Úrovně společenské uvědomělosti podle islámu
Zmíněním udělování z toho, čím Alláh dotyčného obdařil, spojuje Prorok صلى الله عليه و سلم s vírou samotnou koncept milodaru (arab. الصدقة as-sadaka). Milodar není jen materiální povahy. Milodarem je i rozptýlení smutku a těžkosti, jakákoli pomoc bližnímu v nouzi, řešení problémů druhých. Milodar je jakákoli podoba altruizmu v reálném činu, putující od jednoho člověka k druhému.
Huzejfa ibn Jemán رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:
فِتْنَةُ الرَّجُلِ فِي أَهْلِهِ وَمَالِهِ وَوَلَدِهِ وَجَارِهِ تُكَفِّرُهَا الصَّلاَةُ وَالصَّوْمُ وَالصَّدَقَةُ وَالأَمْرُ وَالنَّهْىُ.
„Pokušení, kterému člověk čelí ve své rodině, bohatství či potomcích nebo sousedech, bývá ulehčeno modlitbou, půstem a milodary, jakož i přikazováním dobrého a zakazováním zavrženíhodného.“ [1]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم v delším hadísu řekl:
وَالصَّدَقَةُ تُطْفِئُ الْخَطِيئَةَ كَمَا يُطْفِئُ الْمَاءُ النَّارَ.
„Milodar hasí hříchy tak, jako voda hasí oheň.“ [2]
Ve známém hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه jmenuje Posel Boží صلى الله عليه و سلم různé podoby milodaru:
كُلُّ سُلاَمَى مِنَ النَّاسِ عَلَيْهِ صَدَقَةٌ كُلَّ يَوْمٍ تَطْلُعُ فِيهِ الشَّمْسُ، يَعْدِلُ بَيْنَ الاِثْنَيْنِ صَدَقَةٌ، وَيُعِينُ الرَّجُلَ عَلَى دَابَّتِهِ، فَيَحْمِلُ عَلَيْهَا، أَوْ يَرْفَعُ عَلَيْهَا مَتَاعَهُ صَدَقَةٌ، وَالْكَلِمَةُ الطَّيِّبَةُ صَدَقَةٌ، وَكُلُّ خَطْوَةٍ يَخْطُوهَا إِلَى الصَّلاَةِ صَدَقَةٌ، وَيُمِيطُ الأَذَى عَنِ الطَّرِيقِ صَدَقَةٌ.
„Za každý kloub v lidském těle je třeba udělit milodar každý den, kdy vyjde slunce. Spravedlivě rozsoudit mezi dvěma osobami je milodarem, pomoci člověku nasednout do sedla či naložit jeho náklad je milodarem, říci dobré slovo je milodarem, každý krok do mešity na povinnou společnou modlitbu je milodarem a i odstranit z cesty něco, co na ní překáží, je taktéž milodarem.“ [3]
Při jiné příležitosti Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:
أَحَبُّ الْأَعْمَالِ إِلَى اللَّهِ سُرُورٌ تُدْخِلُهُ عَلَى مُسْلِمٍ، أَوْ تَكْشِفُ عَنْهُ كُرْبَةً.
„U Alláha nejmilejším činem je rozveselit jiného muslima či od něj odehnat to, co mu působí tíseň.“ [4]
První muslimové chápali sami sebe jako pouhé strážce toho, čím byli obdařeni. Pokud se setkali s někým, komu chybělo právě to něco, čím byli obdařeni, snažili se o to, aby od nich odešel obohacen právě o to. Od Ibráhíma an-Necha’ího se uvádí, že zbožní předkové také říkávali: „Nesobeckost jedněch odvrací tyranii a křivdu jiných.“ [5]
Takovou podobou altruizmu je i laskavé a dobré slovo, které je proneseno na místě a skvěle padne v dané situaci, sdílený poznatek, upřímná přátelská rada, povzbuzení a vybízení ostatních ke konání dobra, obrana znevýhodněného, zastání se neprávem osočeného či slovo útěchy pro toho, kdo se ocitl na dně svých sil.
