Falešné vnímání sebe sama
Falešné vnímání sebe sama
Výsledkem nesmiřitelné nenávisti mezi ultraliberály a neokonzervativci je dále i jistý druh demence, či získaného schopnostního deficitu v oblasti psychologické funkce sebepojetí, která jak útlocitným pseudohumanistickým pokrytcům, tak i novodobým kulturním fašistům znemožňuje vnímat dokonce ani své vlastní prohry jako prohry, ocitaje se tak v situaci, kdy svůj faktický debakl navenek prezentují jako velkolepý triumf. Uvedu jeden zahraniční a jeden domácí příklad.
Evropští kulturní fašisté vymezující se proti jakékoli veřejné přítomnosti islámu se radovali z nedávného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, že muslimští rodiče ve švýcarské Basileji nemají právo odepřít svým dcerám pohlavně smíšenou výuku plavání, protože stát má právo zasáhnout ve smyslu omezení svobody vyznání v situacích, kdy jedná pro dobro dítěte a v jeho zájmu, kterým je znalost plavání a lepší integrace do společnosti. Odpůrci muslimů se těšili z vítězství nad nenáviděným nepřítelem. Soud však zároveň konstatoval, že se opravdu jednalo o zásah do rodičovských práv, ale vlastně o zásah dobrý, který dětem prospěje. Jenže tím současně rozhodl, že nikoli rodiče (či rodina jako taková), ale státní instituce jsou těmi, kdo určuje, co je pro děti dobré a co nikoli. Na základě tohoto rozhodnutí soudu je primárním vychovatelem a poručníkem dítěte státní instituce, nikoli rodič. Tím je toto rozhodnutí pouze další podobou totalitárního útoku na rodinu a její úlohu ve společnosti, nejen v její tradiční podobě, ale v jakékoli její formě. Všechny řeči o hidžábech, burkinách, ženských právech a integraci přistěhovalců byly jen záminkou, kouřovou clonou či příslovečným červeným slanečkem. Evropský soud poskytl zelenou pro juvenilní justici a další podobné „novodobé inkvizitory.” Nic na tom nemění ani fakt, že dotyčným dívkám nikdo nezakázal odívat se podle předpisů své víry. Jde tu čistě o principiální spor mezi státními institucemi a rodinou o to, kdo je primárním opatrovníkem nezletilých a kdo ví, co je pro konkrétní děti nejlepší, v němž se soud postavil na stranu státní instituce a zaujal stanovisko namířené proti instituci rodiny. Proto jakákoli další podpora věnovaná rodině ze strany neokonzervativních kruhů je tímto navždy kompromitována, neboť všem přihlížejícím dokázaly, že jejich slepý odpor vůči názorovým oponentům je pro ně důležitější, nežli jejich vlastní zásady.
Na straně druhého tábora se liberální pseudohumanističtí pokrytci zase radovali z toho, že vláda ČR schválila vznik nového orgánu pro boj s propagandou, falešnými zprávami a diverzními toky informací údajně šířenými proruskými „alternativními“ medii. Nedílnou součástí této agendy je v současnosti i démonizace muslimů a imigrantů a paušální kritika EU. Zastánci liberálně-pseudohumanistického tábora tedy jásali nad tímto krokem jako nad vítězstvím otevřené, sebevědomé a názorově pluralitní společnosti. Zcela jim ovšem uniklo, že se těšili ze vzniku kontrolního, státem ovládaného orgánu, vytvořeného za účelem monitoringu a třídění přicházejících informací na přijatelné a nepřijatelné, úřadu, který ustavuje filtr toho, co už je a co ještě není závadové. Stát si tak uzurpoval něco, co je ve skutečně otevřené a názorově mnohobarevné společnosti výsadou veřejné debaty. Ve vyspělé demokracii a funkčním právním státě dává informaci kredibilitu v diskursu jedině odborná veřejnost a uvědomělá občanská společnost, zralá a vybavená kritickým úsudkem a nezbytnou měrou mediální gramotnosti, kterou jí zajišťují rodiny, školy a vzdělávací instituce – a z nich zejména ty dnes podhodnocované, zaměřené humanitním směrem. Specializované veřejné instituce bojující proti cizí propagandě, hybridní dezinformační válce a falešným zprávám generuje ve fungujícím svobodném zřízení pouze akademický a občanský