Může se zekát věnovat na podporu islámské osvěty?

April 12, 2024 June 4, 2024
white and green concrete building under white clouds during daytime

OTÁZKA: Může se dávat zekát islámským centrům a mešitám v Evropě, aby zde reprezentovaly a šířily islám, budovaly islámská centra, mešity a koránské školy, plnily svou celospolečenskou misi a hájily muslimskou věc? Může se toto vyložit jako rozdávání zekátu na cestě Boží a rozdělování zekátu těm, kdo ho vybírají? Obzvláště v situaci, kdy muslimové u nás obyčejně nejsou chudí a potřební.

ODPOVĚĎ:

Vznešený Alláh objasnil a jednou pro vždy definoval kategorie výhradních příjemců zekátu, když řekl:

إِنَّمَا الصَّدَقَاتُ لِلْفُقَرَاءِ وَالْمَسَاكِينِ وَالْعَامِلِينَ عَلَيْهَا وَالْمُؤَلَّفَةِ قُلُوبُهُمْ وَفِي الرِّقَابِ وَالْغَارِمِينَ وَفِي سَبِيلِ اللَّهِ وَابْنِ السَّبِيلِ ۖ فَرِيضَةً مِّنَ اللَّهِ ۗ وَاللَّهُ عَلِيمٌ حَكِيمٌ ‎

„Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné, pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro boj na cestě Boží a pro toho, kdož po ní kráčí podle ustanovení Božího, a Bůh je vševědoucí, moudrý.“ (Tewba: 60)

Otázka platby zekátu islámským centrům a mešitám v zemích mimo šarí’atskou jurisdikci, kde jsou muslimové v menšině, je spornou a nově vyvstalou otázkou, jejíž řešení se opírá o klasickou otázku přenosu (arab. الصرف as-sarf) finančních prostředků ze zekátu z jedné, výslovně vzpomenuté kategorie na jinou, která není výslovně vzpomenuta. Obecně platí, že není dovoleno vyplácet zekát nikomu jinému, nežli výlučně těmto osmi skupinám příjemců, které výslovně vzpomíná tento verš, dokud není dokázán opak.

Jednou z těchto skupin výlučných příjemců je i kategorie في سبيل الله fí sebíli lláh – na cestě Boží. Velká většina vykladačů Koránu smýšlí, že se zde myslí mudžáhidé, kteří vedou ozbrojený boj za islám a muslimy coby muslimská armáda, jak smýšlí mezi jinými i at-Taberí, al-Beghawí či as-Sujútí. Abú Bekr ibnu l-‘Arabí al-Málikí uvádí od Málika ibn Anase slova: „Cest Božích je velmi mnoho, nicméně nejsem si vědom žádného rozdílu v názorech, že zde se pod cestou Boží myslí cokoli jiného, nežli boj.“1

Hanbelovský učenec Ibn Kudáma al-Makdisí ohledně verše o kategoriích příjemců zekátu poznamenal:

„Není dovoleno utrácet zekát na jakékoli jiné další účely, než ty zmíněné zde, jako na stavbu mešit, mostů, akvaduktů, udržování cest, na pohřební roucha, pohoštění návštěv a další podoby milodarů, které zde Alláh nevyjmenoval.“2

1. názor: Hradit výdaje na da’wu ze zekátu je zakázáno

Na základě toho zakazují mnozí klasičtí učenci příjem zekátu za účelem výkonu islámské misijní činnosti (arab. الدعوة ad-da’wa) a toto je první názor ze dvou existujících. Drží se ho následovníci málikovského mezhebu3 a šáfi’ovští učenci.4 Stejnou logiku následují i hanbelovci, avšak kategorii „na cestě Boží“ rozšiřují o poskytnutí pomoci těm, kteří si přejí vykonat hadždž, protože i to patří pod „cestu Boží.“5

Tento názor o zákazu financování da’wy ze zekátu zastával mezi soudobými učenci ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz, jenž s odvoláním na konsenzus zbožných předků a většinový názor učenců uvedl:

