Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ بَيْنَ الرَّجُلِ وَبَيْنَ الشِّرْكِ وَالْكُفْرِ تَرْكَ الصَّلاَةِ
„Věru mezi mužem a mezi modloslužebnictvím a nevírou je zanechání modlitby.“ [1]
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ بَيْنَ الرَّجُلِ وَبَيْنَ الشِّرْكِ وَالْكُفْرِ تَرْكَ الصَّلاَةِ
„Věru mezi mužem a mezi modloslužebnictvím a nevírou je zanechání modlitby.“ [1]
V jiném tematicky obdobném hadísu také od Džábira Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
من ترك الصلاة فقد كفر.
„Kdo zanechal modlitby, tímto popřel víru.“ [2]
Al-Hajsemí jej uvádí svým senedem jako část hadísu od Anase ibn Málika رضي ال عنه ve znění:
من ترك الصلة متعمدا فقد كفر جهارا.
„Kdo úmyslně zanechal modlitby, ten otevřeně popřel víru.“ [3]
Tyto hadísy zdůrazňují a potvrzují, že zanechání či odvržení modlitby je nevírou.
Dalším potvrzením tohoto faktu jsou slova známého tábi’ína ‘Abdulláha ibn Šakíka al-‘Ukajlího: „Společníci Proroka صلى الله عليه و سلم nikdy nepovažovali žádný čin, či zanechání nějkého činu, za nevíru, kromě zanechání modlitby.“ [4]
Imám Ajjúb as-Sichtijání pravil: „Odvržení modlitby je nevírou a v tomto neexistuje žádná rozdílnost názorů.“ [5]
Avšak co se přesně myslí slovem nevíra – zda hřích, který je pro výstrahu a hrozbu pojmenován slovem nevíra, či přímo opuštění islámu, a co se myslí slovem odvržení či zanechání – zda popření povinnosti modlit se či i pouhé nemodlení se z lenosti, zavdává podnět dvěma rozličným a protichůdným interpretacím.
Ze všeho nejdříve je nutné si uvědomit, že se jedná o záležitost, ve které je neshoda učenců (arab. الإختلاف al-ichtiláf) letitou a dobře doloženou záležitostí a proto nikdo nemá právo uzurpovat výlučnou pravdivost ani jedné interpretaci na úkor protichůdné.
Stručně zmíníme, na čem je shoda a jaké argumenty obě strany předkládají.
Shoda všech učenců (arab. الإجماع al-idžmá’) je na tom, že obecně řečeno přestává být muslimem ten, kdo popře povinnost modlitby, protože činí zakázaný čin (tj. nemodlení se) povoleným, čímž se dopouští povolování zakázaného (arab. الإستحلال al-istihlál). Již toto je podle konsensu všech učenců pro ustavení nevíry dostačující a potom už je lhostejno, zda se dotyčný sám modlí nebo nemodlí. [6]
Šejch Ibn Báz praví:
„Co se týče toho, kdo odvrhne modlitbu a popírá samotnou povinnost modlit se, ten je nevěřícím, odpadlíkem od islámu, na základě shody všech učenců.“ [7]
Pokud však povinnost modlit se popře někdo, kdo vyrůstal v nějakých nedostupných podmínkách daleko od civilizace a vzdělání, díky čemuž se nemohl obeznámit s informací, že muslim má povinnost se pětkrát denně modlit, nelze ho prohlásit za nevěřícího, dokud mu tento předpis není vyjasněn. Neznalost v tomto případě omlouvá. [8] Imám an-Newewí dokonce tvrdí, že ohledně tohoto ulehčení není mezi učenci žádné názorové neshody. [9]
Co se týče toho, kdo se nemodlí z jakéhokoli důvodu, avšak povinnost modlit se uznává, existují dva názory – podle prvního nemodlící se přestává být muslimem a podle druhého jím být nepřestává. V knihách islámské právní vědy (arab. الفقه fikh) se také uvádí protichůdná tvrzení, dle některých je názorem většiny (arab. جمهور džumhúr) první názor a dle jiných je jím názor druhý. První názor převládá co do počtu sahábů a učenců prvních generací, zatímco druhý názor převládá co se týče učenců mezhebů.