sektor a vládní instituce jen hájí svou bezpečnost prostřednictvím činnosti svých tajných služeb. Vytvoření Centra proti terorismu a hybridním hrozbám je krokem, dávajícím státu prostředek k ovlivňování toku informací v informační společnosti a směřování veřejné debaty, což je praktika jinak charakteristická pro totalitární a autoritářské režimy, pečlivě bdící nad tím, co si lidé mají myslet, jak mají myslet a co se má stát oficiální pravdou. Boj proti hoaxům a dezinformacím je jen zástíracím manévrem a falešnou vlajkou, podstatná je snaha institucí s minimální důvěrou občanstva rozhodovat o tom, co budou občané číst, sledovat, sdílet mezi sebou a na základě čeho si budou utvářet názory. Proto jakákoli další podpora věnovaná nevládnímu sektoru a názorové či jakékoli jiné pluralitě ze strany útlocitných pseudohumanistů je tímto krokem zdiskreditována, neboť stoupenci tohoto myšlenkového proudu shledali, že obraně před lží a manipulací má velet nikoli občanská společnost a odborná veřejnost, ale vládní orgán, dokonce přímo ministerstvo vnitra. Prokázali tím, že jejich slepý odpor vůči názorovým oponentům je pro ně důležitější, nežli jejich vlastní zásady.
Zkreslené představy o druhých
Za další, právě v pohledu na islám jako takový vidno u obou těchto proudů jednak hluboké nepochopení věci – pro jedny je islám ztotožněn s násilím, terorem a zabíjením a pro druhé s vodními dýmkami, exotickou hudbou a chytlavými vystoupeními lascivně oděných břišních tanečnic, přičemž islám jako takový toto vše odmítá a zakazuje. Oba tyto přístupy proto charakterizuje i notná dávka orientalistického znásilňování pohledu na věc, kdy je muslimům shodně upírána svoboda konstruovat si vlastní náboženskou identitu, navzdory tomu, že tato svoboda nepochybně patří pod rámec proklamovaného práva na svobodu vyznávání a praktikování vlastní víry v širším slova smyslu, které je bráno za neoddiskutovatelný nárok každého lidského jedince.
To se odráží i na jejich neschopnosti vést dialog s mainstreamovými muslimy a sklonu upřednostňovat okrajové, nepatrně zastoupené proudy uvnitř muslimského názorového spektra. Kulturní fašisté se chytají hlasů těch nejradikálnějších militantů, obhajujících terorizmus a jiné podoby násilí, což vydávají je za islám 1,7 miliardy světových muslimů, zatímco pokrytečtí ultraliberální pseudohumanisté se za stejným účelem jímají hlasů muslimů sekulárních a tzv. progresivních, kteří např. hájí feminizmus a výdobytky tzv. sexuální revoluce. [1] Neschopnost pochopit mainstreamový islám a navázat smysluplný dialog s jeho představiteli se pak obrací i do jejich vnitřních debat, jako v otřepaném praktickém příkladě: ultraliberální pseudohumanisté trvali na tom, že islám jako náboženství nepřikazuje ženám zahalovat se, až nakonec kulturní fašisté začali následkem toho obviňovat zahalené ženy z islamistického radikalizmu. Tatáž neschopnost se překrývá i s neschopností obou táborů číst statistiky a na terénu
získané údaje. Jedni vytrvale přepočítávají, že pokud v daném vzorku muslimských respondentů bylo x% osob schvalujících násilí, znamená to při přepočtu na všechny světové muslimy obludně velké číslo, ignorují přitom možná zkreslení daná metodikou získání dat (otázky, výběr respondentů …) i fakt, že 100-x%, což je obvykle daleko větší číslo, dané násilí odsuzuje. Druzí naopak různými obezličkami relativizují skutečně až příliš velký podíl převážně muslimské přistěhovalecké mládeže na trestné činosti v západní Evropě, anebo čísla dokazující tento jev dokonce záměrně zamlčují či nekomentují, aby nemuseli zabíhat do příliš složitých analýz jeho možných příčin a z obavy, aby tato čísla nezneužila druhá strana coby důkaz násilnickosti a amorálnosti islámu jako takového. Otázku vnímání šarí’y, do které si všichni zúčastnění projektují své subjektivní pohledy, ponechávám záměrně nezodpovězenou.