„Zekát musí být hrazen výhradně příjemcům jmenovaným ve verši, tedy nuzným, potřebným, dohlížejícím na jeho rozdělení, těm, jejichž srdce potřebují podporu, dále na vykupování otroků z otroctví, na umořování dluhů zadlužených, na cestě Boží a pro pocestné v nouzi. „Cesta Boží“ zde znamená výslovně ozbrojený boj na cestě Boží a to je to, co je známo mezi učenci. Výstavba, údržba a financování mešit, škol, či oprava cest sem nespadá.“6

Zastánci tohoto názoru argumentují skutečností, že pozice učence či šiřitele islámu je pozice cti, která by měla být zastávána těmi nejlepšími, avšak Posel Boží صلى الله عليه وسلم v hadísu od Hákima ibn Hizáma رضي الله عنه říká:

الْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنَ الْيَدِ السُّفْلَى

„Horní ruka je lepší, nežli ruka dolní,“ tj. ruka, která dává, je lepší, nežli ruka, která bere.7

V jiném podání praví i toto:

أَنْ يَغْدُوَ أَحَدُكُمْ فَيَحْطِبَ عَلَى ظَهْرِهِ فَيَتَصَدَّقَ بِهِ وَيَسْتَغْنِيَ بِهِ مِنَ النَّاسِ خَيْرٌ لَهُ مِنْ أَنْ يَسْأَلَ رَجُلاً أَعْطَاهُ أَوْ مَنَعَهُ ذَلِكَ

„Lepší pro kohokoli z vás je, aby si vzal provaz, odešel na horu a potom snesl na svých zádech otep dříví a pak ho prodal, čímž bude nezávislý na lidech, než aby žebral od jiných a ti mu možná dali, nebo mu možná odepřeli.“8

A také říká:

شرَفُ المؤمنِ صلاتُه باللَّيلِ، وعِزُّه استِغناؤُه عمّا في أيدي النّاسِ

„Důstojností věřícího je jeho noční modlitba a jeho ctí je jeho nezávislost na tom, co je v rukou jiných lidí.“9

Financováním ze zekátu by byla napadena autorita těch, kteří islám šíří, stali by se závislými na milodarech muslimů a mohly by být dovedeny v otázku jejich úmysly, zda-li jsou motivovány upřímností, či touhou po stálém a bez většího úsilí získaném platu.

Dalším argumentem ve prospěch tohoto názoru je, že pokud k tomu velí potřeba či šarí’atsky oprávněný důvod, je podle správnějšího názoru učenců dovoleno obyvateli jedné země uhradit zekát v zemi jiné, např. obyvatel jedné země uhradí zekát pro mudžáhidy, kteří vedou svůj džihád v nějaké jiné zemi apod., anebo pošle zekát ze země bohaté do země chudší, kde žijí ti, kteří jsou ve větší nouzi a pomoc více potřebují apod.,10 přičemž ve světě se vždy najdou oprávněnější příjemci zekátu, než pracovníci mešit a islámských center v relativně bohatých evropských a jiných západních zemích s muslimskými menšinami.

2. názor: Hradit ze zekátu výdaje na da’wu je dovoleno.

Naproti tomu hanefíjští učenci a menší část hanbelovců v čele s Ibn Tejmíjou a Ibnu l-Kajjimem otevírají „cestu Boží“ z výše zmíněného verše daleko širší interpretaci, jako je případ al-Kásáního, jenž ji vyložil jako „jakýkoli chvályhodný účel, což [jako příjemce zekátu] zahrnuje každého, kdo vynakládá úsilí v poslušnosti Alláhu a kráčí po cestě zbožného činu, pokud je potřebný.“11 Potřeba je definována úhrnným majetkem nižším, nežli je nisáb.12

Výše uvedená al-Kásáního slova je nutno chápat v horizontech hanefíjských názorů na rozdělení zekátu a nikoli libovolně bez omezení, jak učinili někteří modernističtí fakíhové, kteří dovolili hradit jakoukoli bohulibou činnost z peněz zekátu13 Takové čtení by odporovalo samotné hanefíjské definici zekátu, jak ji uvádí at-Timurtaší:

