Muslimové v informační džungli, díl 5.: Nejúčinnější strategie mediální manipulace

Přední světový lingvista Noam Chomsky¹ dále popsal deset nejužívanějších strategií moderní manipulace s lidmi:

Přesměrovat pozornost.

Pozornost veřejnosti je třeba obrátit od důležitých a vážných problémů k méně důležitým, zahltit ji záplavou nedůležitých informací, aby nerozmýšleli a přijali základní koncepty vnucovaných pohledů na svět za své. Ať se lidé zabývají čím chtějí, ať hudbou a filmem nebo profesionálním sportem či sexuálními skandály celebrit, čímkoli, hlavně se nesmí plést elitám do jejich mocenské hry. O důležitých věcech totiž mohou rozhodovat pouze důležití lidé. Od skutečných problémů zde a nyní je třeba odvrátit pozornost mas a přesměrovat ji jinam, třeba na islámskou hrozbu.

Vytvořit umělý problém.

Vše probíhá dle základní osnovy problém – reakce – řešení. Vytvoří se pseudoproblém, na který nějakým způsobem reaguje část veřejnosti, např. vyprovokovat někde nějaké násilí, aby společnost snáze přijala omezování vlastní svobody, nebo vyvolat ekonomickou krizi, při níž se veřejnost nebude bouřit proti demontáži sociální solidarity.

Postupně změnit diskurs.

Všechny manipulace třeba veřejnosti dávkovat po lžičkách, postupně a pomalu, vytrvale, měsíce a léta, politikou malých, nenápadných a takřka nepozorovatelných krůčků. Pokud by manipulátoři něco uspěchali, mohli by roznítit odpor manipulovaných.

Všimněte si zde, jak postupně odumírá odpor proti humanitárním bombardováním, ozbrojenému vývozu demokracie, či vojenským angažmánům ve všeobecnosti.

Ohlašovat nepříjemné dopady s dostatečným předstihem.

Mnohé z dopadů manipulace jsou pro společnost krajně nepopulární. Proto musí být ohlášeny s dostatečným předstihem a velmi umně odůvodněny. Lidé potom necítí negativitu společenských změn, které v reálu probíhají. Velmi tomu pomáhá vágní koncept obecného blaha a světlých zítřků pro všechny.

Užívat dětského slovníku a přístupu.

Pokud k dospělým subjektům promluvíte jako rodič k dětem, dosáhnete dvojího působivého účinku – značného útlumu jejich kritického myšlení a o to silnějšího sugestivního působení na ně.

Ve společnosti před vznikem audiovizuálních masmedií hrála klíčovou úlohu v průběhu dětství naučená schopnost číst a psát. Tak existovali ti, kteří se to ještě nenaučili (především malé děti) a ti, kteří to již uměli. Děti byly odkázány na obrázky a předčítání, což do jisté míry platí dodnes. Rozšířením obrazovosti a ústupem úlohy textu v době televize, videa a internetu se i dospělým znovu nabídla intelektuálně pohodlnější pozice nečtoucích malých dětí. Předkládány jsou jim jednoduché, nenáročné a srozumitelné vizuální reprezentace, nepříliš složitá schémata, černobílá optika hodných kůzlátek a vlka, který je chce sežrat, nebo o jezyňkách strkajících „jen dva prstíčky.“ Vhodně zvolené záběry pak již dokreslí to, co si má obecenstvo myslet.

Rozdmýchávat emoce.

Zneužívání emocí stimuluje nižší mozkové dráhy, jako limbický systém apod., které přehlušují vyšší, uvědomělé kognitivní procesy. Kritické myšlení je nahrazeno strachem, hněvem apod., emoce otvírají dokořán brány, jimiž lze proniknout do podvědomí, na jehož základě lze vnutit subjektům původně cizorodé ideje, přání, starosti, strachy, či je přinutit k předem naplánovaným žádoucím vzorcům chování.

Šířit neznalost.

Nižším společenským vrstvám je nutno zabránit v přístupu k porozumění a ovládání umění manipulace a vynutit si k tomu jejich souhlas. Kvalita základního a středního vzdělávání musí být podprůměrá a co nejnižší, aby propast mezi opinion makery a prostým obyvatelstvem zůstávala nepřekonatelnou a v ideálním případě dále rostla.

Velebit hloupost.

