OTÁZKA: Proč si neustále stěžujete, vymýšlíte si údajnou nenávist všech kolem a zapomínáte na všechna ta zvěrstva, co pácháte po světě a dokonce i v Evropě vy: na sexuální a jiné násilí na nemuslimských ženách, které odmítají nosit muslimský oděv, devastaci a vypalování historických křesťanských památek ve Francii, na nelegální sňatky islámských migrantů s nezletilými a jejich hony na původní obyvatele v Německu, sexuální zotročování nemuslimských holčiček vašimi muslimskými pedofily v Británii, terorizmus, kriminalita, ustavičná šikana původního obyvatelstva … Ne vy, ale to my jsme ti napadaní! A budeme se také bránit! Dočkám se od vás reakce?
ODPOVĚĎ:
Nelze soudit islám podle muslimů, vždy a výhradně nutno soudit muslimy podle pravidel islámu. Ve všech vámi uvedených případech, které se udály v zahraničí, není islám součástí problému, ale naopak součástí jeho řešení, jímž je vytrvalá snaha o nekonfliktní soužití na obou stranách.
Abu d-Dardá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إنَّما العلمُ بالتَّعلُّمِ والحِلمُ بالتَّحلُّمِ ومن يبتغي الخيرَ يُعطَهُ ومن يتَّقِ الشَّرَّ يوقَهُ.
„Věru znalost se získává učením, stejně jako dobromyslnost a mírnost snahou o to být právě takovým. Kdo bude toužit po dobru, tomu bude dobro i dáno. A kdo se bude snažit o to, aby se zachránil před zlem, také se před ním zachrání.“ 1
Právě islám umožňuje věřícím lidem žít spořádaně doma i v cizině a současně dodržovat svou víru i legislativu dané země, což by ostatně mělo být samozřejmostí. Jen je třeba v této věci muslimy i nemuslimy vzdělávat a ukazovat jim důležité univerzální hodnoty lidskosti, které máme všichni – muslimové i nemuslimové – společné, stejně jako to, že i vzájemný respekt je součástí života i morálky nás všech. Musíme zůstat nestranní, nesmlouvavě chránit důstojnost a všelidská etická pravidla, stejně jako princip, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.
Náboženské založení přistěhovalců paradoxně může mnoho problémů nikoli vytvářet, ale léčit. Například lidé ve většinově muslimských zemích bez předsudků nabízejí Evropanům svou pohostinnost. Tento fakt uznávají prakticky všichni, kteří kdy do muslimských zemí zavítali. Právě vhodně zacílené začleňovací programy, které by využívaly znalostí islámu a dokázaly by vytěžit pozitivní aspekty etnických mentalit či muslimské víry a propojit je s většinovou společností, jsou jednou z cest. A jsou lepší, než pokrytecký multikulturní cirkus v režii armády nadnárodních politických (ne)ziskovek, anebo brutální asimilační snahy či dosavadní neplodné a nekončící čekání, až se přistěhovalci či gastarbeiteři sami buď asimilují, anebo se vrátí, odkud původně přišli. I kdyby se chtěli a mohli vrátit domů, budou tam vnímání negativně, protože z vyspělých demokracií se může vrátit jen ztroskotanec nebo problémový člověk. Nikoliv ten, který zjistil, že život doma je pro něj mnohem jednodušší a bezkonfliktní.
Nelze však donekonečna popírat, že míra nepřátelství, arogance, drzosti, agresivity a násilnickosti nejen muslimských přistěhovalců vůči původnímu nemuslimskému obyvatelstvu ve vyloučených lokalitách velkoměst západní Evropy, pokud se někdy v jejich čtvrtích náhodou některý z nich objeví, je vskutku nebývalá. Uzavření obyvatelé přistěhovaleckých ghett mezi sebe původní Evropany nejenže nepustí, ale dokonce je vyhánějí, aby teritorium své zločinecké bandy dále rozšiřovali.
Toto chování však pochopitelně nepramení v islámu jako takovém. Je dáno historickou, stejně jako ekonomickou a sociální situací migrantů. Z chudinských čtvrtí je takřka nemožné se vysvobodit, jsou plné sociální frustrace, chudoby a s ní spojené kriminality. Vše je důsledkem absence dlouhodobých vizí, což je velmi dobře vidět právě na Francii, která v tomto naprosto selhala. Po svém odchodu ze severní Afriky přijaly francouzské vlády velké množství Severoafričanů, kteří s kolonialisty nějakým způsobem spolupracovali. Jenže je pak nechaly napospas na okraji společnosti a vystavěly pro ně izolované čtvrti bezpečně daleko od starousedlíků. Problém nyní vyhnívá na povrch.
