Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أَقِلَّ الضَّحِكَ، فَإِنَّ كَثْرَةَ الضَّحِكِ تُمِيتُ الْقَلْبَ.
„Smějte se jen málo, neboť věru mnoho smíchu umrtvuje srdce.“ [1]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أَقِلَّ الضَّحِكَ، فَإِنَّ كَثْرَةَ الضَّحِكِ تُمِيتُ الْقَلْبَ.
„Smějte se jen málo, neboť věru mnoho smíchu umrtvuje srdce.“ [1]
Od Abú Hurejry se také v jiné verzi dochovalo, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لاَ تُكْثِرُوا الضَّحِكَ …
„Nesmějte se mnoho, …“ [2]
Hadís se přes al-Hasana od Abú Hurejry uvádí i v rozšířené podobě, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:
مَنْ يَأْخُذُ عَنِّي هَؤُلاَءِ الْكَلِمَاتِ فَيَعْمَلُ بِهِنَّ أَوْ يُعَلِّمُ مَنْ يَعْمَلُ بِهِنَّ
„Kdo ode mne přebere tato slova a bude podle nich konat, či je naučí někoho, kdo bude podle nich konat?“
Abú Hurejra se postavil a řekl: „Já, ó Posle Boží.“ Posel Boží صلى الله عليه وسلم tedy vzal Abú Hurejru za ruku a vyjmenoval mu pět věcí:
اتَّقِ الْمَحَارِمَ تَكُنْ أَعْبَدَ النَّاسِ وَارْضَ بِمَا قَسَمَ اللَّهُ لَكَ تَكُنْ أَغْنَى النَّاسِ وَأَحْسِنْ إِلَى جَارِكَ تَكُنْ مُؤْمِنًا وَأَحِبَّ لِلنَّاسِ مَا تُحِبُّ لِنَفْسِكَ تَكُنْ مُسْلِمًا وَلاَ تُكْثِرِ الضَّحِكَ فَإِنَّ كَثْرَةَ الضَّحِكِ تُمِيتُ الْقَلْبَ.
„Měj se na pozoru před nedovoleným a budeš tím nejoddanějším mezi lidmi v v uctívání. Buď spokojen s tím, co ti Alláh dal a budeš nejbohatším z lidí. Chovej se co nejlépe ke svému sousedovi a budeš věřícím. Miluj pro ostatní to, co miluješ sám pro sebe a budeš muslimem. A nesměj se přespříliš, neboť příliš mnoho smíchu umrtvuje srdce.“ [3]
At-Tirmizí ve své poznámce k tomuto hadísu v rozšířené verzi uvádí, že není znám jinak, nežli přes Dža’fera ibn Sulejmána a al-Hasan od Abú Hurejry neslyšel nic. Podobné se uvádí ještě od Ajjúba, Júnusa ibn ‘Ubejda a ‘Alího ibn Zejda, kteří potvrzují, že al-Hasan od Abú Hurejry nic neslyšel. Zaznamenává ho i Abú ‘Ubejda an-Nádží od al-Hasana přímo jako jeho slova a neuvádí při nich, že je slyšel přes Abú Hurejru od Proroka. [4]
Al-Charánití tato slova uvádí od Abú Hurejry přímo jako jeho výrok. [5]
Od al-Hasana (al-Basrího), který je spolehlivý, ho vypráví Dža’fer ibn Sulejmán ad-Dab’í, který je věrohodný, leč v několika podáních si protiřečí se silnějšími vypravěči [6] a choval jistou přemrštěnou náklonnost k ahlu l-bejt, ač nikdy sám nevyzýval k žádné inovaci. [7] Podle az-Zehebího si jej jako svého vypravěče hadísů proto nárokují i ší’ité. Údajná náklonnost k ší’izmu však vznikla nepochopením Dža’ferových sousedských neshod, nicméně je pravda, že se s jistými ší’ity družil a že se od něj traduje několik podání odvržených pro rozpor se silnějšími vypravěči, avšak hadísy od něj kromě at-Tirmizího uvádí i an-Nesáí. [8] Rozporná podání si pravděpodobně nezapsal a proto v nich chyboval, vyprávěl také několik sporných podání o zvláštní hodnotě ‘Alího رضي الله عنه, nicméně v něm jakožto vypravěči hadísů nespatřuje problém většina učenců [9] včele s imámem Ahmedem, opačného názoru je Jahjá ibn Ma’ín [10] Od Dža’fera pak hadís vypráví Bišr ibn Hilál as-Sawwáf, který je spolehlivým vypravěčem. [11]
Někteří prohlásili rozšířenou verzi hadísu kvůli Dža’feru ibn Sulejmánovi za slabou, nicméně pravdou je, že je hasan, jak dokládá i al-Albání. [12]
Podpůrná podání k ní vypráví i Abú Zerr al-Ghifárí [13] Abú Dardá, [14] jejich autenticita je sporná, nicméně za přijatelná tato podání považuje ad-Dárekutní. [15]
Smích je jedním z osobitých rysů lidí a zvířata se nesmějí. Nicméně smích přichází až po pochopení a poznání slov, které jsme vyslechli, nebo situace, kterou jsme viděli, a rozesmála nás. Nicméně příliš mnoho smíchu přináší do srdce temnotu a zmrtvělost.