Oba znesvářené proudy jsou také očividně či skrytě protimuslimské, protože na muslimy nahlížejí buď jako epidemiologové na nebezpečné smrtící bakterie, nebo jako dětští psychiatři na mentálně postiženou mládež. Ani jedni, ani druzí nejsou mainstreamové muslimy ani schopni a ani ochotni otevřeně přijat jako sobě rovnocenné partnery v diskusi. Jak jedni, tak i druzí se, ať už to otevřeně přiznávají, či se to naopak snaží zapírat, považují v konečném důsledku za nadřazené praktikujícím muslimům oddaným své tradici – buď na základě místa svého narození a z toho vyplývajícím fyzickým a kulturním rysům, nebo na základě ideologie, kterou zastávají.
Oba přístupy rovněž vykazují velmi výrazné rysy orientalistického prizmatu k jinakým, k různým Orientálcům, rozličným obyvatelům rozličných východních „Říší zla,“ které oba shodně charakterizují jako nebezpečně rozpínavé, primitivně násilnické a diktátorské barbary, které je třeba zkrotit a kterým je třeba vzdorovat z pozice nadřazené a kultivované civilizace liberální demokracie. Západní supremacisté a noví kulturní fašisté na periferiích hledají tohoto svého Orientálce ve stereotypizovaném muslimském migrantovi, pro evropské kosmopolity z řad útlocitných pseudohumanistů v metropolitních centrech je tímto nenáviděným Orientálcem nejčastěji Rus, případně Číňan či v kontextu německy hovořících zemí Turek. Tento orientalizmus přímo čiší z jejich názorů a projevů, kterými oba myšlenkové proudy vyprávějí o světě okolo sebe, z propagandy, kterou zahlcují své stoupence uvnitř jejich oddělených diskursálních bublin a v urážkách, kterými zasypávají své oponenty z opačného tábora.
Dále ani jeden z obou zmíněných názorových proudů, které současný evropský a americký diskurs v pohledu na muslimské menšiny nabízí, není vnitřně konzistentní. Dokonce je až pokrytecký, přičemž existuje specifický typ problémů a otázek, při nichž reagují proponenti libovolného z nich přesně tak, jak bychom to čekali právě od jejich odpůrců. Např. problém juvenilní justice působí na útlocitné pseudohumanisty jako magické zaklínadlo, které je mění ve fanatické podporovatele nelidské státní tyranie nad přirozenou institucí rodiny a gestapáckých metod západoevropských sociálek, zatímco jejich protivníky v lidskoprávní aktivisty vzdorující mašinerii úředního molocha, najednou se zajímající o problém, který dlouhé roky nikomu nevadil, dokud se dotýkal jen vytrhávání dětí z náručí rodin mimoevropských přistěhovalců. Podobně např. otázka řidičských oprávnění žen a křesťanské misijní činnosti v Saúdské Arábii takřka čarovně mění i ty nejzatvrzelejší kulturní fašisty, odpůrce islámské misie v Evropě a zastánce tradičních pohlavních rolí ve freneticky nadšené multikulturalisty a feministy, ačkoli na své domácí půdě by nikdy nedovolili svým muslimským spoluobčanům stavět mešity a rozdávat na ulici výtisky Koránu, brojí proti genderfašismu a současně horují pro omezení svobody odívání těch žen, které z vlastní vůle respektují islámský náboženský příkaz zahalovat se.
Otázka zpochybňování zcela zřejmé nutnosti navazovat konstruktivní a smysluplné politické a obchodní styky např. s Ruskem a Čínou nebo případně Tureckem, zase jako mávnutím kouzelného proutku mění samozvané kosmopolity, holedbající se svou údajnou otevřeností v zaslepené a nenávistné xenofoby – rusofoby, sinofoby či turkofoby, sdílejícími nekompromisní protiruskou, protičínskou či protitureckou demagogii, ve které není místo pro jakýkoli pozitivní názor na daný národ či stát a kteří s posedlostí nadřazeneckého kolonizátora zotročovat cizí země, těla i mysli vnucují daným národům, čím se mají řídit a jak mají žít.
