Islám nás učí, že naši rodiče jsou pro nás buď branou do Ráje, anebo branou do pekel, podle toho, jak se k nim zachováme.
Jeden moudrý muž o svém otci kdysi vyprávěl: „Když mi bylo patnáct, byl můj táta snad ve všem největší hlupák pod sluncem. Když mi bylo dvacet, stále jsem nedokázal pochopit, jak může můj táta být v tolika věcech tak zabedněný omezenec. Když jsem měl pětadvacet, divil jsem se, jaké pokroky můj tatínek za pár roků udělal. Po třicítce jsem si dokonce začal myslel, že můj táta má v ledasčems docela i pravdu. Když mi bylo čtyřicet let, tak jsem si myslel, že můj táta je celkem moudrý chlapík. Když jsem měl padesát let, říkával jsem si: „Kdyby tu tak tatínek zrovna teď byl a poradil mi!“ A po šedesátce jsem si řekl: „Nikdy mne nic na světě, žádná kniha, žádná škola a žádný zážitek nemůže naučit tolik, kolik mého tátu kdysi naučila škola života samotná.“
A jedna z našich sester v islámu, říkejme jí třeba Amína, vyprávěla o své matce, zbožné muslimce a oddané věřící ženě a také se podělila, jaké to bylo vyrůstat v naší republice v islámské rodině uprostřed společnosti, kde je islám naprosto ojedinělý a často vnímán jako cizorodý a nesmírně omezující:
„Když jsem byla malá holčička, měla jsem tak sedm či devět let, chtěla jsem oslavovat vánoce a narozeniny jako ostatní moji spolužáci. Zdobit stromeček a čekat na dárky, mít dort a sfoukávat svíčky. Maminka mi to nikdy nechtěla dovolit, protože slyšela, že oslavovat takové věci nepatří k islámu a je to v rozporu s pravidly naší víry. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem z toho byla nešťastná a jak moc mi to bylo líto. A ještě horší bylo, když mi maminka zakazovala navšívit narozeninovou oslavu někoho ze spolužáků nebo některých příbuzných, kteří svou víru nepraktikovali tak důsledně. Všichni jdou a užijí si společné odpoledne plné zábavy a hraní, jenom já jediná musím sedět doma a učit se.
Pamatuji si, jak mi jednou teta a strýc z matčiny strany zavolali přes internet a zazpívali mi narozeninovou písničku. Skrývala jsem kameru, obrazovku počítače jsem i v soukromí svého pokoje otočila tak, aby na ni nikdo kromě mne nemohl vidět a zvuk jsem ztišila, abych ho mohla slyšet jenom já. Třásla jsem se radostí a plakala samým štěstím, že mi aspoň někdo aspoň jednou jedinkrát v životě zazpíval narozeninovou písničku a popřál mi.
Když mi bylo čtrnáct, maminka mi zakázala odjet na školní výlet s ostatními spolužáky ze třídy, protože jsme měli přespat přes noc mimo domov v jiném městě. Já jsem nikdy nemohla ani přespat ve stejném městě u kamarádky. Maminka mi nikdy nedovolila vrátit se domů po setmění. U nás existovalo jen pravidlo „ráno do školy a po škole okamžitě domů.“ Maminka velmi dbala na mou počestnost a zamezovala mi cokoli, co zavánělo něčím, jak by se cudná muslimská dívka neměla chovat. Hidžáb jsem nosila zcela přirozeně, ale vadilo mi, že si nemůžu užívat aktivit, jakým se věnují moje kamarádky. Žádné sociální sítě, žádné vycházky a procházky, žádné nakupování v obchodních domech či kafíčka s kamarádkami a o make-upu jsem mohla jenom snívat. Když jsem se na střední ze školy asi o hodinu a něco zpozdila, dostala jsem na dva měsíce zaracha. Nemusím dodávat, že cokoli, co by bylo spojeno s chlapci, bylo v naší rodině samozřejmě tabu, o kterém se nediskutuje a nedokážu si představit, co by asi se dělo, kdybych si cokoli začala s Čechem,“ dodává se sladkohořkým úsměvem Amína a pokračuje:
„Maminka mne vždy, když k nám přicházela jakákoli návštěva, důrazně upozorňovala, abych se chovala pouze a výhradně tak, jak se podle našich zvyků sluší a patří na dobře vychované a počestné děvče. Za pár let jsem odmaturovala – aniž bych se samozřejmě účastnila maturitního večírku – a opustila dům, protože jsem se provdala a souběžně i vystudovala vysokou školu. I můj manžel pochází ze stejné země, jako já, tak jako je to v naší rodině zvykem odnepaměti. Teď už – chvála Alláhu – nežijeme v Česku, ale v muslimské zemi, mezi muslimy, v islámském prostředí, kde vychovávám své děti daleko od všeho toho zla a pokušení, před kterým se mne v dětství maminka tou přísností jen snažila chránit.
