Abú Rášid al-Hubrání vyprávěl, že ho Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه vzal za ruku a řekl mu: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم mne popadl za ruku a řekl mi:
يا أبا أمامة! إن من المؤمنين من يلين لي قلبه
„Ó Abú Umámo, jedním z věřících je věru ten, jehož srdce láskou ke mně jihne.“ [1]
Al-Albání vyložil „jihnutí srdce“ jako jev nastávající, „když se v srdci usadí láska a náklonnost k němu a když k němu srdce tíhne,“ [2] načež dodal:
„Ti, kteří se ve svých slovech a svých zpěvech dušují, že tíhnou a navrací se k pravé lásce, která vede k lásce k Alláhu Vznešenému, toho, co si nárokují, nedosáhnou, dokud budou těmi, které básník popsal slovy:
تعصي الإله َ وأنتَ تـُظهرُ حـُـبـَّه ُ *** هذا لـَعـَمْرُكَ في القياس ِ بديع ُ
لو كانَ حـُبـُّكَ صادقا ً لأطعتـــَـــه ُ *** إنَّ المـُحـِبَّ لمنْ يُحـِبُّ مـُطيع ُ
„Neuposlechl jsi svého Boha a přesto prokazuješ lásku k Němu
Toto, přísahám, smýšlení zcela nové je
Kdybys Ho opravdu miloval, byl bys Mu poslušen
Věru milující vždy poslouchá toho, koho miluje.“ [3]
Věz tedy, že náboženství je Sunnou a Sunna je náboženstvím a že následování Sunny přibližuje k Alláhu, zatímco následování inovace od Alláha oddaluje.
Od Anase رضي الله عنه je zaznamenáno, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
فَمَنْ رَغِبَ عَنْ سُنَّتِي فَلَيْسَ مِنِّي
„Kdo potom neprahne po mé Sunně, ten ke mně nepatří.“ [4]
Imám al-Berbehárí stanovil:
„Kdokoli odvrhuje Sunnu, dopouští se nevíry, protože odmítá druhý základ. Sunna je pro pochopení Koránu nezbytná, protože jej vysvětluje a ozřejmuje.“ [5]
Také pravil:
„Není dovoleno říkat o někom, že je následovníkem Sunny, dokud dotyčný jasně nesplňuje všechny rysy následovníků Sunny. O člověku, který nesplňuje vše, co má následovník Sunny splňovat, neříkáme, že je následovník Sunny.“ [6]
Proto i šejchu l-islám Ibn Tajmíjja pravil:
„Ne každý, kdo se holedbá Sunnou je opravdovým jejím následovníkem. Nicméně v časech zkoušek a pokušení seznáš, kdo jsou opravdoví muži Sunny. A uchráněn je jen ten, koho chrání Sám Alláh.“ [7]
Šejch Ibn ‘Usejmín pravil:
„Korán a Sunna jsou jako dvě křídla. Pokud je kterékoli z nich poškozeno, nelze vzlétnout.” [8]
Šejch Sálih al-Fewzán pravil:
„Základy, na kterých spočívají důkazy islámu, jsou tři: Korán, Sunna a idžmá’.“ [9]
Též pravil:
„Pokud by byli lidé přenecháni jen svému omezenému myšlení, byli by svedeni na zcestí a zbloudili by.“ [10]
Toto následování Sunny má také rozměr ten, že pokud budeme ve svých běžných činnostech, jako je jídlo, pití či spaní, následovat Sunnou dochované způsoby, každodenní rutinu změníme na uctívání našeho Stvořitele, jak říká Ibn ‘Usejmín:
„Z tohoto důvodu ti, kteří byli obdařeni světlem, ti vyvolení, učinili své každodenní zvyklosti uctíváním, zatímco ti bezohledně lhostejní své činy uctívání proměnili v každodenní rutinu.“ [11]
Neústupné následování Sunny byla také praxe, jíž se drželi naši zbožní předkové.
