OTÁZKA: Je dovoleno modlit se za imámem, který se dopouští bid’a či veřejně hřeší? Je dovoleno modlit se v mešitě, která náleží některému ze sektářských uskupení? A je dovoleno ověřovat si zkouškou, zda dotyčný následuje správnou ‘akídu a je dobrých mravů?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Je dovoleno modlit se za imámem, který se dopouští bid’a či veřejně hřeší? Je dovoleno modlit se v mešitě, která náleží některému ze sektářských uskupení? A je dovoleno ověřovat si zkouškou, zda dotyčný následuje správnou ‘akídu a je dobrých mravů?
ODPOVĚĎ:
Jedná se o velmi citlivou a delikátní otázku zasluhující podrobnější rozpracování.
Pokud je nevyvratitelným a obecně známým faktem, že daná mešita je sídlem některé z početných inovátorských frakcí, které nenásledují Sunnu a odporují jí a zároveň v dané oblasti existuje mešita jiná, která je takové inovace prosta, potom je nepochybně přednější odebrat se do dané mešity vedené lidmi se správnou věroukou a opustit mešitu následovníků bid’a, zvláště když svou inovaci nepokrytě propagují a vyzývají k ní a hrozilo by, že svou přítomností této inovaci dodáváme na legitimitě.
Vznešený Alláh pravil:
لَّمَسْجِدٌ أُسِّسَ عَلَى التَّقْوَىٰ مِنْ أَوَّلِ يَوْمٍ أَحَقُّ أَن تَقُومَ فِيهِ ۚ فِيهِ رِجَالٌ يُحِبُّونَ أَن يَتَطَهَّرُوا ۚ وَاللَّـهُ يُحِبُّ الْمُطَّهِّرِينَ
Mešita založená od prvního dne na bohabojnosti je k tomu, aby ses v ní modlil, věru vhodnější, a jsou v ní muži, kteří milují očišťování a také Bůh miluje ty, kdož se očišťují. (Tewba: 108)
Avšak obviňování z bid’a přitom nikdy nesmí být zneužito ke konkurenčním bojům o věřící a neshodám mezi místními komunitami okolo mešit.
Vznešený Alláh pravil ohledně lidí, kteří si zřídili mešitu, aby rozštěpili prvotní muslimskou komunitu:
وَالَّذِينَ اتَّخَذُوا مَسْجِدًا ضِرَارًا وَكُفْرًا وَتَفْرِيقًا بَيْنَ الْمُؤْمِنِينَ وَإِرْصَادًا لِّمَنْ حَارَبَ اللَّـهَ وَرَسُولَهُ مِن قَبْلُ ۚ وَلَيَحْلِفُنَّ إِنْ أَرَدْنَا إِلَّا الْحُسْنَىٰ ۖ وَاللَّـهُ يَشْهَدُ إِنَّهُمْ لَكَاذِبُونَ
A ti, kdo si zřídili mešitu ze vzdoru a z nevěry a pro rozkol mezi věřícími a jako nástrahu, jsou ti, kdo vedli válku proti Bohu a Jeho poslu již dříve; a oni věru přísahají: “My chtěli jsme jen to nejlepší!” Však Bůh je svědkem, že jsou vskutku lháři. (Tewba: 107)
Je třeba dávat si velký pozor, být obezřetný a prověřovat si informace, zda náhodou taková obvinění nejsou zavádějícími pomluvami šířenými jistými zlovolnými lidmi pod rouškou péče o čistotu věrouky a o správnou náboženskou praxi. Označovat každého názorového oponenta nebo někoho, s kým se člověk během svého působení osobně nepohodl, za hříšníka či inovátora, tím spíše, jedná-li se o imámy mešit či osoby aktivní na poli islámské osvěty a misie, je nebezpečným nešvarem, který je v dnešní době velmi rozšířen a páchá nesmírné škody, tříští jednotný šik věřících a působí nebezpečné rozkoly mezi muslimy a zasévá nedůvěru v instituce, které je prezentují navenek a které jsou zodpovědny za jejich náboženskou praxi i islámsko-naučnou osvětu.