A čím jsem starší, tím víc rozumím i mamince a tím více chápu její kroky, kterým, přiznejme si, bylo občas náročné vyhovět. I když to někdy stálo nejednu tu hádku, slzy a možná dokonce i facku. Maminka mne jen chtěla vést tou cestou, o které s jistotou věděla, že je dobrá a chtěla mne varovat před cestami, o kterých dobře věděla, že jsou špatné. Maminko, promiň mi, že jsem tě neposlouchala a vzdorovala jsem. Nejen já s tebou, ale – a to především – ani tys to se mnou neměla jednoduché. Teprve až teď, až když mám já sama děti, jsem to pochopila. Když se ohlédnu dozadu, vůbec bych neměnila za nic na světě. Maminko, děkuji ti za všechno a ještě jednou promiň mi mé tehdejší chování.
A proč toto vám všechno vykládám? Protože se i teď nějaká muslimská dívka, nebo třeba i chlapec, nachází v podobné situaci, kdy mu rodiče v něčem brání z náboženských důvodů, protože daná věc není podle islámu tak úplně vpořádku. Možná se doma kvůli tomu i hádají.
Proto jim vzkazuji následující: Dobře si zapamatujte, že to, co vám rodiče upírají a co díky jejich přísným zákazům ztrácíte, není nikdy hodnotnější, nežli to, v čem vás drží a k čemu vás vedou. Onen pocit štěstí, který si někteří myslí, že najdou v zakázaném, se ani nepřibližuje štěstí, které můžete zakusit, když se spokojíte jen s tím, co Vznešený Alláh dovolil. Vaši rodiče dobře vědí, co je pro vás nejlepší. A vědí to lépe, než vy ve vašem věku. Jednou nakonec pochopíte, že není nutné se za každou cenu snažit ve všem naprosto zapadnout do zbytku společnosti. Někdy je naopak lepší zůstat v něčem úplně sám, zůstat trpělivý a díky tomu zůstat svůj a sám sebou. Pamatujte, že jablko, které utrhnete ještě nezralé, chutná trpce, ale když ho trpělivě necháte dozrát, bude slaďoučké. Proto ho nesuďte na první zakousnutí,“ uzavírá Amína.
Vznešený Alláh totiž praví:
وَقَضَىٰ رَبُّكَ أَلَّا تَعْبُدُوا إِلَّا إِيَّاهُ وَبِالْوَالِدَيْنِ إِحْسَانًا ۚ إِمَّا يَبْلُغَنَّ عِندَكَ الْكِبَرَ أَحَدُهُمَا أَوْ كِلَاهُمَا فَلَا تَقُل لَّهُمَا أُفٍّ وَلَا تَنْهَرْهُمَا وَقُل لَّهُمَا قَوْلًا كَرِيمًا ﴿٢٣﴾ وَاخْفِضْ لَهُمَا جَنَاحَ الذُّلِّ مِنَ الرَّحْمَةِ وَقُل رَّبِّ ارْحَمْهُمَا كَمَا رَبَّيَانِي صَغِيرًا ﴿٢٤﴾
„Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim „Uff!“ a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: „Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!“ (Isrá: 23)
V tomto verši Alláh připojil poslušnost a uctivost vůči rodičům (arab. بر الوالدين birru l-wálidejn) ze strany dítěte, rozuměj jejich potomka, hned bezprostředně za největší příkaz islámu – věnovat veškeré uctívání pouze a jedině Jedinému Pravému Bohu (arab. توحيد العبادة tewhídu l-‘ibáda). Všimněme si, že verš nijak nehovoří o vzpouzení se vůči rodičům a neposlouchání, ale jen o nevoli uposlechnout je, bez ohledu na konečné rozhodnutí splnit či nesplnit jejich vůli. Už sama tato nevole patří podle islámu k velehříchům (arab. الكبائر al-kebáir) a potom tím spíše, pokud v ní dítě dále pokračuje a své rodiče neuposlechne. A být dítě není věkové vymezení, ale společenský vztah osoby, které rodiče jsou stále naživu.