Kdokoli pak nabyl nějaké pozice, síly či moci v jakémkoli ohledu, má tyto své možnosti využívat ku prospěchu všech slabších, než je on sám a všech, kterým bylo ukřivděno či se jim udála nějaká nespravedlnost. Tak alespoň částečně vrátí Alláhu to, čím ho On obdařil a prokáže Mu svůj vděk.
A tomu, kdo nemá ani nic, co může poskytnout druhému, nenachází ani dobrého slova a ani nedokáže druhé posunout někam výše díky svým schopnostem, zbývá možnost poslední – alespoň nekonat zlo. Toto je minimální mez dobrého činu a splnění povinného nároku, který si žádá společnost a okolí od každého jednoho muslima a muslimky. Výše uvedené kategorie pak zahrnují všechny dobré činy.
Doba a společnost, ve které žijeme, nabízí mnoho příležitostí pro vykonání něčeho dobrého, co po nás zůstane a co posune kupředu celé lidstvo, nebo alespoň zlepší kvalitu života co největšího počtu dalších bytostí okolo nás. Je jen na nás, jakou životní misi zvolíme a co bude naším projektem pro Ráj.
Dobré a špatné společenské působení podle islámu
Podmínky islámsky přijatelného veřejného aktivizmu jednoznačně definuje Korán a Sunna.
Zejd ibn Sábit رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
ثَلاَثٌ لاَ يُغَلُّ عَلَيْهِنَّ قَلْبُ مُسْلِمٍ إِخْلاَصُ الْعَمَلِ لِلَّهِ وَمُنَاصَحَةُ أَئِمَّةِ الْمُسْلِمِينَ وَلُزُومِ جَمَاعَتِهِمْ فَإِنَّ الدَّعْوَةَ تُحِيطُ مِنْ وَرَائِهِمْ.
„Jsou tři věci, vůči kterým srdce skutečného muslima nemůže cítit zášť či nevoli. Očištění úmyslu, aby byl čin vykonán upřímně pro Alláha, férovost vůči předákům muslimů a povinnost držet se jejich jednotného společenství, protože jejich prosba zahrnuje všechny, kteří stojí za nimi.“ [6]
Toto je jen podrobnější rozvedení koránského principu:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوٓا۟ أَطِيعُوا۟ ٱللَّـهَ وَأَطِيعُوا۟ ٱلرَّسُولَ وَأُو۟لِى ٱلْأَمْرِ مِنكُمْ
Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! (Nisá: 59)
Ibn Redžeb ve své reflexi našeho předmětného hadísu říká, že „podmínkou platnosti všech jmenovaných činů je upřímný úmysl při jejich vykonání.“ [7]
Nedostatky v úmyslu při veřejném aktivizmu nejčastěji pramení ze snahy o zviditelnění sebe sama a z touhy po moci a soupeření se zavedenými a osvědčenými vůdci.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم před tímto varoval, když pravil:
إِذَا وُسِّدَ الأَمْرُ إِلَى غَيْرِ أَهْلِهِ فَانْتَظِرِ السَّاعَةَ .