„[Zekát je] přenos vlastnictví (arab. التمليك at-temlík) Zákonodárcem definované části něčího bohatství, jež má být poskytnuto chudobnému muslimovi, tak, že plátce zekátu ze svého daru nemá vůbec žádný zisk, pro Tvář Boží.“14

Další podmínkou kladenou hanefíjci je, že příjemce zekátu musí být šarí’atsky chudobný, resp. potřebný, tedy osobou, které majetek za uplynulý lunární rok nepřesahuje hranici nisábu a sám tedy není plátcem zekátu.15

Tohoto povolujícího názoru se kromě hanefíjského mezhebu a několika hanbelovských učenců drží i velká většina současných autorit, s odůvodněním, že „každý boj s cílem realizace pravdy, odvrácení lži a ustavení spravedlnosti a toho, co Alláh nařídil, je džihádem na cestě Boží.“16

Jejich argumentace se opírá o skutečnost, že džihád má mnohem více podob, nežli jen ozbrojený boj, spadá sem i boj prostřednictvím nauky a myšlenek, vyvracení dezinformací a pochybností, šíření islámské zvěsti, či výzva k islámu. Na oprávněnost takové interpretace ukazují mnohé šarí’atské argumenty, ztotožňující islámskou nauku a výzvu k islámu s džihádem, jako Boží slova:

وَلَوْ شِئْنَا لَبَعَثْنَا فِي كُلِّ قَرْيَةٍ نَّذِيرًا ‎﴿٥١﴾‏ فَلَا تُطِعِ الْكَافِرِينَ وَجَاهِدْهُم بِهِ جِهَادًا كَبِيرًا ‎﴿٥٢﴾

„Kdybychom chtěli, věru bychom byli vyslali varovatele do města každého. Neposlouchej nevěřící, ale pusť se jím proti nim do boje úporného.“ (Furkán: 51-52)

Podle at-Taberího toto ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vysvětlil jako „boj Koránem,“ tj. koránskou argumentací.17 Navíc súra je mekkánská, z doby, kdy ozbrojený boj ještě vůbec nebyl předepsán, jak uvádí Ibnu l-Kajjim s tím, že „boj zde musí odkazovat na souboj argumentů cestou přinášení a vysvětlení důkazů, jakož i šíření a doručení koránského poselství lidem.“18

Ibn Tejmíja podotýká, že džihád „má mnoho podob, včetně boje rukou, důkazy či objasnění výzvy“ a v tomto případě „Alláh nařídil bojovat proti nevěřícím Koránem, tedy velikým džihádem“ protože „tato súra je mekkánská, zjevená v Mekce ještě předtím, než Posel Boží صلى الله عليه وسلم vykonal hidžru do Medíny a též i tento verš je zjeven předtím, než byl Prorokovi صلى الله عليه وسلم předepsán ozbrojený fyzický boj, pročež tento boj tedy musí být skrze vědění, srdce, objasnění a zvěstování a nikoli zbraní a rukou.“19

Navíc v hadísu Anase ibn Málika رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká jasně a explicitně:

جَاهِدُوا الْمُشْرِكِينَ بِأَمْوَالِكُمْ وَأَنْفُسِكُمْ وَأَلْسِنَتِكُمْ

„Bojujte proti modloslužebníkům svými majetky, svými osobami i svými jazyky.“20

K tomuto názoru se jako ke správnějšímu přiklonil Muhammed ibn Ibráhím Álu š-Šejch, který da’wu zahrnul do kategorie „na cestě Boží“ s tím, že dokonce „toto považuje za větší podobu džihádu, než ozbrojený boj.“21

Da’wu a její pracovníky jako kategorii oprávněných příjemců zekátu vidí i Ibn Džibrín:

