Vznešený Alláh praví:
وَمَا الْحَيَاةُ الدُّنْيَا إِلَّا لَعِبٌ وَلَهْوٌ ۖ وَلَلدَّارُ الْآخِرَةُ خَيْرٌ لِّلَّذِينَ يَتَّقُونَ ۗ أَفَلَا تَعْقِلُونَ
„Život pozemský není leč hra a zábava, však příbytek v životě budoucím je lepší pro ty, kdož jsou bohabojní. Což nikdy to nepochopíte?“ (An’ám: 32)
Tento svět je vrtkavý a nevyzpytatelný. Jak bláhové je hledat na tomto světě ráj! A ještě bláhovější je poté, co ho nenacházíme, si na něm budovat jeho falešnou náhražku. Třeba jako Ibráhím a Halíma.
Jejich domek byl tehdy skoro dostavěný, jen neomítnutý. Sad za domem čerstvě posázený. Halíma si sbalila svých pět švestek a dvě malé děti a utekla do ciziny, aby si zachránila holý život.
Její Ibráhím mezitím zůstal doma bránit svou zem. Vždyť by byla hanba, kdyby utekl s ní, když je přece vojensky způsobilý. Jak se pak bude moci podívat sousedům do očí, až to zlo pomine.
A to zlo i pominulo.
Jen ta práce nikde. Ibráhím odešel za svou Halímou do ciziny. Našli si tam oba zaměstnání. Pracují. Vydělávají. Posílají peníze domů. Budují si nový domov. A děti rostou.
Během dovolených občas přijedou domů do své země a zvelebují svůj původní domek. Dokončují stavební úpravy, které nestihli. Přebudovávají. Vyhazují staré a nakupují modernější zařízení. Dovolená končí a oni se vracejí zpět do ciziny.
Pracují od vidím do nevidím, od rána do soumraku. Domů ani moc nejezdí. Už je tam ani nic moc netáhne, říkají.
Když přeci jen Ibráhím a jeho žena přijedou, obejdou pozenek, koupí od souseda kus pole, aby trochu rozšířili dvůr a mohli si postavit garáž na auto. Halímě je líto doma špinit od vaření a jí Ibráhím udělá i oddělenou černou kuchyni na léto, spojenou chodbou a cestou ven, aby vevnitř nebyla špína a nešel tam smrad.
Okolo domku vybudovali i okrasné kamenné obložení a nádhernou fontánku. Lidé se kochají. Nádhera, nevídáno neslýcháno.
Halíma s Ibráhímem na dovolené ani nestíhají odpočívat. Všechno je třeba zrekonstruovat a modernizovat. Všechno zastaralo.
Není kdy koho navštívit a není ani čas s kýmkoli posedět. Kamarádky a sousedky z vesnice by rády za Halímou. Vydaly se do jejího domu, aby se, jak říkají, mohly pokochat tou nádherou a tím klidem. Ten trvá do chvíle, dokud Halíma nehlesne: „Prosím vás, sem ne, prostřeno máte i tam venku u garáže před černou kuchyní, radši si sedneme tam.“
Halíma pobíhá sem a tam, nosí hrnky a šálky, vynáší a odnáší nádobí před kamarádky a sousedky a koutkem oka neustále pozoruje, jestli náhodou některá z nich něco neupustila a nerozlila, aby nezašpinila ubrus nebo nerozbila drahý servis.
Když se zvednou k odchodu, Halíma si oddechne. Sama by v té garáži nejradši i spala, jen aby neušpinila nic doma. Prý pak nemá čas to náležitě vyčistit a uklidit, protože musí zase brzy zpátky do zahraničí do práce.
Ibráhím seká trávu a zastřihává keře živého plotu. Pot se z něho lije z toliké dřiny. Potom ze sebe shodí propocené prádlo ještě venku. To přece nejde, aby nosil domů špinavé a zapáchající hadry.
Dovnitř, ven, sem tam a naopak a pak zase zpátky.
Rok za rokem pořád stejně. Ibráhím onemocní. Za nějaký čas se sejdou lidé i na pohřební modlitbu. Ale jen málo, jen ti opravdu nejbližší. Před barákem se postaví stan, aby pak bylo kde něco sníst, zazní i něco z Koránu. Plastikové taléřky a kelímky z bílého PVC putují do odpadkových pytlů. Lidé se rozejdou, jako by ani k ničemu nedošlo.
Halíma spustí rolety, zamkne domek i s černou kuchyní a garáží, zavře za sebou branku. Odchází k dětem.
I Halíma prý onemocněla, říkají. Ze všeho toho stesku. Po Ibráhímovi. Po domečku. Pak byla další pohřební modlitba. Ještě menší. Dokonce i bez pohoštění a bez recitace Koránu.
Snacha Rebeca a vnoučata Maggie a Carl ani nepřijeli. Syn a dcera přišli rovnou i s advokátem. Dokončili soupis majetku i všechny právní procedury. Sem je prý netáhne vůbec nic. Na domek přibili velkou ceduli s nápisem: „Na prodej!“
Uvnitř zůstalo úplně všechno. I ten nádherný zdobený vyřezávaný nábytek.
Zůstala tam i krásná moderní kuchyně s nikdy nepoužitým indukčním sporákem, vykachličkované chodby, běhouny a měkoulinké koberce, na které nikdy nikdo ani pořádně nešlápl. Ba i ložnice s nerozbaleným povlečením.
V černé kuchyni noví majitelé nacházejí nějakou zmuchlanou vyšívanou deku a uvnitř ní větší obnos peněz. Ukrytých samy před sebou.
Převzato a upraveno.
Zdroj: Dr. Elvedin Pezić, facebookový profil E. P. https://www.facebook.com/pezicelvedin/posts/pfbid02WZznWUUYjkXdgU8sUsZxz52FHC3XE7FhjyUjjV3FMpkKSEYDUEMfj8aPQybspB6ml