionářů a z principu pak ani levice. Udržet subalterns ve více méně neměnné a jistým způsobem napořád znevýhodněné pozici „mladších a slabších bratrů, které nutno vodit za ručičku“ pak bude i v zájmu neomarxistů a jejich rádoby revoluce, navzdory jejím proklamovaným heslům a vzletným, líbivým ideálům. Toto naopak nazývám levicovým zatměním mysli. Někde v jeho průběhu vzniká diskurs útlocitných a pokryteckých pseudohumanistů.
Myšlenkové viry a zrada tradice
Oběma těmito mechanizmy stupidit a jejich umocňováním ze strany obou novodobých společenských proudů se muslimské menšiny dostávají mezi dva mlýnské kameny a bez většího vlastního přičinění působí jako katalyzátor rozvratu západní liberáldemokracie, primárně ohrožované pravicovou i levicovou stupiditou a neschopností přemýšlet v nových, globálních souvislostech. Oba soupeřící tábory jsou pro muslimské komunity nebezpečné. Sílící neokonzervativní kulturní fašizmus je přímou hrozbou pro reálnou existenci a další smysluplné přetrvání muslimů v Evropě a na Západě obecně a tím i nepřímo pro islámskou osvětu na tomto území. Ultraliberální pseudohumanizmus je přímou hrozbou pro islámskou osvětu z hlediska její ideové čistoty a tím nepřímo i pro reálnou existenci a smysluplné přetrvání muslimských komunit, které nemohou existovat bez islámské osvěty stejně tak, jako nemůže islámská osvěta pokračovat bez muslimských komunit.
Nastíněná úloha muslimských komunit coby katalyzátoru vnitrozápadního konfliktu ještě poroste s tím, jak se budou do budoucna emancipovat, rozrůstat a jak se bude jejich počet navyšovat i s novou imigrační vlnou. Současné západní neomarxistické levici, která podporovala multikulturalizmus a nevyhraňovala se proti muslimům, dochází dech díky tomu, že byla neautentická, ultraliberální a pseudohumanistická – ke skutečné svobodě a skutečnému humanizmu se měla jako pouťový kýč ke galerijnímu skvostu. Budoucnost, jak se zdá, bude dříve či později patřit nové konzervativní pravici, která se proti islámu naopak ostře vymezuje. Přední francouzský islamolog Olivier Roy v rozhovoru pro Le Monde v návaznosti na atentáty na hanobící karikatury z Charlie Hebdo ohledně místního kontextu prohlásil, že v otázce postoje k muslimům existují ve Francii dva tábory. Jeden v zásadě tvrdí, že „terorizmus je vyhroceným výrazem „pravého“ islámu, který s sebou nese odmítání jiných, nadřazenost náboženského práva [šarí’y] a útočný džihád,“ zatímco druhý, jenž autor nazývá islamo-progresivní, trvá na tom, že terorizmus nemá náboženství, islám teroristů není islámem a radikalizace muslimů je částečně i důsledkem evropské islamofobie. Podle Roye však ten první tábor ve společnosti již převládl a druhý tábor, kdysi politicky korektní, je nyní už odsouván do role postupně vymírajícího menšinového postoje. [12]
Má to ale háček – neotradicionalizmus nabízený novými evropskými kulturními fašisty coby nová konkurenční alternativa stávajícímu diskursu se k tradici svého společenství má asi tak jako komercionalizovaný new age neošamanizmus obyvatelů západních velkoměst ke skutečnému učení šamanské cesty přírodních národů. Je kýčovitě umělý, křečovitě romantizující a kontakt se svou původní tradicí, ze které vychází, již nenávratně ztratil, neboť ten byl světonázory předcházející historické epochy, tedy moderny a postmoderny, důkladně zpřetrhán. Jeho propagátoři nabízejí prázdnou vizi bez reálného ukotvení a reminiscenci něčeho, co sami nikdy nezažili. Mnoho z nich ani nezná klasické předmoderní tradice vlastního lidu a kdyby je znalo, byli by tito jedinci velmi nemile překvapeni, nakolik jsou podobné zvyklostem tradičních muslimských společností, tedy těm obyčejům, proti kterým se nyní tak nenávistně vymezují.