Na jiném místě Alláh srovnává dobrého potomka respektujícího své rodiče se špatným, který své rodiče odbývá a znevažuje:
وَوَصَّيْنَا الْإِنسَانَ بِوَالِدَيْهِ إِحْسَانًا ۖ حَمَلَتْهُ أُمُّهُ كُرْهًا وَوَضَعَتْهُ كُرْهًا ۖ وَحَمْلُهُ وَفِصَالُهُ ثَلَاثُونَ شَهْرًا ۚ حَتَّىٰ إِذَا بَلَغَ أَشُدَّهُ وَبَلَغَ أَرْبَعِينَ سَنَةً قَالَ رَبِّ أَوْزِعْنِي أَنْ أَشْكُرَ نِعْمَتَكَ الَّتِي أَنْعَمْتَ عَلَيَّ وَعَلَىٰ وَالِدَيَّ وَأَنْ أَعْمَلَ صَالِحًا تَرْضَاهُ وَأَصْلِحْ لِي فِي ذُرِّيَّتِي ۖ إِنِّي تُبْتُ إِلَيْكَ وَإِنِّي مِنَ الْمُسْلِمِينَ ﴿١٥﴾ أُولَٰئِكَ الَّذِينَ نَتَقَبَّلُ عَنْهُمْ أَحْسَنَ مَا عَمِلُوا وَنَتَجَاوَزُ عَن سَيِّئَاتِهِمْ فِي أَصْحَابِ الْجَنَّةِ ۖ وَعْدَ الصِّدْقِ الَّذِي كَانُوا يُوعَدُونَ ﴿١٦﴾ وَالَّذِي قَالَ لِوَالِدَيْهِ أُفٍّ لَّكُمَا أَتَعِدَانِنِي أَنْ أُخْرَجَ وَقَدْ خَلَتِ الْقُرُونُ مِن قَبْلِي وَهُمَا يَسْتَغِيثَانِ اللَّهَ وَيْلَكَ آمِنْ إِنَّ وَعْدَ اللَّهِ حَقٌّ فَيَقُولُ مَا هَٰذَا إِلَّا أَسَاطِيرُ الْأَوَّلِينَ ﴿١٧﴾ أُولَٰئِكَ الَّذِينَ حَقَّ عَلَيْهِمُ الْقَوْلُ فِي أُمَمٍ قَدْ خَلَتْ مِن قَبْلِهِم مِّنَ الْجِنِّ وَالْإِنسِ ۖ إِنَّهُمْ كَانُوا خَاسِرِينَ ﴿١٨﴾
„Uložili jsme člověku laskavost vůči rodičům jeho; matka jeho jej ve strastech nosila a ve strastech jej porodila a jeho nošení a kojení trvalo třicet městců. A když dosáhl dospělosti své a dosáhl věku čtyřiceti let, zvolal: „Pane můj, vnukni mi, abych byl vděčný za dobrodiní Tvé, jímž jsi zahrnul mne i rodiče mé! Nechť konám skutky zbožné, v nichž nalezneš zalíbení, a učiň pro mne dobrým potomstvo mé. Kajícně se k Tobě obracím a jsem jedním z těch, kdož do vůle Tvé jsou odevzdáni.“ Od takových přijmeme jejich nejlepší skutky, jež vykonali, a jejich špatné skutky opomineme; ti patří mezi ráje obyvatele, a toto je slib pravdivý, jenž byl jim přislíben. Je však jiný, jenž říká rodičům svým: „Hanba vám! Chcete mi slibovat, že budu vyveden z hrobu, když přede mnou už minula mnohá pokolení, aniž byla vzkříšena?“ Oba pak prosí Boha o pomoc řkouce: „Běda ti, uvěř, vždyť slib Boží je pravdivý!“ Avšak on odpovídá: „Tohle jsou jen povídačky starých!“ Takoví jsou ti, proti nimž se uskuteční slovo Boží o národech džinů a lidí, které již zanikly před nimi – a ty ztrátu utrpěly!“ (Ahkáf: 15-18)
Dokud jsou rodiče naživu, dotud je potomek dítětem, jehož povinností je poslouchat své rodiče a podrobit se jejich rozhodnutí, dokud se toto jejich rozhodnutí neprotiví rozhodnutí Božímu, nebo závažným způsobem nenarušuje vlastní osobní prostor a soukromí daného dospělého potomka. Princip poslušnosti a uctivosti je povinností, která má přednost před dovoleným či dokonce oblíbeným skutkem a potomek, který upřednostní rozhodnutí rodičů před vlastním názorem či rozhodnutím i za cenu vlastního nepohodlí, za tuto oběť nepochybně získává odměnu u Alláha, tak dlouho, dokud tímto nenarušuje práva a nároky třetí strany.
