OTÁZKA: Mohlo ze stany Posla Božího صى الله عليه و سلم dojít k lidským omylům?
ODPOVĚĎ:
Prorok صلى الله عليه و سلم samotný prosil:
OTÁZKA: Mohlo ze stany Posla Božího صى الله عليه و سلم dojít k lidským omylům?
ODPOVĚĎ:
Prorok صلى الله عليه و سلم samotný prosil:
اللهم اغسلني من خطاياي …
„Ó Alláhu, očisti mne od omylů mých …“ [1]
Zde, jak vidět, sám v souvislosti se sebou samým hovoří o vlastních omylech (arab. خطايات chatáját).
Také říkal:
اللهم اغفر لي ذنبي كله دقه وجله وأوله وآخره وعلانيته وسره
„Ó Alláhu, odpusť mi mé hříchy všecny, menší i větší, první i poslední z nich, ty veřejné i ty skryté z nich.“ [2]
Vznešený Alláh pravil:
واستغفر لذنبك وللمؤمنين والمؤمنات
a pros za odpuštění vin svých i vin mužů a žen věřících! (Muhammed: 19)
Také pravil:
ليغفر لك الله ما تقدم من ذنبك وما تأخر
Bůh ti odpustil tvé viny dřívější i pozdější (Feth: 2)
Zůstává však otázka – lze říci, že tyto ذنوب zunúb, tedy hříchy, v jeho konání zůstávají, nebo nikoli?
Správná odpověď zní nikoli. Nezůstávají. To proto, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم byl Alláhem uchráněn toho, aby se dopustil jakéhokoli hříchu a bylo mu odpuštěno, na rozdíl od těch, kteří hřeší a ve své neposlušnosti také setrvávají a proto hrozí, že jim odpuštěno třeba ani nebude.
Co se Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم týče, ten byl na pochybení jakéhokoli druhu vždy upozorněn, bez ohledu na to, o co šlo, např.:
يا أيها النبي لم تحرم ما أحل الله لك تبتغي مرضات أزواجك والله غفور رحيم
Proroku, proč ve snaze uspokojit své ženy zakazuješ to, co Bůh ti dovolil? Vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný. (Tehrím:1)
A toto je klíč k pochopení toho, o čem se lidé dohadují!
Posel Božíصلى الله عليه و سلم byl bezpochyby uchráněn od hříchů typu lži a zrady. Pokud by se jich dokázal dopustit, potom by jeho poselství mohlo být pokřiveno. Proto takové chování pro něj možné nebylo.
Dále byl uchráněn před čímkoli, co by mohlo porušit celistvost a konzistenci jeho uctívání nebo morálky, jako je např. الشرك aš-širk, tedy přidružování k Alláhu, dále podoby morální zkaženosti, jako je např. cizoložství apod.
Nicméně je možné, že k určitým nepatrným pochybením ve vztahu mezi ním a Jeho Pánem dojít mohlo, nicméně tato byla zanedbatelná a byla mu odpuštěna, neboť Alláh mu odpustil všechny jeho hříchy, jak ty, kterých se dopustil dříve v životě, tak i ty, které se odehrály později.
Toto říkám proto, že někteří učenci zastávali názor, že „kdykoli Posel Boží صلى الله عليه و سلم sám sobě připíše hřích, myslí tím hříchy svých následovníků a nikoli své vlastní, protože on nehřeší. Tedy pod jakýmkoli hříchem, který sám sobě připsal, se ve skutečnosti skrývá hřích některého z jeho následovníků.“
Nepochybuji, že takové stanovisko je z akademického hlediska neobhajitelné, neboť Alláh pravil:
واستغفر لذنبك وللمؤمنين
A pros za odpuštění vin svých i vin věřících (Muhammed: 19)
Mezi oběma souslovími je užito spojky و „we,“ tedy „a,“ což zpravidla implikuje, že jde o dvě odlišné, nestejné věci.
Tím, že nebyl zcela a naprosto uchráněn před úplně všemi hříchy však o Prorokuصلى الله عليه و سلم neříkáme nic negativního. Pokud se nějakých hříchů dopustil, vždy by se jednalo o nepatrná pochybení, ve kerých nikdy nesetrval. A tato mu byla odpuštěna.
