Modlitba zatmění slunce jako důkaz univerzality islámu

     Všemohoucí Alláh ve své nekonečné milosti zjevil Korán jako znamení, jako rozlišení mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou: Bůh je ochráncem těch, kdož uvěřili, a dal jim vyjít z temnot ke světlu. (Baqara: 257)

V Koránu k nám Alláh promlouvá a říká, že celý všechen svět, který kolem sebe spatřujeme, pozorujeme, cítíme a uvědomujeme si, byl stvořen v užitek a poučení pro lid věřící, nadaný rozmyslem:  

Věru, Alláh je Stvořitelem a Vlastníkem všech věcí, Upravitelem a Určovatelem řádu všeho universa: On dává vzejít ranní záři a ustanovil noc pro odpočinek a slunce a měsíc pro měření času. Hle, toto je ustanovení mocného, vševědoucího. (An’ám:96)

A víra, kterou nám zjevil, sestává se ze spousty poučení, předpisů a rituálů, které se dotýkají každé situace našeho života a každičké možnosti pro to, co nás v něm může potkat. Mnoho z těchto méně obvyklých, nenápadných a opomíjených součástí naší víry jsou vpravdě perlami, které když poznáme, učaruje nám jejich lesk a jsme ohromeni jejich nádherou, moudrostí a inspirací vyvěrající od Stvořitele a Pána světů, který je pramenem poznání poslů a proroků.

 

Budeme hovořit právě o jedné takové nenápadné události, o zatmění Měsíce, jev, který arabský jazyk označuje stejně jako zatmění Slunce společným termínem chusuf.   

 

     V Musnád imáma Ahmeda se uvádí hadís od Mahmúda ibn Lebída, že v den, kdy zemřel Ibráhím, syn Posla Božího, mír a požehnání s ním, nastalo zatmění slunce. Tu lidé v okolí zvolali: „Slunce se zatmělo kvůli Ibráhímovi.“ Posel Boží, mír a požehnání s ním, na to prohlásil: „Věru, Slunce i Měsíc jsou dvě ze znamení Božích. Věru, ani jedno z nich se nezatmí kvůli smrti nebo životu někoho. A když vidíte, že se zatměly, s obavami pospíchejte do mešity.“ Poté vstal k modlitbě, recitoval jednu část z Koránu, učinil rukú‘, poté vraceje se z rukú’a se zase napřímil a pak vykonal dvě sedždy, vrátil se na druhý rak’át a opakoval všechny úkony, které již provedl v prvém rak’átu.

 

     Je tedy sunnou modlit se salátu l-chusuf, tedy modlitbu zatmění a Prorok, mír a požehnání s ním, na ni dbal a upozornil nás, jak máme využít tyto vzácné a neobvyklé okamžiky. Od Nu’mána ibn Bašíra se traduje, že Posel Boží, mír a požehnání s ním, řekl: „Když se zatmí Slunce nebo Měsíc, modlete se modlitbu jako poslední, kterou jste se modlili.“ (Podle Nesáího) A poslední modlitbou byl toho dne fadžr, tedy zatmění se stalo v době duhá. Proto se modlitba zatmění modlí dvě rak’át jako fadžr.

 

Panuje neshoda mezi učenci v otázce, jestli se má při této modlitbě recitovat Korán nahlas nebo potichu, přijatelné jsou obě možnosti.

 

Učenci škol Hanbalíje, Šáfi’íje a Málikíje jsou názoru, že modlitba při zatmění slunce má svou specifickou formu, ve vztahu k ostatním modlitbám a to tu, že je k ní dodán jeden rukú‘ navíc v každém rak’átu. To byl i názor Aiše, Ibn Omara, Ibn Abbáse a dalších sahába.

 

Modlitba zatmění má jinak formu jako ostatní jiné nepovinné modlitby ohraničené specifickým časem. Její čas je určen pouze zatměním, jinak může být provedena v jakémkoliv čase povoleném pro modlitbu. Je oblíbeno modlit se ji ve skupině. Je také známo, že Posel Boží, mír a požehnání s ním, prodlužoval stání, rukú‘ a sedždy modlitby zatmění, dokud zatmění nepřestalo.

 

     V hadísu zaznamenaném Buchárím vypráví Aiša, že Posel Boží, mír a požehnání s ním,  po skončení této modlitby poctil své společníky následujícími radami: „Věru, Slunce i Měsíc jsou dvě ze znamení Božích. Věru, ani jedno z nich se nezatmí kvůli smrti nebo životu někoho. Když to uvidíte, proste Boha ve svých prosbách, pronášejte tekbíry a dávejte almužnu.“ A potom řekl: „Ó ummo Muhammadova, při Alláhu, nikdo není žárlivější než Alláh, když někdo z jeho služebníků nebo služebnic zcizoloží. Ó Muhammadova ummo, když byste znali to, co znám já, málo byste se smáli a mnoho byste plakali.“

Ibn Hadžer al-Asqalání v komentáři k tomuto hadísu říká: „Z hadísu tradovaného Aišou se mohou vyvodit následující závěry, mimo těch, které jsou již uvedeny, jako, například pospíšení si s vykonáním modlitby, upozornění na škodlivost přeháněného smíchu, poukaz na hodnotu upřímného pláče, rozmýšlení kam zamíří člověk po smrti a po rozloučení se s vezdejším životem a vše ostatní, co je vzpomenuto a vztahuje se k zatmění. V tomto hadísu je též i odpověď všem těm, kteří tvrdí a věří, že nebeská tělesa mají vliv na život na Zemi a objasnění toho, proč existuje strach, že lidé začnou křivě věřit. V něm se též zračí velká starost sahábů o to, aby co nejvěrněji a nejpřesněji zachytili praxi Posla Alláhova, mír a požehnání s ním, tak aby byl vzorem, ke kterému se vše naše jednání vztahuje.“  

 

Zde by stálo za to ještě jednou zdůraznit i pro dnešní časy, že nauky o horoskopech, tzv. astrologie, nejsou ničím jiným než snůškou pověr a pavědou modloslužebníků. Vše co se děje a co nás potkává, děje se s odřízením Všemohoucího. Kdyby se všichni lidé spojili, nemohli by nám ublížit ani pomoci ničím než tím, co Alláh dovolí. Jsme jeho služebníci a jeho stvoření, stejně jako vše se k Němu jednoho dne navrátíme. Vše na tomto světě je pomíjivé. Krajina, rostliny, zvířata, voda, vzduch i Slunce a Měsíc. Kdy jindy si to lépe připomenout než při zatmění?

Což jsi neviděl, že před Bohem padají na zem ti, kdož na nebesích jsou i na zemi, a také slunce a měsíc, hvězdy a hory, stromy a zvířata a mnoho lidí? Však nad mnohými z nich se trest uskuteční, neboť kým Bůh opovrhl, tomu nebudou pocty prokazovány. A Bůh věru učiní vše, co chce. (Hadž:18)