„Až bude moc dána tomu, kdo jí není hoden, čekejte příchod Hodiny.“ [8]
Sufján as-Sewrí poznamenal: „Neviděl jsem v žádné jiné oblasti, nežli v otázce vůdcovství, méně odříkání. Můžete vidět člověka zříkat se jídla, pití i bohatství, ale pokud je v otázce vůdcovství, je ochoten se za něj vehementně bít i bránit si ho.“ [9] Také řekl: „Kdokoli kvapně spěchá za vůdcovstvím, velmi uškodí své znalosti. A kdokoli po vůdcovství netouží, tomu zbude dostatek času naučit se vše potřebné až dosáhne místa, na kterém si přeje být.“ [10] Stručně shrnul tento princip slovy: „Bezpečí tkví v tom zůstat neznámým.“ [11]
Al-Hasan al-Basrí svým žákům jednou řekl: „Ó shromáždění mladíků! Usilujte o onen svět, protože velmi často vídáme, že kdokoli se pídí po světě onom, získá jak jeho, tak i tento svět. Avšak nikdy jsme neviděli, že by někdo, kdo se pídil po tomto světě, získal jak onen svět, tak i svět tento.” [12]
Soudobý učenec šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í pravil:
„Následovníci Sunny nemají nikoho, nežli Alláha. My netoužíme po pochvale lidu, abychom dosáhli na významné pozice v armádě či na ministerstvech, nýbrž pouze prosíme Alláha Nejvyššího, aby pozdvihl naše příčky a uvedl nás do zahrad, jejichž šíře je jako nebesa i země.“ [13]
Jiný náš současník, ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz, poskytl tuto radu:
„Radím vám konat dobré skutky čistě pro potěchu Boží. Držte se dál od věhlasu a slávy. Věru Alláh nepřijme žádný skutek, který není zcela zasvěcen pouze Jemu a pro Jeho potěšení, chtěje Jeho Tvář jako svůj nejzazší cíl.” [14]
Další předepsanou podmínkou skutečně islámského aktivizmu je jeho soulad s učením islámu co do jeho cílů i co do způsobu, jakým je prováděn, stejně jako zohlednění zda svých stanovených cílů opravdu dosahuje a zda náhodou nepřináší více škody, nežli užitku. Pakliže konání nevede ke kýženému cíli, nebo více škodí, nežli prospívá, nejedná se o islámský aktivizmus, ale o hloupost přinejmenším nesloužící deklarovanému zájmu a míjející se účinkem, anebo, což je ještě horší, sloužící zájmu někoho v pozadí. Aktivista, který se toho zúčastňuje, je pak buď svéhlavý a darmo se namáhající hlupák, nebo něčí „užitečný idiot.“
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Vyhýbat se hlupákovi znamená přibližovat se k Alláhu. A toto platí až do smrti, protože hloupost nemá naději na vyléčení.“ [15] Také řekl: „Zanechání bláhových v jejich bláhovosti je činem, jímž se usiluje o blízkost Boží.“ [16] Na jiném místě volal po dodržování principů Sunny při snaze o nápravu společnosti: „Přísahám při Tom, vedle něhož není ničeho hodného uctívání, že Sunna je střední cestou mezi těmi, kteří přehánějí a těmi, kteří jsou nedůslední. Proto trpělivě následuj Sunnu a vytrvej na ní, Alláh ti se smiluj. Věru následovníci Sunny byli ti nejvzácnější z lidí už v minulosti a budou těmi nejvzácnějšími z lidí i v budoucnosti, ti, kteří se nikdy neshodnou ani s šiřiteli zkázy a rozvratu v jejich šíření zkázy a rozvratu, ani s následovníky inovace v jejich inovaci. Oni vytrvají na Sunně, dokud se nesetkají se svým Pánem. A proto, dá-li ti Alláh, buď také takový.“ [17]
Muhammed ibn Sírín pravil: „Věru byli i tací, kteří opustili cestu nauky a studijní kroužky učenců. Jali se okázale modlit a postit se, tak moc, až jejich kůže přischly k jejich kostem. Potom se postavili proti Sunně a došli zkáze, prolévaje přitom krev ostatních muslimů. Přísahám při Alláhu, vedle Něhož jiného skutečného božstva není, že nikdo nevykoná nějaký čin z popudu své nevědomosti, aniž by nezpůsobil více škody, než nápravy.“ [18]
To znamená, že pokud nebudou tyto principy dodržovány, skončí takový aktivizmus nikoli zlepšením, ale vznikem nového problému v podobě nejednotnosti, rozkolu a společenské polarizace.
Ibnu l-Kajjim popsal příčiny takových rozkolů slovy:
„Primárním důvodem pokušení a rozkolů je, že si někdo zvolí následovat své chtíče či vlastní hlavu, namísto dodržování islámských předpisů.“ [19]
Každý muslim, který si přeje působit na veřejnosti, se tedy musí mít na pozoru před dvěma pastmi: První kazí úmysl, byť člověk přesně ví, co má dělat, avšak přemůže ho mánie po vlastním velikášství. Druhou pastí je, že člověk sice svůj úmysl zachová čistý, avšak ztratí ze zřetele plán své mise a ocitne se zcela bezradný v situaci, kdy nebude vědět, co dělat a co si počít.