První skupina učenců tedy tvrdí, že samotný čin nemodlení se ustavuje opuštění islámu shodně doslovnému znění citovaných hadísů. Toto je názor většiny učenců hadísu, imámů Sa’ída ibn Džubejra, aš-Ša’bího, an-Nach’ího, al-Awzá’ího, Ibn Mubáreka, Isháka ibn Ráhawejha, od al-Hakema ibn ‘Utejby a Ahmeda ibn Hanbela, jakož i oficiální stanovisko jeho mezhebu, [10] neboť imám Ahmed pravil: „Kdo řekne: „Nebudu se modlit,“ je nevěřící.” [11] Tohoto stanoviska se v rámci hanbelovců držel např. Ibn Redžeb. [12] Pro tento názor se vyslovil také záhirovský mezheb a s ním i Ibn Hazm al-Andalúsí. [13]
Tento názor se uvádí i od Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه, jenž řekl: „Kdo odvrhne modlitbu, nemá s náboženstvím islámu vůbec nic co do činění.“ [14] Dále se traduje od ‘Alího ibn Abí Táliba, Ibn ‘Abbáse, Džábira, Abú Dardá´, Sa’da ibn Abí Wakkáse, Mu’áza ibn Džebela, ‘Abdurrahmána ibn ‘Awfa, Abú Hurejry رضي الله عنهم أجمعين a dalších. [15]
Z moderních učenců tento názor zastávali např. šejchové Ibn Báz a al-‘Usejmín. Podle tohoto názoru je nemodlící se člověk nemuslimem se všemi z toho plynoucími důsledky – např. modlitby, které úmyslně zamešká, nemusí po pokání nahrazovat, protože v době, kdy se nemodlil, nebyl muslimem, podobně jako nemuslim nemá povinnost se modlit a ani po svém přijetí islámu nemusí nahrazovat modlitby, které propásl, když byl nemuslimem. [16] Pokud se osoba, která se nemodlí, rozhodne postit se, její půst není přijat, protože nejprve musí přijmout islám a začít se modlit. [17] Takový člověk, dokud se nekaje, nepřijme islám a nezačne se modlit, pokud zemře, neumývá se, nemodlí se mu pohřební modlitba (arab. جنازة dženáza), nepochovává se mezi muslimy a jeho pozůstalí po něm nedědí. [18]
Druhá skupina učenců je naopak toho názoru, že samotným nemodlením se člověk neopouští islám, tedy nevíra uváděná výše citovanými hadísy je pouze metaforickým pojmenováním vzhledem k závažnosti tohoto hříchu, případně že odvrhnutím se myslí popření povinnosti modlit se. Člověk, který se nemodlí, kvůli tomu, že modlitbu zanedbává, nebo je líný, není nemuslimem a nachází se v pravomoci Boží stejně jako kterýkoli jiný hříšník – pokud bude Alláh chtít, potrestá ho a pokud mu bude chtít odpustit, odpustí mu. Toto je názor imámů Sufjána as-Sewrího, Abú Hanífy a jeho mezhebu [19], Málika ibn Anase a jeho mezhebu [20], aš-Šáfi’ího včetně oficiálního stanoviska jeho mezhebu [21] a také Ahmeda ibn Hanbel podle druhého podání, přičemž toto stanovisko z hanbelovců zastávali jako preferovanější Ibn Kudáma al-Makdisí [22] Ibn Betta, Ibn Rezín a mnozí další. [23] Z moderních učenců tento názor zastává šejch al-Albání, který cituje slova předního žáka imáma Ahmeda, háfiza Museddeda ibn Muserheda: „Nic, kromě přidružování k Alláhu, nevyvádí člověka z islámu.“ [24]
Ti učenci, kteří smýšlí, že člověk, který se nemodlí, protože je líný, byť povinnost modlitby i svou vlastní hříšnost uznává, přestává být muslimem, se opírají o následující důkazy:
1. Skutečnost, že náš předmětný hadís zaznamenaný imámem Muslimem, který je nejautentičtějším hadísem na toto téma, se od dalších verzí odlišuje tím, že je v něm explicitně vzpomenuto slovo الكفر al-kufr, „nevíra“ a navíc, jak vidno, i s určitým členem. Nevíra ve smyslu popisu velikosti hříchu bývá užita bez určitého členu, tedy pokud je člen přítomen, musí se jednat o nevíru ve smyslu popření a opuštění víry. [25]
2. Konsenzus uváděný Ishákem ibn Ráhawejhem, že jenž si všiml, že „islámští učenci již od dob Proroka صلى الله عليه و سلم až do dnes považují za nevěřícího toho, kdo záměrně a bez ospravedlnění odvrhne modlitbu a odmítá se ji domodlit.“ [26] Ten je ovšem napadnutelný z toho důvodu, že dotyčný může odmítat domodlit se proto, že neuznává povinnost modlitby.