Od Ibn Omara رضي الله عنهما se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم si navlékl zlatý prsten (tj. předtím, než bylo zlato mužům zakázáno) a všichni si po něm navlékli stejné zlaté prsteny. Poté (až bylo zakázáno) jej Posel Boží صلى الله عليه و سلم zahodil a řekl:
لاَ أَلْبَسُهُ أَبَدًا
„Už si jej nikdy nenavleču!“ – načež své zlaté prsteny odhodili i všichni ostatní. [12]
Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه pravil: „Nenechám nic z toho, co vykonal Posel Boží صلى الله عليه و سلم, aniž bych to nevykonal také, neboť se obávám, že bych se odchýlil, pokud bych něco z toho vynechal a nevykonal.“ [13]
A právě takoví jako společníci Posla Božího صلى الله عليه و سلم s Abú Bekrem v čele jsou oním společenstvím následovníků, které máme následovat i my a od kterého se nemáme nikterak odchylovat.
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه proto pravil: „Držte se džemá’a a vyvarujte se rozkolů, neboť šejtán je blízko jednoho, ale dále od dvojice. Kdokoli touží být ve středu Ráje, nechť se drží džemá’a. Kohokoli těší jeho dobré činy a cítí se špatně ze svých špatných činů, ten je věřícím.“ [14]
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Následujte vedení vašeho Proroka صلى الله عليه و سلم, protože to je nejlepší vedení. Následujte Sunnu, protože ona je nejlepší z cest.” [15] Také řekl: „Nezřeknu se Sunny Proroka صلى الله عليه و سلم ve prospěch názoru kohokoli jiného.“ [16]
Abú Zerr رضي الله عنه pravil: „Věru Posel Boží صلى الله عليه وسلم když odešel z tohoto světa, nezanechal ani ptáka na obloze mávajícího křídly, aniž by nám něco o něm nezmínil.” [17]
Hasan al-Basrí pravil: „Slova nemohou být správná bez činů dle nich. Ani slova, ani činy, nemohou být správné beze správného úmyslu. A ani slova, ani činy a ani úmysly nemohou být správné, dokud nebudou podle Sunny.“ [18]
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Následujte cestu dobrého života – islámu a Sunny.“ [19] Též pravil: „Kdokoli zná Sunnu, tomu se inovace vyjeví jako očividná.“ [20]
Hassán ibn ‘Átijja pravil: „Věru Džibríl عليه السلام přicházel k Prorokovi صلى الله عليه و سلم se Sunnou zrovna tak, jako k němu přicházel s Koránem. Učil ho Sunnu přesně tak, jako ho vyučoval i Korán.“ [21]
Mu’temar ibn Sulejmán vyprávěl: „Navštívil jsem svého otce, mé srdce bylo zlomeno zármutkem a on se mne otázal: „Copak se stalo tak špatného?“ „Můj přítel zemřel,“ odpověděl jsem. „A zemřel následujíce Sunnu?“ otázal se mne otec. „Ano,“ odvětil jsem. Na to mi řekl: „Tak to se o něj vůbec nemusíš strachovat.“ [22]
Ibn Šiháb az-Zuhrí pravil: „Držet se sunny znamená být v bezpečí.” [23]
Imám Abú Hanífa pravil: „Pokud je hadís autentický, pak je mým mezhebem právě on.“ [24]
Imám Málik ibn Anas pravil: „Ani ti poslední z této ummy nemohou být napraveni ničím jiným, než čím byli napraveni ti první. Co nebylo součástí náboženství tehdy, nemůže být jeho součástí ani nyní.“ [25] Také řekl: „Pokud by se člověk setkal s Alláhem se hříchy jako celá zem, ale byl by přitom následovníkem Sunny, nakonec by se dostal do Ráje do společnosti proroků, pravdymilovných, mučedníků a ctnostných – a jak výtečná je to společnost!“ [26]
Imám al-Awzá’í pravil: „Trpělivě se omez jen na Sunnu a zastav se tam, kde se zastavili i lidé (před tebou). Říkej to, co říkali i oni a vyhýbej se tomu, čemu se i oni vyhýbali. Následuj cesty svých zbožných předků, protože to, co stačilo jim, stačí i tobě.“ [27]
Imám aš-Šáfi’í pravil: „Muslimové se jednomyslně shodují na tom, že pokud je někomu vyjasněna nějaká sunna Posla Božího صلى الله عليه و سلم, dotyčný nemá právo odvrhnout ji ve prospěch stanoviska někoho jiného.“[28]
Imám Ahmed ibn Hanbel pravil: „Kdokoli zemřel následujíce islám a Sunnu, zemřel na celém dobru.“ [29]
Sahl ibn ‘Abdilláh at-Tusterí pravil: „Příklad Sunny na tomto světě je jako příklad Ráje na světě onom. Kdo na onom světě vstoupí do Ráje, bude v bezpečí. A kdo na tomto světě začne následovat Sunnu a neopouští ji, je také v bezpečí.“ [30]
A vůdce věřících v oboru hadísu imám al-Buchárí pravil:
„Nejlepším z muslimů je ten, kdo oživí pozapomenutou Sunnu.“ [31]
Šejch Ibn ‘Usejmín tato slova vysvětlil:
„Kdokoli oživí Sunnu, obdrží hned dvě odměny – jednu za následování Sunny a jednu za její oživení.“ [32]
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja obšírně hovořil o různých kategoriích lidí v pohledu následování Sunny:
„Boží služebník nemůže naplnit příkaz:
إِيَّاكَ نَعْبُدُ
Tebe uctíváme (Fátiha: 5) kromě splněním dvou principů ohromné důležitosti.
