OTÁZKA: Musí mít muslimka při modlitbě zahalené i nohy ponožkami, aby splnila podmínku správného zahalení? Za předpokladu, že není přítomen žádný cizí muž.
ODPOVĚĎ:
Učenci se neshodují ohledně míry požadovaného zahalení obecně, přičemž jedni považují za nutné zahalit celé tělo a druzí z toho vyjímají tvář a ruce po zápěstí. Držíme se právě tohoto posledního jmenovaného názoru jakožto správnějšího, s tím, že právě takto je definováno zahalení během modlitby. Při modlitbě obecně má muslimka svou tvář ponechat odhalenou.
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لاَ يَقْبَلُ اللَّهُ صَلاَةَ حَائِضٍ إِلاَّ بِخِمَارٍ.
„Není přijata modlitba ženy, která už mívá menstruační cykly, není-li řádně zahalena.“ 1
Na základě skutečnosti, že hadísy definující výjimky ze zahalení, nikde nehovoří o chodidlech, smýšlí většina islámských učenců, že ženě není dovoleno modlit se s odhalenými chodidly. Tohoto stanoviska jsou málikovci, a až na výjimky také šáfi’ovci a hanbelovci. 2
Od imáma aš-Šáfi’ího samotného se naopak dochovalo, že odkrývání chodidel během modlitby povolil, 3 podobně jako al-Muzení mezi jeho následovníky či Ibn Tejmíja mezi hanbelovci. Modlit se s odhalenými chodidly může žena i dle většinového hanefíjského názoru. Z moderních učenců k tomuto názoru inklinoval al-‘Usejmín. 4
Od Umm Selemy رضي الله عنها se dochovalo, že chodidla jsou součástí nahoty ženy, kterou tato nemá právo vystavovat na odiv v přítomnosti nepříbuzných mužů. Chodidla mají ženy skrýt svým dlouhým splývavým oděvem. 5 Ibn Tejmíja říká, že „účelem má být překrýt oděvem obrysy chodidel tak, aby nebyly vidět.“ 6 Podle al-Chattábího je tento hadís ultimátním důkazem, že chodidla jsou nahota a proto musí být při modlitbě překryta, aby tato byla platná. 7
Soudobý učenec al-‘Usejmín v obecném smyslu říká:
„Zahalování chodidel je ženám předepsáno jako povinnost dle názoru mnoha učenců. Žena si má chodidla zakrýt buďto délkou svého oděvu, anebo ponožkami či obuví.“ 8
Nicméně přímo v otázce modlitby s odvoláním na Ibn Tejmíju, že nikoli každá žena měla v Prorokově صلى الله عليه و سلم době dostatek oděvu na to, aby přikryla svá chodidla a i přesto nikdo nezpochybňoval jejich modlitby. 9
Podle soudobého učence Ibn Báze, pokud by žena během modlitby chodidlo odhalila, byla by její modlitba neplatná a ona by ji musela opakovat. 10 Nicméně toto je spíše ojedinělý názor a rozporovala ho i Stálá komise pro fetwu v KSA, která smýšlí, že žena modlitbu, kterou vykonala s odhalenýma nohama, podruhé opakovat nemusí 11 a stejného názoru je z klasických autorit také al-‘Azímabádí. 12
Co se týče obecně odhalení nohou ke kotníkům obecně za předpokladu, že nejsou přítomni žádní nepříbuzní muži, předpis se navrací na otázku zahalení ženy před jinou ženou. Základním pravidlem v této otázce, o níž se nedochovalo nic explicitního a konkrétního, je řídit se obecným principem cudnosti a právně respektovanou zvyklostí (arab. العرف al-‘urf), tedy pokud by žena teoreticky byla považována v dané situaci na základě toho, že odkryje svá chodidla, za necudnou, bylo by jí zakázáno chodidla odkrýt. V opačném případě to pro ni zakázáno není a toto je také praktický stav věci. Tohoto názoru jsou i přední učenci dnešní doby jako Ibnu l-‘Usejmín, 13 al-Fewzán 14 a al-Albání. 15 Toto byl také názor Stálé komise KSA. 16
Nicméně nejultimátnějším příkladem cudnosti jsou zbožné ženy prvních generací této ummy, které se obcecně v přítomnosti nepříbuzných mužů zahalovaly celé, včetně chodidel a tváře, do té míry, že se jejich oděv občas dotýkal cest, jak se uvádí od Umm Selemy رضي الله عنها, matky věřících. 17 Proto je lepší a prioritnější nohy při modlitbě zakrýt, avšak nelze jednoznačně tvrdit, že se ta, která tak nečiní, dopouští nějakého zakázaného jednání.
Tedy ty sestry, které svá chodidla při modlitbě zakrývají, nemají proto žádné právo cokoli zazlívat těm, které tak nečiní.
(…)
1 Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 641; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 377 jako hasan; Ibn Mádža v Sunenu, hadísy č. 389 a 655; a Ahmed v Musnedu, hadísy č. 218 a 259. Jako sahíh doložil Ibn Chuzejma ve svém Sahíhu, hadís č. 775. Viz Ibn Hadžer al-‘Askalání v Bulúghu l-merám, hadís č. 207.
2 Viz al-Mewsú’atu l-fikhíja, 7/86.
3 Tak uvádí Abú ‘Ísá at-Tirmizí ve svém Sunenu, v poznámce k hadísu č. 377.
4 Viz Mewsú’atu l-fikhíja, 7/86.
5 Hadísy o tom viz u at-Tirmizího v Sunenu, hadís č. 1731 jako hasan sahíh; a an-Nasáího v Sunenu, hadís č. 5336. Jako sahíh ho ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1864.
6 Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/148.
7 Viz Me’álimu s-sunen, 1/159.
8 Viz Fetáwa l-mer´ati l-muslima, 1/437.
9 Viz aš-Šerhu l-mumti‘, 2/161.
10 Viz Fetáwa l-mer’ati l-muslima, str. 57.
11 Viz Fetáwa l-Ledžneti d-dáima, 5/143.
12 Viz ‘Awnu l-ma’búd, 2/242.
13 Viz Hidžábu l-mer´ati l-muslima, str. 43.
14 Viz Fetáwa l-mar´ati l-muslima, str. 438.
15 Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, k hadísu č. 664.
16 Viz Fetáwa l-Ledžneti d-dáima, 17/291-193.
17 Hadísy o tom viz u Abú Dáwúda v Sunenu, hadís č. 383; at-Tirmizího v Sunenu, hadís č. 143; a Ibn Mádži v Sunenu, hadís č. 531. Jako sahíh je doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Abí Dáwúd, hadís č. 407.