‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že obyvatelé Jemenu chodívali na pouť do Mekky bez absolutně jakéhokoli zásobování. Říkávali si: „My se spoléháme na Alláha!“ Když do Mekky dorazili, museli, protože nic s sebou neměli, žebrat o jídlo.
Vznešený Alláh jim proto jako odpověď zjevil následující slova:
وَتَزَوَّدُوا فَإِنَّ خَيْرَ الزَّادِ التَّقْوَىٰ
„A zásobte se na cestu, však nejlepší zásobou na cestu je bohabojnost!“ (Bekara: 197)1
Mu’áwíja ibn Kurra vypráví, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه takto potkal nějaké Jemence a zeptal se jich, kdo jsou.
Odpověděli: „My jsme ti, co se spoléhají na Alláha!“
„Ne!“ napomenul je Omar, „vy jste ti, co se spoléhají na jiné lidi. Na Alláha se spoléhá ten, co zaseje semena do země a potom se spolehne na Alláha!“2
Umejja ibn Chuwejlid رضي الله عنه vypráví, že nějaký beduín se Posla Božího صلى الله عليه وسلم otázal: „Mám si svou velbloudici uvázat, anebo ji mám pustit a spolehnout se na Alláha?“
A Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
قيدها وتوكل
„Uvaž si ji a spolehni se na Alláha!“3
Ibn Redžeb al-Hanbelí ve svém komentáři k tomuto hadísu řekl:
„Povinností člověka je jednat moudře a uvážlivě, podniknout všechny kroky potřebné k dosažení svého cíle a potom se spolehnout na Alláha. Toto nám ukazuje, že skutečné spoléhání se na Alláha nevylučuje realizaci vztahu příčiny a následku, což je zákonitost. Ba naopak! Nejlepší je splnit obojí, jak podniknutí všech nezbytných kroků, tak i spoléhat se na Alláha.“4
Ibnu l-Kajjim dodává:
„Lidé se jednomyslně shodují v tom, že spoléhat se na Alláha nijak neprotiřečí a neodporuje nutnosti vykonat čin, který vede ke kýženým následkům. Toto spoléhání se na Alláha vlastně ani není úplné a správné, pokud nejsou zrealizovány kroky nezbytné k tomu, aby se kýžený cíl přiblížil. Protože jinak je naše jednání naprosto nesmyslné a nemá se spoléháním se na Alláha nic společného.“5
V jiném svém díle uvádí stejný autor barvité příklady tohoto principu:
„Ve věrohodných hadísech se přikazuje povinnost léčit se. A to není v rozporu se spoléháním se na Alláha, stejně jako není v kolizi s tímto principem ani nasycení hladu a uhašení žízně, nebo ochrana před horkem či chladem. Oddaná služba člověka jeho Pánu bude ba naopak úplná teprve tehdy, když vezme v potaz příčinně-následkové souvislosti a zákonitosti, když člověk sáhne po všem, co je potřeba vykonat, aby dospěl tam, kam si přeje dojít. Zanedbat příčinu a následek coby zákonitosti ve své podstatě a ve skutečnosti míru spoléhání se na Alláha bourá a narušuje.“6
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1523.
- Zaznamenal ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, podání č. 3057, s přerušeným isnádem.
- Zaznamenali Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 731; Ibn Abí ‘Ásim v al-Áhádu we l-mesání, hadís č. 970; al-Kudáí v Musnedu š-Šiháb, hadís č. 633; al-Hákim v al-Mustedreku, hadís č. 6616. Az-Zehebí a al-Albání ocenili tento hadís jako hasan, zatímco jiní nalezli v jeho isnádu jistou slabost. Viz al-Ihsán, 2/510-511; al-Muweffekát, 1/304-305; I’lámu l-muwekki’ín, 6/389; Telchísu l-Mustedrek, 2/722; Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 572; a Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 4433. Stejný hadís se uvádí i od Anase ibn Málika رضي الله عنه.
- Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 573.
- Viz Medáridžu s-sálikín, 2/121.
- Viz Zádu l-me’ád, 4/15.