Dále, proponenti obou těchto o přízeň západního publika zápasících soupeřících táborů jsou bezpáteřní jedinci beze skutečných a konzistentních (zahraničně)politických ideálů. Mávají kurdskými vlajkami před tvářemi tureckých delegací nebo vlajkami tibetskými před očima delegace z Číny – kdo ale z nich drží vlajku ujgurskou? A kdo z nich bude držet vlajku Palestiny, až přijede na bratrskou družbu ten, který Palestinu okupuje? Oba tábory hovoří o suverénní zahraniční politice a přitom poklonkují buď USA, anebo Rusku a Číně. Kdo z nich bude mávat vlajkou čečenskou nebo syrskou, až přijede delegace z Ruska? A kdo iráckou, až přijede delegace z USA? A spočívá vůbec podpora boje za svobodu v pouhém mávání vlajkami a křičení vykřičených hesel a prázdných floskulí? Nebo jak jde dohromady oceňování dizidentů z řad politických vězňů světových diktatur s čilým obchodem (včetně zbrojního) s týmiž diktaturami?
Podobně v jiných dimenzích třeba jinak zcela legitimní, ač dnes politicky ne zcela korektní otázka vnímání homosexuality coby choroby naprosto popouzí ultraliberály, ačkoli v reálném světě může existovat homosexuální menšina uvnitř menšiny (taktéž komunity dnes již disponující vlastní identitární politikou a nezanedbatelným sociálním tlakem tlačícím a nutícím členy této komunity k vnitřní konformitě), která vlastní homosexualitu jakožto chorobu vnímá, chce a touží se z ní léčit, považuje ji za těžký hřích a chce se z něho kát. Ve jménu liberální ochrany menšiny před údajnou diskriminací je pak určité menšině uvnitř této menšiny naprosto nekonzistentně s liberální myšlenkou odpírána možnost jednat na základě jejich svobodného rozhodnutí zbavit se svého velehříchu a léčit svou úchylku. Netřeba dodávat, že o vyškrtnutí této poruchy ze seznamu chorob před pouhými několika desetiletími (v roce 1973 v případě Americké lékařské společnosti, další následovali podle vzoru USA) rozhodovali lékaři nikoli na základě odborného vědeckého výzkumu, ale na základě prostého hlasování ovlivněného postupnou změnou společenských postojů k danému fenoménu. [2] A netřeba upozorňovat na inkonzistenci názorových postojů zastánců gender ideologické totality a liberalizace postojů k homosexualitě. Podle nich jsou pohlavní role ve společnosti dány pouze společenskou konvencí a územ a nejsou nikterak zakotveny v přirozenosti mužů a žen a zárove
ň homosexuální identita příslušníka této menšiny je naopak geneticky danou charakteristikou. Pokud podle tohoto rozporného a zcestného chápání vztahu mezi přirozeným a získaným upíráme homosexuálovi možnost rozvíjet jeho údajně přirozené sklony, dopouštíme se na něm násilí, avšak stejného násilí se nedopouštíme, pokud usilujeme o rozmělnění jasných hranic mezi úlohami mužů a žen ve společnosti a to dokonce ani tehdy, když si je sami muži a ženy přejí coby své přirozené sklony rozvíjet! Pomíjím experimentálně doložitelná zjištění, že obě pohlaví se profilují ke svým tradičním úlohám daným psychofyziologickými odlišnostmi již v časovém horizontu v řádu dní a měsíců po narození, což hypotézu o zásadním vlivu kulturního prostředí, kam se děti socializují, jednoznačně diskvalifikuje. Pomíjím i neprůkaznost všech tvrzení, která homosexuální identitu považují za vrozenou a rovněž zanedbávám i průkaznost těch, které naopak dokládají korelaci mezi homosexualitou a pedofilií, nebo celkově nižší délku dožití a vyšší incidenci psychických poruch u homosexuální populace.
