Muslimové v informační džungli, díl 3.: Proč se jisté věci do zpráv nikdy nedostanou?

Klasik vědy masmedií, kanadský sociolog Herbert M. McLuhan je přesvědčen, že sdělovací prostředky mají přímý vliv na vysílanou zprávu, její strukturu a obsah, stejně jako na způsob myšlení jejích příjemců. Vysílače tedy formují vědomí a zkušenost každého z nás. Proti tomuto vlivu se dle něj lze bránit udržováním a prohlubováním sociálních kontaktů, přímých vztahů mezi jednotlivými lidmi, což je v éře pokračujícího rozmachu masmedií stále obtížnější. Do budoucna se tak předpokládá růst tohoto vlivu, hodnocení jeho intenzity mezi odbornou veřejností varíruje.¹

Tvorba zpráv např. v tištěných mediích vypadá přibližně takto:

Redaktoři vypracují původní zprávu podle tématu editora, respektive editorovi nabídnou vlastní téma.
Editor zprávy posuzuje a podle potřeby je rediguje.
Vše se podstupuje copy-tasterovi, člověku, který určí, na kterých zprávách se bude ještě dále pracovat a na kterých už ne.
Hlavní subeditor, který je v kontaktu s hlavní redakcí, určí které zprávy pustí dále, v jakém pořadí, rozsahu a v jakém sledu.
Tzv. copy-subeditor obdrží takto ustavený sled zpráv a dále je prověřuje, aktualizuje nebo přeformuluje.
Na něj dohlíží revizor, kontroluje jeho práci, provede formální a jazykovou korekturu, stejně jako obsahovou.
Tzv. production editor je poslední osoba před vytištěním media, který kontroluje kompozici, obsah, jazyk i logické protichůdnosti zprávy. Poté se stránky tisknou a nabídnou korektorovi.
Před vydáním je celé číslo schváleno výkonným šéfredaktorem.

Pro britský systém je charakteristická zásadní dělba práce v tomto řetězci, kdy redaktor nemá příliš vliv na konečnou podobu zprávy, zatímco pro kontinentální (či německý) model je naopak charakteristická ucelenost, redaktor svou zprávu provází až do konce.²

Výběr zpráv se děje jednak užitím objektivních kriterií jako relevance, pravdivosti a ucelenosti zpráv a jednak podle osobních názorů novináře, jeho nadřízených, vydavatelů media, zájmových skupin, či lobbistů.

Od 50. let je klíčovou osobou, která rozhoduje, zda se přinesená informace stane novinovou, rozhlasovou nebo televizní zprávou tzv. gatekeeper. Některé zprávy zastavuje a jiné propouští, dle předem daného klíče. Není to specifická funkce ani profese, může jím být kdokoli, kdo v načrtnutém schématu vzniku nové zprávy získá dostatečně velký vliv, který prosazuje svými přáními, preferencemi, očekáváními, pokyny nebo i nařízeními. Ta zůstávají až na výjimky veřejně neznámá a důvěrná uvnitř redakce, nebo jen mezi čtyřma očima.

Donucovací prostředky, kterými je nežádoucí zpráva vyloučena, se pohybují od organizačních a technických (zpráva se časově a prostorově nevejde, není, kdo by se jí věnoval) přes sdílené a ne vždy přesné představy o publiku až po pasivní vztah vůči nabízeným informacím, které nejsou prošetřovány a není pátráno po jejich pravosti, takže odmítány jsou i pravdivé a šířeny i nepravdivé.

Rozhodujícím kritériem už není pravdivost informace. Dnes jde hlavně o rychlost, s jakou se informace šíří, nejlépe ihned. Tento požadavek ovšem nebezpečně koliduje s kvalitou podávané zprávy. Žurnalistovi nezůstává čas na její komplexní ověření, přefiltrování, porovnání, nemá od ní téměř žádný odstup. Kdyby se chtěl zachovat eticky, kolegové by téma nabídli dříve než on, za což by utrpěl sankci ze strany svých nadřízených.