Na druhou stranu mají mnozí imigranti utkvělou představu, že jim někdejší koloniální velmoci nyní musí i s úroky vrátit vše, co v jejich původní zemi nakradly. Touto nenávistí za pomocí vzpomínek jejich rodičů a prarodičů na koloniální útlak také často ospravedlňují svou kriminalitu. Mnozí těžce pracující přistěhovalečtí rodiče také nechávají své děti vyrůstat na ulici bez vědomí toho, že tam neexistuje žádná mravní záruka a sociální jistota jako v zemích původu, kde společnost všeobecně psanými i nepsanými pravidly kolektivně kontrolovala a usměrňovala veškeré chování jejích jednotlivých členů. Normy slušné společnosti takto bývají nahrazeny pravidly gangu. I náboženská radikalizace je na straně imigrantů důsledkem této ztráty jistot, stejně jako je zapříčiněna i necitlivými vojenskými intervencemi Západu a jeho neschopnosti orientovat se ve spektru muslimských duchovních proudů doma i v zahraničí.
Obyvatelé přistěhovaleckých čtvrtí jsou často plni nenávisti, neboť se bojí kontaktu s většinou, nemají s ní žádné zkušenosti, kromě těch zprostředkovaných, anebo vlastních špatných zkušeností s diskriminací. Ztratili důvěru a mají proto strach o sebe, svou víru a morálku. K podobnému jevu pochopitelně dochází i na druhé straně. Při pohledu na přistěhovalecké čtvrti a bezzákonnost v nich mají původní obyvatelé Evropy jednoduše přirozený strach o svou civilizaci, kulturu, způsob života a o bezpečí svých žen a dětí. Cítí, že stávající systém je není schopen před novou hrozbou ubránit.
Mnoho těch evropských muslimů, jimž chybí sebedůvěra, silná víra a kteří neví, jak své zkušenosti a morální vzory předávat svým potomkům, podobně upíná svou naději právě k uzavřené komunitě v opozici k ostatním, na něž směřují svůj vztek. Zklamaní mladí lidé pak hledají charizmatického vůdce, který nasměruje jejich bublající emoce a explicitním slovníkem jim přesně a bez obalu jednoduše řekne, koho za jejich zpackané životy vinit jak proti němu bojovat. Ve své omezenosti nejsou s to si uvědomit, že nabízená řešení jsou krátkozraká, zjednodušená a z hlediska islámu kulhají na obě nohy. Vyhráno nemají ani ti, kteří mají pocit, že nejlepší je vzdát se islámského života úplně. Nejsou připraveni, že se i přesto může stát, že jim někdo z většinové společnosti jejich původ ošklivě připomene. Některé to pak může vést bud k nenávisti k vlastním kořenům, anebo naopak naprostému nekompromisnímu odporu.
Přístup dovolující nekontrolovatelné rozrůstání přistěhovaleckých čtvrtí v západoevropských metropolích je do budoucna naprosto neudržitelný. Odhaluje jednak kriminálnost, společenské patologie a maladaptace mezi migranty a jejich gangy a jednak sobectví, zbabělost, neschopnost a iracionální, chorobně přebujelý humanizmus současných elit paralyzované většinové společnosti, jež je vůči nevídaným podobám násilí gangsterů s muslimskými jmény naprosto bezbranná. Tito gangsteři však v Evropě rozhodně nešíří zákon Šarí’y, ale prachobyčejný zákon síly a mafiánskou vendetu.
Pokud nedojde k nápravným opatřením zahrnujícím kromě zapojení nám všem společných konzervativních hodnot a dlouhodobé vize také tvrdou represi a nesmlouvavou imigrační politiku včetně bezpodmínečných repatriací, nové etnicko-náboženské válce na starém kontinentu už nebude stát v cestě vůbec nic. I vrabci na střeše si štěbetají o tom, že na mnoha místech tato válka už dnes probíhá.
Na těch ostatních místech musí být naší snahou udržet a rozvíjet mezi našimi komunitami mír a dobré sousedské vztahy mezi muslimy i nemuslimy navzájem, abychom byli dostatečně semknutí, silní, odvážní a rozhodní postavit se fyzickému i verbálnímu násilí extremistů bez ohledu na tábory, ke kterým se tito hlásí. Aby nás oni nerozeštvali zevnitř a ani nenapadli zvenčí. Aby nás nezatáhli do války, kterou si mezi sebou začali a o kterou my ostatní nemáme zájem. Většinu muslimů i nemuslimů tvoříme my, slušní lidé, kteří chceme žít v míru. Nikdo z nás nenese vinu ani za zločiny kriminálníků a teroristů s muslimskými jmény, ani za zločiny kolonializmu, rasizmu a xenofobie jen na základě toho, že hlásí k islámu či k nemuslimské Evropě. Hledejme proto k sobě cestu, nenechávejme se unášet rétorikou nenávisti a nenechme extrémisty obou táborů, aby hovořili a jednali v našem jménu. Nemají na to žádný nárok a ani legitimitu.
(…)
1 Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džamu l-awsat, 3/118, hadís č. 929. Zmiňuje ho také al-Buchárí ve svém Sahíhu ve zkrácené formě, před hadísem č. 68. Uvádí ho dále Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 5/198; Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 1/266; a al-Bejhekí v al-Madchalu ila s-Suneni l-kubrá, hadís č. 352. Ačkoli je tento konkrétní hadís sporné autenticity z hlediska svého isnádu, jednotlivá jeho podání se navzájem posilují a jeho smysl je zcela v pořádku.