Prvním z nich je následování Proroka صلى الله عليه و سلم (arab. الإتباع al-ittibá’) a druhým je upřímnost úmyslu (arab. الإخلاصal-ichlás) vůči Jedinému, Který je uctíván.
Lidé se v pohledu těchto dvou principů dělí na čtyři kategorie:
Prvními jsou lidé, kteří upřímně zasvěcují své uctívání Jedinému, Který je uctíván a následují Proroka صلى الله عليه و سلم. Tito vpravdě plní příkaz „Tebe uctíváme.“ Jejich činy jsou zasvěceny Alláhu, jejich slova jsou zasvěcena Alláhu, jejich dávání i nedávání je kvůli Alláhu, jejich láska i jejich neláska je jen kvůli Alláhu. Jejich skutky navenek patrné i ty skryté jsou konány jedině pro Tvář Boží. Nežádají odměnu ani vděk od lidí, neprahnou po postavení mezi nimi, nehledají ani chválu ani pověst v srdcích lidí a neutíkají před jejich kritikou. K lidem přistupují stejně jako k těm, kteří už v hrobech jsou. Jsou si jisti, že jim lidé nepřináší žádnou škodu ani užitek, ani život a ani smrt a ani nic pro Den Zmrtvýchvstání. Tedy skutek pro potěchu lidí, nebo ve snaze uniknout před nimi či dosáhnout mezi nimi nějakého postavení, strachujíce se před nějakou újmou z jejich strany či toužíce po nějakém prospěchu od nich, nebývá nikdy vykonán někým, kdo lidi zná, ale spíše někým, kdo je nevědomý jak ohledně nich, tak i ohledně svého Pána. Kdokoli zná lidi, umísťuje je shodně jejich postavení. Kdokoli zná Alláha, ten koná své činy i pronáší svá slova výlučně pro potěchu Boží, poslouchá Ho, zakazuje kvůli Němu, miluje kvůli Němu a kvůli Němu i nenávidí. Nikdo nekoná nic kvůli nějakému stvoření, vždy pouze pro Alláha, jedině díky nevědomosti ohledně Alláha i nevědomosti ohledně stvoření. Jinak, pokud by skutečně znal Alláha a znal také lidi, upřednostnil by úmysl pro Alláha nad úmyslem pro lidi. Podobně i všechny jeho činy by byly v souladu s příkazy Božími a s tím, co Alláh miluje a s čím je Spokojen. Jen takové činy jsou totiž Alláhem od těch, kteří je vykonávají, přijaty. Kvůli tomu také On pokouší ty, jež Ho uctívají, životem i smrtí.
Vznešený Alláh praví:
الَّذِي خَلَقَ الْمَوْتَ وَالْحَيَاةَ لِيَبْلُوَكُمْ أَيُّكُمْ أَحْسَنُ عَمَلًا
[On je Ten] jenž stvořil smrt i život, aby vyzkoušel, kdo z vás bude v skutcích nejlepší (Mulk: 2).