Veřejnost je třeba přinutit ke glorifikaci průměrnosti a nevýraznosti. Nutno lidi přesvědčit o tom, že je in a v módě být hloupý, tuctový, ignorantský, vulgární a nevzdělaný. Zároveň je stejně nezbytné podnítit v lidech odpor k náboženství, filozofii, vědě a poznání.

Vytvářet pocit viny.

Každého jedince je nutno přesvědčit, že za svá vlastní neštěstí a selhání je vinen jen on sám a nikdo jiný, a to pro nedostatek svých znalostí, omezenost vlastních schopností, nebo absenci vůle či píle. Takto znejisťovaný a podceňovaný jedinec, zatížený pocitem viny, přestane hledat pravé důvody svého postavení a nebude mít sílu bouřit se proti establishmentu.

Zneužívat poznání.

Raketový nárůst objemu vědeckých poznatků v uplynulých padesáti letech vytvořil rostoucí propast mezi sumou znalostí běžných v populaci a sumou znalostí, kterou disponují vládnoucí elity. Establishment naopak díky neurovědám a praktické psychologii získává přístup k základním a průlomovým poznatkům o člověku v rovině fyziologické i psychické. Tyto poznatky je pak nutno prakticky využívat při kontrole mas.

Mediální teoretička Dr. Cynthia Boaz, asystentka profesora na Sonomské univerzitě v Kalifornii, zabývající se otázkami demokracie, nenásilných demonstrací, občanského odporu a politické komunikace s médii, varuje před bulvarizací masmédií a před jejich šířením klamného obrazu reality, ve kterém jsou všichni muslimové teroristé, Saddámův Irák mohl za 11. září a globální ekologické problémy neexistují. Bije na poplach zejména před televizí, na kterou se dle jejích zjištění průměrný občan dívá 50 hodin týdně, přičemž kulturní obsah sledovaného je zoufalý.

Boaz dále vytkla dvanáct nejdůležitějších mechanismů mediální manipulace:

Prodej paniky. Publikum musí být zastrašováno a terorizováno pořád, ať už muslimy, islamizací, imigranty, teroristy, šátky ve školách a nemocnicích, halál masem nabízeným nic netušícím nemuslimům, nebo hysteriemi o ebole, prasečí chřipce apod. Emoční a kognitivní okruhy strachu musí být stále drážděny. Vyvoláváním strachu lze nejlépe obejít kritické myšlení lidí. Když už nebudou racionální, potom uvěří čemukoli.
Likvidace veřejného obrazu oponentů urážkami ad hominem. Masmédia útočí na kredibilitu nepohodlných osob, osočují je z podjatosti, sobeckých motivů, špatného charakteru, nebo nedostatku inteligence a zdravého rozumu. Někdy se oponentovi nadhodí jako slaměný panák nějaké neobvyklé a obecně nesdílené přesvědčení, které údajně zastává, aby byla veřejnost odrazena od jeho další argumentace. Tohoto nefér jednání je užíváno v situacích, kdy se moderátoři diskusí ocitnou zatlačení do kouta.
Projekce a přetáčení reality. Technika neobyčejně frustrující každého, kdo se snaží udržet linku argumentace. Takticky se užívá řetězce argumentačních faulů, načež je oponent obviněn, že s nimi začal první. Takto jsou např. antirasisté obviňováni z rasismu, obhájci přítomnosti muslimů v Evropě z xenofobie apod.
Historický revizionizmus. Aby byl prosazovaný světonázor naroubován na realitu, přepisuje se historie. V našem případě jde např. o popírání genocidy ve Srebrenici, obviňování proislámských sil v Osmanské říši z vraždění Arménů, obviňování muslimů ze sympatií k nacizmu, nebo tvrzení, že muslimské oběti pogromů v Myanmaru nebo Středoafrické republice nejsou oběťmi, nýbrž viníky vlastního neštěstí. Odrůdou této techniky je relativizace viny za násilí, jejímž příkladem je mnoho let opakované tvrzení českých veřejnoprávních medií, že např. v konfliktu v Bosně mají krev na rukou rovným dílem všechny tři zúčastněné strany. Podobně jednostranně je pravidelně referováno o blízkovýchodním konfliktu, kde je vytrvale přehlížena jeho zjevná asymetričnost.
Obětní beránci a házení do jednoho pytle. Tato manipulační strategie kombinuje rozsévání strachu a diverzi. Najděte si skupinu, etiketujte ji a obviňujte ze všech společenských problémů, abyste tak ospravedlnili dehumanizaci této skupiny a následné násilí proti ní. Jakoukoli škodu, kterou jim způsobíte, důsledně banalizujte. Tedy, za vše může islám a muslimové, vždyť jsou všichni krutí a barbarští, nenávidí náš způsob života a ještě mají tu drzost stěžovat si, když jejich dcery kvůli šátku vyloučíme ze střední zdravotní školy.
Spojování násilné jednání s mocí a odporu vůči násilí s bezmocností. Jde spíše o nadrámec, než o techniku mediální propagandy, ale je používána dnes a deně. Demonstrovat sílu znamená sáhnout k násilné represi. Použít sílu je důkazem schopnosti řešit problém, hledat nenásilné řešení je důkazem slabošství a neschopnosti. Cílem je získat lidi na svou stranu předvedením efektního silového řešení. Válka se tak stává něčím na způsob sportovního utkání, kde fandíte svému týmu. Tím se politické násilí stává morálním, ruší a nahrazují se ústavy, objevují se ozbrojené vývozy ideologií apod.
Zaštiťování. Velmi mocná metoda založená na odzkoušené goebbelsovské receptuře o stokrát opakované lži, která se stala pravdou. Pokud někoho zahltíte nějakou informací, stane se, že ji začne automaticky pokládat za pravdu jen proto, aby se jí už konečně zbavil a mohl vyhodnocovat další informace. Podstatou této techniky je neustálé a širokospektrální opakování jednoho jediného názoru. Lidé jsou příliš obtíženi osobními starostmi a takto se na ně vyvíjí dodatečný psychologický nátlak, podprahově dosahující kýžených cílů. Dodatečným efektem je, že lidé, až poznají skutečnost, budou mít psychický blok ji přijmout, kvůli vlastnímu egu, protože by si museli přiznat, že byli oklamáni. Př.: Islám je hrozba pro naši civilizaci. Šarí’a utlačuje ženy a nemuslimy. Pokud ne všichni, alespoň většina teroristů jsou muslimové. Irák měl zbraně hromadného ničení. Uznat palestinský stát znamená kapitulovat před terorizmem.
Populizmus. Častý je před volbami. Politici a další opinion makeři stylizují sami sebe do role hlasu národa, muže z lidu, někoho, kdo je „jedním z nás,“ osočují a napadají ostatní, že jsou elitisty, byrokraty apod. Často jde ruku v ruce s technikou obětního beránka a lynčujícími útoky na konkurenční názory a jejich nositele. Česká média jsou velmi vyhraněná, prostoru není mnoho a zná se, kdo stojí za kterým deníkem, televizním kanálem, nebo webovým portálem. Všichni se dušují, že shodně hájí společný zájem lidu a přitom následují výhradně své vlastní a protichůdné zájmy.
Institucionalizace viny. Nežádoucí osoby jsou diskreditovány na základě toho, že jejich spolupracovníci nebo souvěrci se dopustili činů, které jsou odmítány, nebo na základě členství těchto spolupracovníků v pochybných organizacích, nebo na základě toho, že dotyčný někdy byl členem takového spolku sám, nebo vyznává stejnou víru. Proto se muslimové v Evropě musí stále omlouvat za dění na Blízkém Východě.
Znevažování vzdělanosti. Media konstantně napadají vzdělance a intelektuály, prohlašují je za elitisty, nebo snílky nestojícími pevně na zemi a žijícími daleko od reality. Naopak hochštaplery kteří se prosadili svépomocí, vyzdvihuje jako génie a odborníky. Tak je znemožňováno kritické myšlení a fundovaní odborníci jsou deklasováni jako šarlatáni a kolaboranti.
Diverze. Moderátor nebo reportér zahnaný do kouta odvede debatu jinam, stočí ji naprosto jiným, podivným směrem, již předem vytýčeným na základě „plánu B“. Např. skočí do řeči diskutujícímu, který zdůrazňuje, že za zločiny radikálních skupin nemůže islám jako takový, ale jeho teologicky vachrlatá vulgarizace a řekne něco, s čím v daném kontextu diskutující nemůže nesouhlasit, ale zároveň vyvolává jiné rezonující skryté poselství: „Nicméně je nutné tuto agresivní ideologii vymítit.“
Zmatení. Strategie výborně fungující na publikum s nízkým sebevědomím, zabetonované ve svých problémech. Záměrně se otřásá něčím přesvědčením konstrukcí falešného dilematu, tedy pokud s námi nesouhlasíte, jste příliš hloupí a příliš fanatičtí. Manipulovatelní jedinci tak nabývají dojmu, že se musí jednat o jasnou a přitom velmi hlubokou myšlenku, čímž se ještě více posiluje rodící se dogma. Příkladem užití této léčky v českých mediích je stále zdůrazňovaná nutnost spolupodílet se na zahraničních misích v Afghánistánu, Iráku apod.