Islám jakožto náboženství přirozenosti nestojí o to protiřečit lidským potřebám, nechce po lidech, aby byli za každou cenu vždy a všude smrtelně vážní a nesmáli se. Přeje si pro člověka spokojený život, život s úsměvem. Vybízí lidi k tomu aby byli pozitivní a činorodí a nikoli negativní škarohlídi, stále zakabonění, s přísným výrazem na tváři.
Ve vícero podáních od Abú Zerra رضي الله عنه od Proroka صلى الله عليه و سلم se dochovalo:
تبسمك في وجه أخيك لك صدقة
„Tvůj úsměv vstříc tváři tvého bratra jest milodarem …“ [16]
Nicméně jde o úsměv a nikoli o chechot signalizující prázdnou zahálku, zábavu a ubíjení času, či dětskou nevážnost v protikladu k rozvaze moudrých a odpovědných, duchem dospělých mužů.
Ohledně zavrženíhodnosti takto přehnaného, hlasitého a burácivého smíchu se od ‘Abdulláha ibnu l-Háris ibn Džaz´a رضي الله عنه uvádí, že smích Posla Božího صلى الله عليه و سلم nikdy nepřesáhl výše než nad pouhý úsměv. [17]
A Posel Boží صلى الله عليه و سلم je nám vzorem ve svém chování, ve svých slovech i činech. Ač se nikdy nesmál bouřlivě a okázale, úsměv z jeho tváře nemizel ani v nejtěžších chvílích.
Dokonce se i dochovalo, že dokázal i žertovat. Podle Abú Hurejry رضي الله عنه se jej jednou zeptali: „Ó Posle Boží, ty s námi žertuješ?“ A on odpověděl:
إِنِّي لاَ أَقُولُ إِلاَّ حَقًّا
„Věru ano, leč i přesto nehovořím nic, nežli jen pravdu!“ [18] Tento hadís zaznamenal at-Tirmizí v kapitole nazvané „O tom, co bylo vyprávěno ohledně žertování,“ čímž naznačil jeho přímou souvislost s humorem.
Od ‘Abdulláha ibn Omara a Anase رضي الله عنهم je zaznamenána dokonce ještě explicitnější verze:
إني لأمزح ولا أقول إلا حقا
„Věru i já vskutku žertuji, leč nikdy neříkám nic, nežli pouze pravdu.“ [19]
Prorok صلى الله عليه و سلم tedy se svými společníky sdílel jejich každodení radosti, žerty a veselí, podobně jako s nimi sdílel i jejich útrapy, smutky a nesnáze.
Výše citovné hadísy tedy neznamenají všeobecný zákaz či zavrženíhodnost smíchu, ale zákaz přehánění v něm. Smích v sobě sám o sobě žádné zlo nenese, avšak pokud humor a žertování přeroste určitou mez a vymezený prostor, načež se objeví i tam, kde ho není zapotřebí a kde nemá místo, když znemožní spatřovat rozdíl mezi vážným a nevážným, mezi zábavou a jejím opakem, mění se z pozitivní věci na svůj pravý protiklad.
Na to ukazuje i následující situace ze života našich zbožných předků.