Proto aš-Ša’bí varoval: „Držte se dále od pokušení vědoucího, avšak hříšného a od pokušení konajícího, avšak nevědomého, neboť obojí jest pohromou, skrze níž může každý propadnout rozkolu.“ [20]
Jak poznamenává Ibnu l-Kajjim v díle I’lámu l-muwekki’ín, člověk stále musí mít na paměti základní účel a cíl seslání šarí’atského zákonodárství – zajištění užitku a odvrácení škody (arab. جلب المصلحة و دفع المفسدة dželbu l-maslahati we def’u l-mefseda) pro jedince, komunitu i celé lidstvo. Je nutno aktivizmem zajišťovat takový užitek či bránit takové škodě, přičemž tím nezpůsobíme ještě daleko větší újmu anebo něco, co Alláh nenávidí ještě více, nežli to, čemu jsme chtěli zamezit. Kdokoli se zamyslí nad všemi těmi problémy, kterými si prochází dnešní umma, sezná, že vznikají z našeho nerespektování tohoto principu a z naší neschopnosti trpělivě snášet některé nutné podoby zla, které zažíváme.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم zažil v Mekce ty nejhorší podoby zla, které však nebyl schopen nijak ovlivnit. Poté, co Alláh vložil muslimům do rukou vládu nad Mekkou, přál si Posel Boží صلى الله عليه و سلم přestavět Ka’bu z její tehdejší podoby do podoby, v jaké ji vybudoval Boží Prorok Ibráhím/Abrahám, mír s ním. Nicméně, byť měl moc, sílu, schopnosti, suverenitu a možnosti tak vykonat, nakonec tak neučinil, protože se obával, že škodlivé následky takového kroku převáží nad jeho přínosy, protože obyvatelé Mekky teprve nedávno opustili nevíru a modloslužebnictví a přijali islám jen před krátkou dobou.
Soudobý učenec Muhammed Sálih al-‘Usejmín se proto na adresu některých nezdravých a unáhlených podob moderního společenského aktivizmu vyjádřil takto:
„Nepodporujeme veřejné protesty, demonstrace či blokády veřejného prostoru apod. Takové aktivity nikterak nelegitimizujeme. Společnost je možné očišťovat i bez jejich užití. Nicméně jisté skryté síly se snaží šířit podobné záležitosti i mezi muslimy a vnášet je do jejich řad odněkud zvenčí.“ [21]
Na adresu těchto pochybných aktivistů polarizujících společnost se vyjádřil takto:
„Uveďte mi jediný příklad, kdy ta jejich revolta mezi všemi těmi jejich revoltami skutečně přinesla nějakou nápravu situace běžných lidí a zlepšení podmínek, ve kterých žijí, oproti předcházejícímu stavu? Nikdy. Žádný takový příklad nenajdete!“ [22]
Další z dnešních učenců, Sálih al-Fewzán, podotýká, že „většina lidí bezmyšlenkovitě následuje kohokoli, kdo o sobě říká, že vyzývá k islámu, aniž by tušili, kam opravdu směřuje“ [23] a následně explicitně varuje před těmito rádoby islámskými aktivisty:
„Dnes o sobě nesmírné množství lidí tvrdí, že vyzývají k islámu, avšak při pohledu na jejich metody a jejich chování shledáte, že jednají v naprostém protikladu k tomu, co islám učí.“ [24]
Toto je podle něj největší nebezpečí, které dnešním muslimům hrozí:
„Největším nebezpečím, kterému umma v těchto dnech čelí, je existence nevědomých agitátorů, kteří nedisponují žádným věděním, avšak i přesto vyzývají lidi ke své vizi islámu, navzdory své ignoranci a zbloudilosti.“ [25]
Jejich existence je předpovězena už Poslem Božím صلى الله عليه و سلم, který v autentickém hadísu svého druha Huzejfu رضي الله عنه varoval před:
…دُعَاةٌ عَلَى أَبْوَابِ جَهَنَّمَ، مَنْ أَجَابَهُمْ إِلَيْهَا قَذَفُوهُ فِيهَا .