3. Boží slova následující po pochvalném popisu proroků z řad potomků Ibráhíma/Abraháma, mír s ním:
فَخَلَفَ مِن بَعْدِهِمْ خَلْفٌ أَضَاعُوا الصَّلَاةَ وَاتَّبَعُوا الشَّهَوَاتِ ۖ فَسَوْفَ يَلْقَوْنَ غَيًّا
Po nich však následovali nástupci, kteří modlitbu opustili a jen vášně své sledovali, a ti se setkají s bludem (Merjem: 59)
Oponenti tohoto názoru ovšem mohou poukázat na skutečnost, že jejich odchýlení se od víry nemusí být nutně díky zanechání modlitby (navíc opět není explicitně jasné, co se tím myslí), ale právě následováním tužeb.
4. V příběhu o proroku Šu’ajbovi, mír s ním, a jeho lidu, který zachoval Korán, mu jeho nevěřící lid směřuje následující výčitku:
قَالُوا يَا شُعَيْبُ أَصَلَاتُكَ تَأْمُرُكَ أَن نَّتْرُكَ مَا يَعْبُدُ آبَاؤُنَا أَوْ أَن نَّفْعَلَ فِي أَمْوَالِنَا مَا نَشَاءُ ۖ إِنَّكَ لَأَنتَ الْحَلِيمُ الرَّشِيدُ
Odpověděli: “Šu´ajbe, nařizuje ti snad modlitba tvá, abychom opustili to, co otcové naši uctívali, anebo abychom přestali nakládat s majetkem svým, jak chceme? Tys přece jinak člověk mírný a rozvážný!”(Húd:87)
Tj. v tomto verši je modlitba ztotožněna s náboženstvím a náboženství je nazváno modlitbou, z čehož vyplývá, že modlitba je esencí náboženství a není náboženství bez modlitby.
Ti kteří smýšlí, že člověk, který se nemodlí, nepřestává být muslimem, pro podporu svého tvrzení citují následující důkazy a argumenty:
1. Samotná nejasnost předpisu, obezřetnost při vynášení soudu o něčí nevíře, skutečnost, že nelze někoho vyloučit z islámu ve věci, ohledně níž existuje neshoda a také obecné pravidlo, že pokud ve věci soudu o něčí nevíře existuje pochybnost, tato vždy hraje ve prospěch obviněného.
2. Existující neshoda ohledně toho, co znamená nemodlení se, resp. jak málo se musí člověk modlit, aby se o něm dalo říci, že zanechal modlitby. Je to někdo, kdo se nemodlí vůbec? Je podmínkou, že se někdy modlil a potom toho zanechal, anebo naopak to, že se nemodlil nikdy? Je to někdo, kdo se nemodlí pravidelně, např. nevykonává pět denních modliteb, ale modlí se jen v pátek a ve svátky? Např. od Ibn Tejmíjji a skupiny dalších učenců se uvádí, že toho, kdo zanechal modlitby, považoval za nevěřícího, přičemž zanecháním myslel úplné odvržení modlitby a nikoli její nepravidelné vykonávání. Nepravidelně se modlící jsou dle nich sice hříšníci, avšak stále muslimové a nacházejí se v plné pravomoci Boží, zda jim odpustí, nebo je potrestá.