A jak často se stává, že se mnoho z nás stává lepšími poté, co se dopustili nějakého hříchu! Člověk často učiní chybu a upadne do hříchu, načež ve svém srdci shledá nezměrný smutek, pročež se obrátí k Alláhu a kaje se k Němu tolik moc, že o svém hříchu stále přemýšlí, a pln lítosti nad ním se stále kaje.
Na druhou stranu, někdo jiný považuje sám sebe za poslušného, jednoho z oddaných uctívačů a služebníků Božích a následně je pohlcen údivem a úžasem nad sebou samým do té míry, že se vůbec nekaje a zkazí tak své vlastní praktikování náboženství!
A Alláh je Nejmoudřejší. Zkouší lidi občas neposlušností, aby zlepšil jejich stav, podobně jako může např. člověka zkoušet nepohodou hladu, aby zlepšil jeho fyzickou kondici. Což Alláh nevyznamenal Adama nad všemi stvořeními až poté, co mu byl neposlušný? Alláh pravil:
ثم اجتباه ربه …
Potom Pán jeho si jej vyvolil … (TáHá: 122)
Tj. poté, co Adam zhřešil a ze svých hříchu se kál, jeho Pán si jej vyvolil, přijal jeho pokání a uvedl jej na správnou cestu.
Podobné můžeme spatřit i v příkladu těch, kteří se odmítli zúčastnit tažení proti Tabúku. [3] Co se s nimi stalo?
Bezpochyby dosáhli mnohem vyšší úrovně víry a mnohem lepší pozice než předtím! Byly by koránské verše zjeveny specificky ohledně nich a poté ponechány k recitaci až do Dne Soudu, kdyby byli neupadli v tento hřích a následně by se byli nekáli k Alláhu?!
Ve zkratce, nejdůležitější věcí je uvědomit si, že ve skutečnosti není před omylem uchráněn vůbec žádný člověk, ačkoli proroci, mír a požehnání s nimi všemi, jsou uchráněni před takovými podobami hříchů, o nichž jsme hovořili, stejně jako jsou chráněni před tím, aby setrvávali ve hříších malých, protože se z nich stále a bez ustání káli.
Odpovídal: šejch Ibn ‘Usejmín
Zdroj: aš-Šerhu l-mumti’u li Zádi l-mustakni’, 3/50-52.
Poznámka překladu:
Pozice nastíněná šejchem Ibnu l-‘Usejmínem může být podpořena dalšími důkazy, například hadísem, ve kterém Posel Božíصلى الله عليه و سلم praví:
كل بني آدم خطاء وخير الخطائين التوابون
„Všichni synové Adamovi jsou chybující, leč nejlepší z chybujících jsou kajícníci.“ [4]
Abychom mohli Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم z takové generalizace vyjmout, potřebovali bychom podobně explicitní důkaz.
Dále víme, že samotný Posel Boží صلى الله عليه و سلم stával dlouhé hodiny v nočních modlitbách, až mu otekla a rozpraskala chodidla. Když st toho ‘Áiša رضي الله عنها všimla, podivila se: „Proč to děláš, když ti Alláh odpustil tvé předcházející i budoucí hříchy?!“ [5]
Pointa tkví v tom, že ‘Áiša by takovou otázku nepoložila, kdyby se domnívala, že „jeho hříchy“ jsou ve skutečnosti metaforickým označením pro hříchy jeho následovníků a nikoli skutečně „jeho hříchy.“
A Alláh ví nejlépe.
________________________________________________
[1] Jde o část autentické Prorokovyصلى الله عليه و سلم prosby zaznamenané al-Buchárím v Sahíhu, hadís č. 744; a Muslimem v Sahíhu, hadís č. 598, na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه.
[2] Jde o část sahíh hadísu zaznamenaného Muslimem v Sahíhu, pod č. 483, na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه.
[3] Jde o příběh Ka’ba ibn Málika a jeho dvou společníků, Muráry ibnu r-Rabí’a a Hilála ibn Umejji, kteří zaostali v zadu během tažení na Tabúk. Zaznamenávají ho jak al-Buchárí, tak i Muslim. Hadís o jejich pokání lze najít i v an-Newewího díle Rijádu s-sálihín, pod hadísem č. 22.
[4] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2499; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4251 a jako hasan jej ocenil al-Albání.
[5] Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4837; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2819.