„… vyzyvateli před branami Pekla, kteří každého, kdo na jejich výzvu odpoví, do něho uvrhnou.” [26]
Lze tedy uzavřít, že podle učení našeho náboženství existuje dobrý a špatný společenský aktivizmus. Ten první se od toho druhého liší tím, že je moudrý, plní svůj účel, následuje pravidla a je vykonáván s čistým úmyslem, zasvěcen pouze Vznešenému Alláhu, z touhy po dobru jakožto dobru, motivován probuzenou nesobeckostí, nikoli postranními úmysly, jako propagací sebe či své skupiny, nějakých specifických politických názorů, lobbingem za zahraniční zájmy nebo snahou vybudovat si mezi lidmi postavení a získat u nich věhlas, což se mnohdy stává u mnoha dnešních veřejných aktivistů a jejich organizací.
Několik ponaučení z předmětného hadísu
1. Víra je přesvědčení srdce odrážené verbálním potvrzením a přeložené do jazyka činů. Víra v Alláha je pramenem všeho dobra a nevíra v Něj je pramenem všeho zla.
Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:
„Pokud služebník Boží dovede k dokonalosti své přesvědčení o Boží jedinosti, pokud jeho úmysly budou naprosto upřímné, pokud svým srdcem, jazykem i zbytkem těla následuje vše, co z jeho přesvědčení vyplývá, potom nevyhnutelně následuje i odpuštění jeho předcházejících hříchů.“ [27]
2. Podle správné a autentické islámské věrouky musí být víra potvrzena činy – konáním dobrých skutků a zdržováním se hříchů. Roste shodně počtu dobrých skutků a shodně počtu hříchů opadá. Kdo tvrdí opak, upadá v tentýž blud, ve který upadla sekta známá jako المرجية al-murdžíja a tímto přesvědčením popírá více než padesát jednoznačných koránských veršů obsahující syntagmu „ti, kdož uvěřili a zbožné skutky konali“ (arab. ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ وَعَمِلُوا۟ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ allezíne ámenú we ‘amilu s-sálihát), například ve verši:
وَٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ وَعَمِلُوا۟ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ أُو۟لَـٰٓئِكَ أَصْحَـٰبُ ٱلْجَنَّةِ ۖ هُمْ فِيهَا خَـٰلِدُونَ
Ti však, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, ti budou ráje obyvateli a budou tam nesmrtelní. (Bekara: 82)
Nejlepší skutky jsou tedy ty, jejichž následkem víra v srdci jednoho věřícího jedince nejvíce stoupne, podobně jako jsou nejtěžšími hříchy ty, díky nimž věřící na své víře nejvíce tratí.
3. Je třeba mít vysoké ambice a snažit se skrze dobré skutky dosáhnout v Ráji nejvýše, nejblíže k Alláhu a Jeho spokojenosti. Nestačí se spokojit jen s nejnižšími pozicemi a je třeba mít v srdci touhu stoupat k Alláhu výš a blíže. Dobrý skutek má na tomto světě následek vzrůst víry a získání si Božího zalíbení. Na onom světě pak díky dobrému skutku člověk dosáhne vyššího místa v Ráji, který mu zajistila jeho víra. A nestačí jen dobro sám konat, daleko plodnější cestou je vlastním konáním dobra dobro šířit i mezi ostatní.
4. Jakékoli společenské působení je nutné konzultovat s učenými lidmi, znalými náboženských nauk i světských věd, aktuálně panující společenské situace a toho, co je v danou chvíli nejpotřebnější a nejvíce žádoucí. Tyto konzultace musí být dostatečně konkrétní a praktické, podobně jako otázky, které pokládal Abú Zerr رضي الله عنه.
5. Kdokoli je na něco tázán, musí prokázat trpělivost a nebýt zaskočen či otráven množstvím detailních dotazů. Kdokoli sám sebe postaví do pozice někoho, kdo druhým lidem radí, jak mají postupovat, musí vůči těm, které učí, prokázat stejnou trpělivost jako Posel Boží صلى الله عليه وسلم vůči svým druhům.
6. Není omluvy a není neschopnosti. Nikdo není v pozici, že by nemohl udělat alespoň něco. A tím nejmenším dobrem, které lze vykonat a věnovat na oltář uctívání Jediného Stvořitele cestou zlepšování okolního světa je nekonat zlo a nešířit na světě zkaženost a zkázu.