Šejchu l-islám Ibn Tejmíja praví:
„Jsem z těch, co nejostřeji zakazují označovat konkrétní osobu za nevěřícího, otevřeného hříšníka, či křivdícího prostopášníka, dokud toto není potvrzeno jasným důkazem doloženým od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který pokud je odmítnut, stává se dokladem něčí nevíry, hříchu či prostopášnictví. A také si pevně stojím za tím, že Alláh odpustil prohřešky této ummy, což se obecně vztahuje na záležitosti víry, slov i činů.“ [1]
Přímo ohledně imáma v modlitbě pak Ibn Tejmíja specifikuje:
„Není třeba vyptávat se na věrouku imáma vedoucího modlitby. Nepatří k podmínkám ustavení imáma i to, že ti, kteří se modlí za ním, mají být obeznámeni s jeho věroukou, ani se ho nemají dotazovat, jaká je jeho věrouka. Mají se modlit za ním a nepátrat po jeho záležitostech.“ [2]
Šejch Sálih al-Fewzán ohledně zlovolníků, kteří pod pláštíkem boje proti inovaci šíří pomluvy, uvedl:
„Takoví lidé nemají nic, kromě svých řečí o jiných a jejich nactiutrhání. Ten a ten je takový a takový a ten a ten je zase takový a takový. Toto je pomlouvání. Toto je pomlouvání a pomlouvat není dovoleno. Toto není ani kritika (arab. جرح džerh), ani oceňování (arab. تعديل ta’díl). Kritika a oceňování je věda vztahující se k řetězcům vypravěčů hadísů. Pokud sedíte a roznášíte, že ten a ten je takový a ten a ten zas onaký, potom toto není kritikou a oceňováním. To je potom pouhé kritizování bez oceňování. Je to jen kritizování, pomlouvání a roznášení klepů.“ [3]
I kdyby k jistým inovacím v některých mešitách skutečně, byť sporadicky docházelo a existovala naděje, že přítomnost někoho, kdo je bude schopen vyvracet, prospěje dobru komunity okolo dané mešity, je vždy lepší setrvat a na své okolí působit pozitivním příkladem, než se od ostatních separovat, zejména v oblastech a regionech, kde jsou muslimové menšinou a musí držet při sobě, kde každý spor mezi nimi může vést k oslabení celku.
Šejch Ibn ‘Usejmín v této souvislosti o společných modlitbách a páteční modlitbě poznamenal:
„Ustavení páteční modlitby za imámem, ať už zbožným, nebo nepokorným, je povinností. Pokud se dopouští inovace takové, která jej nevyvádí z lůna islámu, potom je dovoleno se za ním modlit. Imám Abú Dža’fer at-Taháwí ve své známé Věrouce napsal: „Smýšlíme, že modlit se za zbožným i hříšným, dokud jsou muslimy, je dovoleno a také se za ně modlíme po jejich smrti.“
Komentátor tohoto díla smýšlí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vybízel k vykonání modliteb za imámem bez ohledu na to, zda je zbožným či hříšným.“ [4]
Dále uvádí:
„Věz, Alláh ti odpusť, že je dovoleno modlit seza kýmkoli, o kom není známo, že by se dopustil velehříchu či inovace. Všichni imámové se shodují na tom, že není nezbytné znát věrouku imáma předtím, než se za ním pomodlíme, nebo ji prověříme otázkami, jaká je. Lze se modlit za někým, jehož věrouku neznáme. Je dovoleno modlit se za někým, kdo je následovníkem určité inovace a vyzývá k ní, anebo je veřejně hřešícím, pokud je řádným, ustanoveným imámem dané mešity, nebo imámem páteční modlitby, nebo modlitby sváteční, či imámem modlitby na planině ‘Arefát během pouti apod. V takovém případě naši zbožní předkové i ti, kteří přišli po nich, vnímají tuto modlitbu za ním coby povinnost. Kdokoli odvrhne páteční modlitbu či společné povinné modlitby za hříšným imámem, nebo spáchal nějakou inovaci, se sám dopouští inovace podle názoru většiny učenců. Správné je pomodlit se i za takovým imámem a opakovat danou modlitbu není třeba, neboť Prorokovi společníci رضي الله عنهم أجمعين tak činili, například ‘Abdulláh ibn Omar se modlil za tyranem al-Hadždžádžem ibn Júsufem, podobně i Anas ibn Málik či ‘Abdulláh ibn Mes’úd a další se modlili za Welídem ibn ‘Ukbou ibn Abí Mu’ajtem, který se opíjel vínem natolik, že se mu jednou stalo, že se ranní modlitbu pomodlil namísto dva rek’át čtyři a pak řekl: „Nemám se náhodou pomodlit ještě více rek’át?“ Ibn Mes’úd mu následně odpověděl: „Už ses i tak modlil víc.“
Je dále autenticky doloženo od Osmána, že v době, když byl obklíčen, se lidé modlili za někým jiným a Osmánovi bylo řečeno: „Ale ty jsi imám a tamten je imámem rozkolu.“ Osmán tazateli odpověděl: „Synovče, modlitby jsou tím nejlepším skutkem člověka, pokud se je daní imámové modlí dobře, modlete se za nimi. A pokud se je dobře nemodlí, potom se jejich zlým skutkům vyhýbejte.“
Modlitba za inovátorem či veřejným hříšníkem je platná, byť by lidé neměli být za takového imáma rádi, protože přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné je nezbytností. Pokud například otevřeně vyzývá k inovacem v náboženství a hříchům, neměl by pokud možno být jmenován imámem a zaslouží si odsudek a nahrazení jiným, dokud se nebude kát. Pokud dotyčnému pomůže k nápravě to, že se za ním lidé odmítnou modlit, potom tak lze učinit ku prospěchu víry, ale nesmí to ohrozit ani páteční modlitbu, ani společné povinné modlitby. Pokud kvůli tomu někdo z modlících se promešká páteční modlitbu či některou ze společných povinných modliteb, sám se dopouští činu inovátora, protože jeho skutek odporuje praxi Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين.