E. Herman a N. Chomsky uvádějí v díle Manufacuting Consent – Political Economy of Mass Media (1988) pro podmínky USA pět filtrů, odklánějící zprávy nevhodné k uveřejnění, marginalizující nesouhlas a umožňující vládě a korporacím ovlivňovat veřejnost: (1) velikost, vlastnictví, orientace a zisk daného masmedia, (2) reklama a zisky z ní, (3) informační zdroje, jejich předzmanipulování, neověřenost, přednostní přístup k nim, (4) soustředěná tzv. bubnová palba, která přívalem přímých i nepřímých dobře organizovaných nesouhlasných reakcí vyvine na dané neposlušné masmedium tlak. (5) Posledním je ideologický filtr, kterým byl v USA v době napsání studie Manufacturing Consent militantní antikomunizmus a dnes je vedle částečně přetrvávající rusofobie nahrazen neméně militantní doktrínou války proti terorizmu, zasahující disproporčně Araby a muslimy ve všeobecnosti.³ V jiných zemích se může obsah toho, co jednotlivé filtry obsahují, lišit, jejich typologie je však v zásadě společná všem současným státům.

Existují zákonitosti, které statisticky velmi výrazně zvýznamňují některé informace nad jinými a poskytují jim klíčové výhody na cestě stát se zprávami. Johann Galtung a Marie Holmboe Ruge ve své práci The Structure of Foreign News (1965) formulovali následujících 12 základních:

Frekvence. Čím lépe odpovídá periodicitě daného media, tím spíše se informace stane zprávou.
Informace musí mít dostatečnou intenzitu důležitosti či negativnosti, aby překonal tzv. práh pozornosti.
Čím je daná událost jednoznačněji interpretovatelná, tím spíše se jí dostane pozornosti medií.
Čím je daná událost důležitější, tím bude medializovanější. Důležitost se týká i kulturologické blízkosti.
Čím daná událost více souhasí s očekávanými přáními publika, tím je medializovanější.
Čím je daná událost více šokující a neobyčejná, tím je medializovanější.
Kontiunita. Pokud se již něco zprávou stane, je to sledováno a dále medializováno, i když je to méně významné, než jiné věci, které se zprávami zatím nestaly.
Variace. Pokud je způsob medializace ovlivňován např. vnitřní politikou, pak odpovídající informace týkající se politiky vnější má větší šanci stát se zprávou.
Vztah k elitním národům. Pokud se události týkají mocných národů, mají více šancí stát se zprávami.
Vztah k elitním osobám. Pokud se událost týká mocné, nebo známé osobnosti, má větší potenciál stát se zprávou.
Perzonalizace. Události, které lze připsat na vrub konkrétním lidem jsou spíše medializovány, než abstraktní trendy.
Negativizmus. Čím je informace horší a zlejší, tím spíše se stane zprávou.

Mediální teoretici si také všímali vzdálenosti od místa, kde se daná událost stala. Čím vzdálenější bylo, tím méně šancí měla na to stát se zprávou a tím spíše se týkala jen místních elit a nikoli obyčejných lidí. Čím nižší společenský status její aktér měl, tím negativněji byl v mediích zobrazován. Čím menší byla kulturní blízkost, tím více se muselo stát, aby událost přesáhla práh pozornosti.⁴

Nejelitnějšími zeměmi jsou USA a západní Evropa, v těsném sledu Rusko (i zde je patrný etnocentrizmus, dle oblasti, v níž se zrovna nacházíme), dále zbytek Evropy, potom východní Asie a Austrálie (pozice se mohou v různých obdobích i oblastech střídat, nejsou stálé), s odstupem muslimské země a zcela na posledním místě Afrika, Oceánie a Latinská Amerika.⁵ Obecně platí, že podíl zahraničního zpravodajství oproti domácímu, navzdory očekávaným tendencím a globalizaci v průmyslových zemích od 50. let dlouhodobě klesá. Při informování o méně medializovaných národech a oblastech dominují samá negativa – války, etnické konflikty a čistky, porušování lidských práv, chudoba a volební podvody.⁶

Pokud jsou do informace zahrnuty mediálně známé osoby, získává tato podstatně větší potenciál stát se zprávou. Ignatio Ramonet uvádí jako nejmedializovanější událost v historii masmédií smrt Lady Diany v roce 1997. Dotkla se všech vrstev obyvatelstva ve všech zemích a byla medializována tiskem, rozhlasem, televizí i internetem.⁷ Všímá si také další oblíbené aférky moderních dějin, a sice neslavného konce prezidentování Billa Clintona:

„[Z] průběhu tiskové konference, která následovala po setkání Clintona a Arafata, televizní kanály vybraly a vysílaly jen otázky položené americkému prezidentovi, které se týkaly… jeho vztahu s M. Lewinskou! Obraz Arafata nečinně asistujícího tomu, jak Clinton prochází ohněm otázek, se objevil jako jeden z nejotřesnějších důkazů vyšinutí médií.“⁸

Podobně také filmový festival v Cannes v květnu 1994 ve francouzských mediích naprosto zastínil zprávy o genocidě ve Rwandě, při které zahynulo mezi 500 tisíci až jedním milionem lidí.⁹

Při konfliltním zpravodajství existuje i tzv. efekt rezonance – media v konfliktu zpravidla předem favorizují jednu stranu. Událostem, které pro danou stranu vyznívají pozitivně je pak umožněno zaznít častěji.¹⁰

Objektivitu výběru zpráv ztěžuje také tzv. framing, neboli rámečkování. Vědomě či podvědomě se např. po velké havárii chemické továrny hledají dřívější podobné havárie chemiček apod. V severoněmeckých městech Hoyerswerdi (17. 9. 1991) a v Rostocku (22. 8. 1992) došlo ke xenofobním útokům neonacistů na azylanty a jejich domovy, následně v Möllnu (23.11.1992) a Solingenu (19. 5. 1993) na gastarbeitery tureckého původu. Nejprve se těžiště zpravodajství přesunulo z rasistických útoků v bývalém Východním Německu na západní část a následně z útoků na azylanty na útoky na německé Turky.¹¹

Masmedia se v průběhu 2. poloviny 20. století stala nedílnou součástí politického boje, který strukturuje jejich obsah, což má za následek ztrátu jejich nezávislosti na politické moci. Existuje zde i zpětná vazba, kdy masmedia ovlivňují politiku, tedy správa věcí veřejných se často odvíjí od toho, jakým způsobem je o ní informováno a od toho, co se jimi šíří jako zprávy. Problematické na tom je, že vedení masmedií nepodléhá demokratickému výběru – není voleno. Masmedia mohou také prostřednictvím výběru a ovlivňování zpravodajství vytvářet vhodné podmínky, aby se některé nové politické subjekty mohly etablovat, případně proto, aby se jiné, pro systém nežádoucí, prosadit nemohly. Masmedia jsou internacionalizována, vlastní je hrstka lidí, disponují finančními prostředky vysoce převyšujícími rozpočty nejchudobnějších zemí a mají legislativou garantovaný privilegovaný přístup k získávání informací. Mohou tedy nejen řešit společenské problémy, ale také uměle vytvářet nové. Vzniká tak pochybná symbióza a priori obcházející demokratické rozdělení moci, v níž se publicita vyměňuje za informace.

Jakákoli informace usilující o vstup do medií a mající ambici stát se zprávou, musí ještě předtím, než se zprávou skutečně stane, projít filtrem korporativního vlastnictví nad medii, filtrem reklamy a propagace, filtrem systému garantovaných expertních pramenů poskytujících jen zaručené informace, fitrem privilegovaného popření uznávanými autoritami a filtrem pragmatického osvojování si řemeslného diskursu, či chcete-li, autocenzury. Nabízená témata vznikají a zanikají, jsou zpracovávána teatrálně a jejich kontinualita je stále obtížněji stopovatelná. Do popředí vystupuje konfliktnost a potenciál dané zprávy upoutat diváka.

Media jsou strukturována podle populace, tedy i mezi nimi existují ta elitní, čtená mocenskými elitami – politiky, řediteli, manažery, vlivnými intelektuály apod. Ta udávají tón všem ostatním mediím a vymezují prostor, kde se budou pohybovat, včetně názorů, které budou prezentovat. V každém denním tisku (i lokálním) možno najít nezanedbatelné množství článků a informací, které pro každodenní život na mikroúrovni nemají nejmenší význam. Jediný důvod, proč se jimi zabývají všude, je konformita. Příkladem takové zprávy je např. neutuchající tematizace řidičských oprávění žen v Saúdské Arábii ze strany českých medií.