7. Je nutno neustále zachovávat v jádru dobré smýšlení o lidech, jakkoli by mezi nimi bylo mnoho nevěřících nevděčníků, nespravedlivých tyranů, zlovolných prostopášníků a nestydatých hříšníků. Tím spíše je nutno neopouštět dobrou mínku o následovnících Božího Miláčka Muhammeda صلى الله عليه وسلم, který v hadísu od Abú ‘Ineby al-Chawláního رضي الله عنه pravil:
لاَ يَزَالُ اللَّهُ يَغْرِسُ فِي هَذَا الدِّينِ غَرْسًا يَسْتَعْمِلُهُمْ فِي طَاعَتِهِ.
„Alláh v této víře nepřestane sázet další a další lidi jako sazenice, aby je využil pro dobré skutky poslušnosti vůči Němu.“ [28]
Smyslem tohoto hadísu je, že stále budou existovat dobří a zbožní, kteří budou pokornými nástroji v Božích Rukou, jejichž prostřednictvím se bude dít dobro a jejichž přispěním bude vykonáváno vše, co Alláha těší, bez ohledu na to, jak málo by takových mohlo v některých dobách a na některých místech být.
8. Nechť se každý z nás zamyslí, zda je někým, kdo nesobecky dává ostatním k dispozici to, čím je obdařen, ať je to majetek, čas, poznání, či obecně celý život, nebo je někým, kdo k tomu alespoň soustavně verbálně nabádá, nebo je aspoň někým, kdo se zastane těch, kteří jiného zastání nemají, nebo je aspoň někým, kdo se chopí řešení nějakého společenského problému, který ostatní zanedbali, nebo je aspoň mezi těmi, kteří se soustavně snaží o to, aby ostatní nebyli poškozeni jejich zlem a lhostejnou nečinností.
Ptejme se: Co tedy ostatním poskytujeme právě my? Co jsme pro ně vymysleli? Co jsme pro společnost poskytli? Co jsme vymysleli pro lidstvo? Čeho jsme dosáhli, aby byl život na tomto světě pro ostatní lepší a snesitelnější?
Prosím Alláha, aby nás učinil prospěšnými nejen sami sobě, ale i naší rodině, komunitě, svému městu, své domovině, muslimské ummě i celému lidstvu a této planetě. Ámín.
_________________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 502.
[2] Od Mu’áze ibn Džebela رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2616.
[3] Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2989; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1009.
[4] Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما zaznamenali at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 6026; a Abu š-Šejch v at-Tewbíchu we t-tenbíh, str. 97, v lehce odlišných verzích. Jako hasan doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 176.
[5] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 3/283.
[6] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2658; Ahmed v Musnedu ,4/80, 82 a 183. Podobný hadís uvádí i Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 235. Jako sahíh jej doložil al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/137-139. Viz také Džámi’u l-usúl, 1/265.
[7] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/89.
[8] Jako součást delšího hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 59.
[9] Viz Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/262.
[10] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 554.
[11] Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 7/258.
[12] Viz az-Zuhdu l-kebír, podání č. 17.
[13] Viz ar-Rihletu d-da’wíja, str. 110.
[14] Viz Medžmú’atu l-fetáwá, 16/267.
[15] Zaznamenal Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/119.
[16] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Uzla, str. 48.
[17] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 235.
[18] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v al-Istizkár, 8/616.
[19] Viz Ighásetu l-lehfán, 2/167.
[20] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 1753.
[21] Viz článek v magazínu al-Muslimún č. 540 (11. muharrem 1416), str. 10, citováno přes Medáriku n-nazr, str. 475.
[22] Viz nahrávka Šerhu kitábi s-sijám mine l-kitábi l-Káfí, kazeta 2., strana A.
[23] Viz Šerhu s-Sunna, 2/38.
[24] Viz Ibid., 1/460.
[25] Viz I’ánetu l-mustefíd, 1/887.
[26] Muttefekun ‘alejhi. Jako součást delšího hadísu ho zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7084; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1847.
[27] Viz Džámi’u l-‘ulúm, 2/417.
[28] Zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 8; Ahmed ve svém Musnedu, hadís č. 17822. Jako hasan ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2442.