Problematikou mediální manipulace na Slovensku a v Česku se zabýval Pavol Dinka v obsáhlé knize Masmédia – metódy manipulácie (2008).

Shrnuje o našich médiích:

„Osobně se domnívám, že pomalu, ale jistě sklouzávají, až na výjimky, do suterénu bulvárnosti, skryté stranickosti, posluhování majitelům, nenasytného křivení veřejného mínění.

Často se zapomíná na to, že veřejné mínění je subjektivní a v poslední době až příliš závislé na médiích, proto může obsahovat a i obsahuje neetické či nesprávné aspekty. Jinými slovy, všeobecné úsudky (mínění, názory) vůbec nemusí být pravdivé jen proto, že jsou všeobecné. Takové tvrzení bývá často velmi nepohodlné pro jistá seskupení, která mají vlastní zájem, či pro nátlakové skupiny, které prosazují jiné cíle a záměry. Jenže všeobecný úsudek (to znamená úsudek veřejného mínění) jen dokazuje, jaké názory v daném společenství převládají.

Veřejné mínění někdy považuje za fakt nebo za pravdu jev, který není ani fakt ani pravda. Není to náhoda! Většinou se pod to podepisuje obrovský vliv médií na myšlení lidí…“²

Dinka o metodách masmediální manipulace u nás říká, že se neodlišují od těch světových a dodává:

„Jde o skryté i otevřené metody, které běžný recipient sotva zaregistruje. Právě proto těžko přijímá konstatování, že by jím někdo manipuloval. Divák, posluchač, čtenář si nerad přiznává, že je manipulovaný. Zřejmě by se jej zmocnil pocit jakési nesvéprávnosti.“³

Ve svém přehledu uvádí následující metody:

„Inflace polopravd a klamů, zneužívání jazyka. Zamlčování informace, nová forma cenzury, tzv. „demokratická“ cenzura. Patří sem i propaganda v jejím pejorativním a negativním slova smyslu, efekt zástěny (nějaká událost slouží k tomu, aby zakryla jinou), zábava (reality show), násilí prezentované v médiích, uveřejňování neověřených zpráv, zneužívání titulků a perexů (neladí s obsahem), umělé vytváření autorit (z politiků i polonahých „celebrit“), propagování ztráty historické paměti, ovlivňování emocí příjemců atd.“⁴

Neméně důležité jsou bazálnější postupy sugesce vyvolávající asociace v podvědomí. Rozvíjením dobře zvoleného vjemu nebo ideje lze v lidech vybudovat důvěru či nedůvěru ke konkrétním osobám, aniž by se s nimi kdy setkali a mohli s nimi přímo pohovořit. Rozvíjením dobře zvoleného scénáře vize budoucího běhu věcí lze lidi odradit od nějakého rozhodnutí, nebo naopak je k jinému přinutit, aby zabránili nepříjemnostem, které jim vsugerujete jako nezbytný následek. Většina lidí nejsou detailisté, lze je také přinutit užíváním výrazů typu: těžko si zapamatovat, nedůležité, proč s tím ztrácet čas apod., aby lehce zapomenuli na konkurenční pohledy a přejít k nepřímé kritice nepohodlných názorů. To funguje i obráceně, jiné obrazy, schémata, pojmy nebo myšlenky, může vhodným vyjadřováním v lidských myslích pevně zafixovat. Také lze navodit stav, kdy publikum je sice fyzicky přítomno, ale to, co se mu říká, nevnímá, jakoby to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Tohoto stavu se dá využívat, stejně jako stavu subjektivního vnímání času, kdy někdy člověku čas nezadržitelně ubíhá a jindy se nesnesitelně vleče.