„Skutečnost, že zekát byl předepsán k pokrytí potřeb nuzných a chudobných, že byl předepsán pro dobročinné účely jako vykoupení se z otroctví, pro mudžáhidy, pro pocestné v nouzi či pro ty, jejichž srdce je třeba si přichýlit pro islám, naznačuje to, že je možné ze zekátu hradit i další dobročinné akce vedoucí k dobrým a chvályhodným účelům, k dobru a požehnání pro muslimy. Naši šejchové vydali fetwy, že může být utrácen i na da’wu, na vyzývání lidí k islámu, na prostředky šíření islámské zvěsti, jako psané statě, nahrávky a ke hrazení platu stálým zaměstnancům da’wy. Také sem spadá charitativní činnost koránských škol, protože mají dobrý vliv a přinášejí užitek, vedou lidi k učení se Koránu nazpaměť a k praktikování toho, co je v něm obsaženo. Proto smýšlím, že je dovoleno dávat zekát těmto lidem, pokud neexistují jiné instituce, které je vyplácejí, aby tyto náboženské aktivity nezanikly.“22

Ve prospěch tohoto druhého názoru se vyslovilo i Kolegium pro islámsko-právní nauku:

„Poté, co jsme podrobně prostudovali důkazy pro oba názory, dospěli jsme velkou většinou k následujícímu závěru:

Bereme v potaz druhý názor zastávaný jistou skupinou učenců a mající opření v textech Koránu a hadísů, jako ve slovech Vznešeného Alláha:

ذِينَ يُنفِقُونَ أَمْوَالَهُمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ ثُمَّ لَا يُتْبِعُونَ مَا أَنفَقُوا مَنًّا وَلَا أَذًى ۙ لَّهُمْ أَجْرُهُمْ عِندَ رَبِّهِمْ وَلَا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ

„Těm, kdož vydávají jmění své na stezce Boží, aniž potom doprovázejí to, co vydali, výčitkami či špatností, těm dostane se odměny u Pána jejich a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni.“ (Bekara: 262)

anebo ve slovech Posla Božího صلى الله عليه وسلم, když řekl vdově po muži, který věnoval pro „boj na cestě Boží“ svého velblouda:

فَهَلاَّ خَرَجْتِ عَلَيْهِ فَإِنَّ الْحَجَّ فِي سَبِيلِ اللَّهِ

„Proč nevycestuješ na něm, vždyť i hadždž je na cestě Boží?“23

Také bereme do úvahy, že hlavním cílem ozbrojeného džihádu je doručení a pozvednutí Božího náboženství, přičemž je dobře známo, že tohoto cíle bývá dosahováno nejen zbraní, ale i vyzýváním k islámu a zaopatřením těch, kteří islám šíří a vyzývají k němu, jejich podporou a pomocí jim ve všem, co ke své činnosti potřebují. Proto obě tyto záležitosti spadají do kategorie džihádu. Důkazem toho jsou i Prorokova صلى الله عليه وسلم slova „bojujte proti modloslužebníkům vašimi majetky, životy i jazyky.“24

Zohledňujeme i současné způsoby vedení války proti islámu a muslimům na poli věrouky a idejí (arab. الغزو الفكري al-ghazwu l-fikrí) ze strany všemožných skupin nevěřících, kteří na této cestě vynakládají své životy i majetky, lhostejno zda-li se to manifestuje fyzicky či abstraktně. Proto máme i my, coby muslimové, stejnou povinnost odporovat jim v tomto jejich úsilí podobným způsobem, abychom si zachovali svou víru a doručili ji v původní a nezpitvořené formě také ostatním lidem.