3. Hadísy o ‘Amru ibn Sábit ibnu l-Wakíšovi, známémi také pod epitetem al-Usajrim رضي الله عنه z klanu Bení Ibn ‘Abdi ´l-Ašhel z Medíny. Tento muž původně coby nevěřící zůstal v Medíně, nicméne poté přijal islám přímo v průbehu bitvy na Uhudu a ihned poté se do této bitvy zapojil a padl v ní. Tak uvádí Abú Hurejra رضي الله عنه. Nepomodlil se kvůli tomu ani jedinou modlitbu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم o něm podle Mahmúda ibn Lebída رضي الله عنه prohlásil, že je člověkem z obyvatel Ráje, byť nikdy nepadl na tvář před Alláhem. [27] Kritikové tohoto názoru ovšem namítají, že tato podání nelze brát v této věci za důkaz, neboť al-Usajrimovi nebylo souzeno pomodlit se, neměl prostě tu možnost.
4. Generálním důkazem této skupiny učenců je pak koránský verš, kde prorok Júsuf/Josef عليه السلم praví:
إِنِّي تَرَكْتُ مِلَّةَ قَوْمٍ لَّا يُؤْمِنُونَ بِاللَّـهِ وَهُم بِالْآخِرَةِ هُمْ كَافِرُونَ
Věru opustil jsem náboženství lidí, kteří v Boha nevěřía život posmrtný popírají. (Júsuf:37)
Tj. opustil jsem tuto víru tím, že jsem ji popřel. Opuštění tedy možno chápat i jinak než jen jako opuštění nějaké předtím zastávané pozice, např. jako její popření, protože je známo, že Prorok Júsuf, mír s ním, podobně jako všichni proroci, mír s nimi všemi, nikdy nenásledoval náboženství, které by popíralo Jedinost Boží a neuznávalo víru v onen svět. Představa, že by Boží proroci kdy vyznávali nějaký takový kult, byť i v době před svým proroctvím, je nemyslitelná.
Lze shrnout, že oba názory jsou dostatečně podloženy argumenty, není proto ani jedné skupině dovoleno považovat opačný názor za ničím nepodložený. Je ovšem dovoleno preferovat jeden z nich s možností jeho chybnosti a opačný názor za chybný s možností jeho správnosti, na základě čehož se vyslovujeme pro názor druhý, tedy že nemodlící se člověk zůstává i nadále muslimem a neopouští víru. A Alláh ví nejlépe.
Shoda všech muslimů ovšem panuje v otázce obrovské hodnoty a nesmírného významu modlitby jako takové.
Abú Zerr رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
…أَيْنَمَا أَدْرَكَتْكَ الصَّلاَةُ بَعْدُ فَصَلِّهْ، فَإِنَّ الْفَضْلَ فِيهِ .
„…Kdekoli vás zastihne modlitba, tam se pomodlete, protože to je to nejlepší.“ [28]
V jiných četných podáních se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم označil za nejlepší čin, který lze vykonat, modlitbu v její čas. [29]
O důležitosti modlitby dále svědčí i fakt, že je také jediným druhem uctívání, který byl této ummě Alláhem přikázán přímo, bez prostřednictví Džibríla, mír s ním, když Alláh během Noční cesty (arab. الإسراء al-isrá´) k Sobě pozdvihl Svého Proroka صلى الله عليه و سلم nad sedm nebes, kam nikdy nedospělo žádné stvoření. [30]
Modlitba je čin uctívání, ze kterého není žádné úlevy a je předepsán vždy a za všech okolností.
O důležitosti modlitby svědčí také skutečnost, že ji Posel Boží صلى الله عليه و سلم označil za symbol nenarušitelného mírového vztahu panujícího mezi muslimy, když podle Abú Hurejry رضي الله عنه řekl:
إِنِّي نُهِيتُ عَنْ قَتْلِ الْمُصَلِّينَ.
„Bylo mi zapovězeno zabíjet modlící se.“ [31]
Na základě této důležitosti a výsadního postavení modlitby učenci smýšlí, že člověk, který se nemodlí, dopouští se v očích Božích obrovského velehříchu.