Pokud je imám ustaven státem či není žádný šarí’atský užitek v nemodlení se za ním, potom není dovoleno vynechat modlitbu za ním, spíše je preferována modlitba za ním. Pokud lze odstranit nepřístojnost i v otázce vedení modlitby, potom je dobré tak učinit, avšak pokud je imám do své funkce dosazen, anebo jeho případné odvolání způsobí ještě více škody, nežli užitku, potom není dovoleno odstranit menší škodu způsobením škody ještě větší. Boží zákony mají za cíl dosahovat kýžených cílů a chránit důležité zájmy, eliminovat zlo a redukovat ho na nejmenší možnou mez. Nemodlit se páteční modlitbu či společné povinné modlitby je horší, nežli modlit se za zkaženým imámem, zejména tehdy, když to ani nepovede k odstranění jeho zkaženosti. V takovém případě mizí šarí’atský užitek a zlo ani není odstraněno.
Pokud se člověk může modlit páteční a povinné společné modlitby za zbožným imámem, je nepochybně lepší tak učinit.“ [5]
Šejch také uvádí, že dle nejsprávnějšího názoru je modlitba i v takové situaci za hříšným imámem stále platná a netřeba ji nahrazovat. [6]
Výše uvedené příklady sahábůرضي الله عنهم أجمعين uvádí ve své odpovědi na tentýž dotaz i šejch Ibn Báz a to s poznámkou, že zmíněný al-Hadždžádž byl zkorumpovaným tyranem, který dokonce i několik sahábůرضي الله عنهم أجمعين zabil a zbývající se i přesto za ním modlili. [7]
Co se týče zkoušení lidí, aby se rozpoznala jejich věrouka, imám Abú Muhammed al-Hasan ibn ‘Alí ibn Chalef al-Berbehárí pravil:
„Zkoušet lidi je v islámu inovací.“ [8]
Šejch al-Fewzán toto vysvětlil:
„Základním pravidlem v islámu je mít dobré smýšlení o člověku, dokud se nepotvrdí opak. Toto je princip. Autor tedy říká, že dokud je dotyčný muslim a není nic, co by o něm bylo známo, kromě dobra, potom je třeba od něj toto dobro přijmout. A toto se vztahuje dokonce i na pokrytce. Posel Boží صلى الله عليه و سلم přijímal vnější činy a skutky pokrytců a jejich skryté činy přenechal Alláhu. Dokud není o dotyčném známo nic negativního, potud je třeba zachovat o něm dobré smýšlení. Ale pokud se projeví u dané osoby nenávist k Sunně a jejím následovníkům, je třeba před ní ostatní varovat. Tedy zákaz testovat věrouku muslimů znamená zákaz testovat věrouku takového muslima, který se nijak zle neprojevuje.“ [9]
A nechť nás všechny vede Alláh po přímé a správné cestě. Ámín.
_________________________________________________________________
[1] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/229.
[2] Viz Ibid., 23/351.
[3] Viz Šerhu l-munteká min achbári s-sejjidi l-murselín, k 9. 7. 2013.
[4] Fetáwá Núru ‘ale d-darb, 9/375
[5] Ibid., 9/376-378.
[6] Ibidum.
[7] Viz al-Fetáwá, 4/303.
[8] Viz Šerhu s-Sunna, bod č. 153.
[9] Viz Itháfu l-kárí, 2/241.