Proti lidství, proti člověku
Tedy jak pokrytecký ultraliberalizmus, tak i nový západní supremacismus jsou hluboce strukturované, srovnatelně nehumánní a navzájem sobě konkurenční, nepřátelské ideologie, které však mají mnoho společného. Nekompromisně spolu soupeří o veřejnou přízeň a diktátorsky prosazují výhradně jen tu svou vizi světa bez ohledu na realitu, kterou obě shodně nesmyslně a stupidně ignorují.
Jsou černobíle uvažujícími totalitami v tom smyslu, že polarizují společnost, prohlubují dichotomii uvnitř ní, brání konstruktivní diskusi a metodami popsatelnými jako nátlaková taktika mentálního terorizmu nutí jedince, aby se přidali buď na jednu, nebo na druhou stranu, nutíce ho ke konformitě a k bezpodmínečnému přijetí celého předem nalinkovaného souboru názorů na vícero problematik bez ohledu na jeho původní osobní postoje a případný souhlas či nesouhlas v každé jednotlivé záležitosti, na kterou nabízejí předem hotové, instantní odpovědi z příslušného svého otrocky jednolitě zadefinovaného balíku pohledů.
Na trhu myšlenek jako podvodní šmelináři svému konzumentovi vnucují koupit si s žádaným produktem-názorem i další produkty-názory, které možná nechce, ale to je nezajímá. Brání mu v tom, aby byl nestraný, anebo aby stál úplně mimo diskusi, vždy musí stát buď na jedné, anebo na druhé straně a být nesmlouvavě a ostře nepřátelsky naladěn proti svým názorovým oponentům.
Jsou nehumánní proto, že dehumanizují své odpůrce a škatulkují lidi jako hospodářská zvířata před porážkou podle jakosti jejich užitkového produktu (v našem případě jejich názorů) na kvalitnější a méně kvalitní a častují je přitom znevažujícími a urážlivými jmény, v jednom případě jako čmoudy, muslimáky, sluníčkáře a pravdoláskaře a v druhém případě jako nácky, vesnické burany, analfabety a bílý odpad. Nejsou schopni jedni v druhých vidět lidské bytosti – poctivé občany a ustarané táty a mámy od rodin, které se jen bojí o své děti, o svou vlast a o svou budoucnost, anebo přemýšlivé filozofy a zodpovědné vzdělance, kterým rostoucí iracionalita a doutnající vztek uvnitř společnosti dělá vrásky na čele.
Jsou neetické, protože považují za urážku a zápornou vlastnost svých oponentů eticky jednoznačně kladné a vznešené ctnosti, např. konání dobra a slušnost (např. u nás dobro*eři vs. slušní Češi). Ti, kdo se vysmívají svým oponentům pro jejich dobročinnost či pro jejich slušnost, se chovají přesně tak jako zvrhlí prostopášníci z příběhu o proroku Lútovi/Lotovi, mír s ním, a jeho věrných. Lid Sodomy a Gomory se vysmíval věřícím následovníkům Lúta a napadal je pro jejich mravní čistotu těmito slovy:
أَخْرِجُوا آلَ لُوطٍ مِّن قَرْيَتِكُمْ ۖ إِنَّهُمْ أُنَاسٌ يَتَطَهَّرُونَ
Vyžeňme rod Lotův z města našeho, vždyť jsou to lidé, kteří čistí chtějí zůstat! (Neml: 56)
Jiným rozměrem téhož je pak donekonečné podsouvání negativních vlastností a dávných prohřešků svým oponentům, přičemž ten, kdo napadá, trpí stejnou neřestí, za kterou jiné osočuje. Příkladem toho jsou slova, kterými Faraon častoval proroka Músá/Mojžíše, když ho obvinil z jeho starých chyb, obviňujíce ho ze vzpurnosti a nevděku, neboť Mojžíš k němu nyní přicházel s výzvou Pravdy a Spravedlnosti a nechtěl se podílet na křivdách a bezvěrectví, jež Faraon i nadále páchal:
قَالَ أَلَمْ نُرَبِّكَ فِينَا وَلِيدًا وَلَبِثْتَ فِينَا مِنْ عُمُرِكَ سِنِينَ وَفَعَلْتَ فَعْلَتَكَ الَّتِي فَعَلْتَ وَأَنتَ مِنَ الْكَافِرِينَ
I pravil Faraón: „Což jsme tě jako dítě mezi sebou nevychovali a nezůstals u nás mnohá léta věku svého? A přesto jsi provedl skutek svůj, jejž jsi učinil; tys věru jeden z nevděčných!“ (Šu’ará: 18-19)
Oba postoje dále samy vyvěrají z eticky negativních motivů – v obou případech ze sebeklamu a dále z egocentrické sebelásky a pýchy, buďto na vlastní údajně nadřazený původ, nebo na vlastní expertní znalosti, údajně nadřazené znalostem ostatních.