Ismá’íl Ibn Jahjá uvádí, že ho jednou Sufján as-Sewrí viděl žertovat s jedním mužem z Benú Šejba při Ka’bě. Ismá’íl se zasmál a Sufján mu proto vyčetl: „Ty se tady směješ?! Sem když někdo přišel jen aby tu slyšel jediný hadís, tak jeho dopad na jeho chování a správné vedení byl vidět ještě tři dny poté!“ [20]
Podobně nepřísluší smát se tehdy a tam, kde se získává náboženská nauka. Zábava a poučení od sebe musí zůstat odděleno.
Abú Zerr رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنِّي أَرَى مَا لاَ تَرَوْنَ وَأَسْمَعُ مَا لاَ تَسْمَعُونَ أَطَّتِ السَّمَاءُ وَحُقَّ لَهَا أَنْ تَئِطَّ مَا فِيهَا مَوْضِعُ أَرْبَعِ أَصَابِعَ إِلاَّ وَمَلَكٌ وَاضِعٌ جَبْهَتَهُ سَاجِدًا لِلَّهِ لَوْ تَعْلَمُونَ مَا أَعْلَمُ لَضَحِكْتُمْ قَلِيلاً وَلَبَكَيْتُمْ كَثِيرًا وَمَا تَلَذَّذْتُمْ بِالنِّسَاءِ عَلَى الْفُرُشِ وَلَخَرَجْتُمْ إِلَى الصُّعُدَاتِ تَجْأَرُونَ إِلَى اللَّهِ
„Věru vidím, co vy nevidíte a slyším, co vy neslyšíte! Věru nebe zaskřípělo a mělo také proč. Při Tom, v JehožRuce je má duše, není na něm místo ani na čtyři prsty, aniž by na něm nebyl anděl padající čelem k zemi před Alláhem Vznešeným! Při Alláhu! Pokud byste věděli to, co vím já, jen málo byste se smáli a mnoho byste plakali. Neužívali byste si se ženami v postelích, ale vydali byste se do otevřené pustiny vzývat Alláha!“ [21]
‘Abdurrahmán ibn Mehdí vypráví, že jistý muž se začal smát v naučném kroužku Hišáma ad-Dustuwá’ího. Hišám ho napomenul: „Mladý muži, to získáváš nauku a směješ se při tom?!“ Dotyčný odpověděl: „Což není Alláh Ten, Který dává člověku, aby se zasmál, nebo aby se rozplakal?“ „Tak teď běž a plač!“ odvětil mu Hišám. [22]
Al-Bejhekí pravil: „Mívali jsme ve zvyku smát se, ale když jsme se stali těmi, které jiní lidé následují, pak už se neslušelo, abychom se smáli.“ [23]
Co se týče typů humoru, které islám odmítá a zakazuje, nejodpornější a nejzávažnější z nich je výsměch čemukoli z náboženství, ať už jde o vysmívání se Alláhu, nebo kterémukoli z proroků, nebo Koránu a Sunně či čemukoli v nich, či posměch z náboženských symbolů a povinností, či specifických znaků víry a věřících, jako jsou modlitba, mešity, závoje a oděv žen či plnovousy mužů. Od něčeho takového je třeba se nejostřeji distancovat a šarí’a žádá podobné věci co nejpřísněji potírat.
Vznešený Alláh pravil:
إِذَا سَمِعْتُمْ آيَاتِ اللَّـهِ يُكْفَرُ بِهَا وَيُسْتَهْزَأُ بِهَا فَلَا تَقْعُدُوا مَعَهُمْ حَتَّىٰ يَخُوضُوا فِي حَدِيثٍ غَيْرِهِ ۚ إِنَّكُمْ إِذًا مِّثْلُهُمْ
A On seslal vám již v Písmu: “Když uslyšíte, že někdo popírá a tropí si posměch ze znamení Božích, nesedejte si s nimi, dokud se nepohrouží do jiného rozhovoru, jinak jim budete podobni.” (Nisá´: 140)
وَإِذَا رَأَيْتَ الَّذِينَ يَخُوضُونَ فِي آيَاتِنَا فَأَعْرِضْ عَنْهُمْ حَتَّىٰ يَخُوضُوا فِي حَدِيثٍ غَيْرِهِ ۚ وَإِمَّا يُنسِيَنَّكَ الشَّيْطَانُ فَلَا تَقْعُدْ بَعْدَ الذِّكْرَىٰ مَعَ الْقَوْمِ الظَّالِمِينَ
A jestliže uvidíš ty, kteří tlachají o znameních Našich, tak se od nich vzdal, dokud nebudou hovořit o něčem jiném. A dá-li ti satan na to zapomenout, nezdržuj se poté, když sis to znovu připomněl, mezi lidmi nespravedlivými! (An’ám: 68)
Takové chování je těžkým velehříchem hraničícím s nevírou a někdy ji i překračujícím, se všemi následky, jak vysvětlil šejch al-Fewzán v odpovědi na dotaz, jaká je minimální mez rouhání se, které činí člověka nevěřícím:
„Není žádná minimální mez, neboť jakkoli je to málo, vždy je to považováno za přespříliš. A utíkáme se k Alláhu před tím.“ [24]
A tím, co je tlacháním a posměchem či rouháním je to, co je v dané společnosti takto vyhodnocováno.