Kvůli všem těmto uvedeným důvodům se Kolegium rozhoduje většinovým hlasem, že da’wa na cestě Boží a vše, co je s ní spojeno, spadá do kategorie „na cestě Boží,“ která je jmenována ve verši o příjemcích zekátu.“25

Použití financí zekátu  na výstavbu budov a infrastruktury

Co se týče přímo a konkrétně zakládání a budování mešit, islámských center a dalších staveb, budov či objektů a infrastruktury sloužících cílům da’wy, pak toto je zakázáno, neboť nejde o výslovně jmenované kategorie příjemců zekátu. Zekát není dovoleno využívat na výstavbu či údržbu mešit a islámských center ve smyslu budov, což je také názor Stálé komise pro fetwy v KSA.26

Stejného názoru byl mezi soudobými učenci i ‘Abdul’azíz ibn Báz, který se v tomto odvolával na konsenzus (arab. الإجماع al-idžmá’) zbožných předků a většinový názor dávných klasických i soudobých učenců islámu s tím, že „fráze „na cestě Boží“ zahrnuje pouze boj samotný a nezahrnuje budování mešit, nákup knih, zřizování škol či údržbu silnic.“27 Tyto mají být hrazeny z jiných prostředků, než je zekát.

Ani podle nejbenevolentnější hanefíjské perspektivy výše nastíněné al-Kásáním nelze veřejně prospěšné stavební projekty, jako výstavbu mešit či infrastruktury, z nichž plyne užitek jak příjemcům, tak i plátcům zekátu, hradit z financí sesbíraných jako zekát a musí být hrazeny z jiných zdrojů. Navíc budované staby jsou věci, které ani nemohou vlastnit či přijmout něco do vlastnictví, a ani nemohou být popsány jako nemajetné. Jen lidé mohou být nemajetní a jen lidé mohou vlastnit, což rozumíme nakonec i ze slov al-Kásáního samotného, který navíc sám jmenuje příklady charitativních projektů, které tento požadavek nesplňují a proto musí být hrazeny z nějakých jiných peněz, než ze zekátu – to jsou dle něj např. výstaby mešit, opravy mostů, nákup rouch pro zemřelé muslimy, krmení chudobných a splácení dluhů za zemřelé, protože při nich nedochází k proměně vlastníka – plátce vlastní jídlo, dokud ho chudobný nesní, a až ho sní, už ho vlastnit nemůže, protože přestalo exiatovat. Stejně jako nemůže nic vlastnit dlužník, který už je sám po smrti.28

Jsou mešity a islámská centra muslimských menšin mimo šarí’atskou jurisdikci dohlížiteli nad zekátem?

V neposlední řadě kategorie dohlížitelů na výběr zekátu zahrnuje úředníky, které jmenuje a tímto úkolem pověří šarí’atská vládní moc, taková, která není jen formální a reprezentativní, ale je schopna svá rozhodnutí i vymáhat prostřednictvím justice a ozbrojených složek. Muslimské organizace v zemích bez šarí’atské jurisdikce či v menšinových komunitách tuto charakteristiku nesplňují, nelze je ve všem ztotožnit s islámskou státní mocí a spíše se podobají na prostředníka (arab. وكيل wekíl), který s rozdělením zekátu jen dobrovolně z vlastní vůle pomáhá. A takový nemá z tohoto hlediska na příjem zekátu nárok. Nicméně tento bod vyžaduje podrobnější rozpracování specializovanými odborníky na islámské právo a vynesení cílené a adresné fetwy pro konkrétní jednotlivé případy a situace.

A Alláh ví nejlépe.

Závěr – preferované stanovisko

Buď jak buď, shrnuto a podtrženo, mešitám a islámským centrům ve většinově nemuslimských zemích zůstává v každém případě nárok na zekát z titulu jejich aktivit na poli islámské osvěty. Ze zekátu mohou platit i své odborné pracovníky a specializované aktivisty, kteří se těmto činnostem přímo věnují a mají je v popisu práce, pakliže k těmto svým aktivitám nemají jiný zdroj příjmů. Finanční prostředky takto získané musí být ovšem věnovány a vynaloženy čistě a výhradně na islámskou osvětu a účely bezprostředně související s realizací tohoto cíle, včetně např. vyplácení mzdy těmto pověřeným osobám.

Všechny ostatní potřeby musí tyto mešity a islámská centra pokrývat z jiných finančních zdrojů a jiných druhů příjmů a nikoli ze zekátu.