V kontextu vztahu západních a nezápadních společností pak není překvapující zjištění, že i a výběr zpráv na Západě a v nezápadních společnostech se od sebe až tolik neliší. Jsou to totiž euro-atlantické mocenské elity, kdo drží ve svých rukou moc nad médi. Těm informacím, které by mohly být pro rozvojové nezápadní společnosti relevantní, se díky tomu v oficiálních médiích ani nedostane příležitost stát se zprávami.¹²

Konformita a autocenzura má přímý dopad na proniknutí a frekvenci určitých správ. Uspějí a dále jsou artikulovány jako součást širšího diskursu jen ty zprávy, které zapadají do aktuálních myšlenkových schémat a rámců, které nenabourávají obecně sdílená přesvědčení, paradigmata a vize světa. Všechny ostatní buď velmi brzy zapadnou, anebo neproniknou vůbec.

O tom, která informace se zprávou stane a která nikoli, nejčastěji rozhoduje redakční politika. Jejím předpokladem je vytvoření kolektivu novinářů, často názorově a politickým smýšlením velmi homogenního, od nichž lze čekat poslušnost stávajícím hodnotám. Ti pak sami vybírají, o čem se bude informovat a o čem nikoli, čímž dochází k autoselekci zpravodajství.

Dnes již klasická studie Warrena Breeda Social Control in the Newsroom (1955) poprvé prokázala rozhodující roli všem známého a sdíleného světonázoru na výběr a prosazování zpráv. Novináři sami si tento světonázor osvojili vlastní socializací a vlastní četbou tisku. Breed uvádí následující faktory konformizmu podle světonázoru daného média:

Autorita instituce a její sankce. Zdůrazňování a podtrhování toho, co se nadřízeným nelíbí, ústí v nepublikování daného článku, skutečný důvod, tedy to, že článek neodpovídá redakční politice media je následně maskován údajným nedostatkem vysílacího času či prostoru, případně jsou žádány korekce a úpravy článku, které v důsledku způsobí, že zprvu kritický článek nakonec nevybočuje z nastavené redakční politiky.
Pocit zodpovědnosti, úcty a osobního vztahu k nadřízenému.
Touha po kariérním vzestupu.
Neexistence nebo omezené možnosti protiváhy vůči takto nastavené redakční politice.
Láska k zaměstnání, pocit skupinové sounáležitosti, spokojenost s novinařinou jako posláním, nefinanční benefity jako privilegovanost a možnost kontaktů na důležité a známé osoby.¹³

Takto vzniká autocenzura, cenzor v hlavě, maskovaný dobrovolnou, pozitivně vnímanou kolegiální pomocí při vzájemném čtení článků. Více než polovina novinářů a skoro 90% mladých a začínajících novinářů totiž dává své články číst svým starším kolegům. Tím dochází k homogenizaci názorového spektra ještě předtím, než novinář svůj článek otiskne, nebo redaktor promluví z obrazovky.

Podobně, kvůli finanční nesoběstačnosti medií jako takových, případně nutnosti jejich sponzoringu cestou reklamy a symbiózy s politickými a ekonomickými elitami, existují polotajné seznamy lidí, kterým je třeba dát vědět o všech článcích, které v daném mediu vyjdou. Např. Frank Hornig (1997) uvádí, že časopis New Yorker má na svém seznamu 50 vlivných lidí, mezi nimi i z představenstva firem Chrysler, Ford a Colgate-Palmolive.¹⁴ Média proto spíše tendují k ochraně interesů svých mecenášů, nežli k ochraně zájmů veřejnosti.

I. Ramonet uvádí několik příkladů takového přímého vlivu. Tyto příklady ukazují, že jde o mnohem širší problém, než špatné zpravodajské pokrývání muslimského světa a islámu jakožto faktoru světového dění. Rovněž podporují tvrzení, že nejde o tajnou konspiraci, ale hlubší a složitější neduh vypočítavosti a nedostatku objektivity.

Např. Hlas kritiků první invaze do Iráku byl slyšet, ale jeho medializace byla silně podhodnocená, neboť vlastníci medií byli spjati se zbrojními zakázkami americké armády. Stanice NBC, vlastněná společností General Electric (vyarábějící také zbraně) byla ve válečné protisaddámovské propagandě nejštvavější. Nemusí jít ale jen o války. Stanice CBS, vysílající publicistický pořad 60 Minutes, zveřejnila reportáž o tabákových koncernech v zájmu zisku šidících údaje o množství nikotinu ve svých výrobcích. Reportáž však byla zcenzurována, jednak proto, aby se CBS vyhla žalobám tabákových magnátů, jednak proto, že připravovala fúzi se společností Westinghouse a nechtěla riskovat pokles svých akcií. Její filiálka také vlastnila jednu společnost vyrábějící cigarety, proto předsednictvo firmy nechtělo jít samo proti sobě. Tři měsíce před ní stanice ABC vypátrala podobné praktiky u firmy Phillip Morris. Reportáž byla také stažena, opět z důvodu strachu z poklesu akcií před fúzí se společností Disney. V květnu 1998 publikoval americký deník Cincinati Enquirer šetření Michaela Galaghera zabývající se nekalými praktikami banánového gigantu Chiquita, který byl zapleten do korupce kolumbijské vlády, nadužívání pesticidů a ničení honduraských vesnic skrývajících levicové odbojáře. Jenže toho času vlastník Chiquity byl bývalým majitelem listu Enquirer, který deník prodal společnosti Gannet. Zatlačil proto na Gannet a Gannet na Enquirer, který reportáž stáhl.¹⁵

V našem zájmovém případě se nabízí příklad dvou dvojic mladých imigrantů na Západ, v jejichž životě sehrál významnou roli terorizmus tak či onak spojený s islámem. Všichni čtyři byli muži přibližně stejného věku, mezi 15-25 lety, všichni čtyři pocházeli z Čečenska a všichni čtyři byli vyznáním sunnitští muslimové. Tato velmi zajímavá standardizace nám umožňuje jinak vzácné přímé srovnání:

První a všeobecně známou dvojicí jsou bratři Carnajevi, kteří emigrovali do USA a o několik let poté, 25. 4. 2013 se stali strůjci pumových útoků během každoročního bostonského maratonu. Bomby nastražené těmito teroristy po sobě zanechaly 3 mrtvé a 254 zraněných, mezi nimi i mnoho doživotně zmrzačených.

Druhou a zcela neznámou dvojcí jsou Movsar Džamajev a Rustam Daudov, účastníci soustředění norské sociálnědemokratické mládeže na ostrově Utøya nedaleko Oslo, kde se také potkali a spřátelili. 22. 7. 2011 byli na cestě do táborové jídelny, když v ní norský protimuslimský terorista Anders B. Breivik začal střílet. Movsar rychle popadl prvního mladíka zkoprnělého hrůzou a odvlekl ho do hustého lesa, aby ho zachránil. Telefonicky se spojil s otcem, který mu na základě osobních zkušeností z čečenské války radil, jak má postupovat při záchraně co nejvíce životů a konfrontaci se střelcem. Movsar a Rustam se snažili chladnokrevného vraha odlákat, házeli po něm kameny a několikrát ho jimi i zasáhli. Nalezli úkryt v jeskyni, kam pomohli utéct 23 dalším dětem a mladým lidem, nejmladšímu, kterého museli nést na ramenou, bylo jen 8 let. Z pobřežní jeskyně také viděli utonout několik dalších, které se jim z vody vytáhnout už nepodařilo.¹⁶

První zpráva se stala všeobecně rozšířenou, zatímco druhá byla šířena kromě místního tisku takřka jen alternativními medii, z různých důvodů vystupujícími proti současné démonizaci muslimů.

Zamysleme se proč. Zatímco skrytým dojmem první zprávy je obava z islámu jako takového, z radikalizace místních muslimů či vytváření zloby a podezření vůči údajně neintegrujícím se azylantům, druhá představuje tyto muslimské azylanty v naprosto odlišném světle, jako uvědomělé, společensky a politicky aktivní, přínosné a společně bojující proti terorizmu, všeobecně sdílenému nebezpečí, o němž se často tvrdí, že je dnes největší hrozbou. Zatímco první zpráva posiluje dnes prosazované stereotypy, druhá, ačkoli neméně pravdivá jako ta první, je systematicky boří.

1ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 21.

2KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 95.

3Citováno přes KOUKOLÍK, František. 2010. op.cit., str. 204.

4KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 133-134.

5Ibid., str. 244.

6Ibid., str. 247.

7RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 5.

8Ibid, str. 9.

9Ibid. str. 23.

10KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 147.

11Ibid., str. 149.

12Podrobněji viz KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit, str. 54.

13BREED, Warren. 1955. Social Control in the Newsroom: A Functional Analysis. in: Social Forces 33, str. 326-336.

14HORNIG, Frank. Anstößige Artikel. in: Wirtschaftswoche, 22.5.1997, str. 67. Citováno z KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 96.

15RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 60.