Důležitá je také práce s odbornou autoritou. Názor jednoho vybraného experta, odpovídající názorovému profilu a požadavkům masmedia je změněn na „podle odborníků,“ čímž se vytváří dojem, jakoby v dané otázce panoval odborný konsensus. V mediích jako odborníci v různých oblastech vystupují stále ti samí jedinci, většina akademiků nikdy vyslyšena nebude. O problematikách vyžadujících hluboké studium se často vyjadřují rychlokvašky bez patřičné kvalifikace a průpravy.

Media manipulují křivým zobrazováním expertního diskursu, vytvářejí autority a vzory pohodlné a umlčují ty nepohodlné. V netotalitárních a nediktátorských společnostech to probíhá tak, že nepohodlným, kritickým a svéhlavým intelektuálům je upíráno poskytnutí mediálního prostoru, který je naopak poskytnut rychlokvašeným expertům vyrobeným na objednávku, jejichž názor je konformní k názorům jejich tvůrců. Je nabíledni, že tito „experti“ nepožívají velké relevance ve svém vlastním oboru a v dané odborné literatuře nejsou skoro vůbec citováni, případně uznáváni citovanými kapacitami oboru.

Tento jev je ještě komplikován skutečností, že novodobá společnost, patrně pod vlivem masmedií jako takových zaměňuje pojmy morální a odborná autorita. Odborná autorita, tedy expert, nemá z podstaty svého zaměřejní plnit funkci morální autority, nemá vynášet soudy, má jen objasňovat, jak se věci mají, nikoli sdělovat, co je dobré a co je špatné. Připočteme-li fakt, že mnoho tzv. expertů v mediích jsou jen rafinovaní podvodníčci, pak dospíváme ke smutnému zjištění, že k morálním soudům se v mediích uchylují jedinci, kteří by měli sami být předmětem morálního posuzování a proto nemají nejmenší právo kárat mravy druhých.

Specifickým druhem mediální, stejně jako společensko-politické manipulace je i vymazávání historické paměti a redukcionistický, zplošťující pohled na dějiny. Tímto vzniká jediný pravověrný pohled na minulost a z minulosti jako takové je vytvářeno politikum. Kdo pochybuje o důležitosti tohoto typu propagandistických triků, nechť pohlédne do učebnic moderních československých dějin před a po rocích 1948, 1968 a 1989. Politizujícím a ideologizujícím je především účelové měnění hodnotících znamének na jedotlivé kontroverzní dějinné události a jejich vymáhání jako závazných a jediných možných pohledů. Tím se nestavíme proti současnému pohledu na posledních padesát let naší historie, ani neříkáme, že nelze hodnotit dějinné události na dobré a zlé, nebo že tak nelze činit zpětně. Chceme jen říci, že pokud nějaká společnost zásadně a radikálně mění svůj panteon hrdinů, zloduchů, vítězství a proher každých dvacet let, něco není v pořádku. Svědčí to o selektivním přístupu k minulosti a jistém druhu zakomplexovanosti z dějin.

Ten se odráží i v přístupu k našemu zájmovému tématu. Skloňovány jsou (zdaleka nejen u nás) brány Vídně a osmanská expanze, epizodický příhraničný střet u Poitiers, křížové výpravy a mnohá další slavná vítězství a prohry. Celému zobrazení historie muslimsko-nemuslimských vztahů vévodí optika válečnictví. Ta je základem pro systémové popírání jakékoli možnosti mírových vzájemných vztahů. Pátrá se po příčinách údajné nenávisti muslimů vůči nemuslimům a zapomíná se na bádání po příčinách vzájemně prospěšných, nebo alespoň nekonfliktních vztahů, které mezi muslimy a nemuslimy panovaly také. Tím se posiluje konfliktní vnímání těchto vztahů i do budoucna. Zapomíná se na případy nemuslimských spojenců muslimů a naopak muslimský příběh je z historické narativy evropských nemuslimů zcela vyňat.

1O propojení síly a moci s ideologií píše Chomsky spolu s ekonomem Edwardem Hermanem v knize The Washington connection and third world fascism: The political economy of human rights. Manipulativní stránce společenského násilí a kontrole mysli se oba autoři věnují v knize Manufacturing consent: political economy of mass media a poté sám Chomsky v patrně nejvyzrálejším a nejúspěšnějším svém díle Necessary Illusions.

2DINKA, Pavol. 2008. Masmédia – metódy manipulácie. Bratislava, str. 11.

3Ibid.. str. 15.

4Ibid., str.16