V otázce zekátu na účely da’wy Kolegium pro fikh výslovně jmenovalo také:

„Pomoc islámským osvětovým centrům v nemuslimských zemích, která vedou upřímní a spolehliví lidé, jejichž cílem je doručit Boží náboženství a šířit islám všemi současnými a správnými prostředky. Toto, co jsme řekli, se dnes bez jakýchkoli pochyb vztahuje na každou mešitu či modlitebnu zbudovanou v nemuslimských prostředích, která se zároveň využívá i jako centrum pro da’wu.“29

A Alláh Jediný je zdrojem veškeré síly a podpory.

  1. Viz Ahkámu l-Kur´án, 2/533.
  2. Viz al-Mughní, 2/280.
  3. Viz ad-Derdír v Šerhu s-saghír, 1/663.
  4. Viz an-Newewí v al-Medžmú’u šerhu l-Muhazzeb, 6/200.
  5. Viz al-Buhútí v al-Keššáfu l-kiná’, 2/283.
  6. Viz Medžmú’u l-fetáwá we l-makáláti l-mutenewwi’a, 14/294.
  7. Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1428; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1034.
  8. Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1470; a Muslim, hadís č. 1042 a toto je jeho verze.
  9. Od Abú Hurejry رضي الله عنه ho zaznamenal al-‘Ukajlí v Lisánu l-mízán, 3/404 s poznámkou, že toto se vypráví od al-Hasana a dalších, avšak neexistuje isnád až k Prorokovi صلى الله عليه وسلم. Viz též ad-Du’afá al-Kebír, 2/37 v lehce odlišném znění; Temám v al-Fewáid, podání č. 1104; a Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 23/81 a toto je jejich znění. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3710.
  10. Viz Medžmú’u l-fetáwá we l-makáláti l-mutenewwi’a, 14/243.
  11. Viz Bedái’u s-sanái’, 2/45.
  12. Viz Ibn ‘Ábidín v Raddu l-muchtár, 2/339.
  13. . Tento názor zastávali např. Muhammed ‘Abduh, Rešíd Ridá, Abú A’lá al-Mewdúdí a ze současníků Júsuf al-Karadáwí. Jedná se o odchýlený (arab. شاذ šázz) názor a jako takový se nebere v potaz.
  14. Viz Tenwíru l-absár, 2/4.
  15. Tak smýšlí Ibn Nudžejm v al-Bahru r-ráik, 2/260.
  16. Tak uvádí ‘Abdul’azíz at-Tarífí v at-Tefsíru we l-beján, 2/878.
  17. Viz al-Džámi’u l-bejánu fí te´wíli áji l-Kur´án, 19/280.
  18. Viz Zádu l-me’ád, 3/5.
  19. Viz Minhádžu s-Sunneti n-nebewíja, 8/86.
  20. Zaznamenali v lehce odlišných verzích an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3096; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2504; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 12267 a toto je jejich verze; a al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 2462 jako sahíh podle podmínek Muslima. S ním souhlasí al-Albání v Hidájetu r-ruwát, hadís č. 3745.
  21. Viz Medžmú’u l-fetáwá semáhati š-šejch Muhammed ibn Ibráhím Áli š-Šejch, 4/142.
  22. Online viz http://ibn-jebreen.com/ftawa.php?view=vmasal&subid=13108&parent=786.
  23. Od Ummu Ma’kil رضي الله عنها zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1989; Ahmed v Musnedu, hadís č. 27107; a Ibn Chuzejma v Sahíhu, 4/123. Al-Albání ho ocenil jako hasan li-ghajrihi, viz Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 1119.
  24. Zdroj výše uveden.
  25. Viz Fetáwá we tewsíjátu nedewáti kadájá az-zekáti l-mu’ásira, str. 25.
  26. Viz Fetáwá al-islámíja, 2/91.
  27. Viz Medžmú’u l-fetáwá wel-makáláti l-mutenewwi’a, 14/297.
  28. Viz Bedái’u s-sanái’, 2/39.
  29.  Viz Op. cit., str. 25.
Tags: