Vznešený Alláh praví Svému Poslu صلى الله عليه وسلم:
فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لَا يَجِدُوا فِي أَنفُسِهِمْ حَرَجًا مِّمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا
“Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením.” (Nisá: 65)
Mezi velmi významné islámské učence moderní doby patřil syrský velikán Džemáluddín ibn Muhammed Se’íd al-Kásimí (žil v letech 1283-1332 po hidžře, tj. 1866-1914 kř. éry). Pocházel z Damašku a narodil se do rodiny potomků Posla Božího صلى الله عليه وسلم přes jeho vnuka al-Husejna ibn ‘Alího رضي الله عنهما. Za svůj nedlouhý život dokázal zredukovat sbírku klasických orientálních poučných a mravoučných bajek Kalíla a Dimna, vedl semináře islámských náboženských nauk a arabské literatury při mešitě as-Senáníja ve starém Damašku, přispíval do novin, napsal dvanáctisvazkový výklad Koránu a mnoho dalších děl z oblasti věrouky, právní vědy, hadísů a literární teorie. Ve svých dílech velmi často řešil otázku modernizace a vztahu k tradici. Stýkal se s předními intelektuály té doby, jako byl Muhammed Rašíd Ridá. Podlehl epidemii skvrnitého tyfu ve svých pouhých 51 letech.
Al-Kásimí ve svém výkladu Koránu napsal:
“Šarí’atští právníci nevymýšlejí žádná nová pravidla jen tak podle sebe, aby potom předkládali Alláhu ke kontrole to, s čím přišli. Samy tyto zákony se zakládají na skutečnosti, že to Sám Alláh na nebesích posílá na zem anděly, aby doručili Jeho Zjevení Jeho prorokům. Z nebes sestupují písma a proroci jsou přímí příjemci Božího požehnání a míru od Neho.“1
Šejch al-Kásimí vyrůstal v prostředí, kde se nekriticky následoval šáfi’ovský mezheb, náboženskému životu udávaly rytmus četné súfíjské taríky a zbožnost věřících zakalovaly lidové pověry. Šejch zastával nutnost zděděné tradice kriticky hodnotit prizmatem Koránu a Sunny. Na druhou stranu nikdy nezavrhl následování mezhebu, v jeho případě šáfi’ovského. Postupoval jeho metodou a sám měl tendenci preferovat jeho stanoviska, ledaže by odporovala důkazům, které shledal silnějšími.2
K šejchovým učitelům patřil i šejch Bekrí ibn Hammád al-‘Attár, přední šáfi’ovský fakíh a muhaddis své doby. Narodil se roku 1251 hidžry do významné damašské rodiny učenců. Znal stovky a stovky hadísů a podání od sahábů zpamněti. Hluboce pronikl také do poznání vzájemných vztahů mezi nimi – který je rušící a který je zrušený, který je obecně platný a který se týká konkrétního případu atd. Dokázal z hadísů bravurně vyvozovat poznatky pro ‘akídu, fikh i jeho metodologii. Šejch Bekrí řednášel v mešitách výklad hadísů, který si přicházeli vyslechnout muslimové z celého světa. Na lepší svět odešel v roce 1320 po hidžře.
Vnuk šejcha Džemáluddína al-Kásimího vyprávěl ‘Abdulláhu Abú Ráfi’ovi příhodu, k níž došlo, když šejch Džemáluddín studoval u svého učitele Bekrího al-‘Attára.
Student Džemáluddín velmi pečlivě, horlivě a zodpovědně navštěvoval přednášky svého šejcha al-‘Attára. Nevynechal ani jedinou. Na jedné z těchto přednášek od šejcha slyšel jeden hadís, kterému sám ani dostatečně nerozuměl a který hovořil jasně proti oficiálnímu stanovisku šáfi’ovského mezhebu.
Proto se zeptal svého učitele a šejch al-‘Attár mu odpověděl: “Tento hadís je nejasný a jeho význam se ztrácí v mlze. Je potřeba ho důkladně prozkoumat a vyhodnotit, případně revidovat.”
Džemáluddín však svému učiteli namítl: “Šejchu – ale co když je ten hadís dochován věrohodnou cestou? Potom by byl nejasný a v mlze se ztrácel váš názor!”
“To jsi řekl nesmírnou pravdu,” pochválil Džemáluddína s úsměvem al-‘Attár.3