Oba uváděné ideologické systémy jsou sektářské, protože jsou exkluzivisticky uzavřené vůči vnějšímu okolí, dělíce společnosti na elitní třídu jedniček a třídu nul určenou v lepším případě ke konverzi na vlastní světonázor, anebo v tom horším k osobní diskreditaci a likvidaci minimálně kariérní, nárokují si vlastnictví těch jediných správných názorů (které jsou v reálu ovšem neverifikovatelné a nefalizifikovatelné, protože se zakládají jen na dojmech a emocích) a záměrně izolují své sympatizanty od všech sociálních vazeb směřujících mimo tyto jasně definované skupiny.
Navíc obě skupiny využívají fašizoidní techniky šikování části společnosti proti ostrakizované skupině znevýhodněných – buď např. proti muslimským menšinám a diasporám, anebo např. proti starším obyvatelům z periferie, vykazujícím převážně nižší míru dosaženého vzdělání (resp. nezasažených postmoderní ideologií, nyní dominující humanitně-vědeckému diskursu) a náležejícím většinou k majoritnímu etniku dané společnosti. Bourají vztahy mezi partnery či generacemi nebo sousedy a vytvářejí nepřátelství mezi lidmi. Sympatizanti jedné nebo druhé této názorové sekty nejsou ochotni bydlet pospolu s
příslušníky té druhé, anebo si mezi nimi hledat partnery či partnerky.
Jsou také zhoubné a zločinecké v tom ohledu, že se svým prostoduchým integrizmem dopouštějí atentátu na příčetnost a soudnost – tedy schopnost nezkresleně vnímat objektivní realitu, kompetentně zvažovat mezi nabízenými možnostmi a zodpovědně předjímat rizika a budoucí dopady svých rozhodnutí.
Jsou rovněž posedlé hledáním konspirace utajených kruhů a uzavřených společností temných plánovačů či pátých kolon tajných agentů a zrádců nečestně a podle bojujících proti jejich vždy pouze ušlechtilým a spravedlivým zájmům, (např. v případě ČR) tu v Moskvě či Pekingu, tu naopak v Bruselu či v USA. Používají agresivní a lynčující rétoriku Československa padesátých let, když paušálně všechny své oponenty obviňují z protistátní činosti a diverze ve prospěch cizích velmocí, a to buď NATO či EU (vnímané germanofobní optikou jako cizorodé a nepřátelské, ignorujíce, že naše státy jsou jejich součástí), anebo naopak Ruska (s reminiscencemi iracionálně vypjaté rusofobie a militantního antikomunizmu divokých porevolučních let, ignorujíce přirozené vazby a inklinace).
Oba proudy současného euro-amerického myšlení jsou antidemokratické proto, že likvidují základní předpoklad demokracie, jímž je právě příčetnost, racionalita a soudnost zastupitelů rozhodujících v rámci daného systému a přijímajících legislativní opatření. Tím přímo sabotují ústřední charakteristiku kterou by se rády honosily západní demokracie, tudíž jejich demokratičnost a vyspělou, civilizovanou kulturu vnitřní diskuse o palčivých společenských otázkách. Tím, že oba přístupy rozdělují společnost a sami zastánci obou táborů se, jak jsme viděli, dopouštějí týchž prohřešků, ze kterých obviňují své názorové protivníky, přispívají k normativní erozi a rozpadu jednotného Jednacího řádu diskursu, který je společným jmenovatelem všech symptomů choroby současného Západu, čímž dále prohlubují tu nejzásadnější krizi, které současná společnost v západním světě čelí. Každý z obou přístupů pak svým, sobě specifickým způsobem vzniklou situaci ještě nadále zhoršuje.