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja pravil:
„Muslimové se neliší v názoru na to, že záměrné zanechávání modliteb je obrovská neposlušnost vůči Alláhu a jeden z největších hříchů.“ [32]
Ibn Hazm pravil: „Po modloslužebnictví není většího hříchu, nežli odkládání modlitby, až uteče pro ni vymezený čas.“ [33] Ibnu l-Kajjím citoval Ibn Tejmíjjova slova: „Takový se vystavuje Božímu Hněvu, trestu a ponížení jak na tomto, tak i na onom světě.“ [34]
Ibn Tejmíjja pravil:
„Kdo odvrhne modlitbu, je větší hříšník, nežli zloděj, cizoložník, nebo konzument alkoholu či drog.“ [35]
Ibn Tejmíjja také stanovil, že přesně tentýž status velkého hříšníka nepadá jen na muže, který se nemodlí, ale stejně tak i na ženu, která se nemodlí, [36] pomineme-li ulehčení, která specificky pro ni plynou, jako např. nepovinnost společných modliteb či nemodlení se v době menstruace.
Az-Zehebí blíže vysvětluje:
„Kdo odkládá modlitbu, až uteče pro ni vymezený čas, dopustil se velehříchu. Kdo se nemodlí vůbec, je jako zloděj či cizoložník. A kdo odvrhne modlitbu jako takovou, ten je největším ztroskotancem, nešťastníkem a zločincem.“ [37]
Jaký má být ovšem náš vztah k lidem, kteří odvrhli modlitbu, nebo se nemodlí, či se nemodlí pravidelně a včas? Od imáma al-Ghazálího se uvádí, že byl dotázán na předpis ohledně člověka, který se nemodlí a odpověděl: „Předpis je vzít ho za ruku a odvést do mešity.“
Je třeba takovým poradit, přivést je k modlitbě, vysvětlit jim závažnost hříchu, kterého se dopouštějí, objasnit jim nezměrný význam modlitby a odměnu, která v ní tkví. Povzbudit je a vyburcovat k tomu, aby se jí drželi a také je zastrašit od toho, aby ji odvrhovali, shodně tomu, co je nejúčinější a nejpříhodnější pro daného člověka v dané situaci, shodně moudrosti a s ohledem na co největší účinnost v dosažení kýženého cíle.
A netřeba zapomínat ani na stále otevřené brány pokání a ohromnost Božího odpuštění:
فَإِن تَابُوا وَأَقَامُوا الصَّلَاةَ وَآتَوُا الزَّكَاةَ فَإِخْوَانُكُمْ فِي الدِّينِ ۗ وَنُفَصِّلُ الْآيَاتِ لِقَوْمٍ يَعْلَمُونَ
Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, pak se stanou vašimi bratry v náboženství. A My srozumitelně vykládáme znamení pro lid, který je vědoucí. (Tewba: 11)
Pakliže tato slova byla zjevena ohledně modloslužebníků bojujících proti Prorokovi صلى الله عليه و سلم a jeho věrným, tím spíše se vztahují na hříšníky z řad muslimů.
Ibn Tejmíjja pravil:
„A kdo se bude kát, toho hřích bude smazán, stejně jako následky, které měl způsobit.“ [38]
_______________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 82. Zaznamenal ho i at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2620, jako hasan sahíh; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 464; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4678; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1078; a Ahmed v Musnedu, 3/370. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 563.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadísy č. 2618, 2619 a 2621; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 423; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1078. Doložen jako sahíh al-Albáním v Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 575. Al-Albání jej dokládá jako sahíh v Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 569.
[3] Viz Medžme’u z-zewáid, 1/295, Al-Hajsemí k němu poznamenává, že všichni vypravěči v isnádu tohoto hadísu jsou spolehliví, kromě Muhammeda ibn Dáwúda, který je neznámý a nikdo z kritiků hadísu o něm nic neuvádí. Ibn Hibbán v as-Sikkát uvádí nějakého Muhammeda ibn Dáwúda al-Baghdádího, ale nelze potvrdit, zda jde o tutéž osobu. As-Sujútí jej uvádí jako sahíh v Džámi’u s-saghír, hadís č. 58912; a al-Albání jako da’íf v Da’ífu l-džámi’, 5/184.
[4] Zaznamenal ho at-Tirmizí v Sunenu, pod hadísem č. 2672. Uvádí ho také šejch al-‘Usejmín ve Fikhu l-‘ibádát, str. 204.
[5] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 1/147.