Soudobé využívání a zneužívání křesťanství ze strany nových evropských kulturních fašistů není upřímným náboženským zápalem, ale jen pouhou vnější slupkou a ubohou politicko-ideologickou formou modlářství. Nejde tu o autenticky prožívanou víru v jejích společenských a politických implikacích, ale o bezduché vzývání myšlenkově steri
lního fetiše. Je auto-okcidentalizmem, jeho proponenti nahlížejí na kulturně historické reálie západního prostoru, jehož jsou sami součástí, jako na monolit a navíc jej vidí optikou svých vlastních představ, považovaných za pravdivější, nežli je reálný stav věcí. Tyto představy konzervativních starých dobrých časů vnitřně homogenní společnosti, kde vše bylo pevné jako skála a jasné jako pramenitá voda a v ulicích nebyli muslimští přistěhovalci, se zakládají na vylhané interpretaci minulosti, která v té formě, jak ji vykreslují neokonzervativci coby ideál, ve skutečnosti nikdy neexistovala.
Je pozoruhodné poznamenat, že velmi podobně jsou i militantní islamistická hnutí např. tekfírovců z Neislámského kvazistátu zatížena jistým druhem auto-orientalizmu v pohledu na svůj vlastní svět a jeho historický odkaz, islámské termíny a zásady nenaplňují ve svém jednání, ale využívají je jako vyprázdněné a sémanticky degenerované slogany, kterými se zaštiťují, vzývaje je jako modly, kterým poklonkují, projektujíce si do minulosti lživý a narcisticky idealizovaný obraz sebe sama. V tomto konstruování retro-utopických fata morgán jsou si oba typy těchto extremistických hnutí velmi podobné. Neokonzervativizmus je inherentně moderním výplodem rovněž v tom, že je ideologií vezdejšího světa, jásající nad svým současným vzedmutím jako nad důkazem své pravdivosti, neboť mu „historie dává za pravdu“ a očekává vítězství jdouce vstříc svým novým „světlým zítřkům.“ Ke kultuře, včetně té vlástní, se neokonzervativci staví jako k nehybnému monolitu nepodléhajícímu změně, jako k emblému a symbolu, který je nutno bránit za každou cenu před jakoukoli proměnou, spatřovanou jako odcizení se ideálu a kontaminace cizím, chovají se k ní stejně fetišisticky, jako se chovají extrémní ekologisté k přírodě či spíše k tomu, k čemu se pod pojmem „příroda“ upínají, bez ohledu na to, že jak „kultura“ tak i „příroda“ jsou systémy nesmírně dynamickými, které v čase podléhají zásadním změnám a aby se udržely, musí se přizpůsobovat a měnit. A v obou případech je tato neschopnost vnímat tuto vnitřní rozmanitost a časovou změnu důsledkem instrumentarizujícího a redukcionistického způsobu uvažování, typickému právě pro moderní ideologie.
Neokonzervativizmus při porovnání s tradiční společností dále vykazuje typicky postmoderní neduhy jako je unáhlenost, zkratkovitost, nihilizmus a neuróza z budoucnosti, obliba v konspiracích, zpochybňování a útočení na autority jejichž vliv je dán jejich erudicí, sesbíranou zkušeností či morální vznešeností, populisticky se opírá o masu a vzdorovitě se odmítá podvolit autoritě moudrosti učenějších. Chybí mu pro tradičně žijící lidi typická životní moudrost a skromnost, trpělivost a smír s osudem a v neposlední řadě až takřka posvátná úcta k autoritě, věku a k učenosti. A je také postmoderním produktem v tom, že podněcuje politicky a obchodně zužitkovatelný globální vzdor využívající identitární rétoriku a vznikající z mylného pocitu, že vysněného konzumeristického ráje dosahují příslušníci všemožných subkultur a odlišných menšin na základě zvýhodňování a úlev, na které běžní většinoví občané nikdy nedosáhnou a proto se cítí být jistým způsobem odstrčeni a předbíháni. Výnosy tohoto vzdoru mas ovšem požnou opět jen ekonomické elity nejbohatších a nikoli odstrčení příslušníci zchudlé majoritní střední třídy, čímž se právě stoupenci tohoto proudu chovají stupidně – zkoušejí starou taktiku – pokoušejí se obrátit celý diskurs naruby a rozpoutat paradigmatickou revoluci, jako mnohokrát předtím, ale kýžený výsledek se už nedostavuje. A oni, byť se subjektivně cítí alespoň na chvíli novými vůdci mas, objektivně k výšinám společenského žebříčku nakonec stejně nevyšplhají. Brání jim v tom neviditelné mechanizmy, které nejenže neodstranili, ale ani nedešifrovali. Protože toho nebyli schopni.