V neposlední řadě, což je u obou největším důkazem jejich neslučitelnosti s lidstvím a jejich nepřátelskosti vůči člověku – jsou také charakterizovatelné únikovou strategií společnou všem totalitním diktaturám moderní doby, které osudově narazily na lidskou přirozenost, jež odhalila jejich lživost a nesmyslnost ve vší její nahotě. Tak jako sen komunistů ztroskotal na přirozené touze vlastnit, sen liberálních kapitalistů ztroskotává na nemožnosti udržet stálý růst, sen ultraliberálních pseudohumanistů na potřebě jasného řádu a sen neokonzervativců na neschopnosti zvrátit působení běhu času na kulturu. Narcistický obraz, který ultraliberální pseudohumanisté i kulturní fašisté sami o sobě vykreslovali, v jejich vidění nemohl být mylný, z důvodu čehož se museli obrátit k (třeba i násilnému) pozměnění dle nich chybné a nevyhovující přirozenosti člověka a k umělému posunutí člověka na kvalitativně novou, dané ideologii lépe odpovídající úroveň, podobně jako tak učinili před nimi například i nacisté, šlechtící dokonalého áríjského, nebo stalinisté, vychovávající dokonalého socialistického jedince. Viděno z této perspektivy, o mládežnických bojůvkách podporovaných všemožnými proudy evropských kulturních fašistů lze říci, že jsou současnou historickou obdobou Hitlerjugend a o juvenilní justici, sloužící coby zbraň v rukou ultraliberálních pseudohumanistických elit, že je novou inkarnací programu Lebensborn.
Jak bojovat proti mentálnímu terorizmu a zamezit atentátu na příčetnost?
Jakkoli může výše vyřčené vyznívat jako nevrle pesimistické a beznadějně nihilistické, vždy je nutno vidět i světlo na konci tunelu. Byť je situace závažná, stále ještě existuje množství lidí různých názorů a různého ideologického zaměření, kteří výše uvedeným popisům neodpovídají a zmíněných negativních psychologických rysů jsou prosti. Dokonce si troufám odhadnout, že byť jich velmi rychle ubývá, tvoří stále ještě většinu, byť možná mlčící. Důkazem tohoto velkého počtu navenek neviditelných „nerozhodnutých“ je právě zuřivý zápal a nebývalá intenzita, s jakou mezi nimi všechny znesvářené frakce mentálních teroristů hledají své nové rekruty.
Navíc existuje i malá, ale stabilní menšina těch, kteří se mentálním teroristům, osnujícím svůj atentát na soudnost a příčetnost, snaží vzdorovat. Ti pak, kteří se proti takovým praktikám staví na odpor, jsou skutečnou poslední nadějí svobody lidstva a opravdovými bojovníky za naši bezpečnost a blahobyt, stále ještě bránícími mentálním teroristům všeho ideologického zaměření v tom, aby svůj zamýšlený atentát na příčetnost a soudnost dokonali do absolutních důsledků. Problém je, že jsou roztroušeni jako izolované ostrůvky zdravého rozumu a odděleni rozbouřeným mořem zdánlivě nepřekonatelných hádek o nepodstatné otázky sekundárního charakteru.
Mají ovšem oproti předešlým generacím výhodu v rychlejším šíření informací, větších možnostech komunikace díky technologickému pokroku a také ve znalosti historických následků společenské radikalizace v dějinách, kterými jejich tehdejší aktéři nemohli oplývat.