Nebezpečí tohoto zkaženého počínání tkví v tom, že lze takto upadnout v nevíru dokonce i bez předchozího úmyslu toto učinit, jak říká Ibn Tejmíjja:
„V podstatě ten, kdo pronese nebo učiní něco, co ustavuje nevíru, dopouští se nevíry i kdyby původně nezamýšlel stát se tímto činem nevěřícím. To proto, že nikdo netouží stát se nevěřícím, kromě toho, komu tak přeje Alláh.“ [25]
Vznešený Alláh ohledně Koránu vytýká modloslužebníkům:
أَفَمِنْ هَـٰذَا الْحَدِيثِ تَعْجَبُونَ وَتَضْحَكُونَ وَلَا تَبْكُونَ وَأَنتُمْ سَامِدُونَ
Tento příběh vás snad údivem naplnil, že místo abyste plakali, se smějete a jen v zábavách dlíte? (Nedžm: 59-61)
Takoví pak budou potrestáni v Pekelném ohni, jak říká Nejvyšší:
ذَٰلِكَ جَزَاؤُهُمْ جَهَنَّمُ بِمَا كَفَرُوا وَاتَّخَذُوا آيَاتِي وَرُسُلِي هُزُوًا
Toto odměnou bude jejich: peklo za to, že neuvěřili a že se posmívali znamením i poslům Mým. (Kehf: 106)
Také je zakázáno tropit si posměšky z jiných lidí a urážet je. Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا يَسْخَرْ قَوْمٌ مِّن قَوْمٍ عَسَىٰ أَن يَكُونُوا خَيْرًا مِّنْهُمْ وَلَا نِسَاءٌ مِّن نِّسَاءٍ عَسَىٰ أَن يَكُنَّ خَيْرًا مِّنْهُنَّ ۖ وَلَا تَلْمِزُوا أَنفُسَكُمْ
Vy, kteří věříte! Nechť neposmívají se jedni lidé druhým, možná že tito jsou lepší než oni! A nechť jedny ženy se neposmívají druhým, možná že tyto jsou lepší než ony! Neurážejte se vzájemně (Hudžurát: 11)
Nenáviděno je obzvláště, když se při humoru lže. Averzi Posla Božího صلى الله عليه و سلم k vylhaným historkám pro pobavení lze vidět z hadísu Mu’áwíjji ibn Džejdy al-Kušejrího, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
وَيْلٌ لِلَّذِي يُحَدِّثُ فَيَكْذِبُ لِيُضْحِكَ بِهِ الْقَوْمَ وَيْلٌ لَهُ وَيْلٌ لَهُ
„Běda tomu, kdo lže, aby pobavil lidi! Běda mu! Běda mu!“ [26]
A také je nenáviděn ten druh humoru, který v sobě nese hřích a který je provázen zakázaným konáním, jako je zesměšňování a urážení druhých, vulgárnost a obscénnost, hudební nástroje, okázalost a zahálka.