Princip poslušnosti vůči rodičům trvá tak dlouho, dokud oni potomkovi nepřikazují něco, co Alláh jednoznačně zakázal. A pokud v dané věci existuje z hlediska islámu vícero možných pohledů, prioritní je stanovisko rodiče. Pokud rodiče trvají na něčem, co je v islámu zakázáno, má potomek povinnost je v tomto neuposlechnout a zvolit to, co přikazuje Alláh, ve vší slušnosti, uctivosti a jemnosti vůči nim, přičemž neuposlechnutí rodičům v tom, co přikazují zlého, není ospravedlněním pro neposlušnost vůči nim v čemkoli jiném. Alláh to ukazuje na příkladu modloslužby, nad níž není horšího hříchu:
وَإِن جَاهَدَاكَ عَلَىٰ أَن تُشْرِكَ بِي مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ فَلَا تُطِعْهُمَا ۖ وَصَاحِبْهُمَا فِي الدُّنْيَا مَعْرُوفًا ۖ وَاتَّبِعْ سَبِيلَ مَنْ أَنَابَ إِلَيَّ ۚ ثُمَّ إِلَيَّ مَرْجِعُكُمْ فَأُنَبِّئُكُم بِمَا كُنتُمْ تَعْمَلُونَ
„Nutí-li tě však usilovně, abys ke Mě přidružoval něco, o čem nemáš vědění žádné, pak je neposlouchej! Buď k nim na tomto světě laskavý podle zvyklosti uznané, avšak následuj cestu těch, kdož kajícně se ke Mně obrátili! Ke Mně se pak uskuteční návrat váš a Já vás poučím o tom, co jste konali.“ (Lukmán: 15)
Podobné zaznívá i v hadísu od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما o třech lidech zavalených balvanem v jeskyni. Vyprostili se jen díky dobrým skutkům, které potají vykonali. Posel Boží صلى الله عليه وسلم ohledně jednoho z nich vypráví:
فَقَالَ أَحَدُهُمُ اللَّهُمَّ، إِنِّي كَانَ لِي أَبَوَانِ شَيْخَانِ كَبِيرَانِ، فَكُنْتُ أَخْرُجُ فَأَرْعَى، ثُمَّ أَجِيءُ فَأَحْلُبُ، فَأَجِيءُ بِالْحِلاَبِ فَآتِي بِهِ أَبَوَىَّ فَيَشْرَبَانِ، ثُمَّ أَسْقِي الصِّبْيَةَ وَأَهْلِي وَامْرَأَتِي، فَاحْتَبَسْتُ لَيْلَةً. فَجِئْتُ فَإِذَا هُمَا نَائِمَانِ ـ قَالَ ـ فَكَرِهْتُ أَنْ أُوقِظَهُمَا، وَالصِّبِيْةُ يَتَضَاغَوْنَ عِنْدَ رِجْلَىَّ، فَلَمْ يَزَلْ ذَلِكَ دَأْبِي وَدَأْبَهُمَا، حَتَّى طَلَعَ الْفَجْرُ اللَّهُمَّ إِنْ كُنْتَ تَعْلَمُ أَنِّي فَعَلْتُ ذَلِكَ ابْتِغَاءَ وَجْهِكَ فَافْرُجْ عَنَّا فُرْجَةً نَرَى مِنْهَا السَّمَاءَ. قَالَ فَفُرِجَ عَنْهُمْ.
„Jeden z nich řekl: „Ó Alláhu! Mí rodiče byli staří a já jsem chodil ven pást náš dobytek. Když jsem se vracel, podojil jsem dobytek a odnesl mléko vždy nejprve rodičům, aby se oni napili první. Teprve potom jsem ho odnesl domů a pil jsem já, mé děti, rodina, manželka. Jednou jsem se zpozdil a po návratu domů jsem zjistil, že mí rodiče už usnuli. Nechtěl jsem je budit. Děti mi hlady plakaly u nohou, zatímco jsem tam stál a čekal s konvicí mléka, až se rodiče probudí, celou noc až do úsvitu. Ó Alláhu! Pokud seznáš, že jsem tak učinil jen z touhy po Tvé Tváři, potom prosím odval tuto skálu, abychom aspoň mohli vidět nebe!“ A skála se trochu pohnula.“1