Vytvořil vše, co je na nebesích i na zemi jako okrasu, aby vyzkoušel, kdo z vás bude konat nejlépe. Fudajl ibn ‘Ijjád pravil: „Dobrý čin je ten, který je upřímný i správný.“ Otázali se ho: „Abú ‘Alí, který je upřímný a správný?“ Odpověděl: „Pokud je čin upřímný, ale není správný, potom není přijat. A pokud je správný, ale není upřímný, také nebude přijat, dokud nebude upřímný i správný.“ Upřímný (arab. خالص chális) je ten, který je vykonán čistě pro Alláha a správný (arab. صواب sawáb) je ten, který je vykonán v souladu se Sunnou.
Toto je zmíněno ve slovech Božích:
فَمَن كَانَ يَرْجُو لِقَاءَ رَبِّهِ فَلْيَعْمَلْ عَمَلًا صَالِحًا وَلَا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِ أَحَدًا
A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému! (Kehf: 110)
وَمَنْ أَحْسَنُ دِينًا مِّمَّنْ أَسْلَمَ وَجْهَهُ لِلَّـهِ وَهُوَ مُحْسِنٌ
Kdo lepší má náboženství než ten, jenž odevzdal se do vůle Boží a je dobro konající (Nisá: 125)
Tedy Alláh nepřijme žádné skutky kromě upřímně vykonaných pro Jeho Tvář, následujíce Jeho příkaz. Cokoli ostatního je odmítnuto a vrací se na toho, kdo to vykonal. I když dotyčný velmi potřebuje, aby jeho činy byly přijaty, budou roztříštěné všemi směry.
Ve sbírkách sahíh v hadísu od ‘Áiši رضي الله عنها jsou od Proroka صلى الله عليه و سلم dochována slova:
مَنْ أَحْدَثَ فِي أَمْرِنَا هَذَا مَا لَيْسَ مِنْهُ فَهُوَ رَدٌّ
„Kdokoli vnese do této naší věci něco, co do ní nepatří, toto je odmítnuto.“ [33]
Tedy každý čin bez precedentu člověku nepřidává na ničem, kromě na vzdálenosti od Alláha. A věru Vznešený Alláh je uctíván jedině tak, jak Sám přikázal a nikoli na základě názorů a tužeb.
Druhou skupinou jsou ti, kteří nejsou ani upřímní a ani nenásledují to, co je správné. Čin takového člověka není ani v souladu se šarí’ou a ani není vykonán upřímně. Sem patří činy zkrášlené pro lidi, které jsou pokrytecky staveny na odiv způsoby, které neuzákonil ani Alláh, ani Jeho Posel صلى الله عليه و سلم. Ti, jež je konají, jsou nejhoršími lidmi ze všech stvoření a jsou Alláhem Vznešeným nejvíce nenáviděni. A především na ně se vztahují slova Boží:
لَا تَحْسَبَنَّ الَّذِينَ يَفْرَحُونَ بِمَا أَتَوا وَّيُحِبُّونَ أَن يُحْمَدُوا بِمَا لَمْ يَفْعَلُوا فَلَا تَحْسَبَنَّهُم بِمَفَازَةٍ مِّنَ الْعَذَابِ ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Nedomnívej se, že ti, kdož se radují z toho, co provedli, a rádi se nechávají chválit za to, co vůbec neudělali – nedomnívej se, že tito jsou bezpečni před trestem. Pro ně je určen trest bolestný. (Áli ‘Imrán: 188)
Radují se tomu, co jim bylo dáno z inovace, bludů a modloslužebnictví a milují, když jsou falešně chváleni za to, jak následují Sunnu a jak jsou upřímní. Takových lidí je mnoho druhů, mezi nimi jsou tací, kteří se připisují nauce, askezi či uctívání, z těch, kteří se odchýlili od přímé cesty. Takoví praktikují inovace a bludy a ještě se svými činy chvástají, milujíce být vychvalováni za to, co neučinili, tedy za následování Proroka صلى الله عليه و سلم (arab. إتباع ittibá’), upřímnost a znalost. Jsou lidmi, kteří na sebe uvalili Boží Hněv a jsou lidmi bludu.