[6] Tuto shodu dokládá množství prací z oboru islámské právní vědy, viz al-Háwí al-Kebír, 2/525; Ibn Hazm v al-Muhallá, 2/228; Ibn ‘Abdulberr v at-Temhíd, 14/126; Ibn Kudáma v al-Mughní, 2/297; Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-fetáwá, 22/28; Šerhu Fethi l-kadír, 1/217; a aš-Šewkání v Nejlu l-awtár, 1/361.
[7] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/250.
[8] Viz např. al-Mughní, 2/297; Medžmú’u l-fetáwá, 7/371; a Nejlu l-awtár, 1/361.
[9] Viz al-Medžmú’, 3/16.
[10] Viz Ibid., 4/225; a al-Kázáwighlí v al-Insáf fí ásári l-chiláf, 1/400-405.
[11] Zaznamenal al-Ádžurrí v aš-Šarí’a, 1/293 podání č. 141 se sahíh isnádem. Totéž uvádí i Abú Dawúd v Mesáilu Ahmed riwájetu Abí Dáwúd, podání č. 1761.
[12] Uvádí háfiz Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 1/25.
[13] Viz al-Muhalla, 2/242.
[14] Zaznamenal Málik v al-Muwetta’, podání č. 53.
[15] Viz aš-Šewkání v Nejlu l-awtár, 1/361; a Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-fetáwá, 7/371.
[16] Tak uvádí Ibn Báz v al-Fetáwá, 10/312.
[17] Tak uvádí šejch al-‘Usejmín ve Fikhu l-‘ibádát, str. 204.
[18] Tak uvádí šejch ‘Abdul’azíz ibn Báz, viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/250.
[19] Viz Ibn ‘Ábidín v ad-Durru l-muchtár, 2/8.
[20] Viz al-Karáfí v az-Zehíra, 2/305. Viz také Ibn Bettál v Šerhu Sahíhi l-Buchárí, 8/577;
[21] Viz Hášijetu t-Tahtáwí, str. 373; al-Máwerdí v al-Háwí l-kebír, 2/525; al-Beghawí v Šerhus-sunne, 2/180; a an-Newewí v al-Medžmú’, 3/16. Viz také Ibn Mulekkín v al-I’lám, 9/51-54; a aš-Šewkání v Nejlu l-awtár, 1/361.
[22] Viz al-Mughní, 2/299-300.
[23] Viz Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-fetáwá, 7/371; Ibnu l-Kajjim v Hukmu táriki s-salát, str. 20. Viz také al-Kázáwighlí v al-Insáf fí ásári l-chiláf, 1/404-405.
[24] Zaznamenal Abú Ja’lá v Tabakátu l-hanábila, 1/343.
[25] Toto vysvětlení podává Ibn Tejmíjja v Iktidá s-siráti l-mustakím, str. 70.
[26] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v at-Temhíd, 4/225-226.
[27] Všechna podání o al-Usajrimovi a jeho životopis uvádí háfiz Ibn Hadžer al-‘Askalání v al-Isába fí temjízi s-sahába, 2/526.
[28] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3366.
[29] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, 1/105, hadís č. 278, Ahmed v Musnedu, 5/276-277, hadís č. 22737, al-Bejhekí v Sunenu, 1/670, hadís č. 2150, at-Taberáni, v al-Awsatu, 2/98, hadís č. 1444 a v as-Saghíru, 2/88; al-Hákim v Mustedreku, 1/221, hadís č. 449 s poznámkou, že splňují podmínky al-Buchárího a Muslima. S tím souhlasí i az-Zehebí, al-Munzirí a al-Albání. Viz Sahíhu t-terghíb, 1/86 a Irwáu l-ghalíl, 2/136.
[30] Hadísy o tom viz al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 349; Muslim v Sahíhu, hadís č. 162; at-Tirmizí v Sunenu, 1/552-553; a Ahmed v Musnedu, 4/415, hadís č. 12669.
[31] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4928. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíh Sunen Abí Dáwúd, 3/931. Viz také Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 5/493.
[32] Viz Kitábu s-saláti we hukmu tárikihá, str. 5.
[33] Zaznamenal az-Zehebí v al-Kebáir, str. 37.
[34] Viz Hukmu táriki s-salát, str. 7.
[35] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/34.
[36] Viz Džámi’u l-mesáil, 4/152.
[37] Viz al-Kebáir, str. 39.
[38] Viz Šerhu l-‘umda, 4/39.