Je morálním i náboženským imperativem, aby muslimové, ať už ti z diaspor na Západě, anebo ti ve většinově muslimských zemích, byli předvojem i hlavní údernou sílou proti myšlenkovému terorizmu. A je chvályhodné, že se to již děje – muslimové a jejich organizace stojí v první linii boje proti rasismu a xenofobii a začínají také bojovat na druhé frontě – za práva rodin, kterým státní zvůle unáší a krade jejich děti. [3]
Navrhuji proto takovým muslimům následujících pět praktických pilířů zamezení nárůstu mentálního terorizmu:
1. Nenechat se zastrašit výhružkami, kterými nás zahrnuje jedna strana a ani zlákat benefity, které nám nabízí ta druhá. Spoléhat se na jen na Alláha Jediného a vytrvat na svém přesvědčení a být nezávislý na všech. Myslet vlastní hlavou a nenechávat za sebe rozhodovat jiné. Je Božím požehnáním, že muslimové znalí své víry nemohou souhlasit a nedokáží se ztotožnit plně ani s jedním, ani s druhým táborem – mohou díky tomu najít v určitých otázkách společnou řeč se všemi stranami a bránit na různých frontách společné zájmy, působíce tak jako svorka, jako pojítko bránící dalšímu rozklížení a erozi společnosti.
2. Nenechat se vlákat do pasti a vtáhnout do příkopové války mezi oběma tábory. Zůstat sami sebou, věrn
i své víře a nedat se pohltit žádným ze soupeřících ideologických proudů. Nacházet v Koránu a Sunně řešení pro aktuální problémy a otázky. Pátrat po osobách a skupinách, které nepadly za oběť výše popisovaným mechanizmům a neztratili soudnost, ať už se nalézají v jakémkoli táboře. Je s nimi potřeba navázat spolupráci a podpořit je v jejich úsilí ve prospěch těch názorů a zájmů, které s nimi muslimové sdílí, např. boj proti nenávisti, nebo i ochrana tradičních rodinných hodnot, nejlépe současně. Tím vytvoříme třetí vyváženou a umírněnou cestu zlatého středu, novou smysluplnou alternativu, atraktivní pro všechny, kteří se nedokáží ztotožnit s žádným existujícím balíčkem předem nadiktovaných názorů a odmítají, aby za ně myslel někdo jiný.
3. Sami otevřít a smysluplně adresovat palčivé otázky v rámci vlastního diskursu, nezamlčovat problémy, patologické rysy a negativa, hledat jejich konstruktivní řešení, která jsou splnitelná a která přinášejí signifikantní pozitivní změny. Sami usilovat o nápravu sebe sama a vlastní komunity zevnitř.
4. Je potřeba vystoupit z vlastních sociálních bublin a konfrontovat se s realitou. Překlenout vzniknuvší společenské propasti, nebo se o to alespoň aktivně snažit. Virtuální války třeba nahradit reálným osobním kontaktem a plodnou spoluprácí ve skutečném světě. Je třeba nabídnout pomocnou ruku a otevřenou náruč i možnost navázání kontaktu s každým bez ohledu na jeho vyznání či na to, zda původně pochází z tábora islamo-kritického a nikoli jen islamo-progresivního. Neodmítnout ani liberála, ani konzervativce, ani pravicově, ani levicově smýšlejícího atd.
5. Tříbit pozitivní kulturu nesouhlasu a schopnost snášet kritiku, byť by byla tvrdá a nesmlouvavá a obrnit se proti urážkám ideologických nepřátel. Věru není na světě člověka, od něhož nelze něco získat a nejlepším učitelem může častokrát být i nesmiřitelný názorový oponent.
______________________________________________________________
[1] Příkladem tohoto jevu je aktivita nejmenované vládou podporované české organizace proti xenofobii, která do Brna pozvala jinak zcela neznámou a marginální figurku Ludovica-Mohameda Zaheda, více viz zde <http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-gay-imam-0mo-/zahranicni.aspx?c=A170207_104346_zahranicni_zt> [citováno k 10. IV. 2017.]
[2] Viz KOUKOLÍK, František. op. cit., str. 120.
[3] Mezi takovými je i turecko-německá nevládní organizace Umut Yıldızı (Hvězda naděje). O ní více např. zde: <http://www.islamonline.sk/2017/04/rodiny-protestuji-v-bruselu-aby-nemecke-urady-vratili-deti-ktere-jim-odebraly/> [k 20. IV. 2017].