Tím, že věří, že ovládne diskurs a změní směřování společnosti, podléhá nový konzervativizmus, resp. neotradicionalizmus, resp. nový evropský kulturní fašismus stejnému klamu, jakému před ním podlehli západní teoretici multikulturalismu z řad pokryteckých ultraliberálů. Ve svých tezích i jejich ideologie implikuje, že člověk jako jedinec je svrchovaným vládcem nad svou vlastní kulturou a mezi ním a státem neleží žádné další společenské celky. Proto i nová konzervativní až xenofobní pravice je zákonitě slepou uličkou vývoje, opakuje stejnou stupiditu a na základě ní odsuzuje samu sebe k témuž nevyhnutelnému nezdaru.
______________________________________________
[1] HOŠEK, Pavel. 2016. „Ani růžové, ani černé brýle.“ in BERÁNEK, Ondřej. OSTŘANSKÝ, Bronislav. 2016. Stíny minaretů. Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik. Praha:Academia, str. 136.
[2] O rozdílech mezi rychlým a pomalým myšlením a jeho systémy viz: LACKO, David. 2015. Myšlení rychlé a pomalé aneb o lidské iracionalitě. <http://www.kzamysleni.cz/mysleni-rychle-a-pomale-aneb-o-lidske-iracionalite/> [1.12. 2015].
[3] O tomto experimentu viz MIHULKA, Stanislav. 2016. „Zadrátované mozky: Politický postoj přebije jednoznačné důkazy jako nic! “ in OSEL <http://www.osel.cz/9193-zadr-tovan-mozky-politick-postoj-p-ebije-jednozna-n-d-kazy-jako-nic.html> [25. XII. 2016].
[4] O tomto poznatku více viz studie Národí univerzity v Singapuru, k dispozici online na <http://phys.org/news/2010-10-liberal-gene.html> anbo i zde <https://medicalxpress.com/news/2010-10-liberal-gene.html> [25.XII. 2016].
[5] O studii více článek MIHULKA, Stanislav. 2007. „Politická orientace je zadrátovaná v mozku.“ in OSEL <http://www.osel.cz/2916-politicka-orientace-je-zadratovana-v-mozku.html> [25. XII. 2016].
[6] Viz Viz KOUKOLÍK, František. 2010. Mocenská posedlost. Praha: Karolinum, str. 121
[7] LANCEE, Bram. SARRASIN, Oriane. 2015. „Educated Preferences or Selection Effects? A Longitudinal Analysis of the Impact of Educational Attainment on Attitudes Towards Immigrants“ in European sociological revue, (31) 4/490-501.
[8] SOCHŮREK, Jan. 2009. Úvod do sociální patologie. Liberec: TU Liberec, str. 11.
[9] Ibid., str. 12.
[10] ROY, Olivier. 2014. “The Closing of Right’s mind.” in The New York Times, 5. VI. 2014. <http://www.nytimes.com/2014/06/05/opinion/the-closing-of-the-rights-mind.html?_r=0> [k 1. 12. 2015]. Článek vyšel také česky jako Pravicové zatemnění mysli zde: <http://www.islamonline.sk/2014/06/pravicove-zatemneni-mysli/> [k 1. 12. 2015].
[11] Viz například zde: Bravčové alebo nič. Voľba jedla bráni spolunažívaniu, odkázal francúzsky starosta.
<http://www.islamonline.sk/2015/10/bravcove-alebo-nic-volba-jedla-brani-spolunazivaniu-odkazal-francuzsky-starosta/> [k 1. 12. 2015].
[12] HESSOVÁ, Zora. 2016. „Náš „český“ islám neexistuje.“ in BERÁNEK, Ondřej. OSTŘANSKÝ, Bronislav. 2016. op. cit., Praha:Academia, str. 116.