Třetí skupinou jsou ti, kteří jsou sice upřímní ve svých činech, nicméně nekonají je podle příkazu, jako jsou například nevědomí uctívači anebo ti, kteří se připisují cestám odříkání a askeze. Kdokoli uctívá Alláha nějak, jak to Alláh nepřikázal, s vírou, že koná čin uctívání, který jej přiblíží k Alláhu, je v této situaci. Jako ten, který smýšlí, že jej pískot a tleskání přiblíží k Alláhu, nebo že se k Alláhu přiblíží cestou poustevnictví, byť to s sebou nese vynechávání společných modliteb včetně páteční. Anebo ten, který smýšlí, že formou snahy o získání blízkosti Boží je pokračovat v denním půstu i v noci, kdy ostatní lidé půst přerušují apod.
Čtvrtou skupinou jsou ti, kteří ve svých činech následují Božího příkazu, ale činí tak kvůli někomu či něčemu jinému, nežli Alláhu, například kvůli těm, před kterými se pokrytecky ukazují, nebo jako někdo, kdo bojuje jen proto, aby se vytáhl před jinými, nebo z fanatizmu, nebo kvůli statešnosti, nebo někdo, kdo se vydává na hadždž, aby se řeklo, že byl na hadždži, nebo čte Korán jen proto, aby se o něm řeklo, že čte Korán. Z vnějšího pohledu jsou činy těchto lidí správné, konají, jak jim bylo přikázáno, nicméně ve skutečnosti správné nejsou a proto nemohou být přijaty:
وَمَا أُمِرُوا إِلَّا لِيَعْبُدُوا اللَّـهَ مُخْلِصِينَ لَهُ الدِّينَ حُنَفَاءَ وَيُقِيمُوا الصَّلَاةَ وَيُؤْتُوا الزَّكَاةَ ۚ وَذَٰلِكَ دِينُ الْقَيِّمَةِ
A přitom jim bylo pouze poručeno, aby uctívali Boha, zasvěcujíce mu upřímně svou víru jako hanífové, aby dodržovali modlitbu a dávali almužnu – a toto je náboženství neměnné. (Bejjina: 5)
Tedy pokud někomu bylo přikázáno neuctívat Alláha kromě tím, co On přikázal, upřímně Mu zasvěcujíce své uctívání a takoví jsou ti, kteří naplňují Boží příkaz:
إِيَّاكَ نَعْبُدُ وَإِيَّاكَ نَسْتَعِينُ
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme (Fátiha: 5).“ [34]
____________________________________________________
[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/267; Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, 2/23/19; Jako hasan doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1095.
[2] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 3/87.
[3] Viz Ibidum.
[4] Jde o součást delšího hadísu, který je muttefakun ‘alehi, zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5063; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1401.
[5] Viz Šerhu s-sunna, str. 361.
[6] Viz Ibid., str. 101, bod č. 158.
[7] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 9/315.
[8] Viz Kitábu l-‘ilm, str. 61.
[9] Viz Šerhu s-sunna, str. 359.
[10] Viz Sahíhu l-i’tikád, str. 229.
[11] Viz Fetáwá Núru ‘ale d-darb, 12/7.
[12] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5866.
[13] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 1/246.
[14] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 1/18; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2165, jako sahíh jej doložil al-Albání.
[15] Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 7/319.
[16] Zaznamenal Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 2/421.
[17] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/153.
[18] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 2/57.
[19] Viz aš-Šerhu we l-ibána, str. 174.
[20] Zaznamenal Abú Nu’ajm al-Isfahání v Hiljetu l-awlijá´, 8/95.
[21] Zaznamenali ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 608; al-Merwezí v as-Sunna, podání č. 28 a 116. Viz také al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/93; Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 13/291; a Ibn Batta v al-Ibána, 1/14.
[22] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/67/61.
[23] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/62.
[24] Uvádí Ibn ‘Ábidín v al-Hášija, 1/63.
[25] Zaznamenal kádí Ijjád v aš-Šifá´, 2/676.
[26] Zaznamenal al-Harawí v Zemmu l-kelám we ahlih, 5/76-77.
[27] Uvádí al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, str. 58.
[28] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 2/361.
[29] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 11/296.
[30] Zaznamenal al-Harawí v Zammu l-kelám, 4/384.
[31] Viz al-Ádábu tálibi l-hadís, str. 214.
[32] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 3/528.
[33] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2697; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1718.
[34] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/104-106.