Vznešený Alláh pravil:
وَمِنَ النَّاسِ مَن يَشْتَرِي لَهْوَ الْحَدِيثِ لِيُضِلَّ عَن سَبِيلِ اللَّـهِ بِغَيْرِ عِلْمٍ وَيَتَّخِذَهَا هُزُوًا ۚ أُولَـٰئِكَ لَهُمْ عَذَابٌ مُّهِينٌ
Mezi lidmi je i jeden, jenž bez jakéhokoliv vědění zábavné povídání nakupuje, aby tak svedl lidi z cesty Boží, z níž posměšky si tropí – a to jsou ti, kteří se trestu zahanbujícího dočkají (Lukmán: 6)
ِA na jiném místě přikázal:
وَاجْتَنِبُوا قَوْلَ الزُّورِ
vystříhejte se řeči falešné! (Hadždž: 30)
Bekr ibn ‘Abdulláh al-Muzení poznamenal: „Kdokoli spáchá hřích smějíce se, vstoupí do Ohně plačíce!“ [27]
Šejch ‘Abdul’azíz ibn Báz shrnul postoj islámu k humoru takto:
„Dokud jsi ve svém humoru pravdomluvný, dokud svým humorem nepřekračuješ všechny limity, potud jsou humor, žertovnost a vtipkování v islámu dovoleny. I sám Posel Boží صلى الله عليه و سلم měl smysl pro humor, ale vždy hovořil jen pravdu. Ale pokud ve svých vtipech lžeš, pamatuj na hadís: „Běda tomu, kdo lže, aby pobavil lidi, běda mu, běda mu!“ A Alláh usnadňuje to, co je správné.“ [28]
________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 252. Al-Albání jej ocenil jako hasan.
[2] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 253, al-Albání jej ocenil jako sahíh.
[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2305 jako gharíb. Zaznamenal ho i Ahmed v Musnedu, 2/310; Abú Ja’lá v Musnedu, 11/113; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 7/78 a v az-Zuhd, 2/99; a al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 3/273.
[4] Viz at-Tirmizí v Sunenu, 4/551.
[5] Tato podání viz Mekárimu l-achlák, str. 39 a 42. Jejich isnád je sahíh, viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/637. Podobná podání uvádí i Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 10/365 a v Achbáru Isbahán, 2/302.
[6] Viz al-Buchárí v at-Táríchu l-kebír, vypravěč č. 2161.
[7] Tak uvádí Ibn Hibbán v as-Sikkát, vypravěč č. 7074; a Ibn Sa’ad v at-Tabekátu l-kubrá, vypravěč č. 5482.
[8] Více viz Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/197-200.
[9] Viz Ibn Hadžer v Tehzíbu t-tehzíb, vypravěč č. 1145.
[10] Viz az-Zehebí v Mízánu l-i’tidál, vypravěč č. 1505.
[11] Viz Ibn Hibbán v as-Sikkát, 8/3; Ibn Hadžer v at-Tehzíbu t-tehzíb, 1/848 a v Takríbu t-tehzíb, str. 124.
[12] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2/637.
[13] Zaznamenal ho Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 94 a Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/166-168, hadís je dlouhý a obsahuje spoustu otázek a odpovědí.
[14] Zaznamenal al-Charánití v Mekárimu l-achlák, str. 41.
[15] Viz Tachrídžu l-Ihjá, 2/160.
[16] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, 1/354 jako hasan gharíb; a al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 128. Jako sahíh jej zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 864; a jako hasan li ghajrihi al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 572.
[17] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 4003, jako sahíh gharíb.
[18] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1990, jako hasan sahíh. Podobný hadís zaznamenal i al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 265, al-Albání jej ocenil jako sahíh.
[19] Zaznamenal at-Taberání, viz Miškátu l-mesábih, hadís č. 4885; a Rawdu n-nadír, hadís č. 508. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2494.
[20] Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi’u li achláki r-ráwí we ádábi s-sámi’, 1/232.
[21] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2312, jako hasan gharíb s poznámkou, že podobné se uvádí i od Abú Hurejry, ‘Áiše a Anase رضي الله عنهم أجمعين.
[22] Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Džámi’u li achláki r-ráwí we ádábi s-sámi’, 1/232.
[23] Viz al-Medchalu ilá Suneni l-kubrá, 1/448.
[24] Viz Šerhu n-newákidi l-islám, str. 140.
[25] Viz as-Sárimu l-meslúl, str. 178.
[26] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4990. Jako sahíh doložil al-Albání.
[27] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/185.
[28] Viz Fetáwa l-islámíja, 8/291.