Umejr ibn Talha vypráví od svého otce Talhy, že cestoval z Medíny do Jemámy, odlehlého kraje v pustinách Arábie, kde působil nechvalně proslulý podvodník a lžiprorok Musejlema al-Kezzáb.
“Kde je Musejlema?” zeptal se Talha přítomných místních obyvatel.
“Ach, on je Posel Boží, ne jako ten tvůj” zněla jejich odpověď.
Talha jim odvětil: “Neuvěřím, dokud ho neuvidím sám!”
Talha se tedy rozhodl v doprovodu ještě jednoho místního beduína Musejlemu vypátrat.
Když k němu následně přišli, zeptal se ho: “Ty jsi Musejlema?”
“Ano,” odpověděl onen muž.
“A kdo to k tobě chodívá?” zeptal se Musejlemy Talha.
“Milostiplný,” odpověděl Musejlema.
Talha se ho dále zeptal: “A chodí za tebou obklopen světlem, anebo obklopen temnotou?”
“Obklopen temnotou,” odpověděl Musejlema.
Na to onen beduín řekl: “Dosvědčuji, že ty jsi sedmilhář, ale Muhammed صلى الله عليه وسلم je pravdomluvný, nicméně sedmilhář z lidu Rabí’a, mého lidu, mi vždy bude milejší, nežli pravdomluvný muž z cizího lidu Mudar.”
A tento beduín lžiproroka Musejlemu následoval po zbytek svého života, až do bitvy u ‘Akrabá´, kde padl po jeho boku.1
Nejkrásnější věc v islámském učení
Musejlemův národ došel zkázy proto, že podřídil pravdu kmenové sounáležitosti a národnímu souručenství. Odmítli pravdu, kterou jim zvěstoval cizinec a raději následovali vyhlášeného lháře a podvodníka, jen proto, že byl jejich vlastní. Tím se zprotivili velikému principu, na který ukazuje jak náboženství islámu, tak i nezkažená přirozenost člověka i nepokřivená logika a zdravý selský rozum a který názorně zformuloval al-Berbehárí:
“Kdo ti přinese pravdu, od něj tuto pravdu přijmi, byť bys tohoto člověka nenáviděl. A kdo ti předloží lež, ty tuto lež odmítni, byť by dotyčný byl tvým nejbližším pokrevním příbuzným.“2
Národ, který si nedokáže tento princip osvojit, nikdy neuspěje, i kdyby se tato lež, kterou přijmou raději, než nepříjemnou pravdu, týkala čehokoli ze záležitostí tohoto světa. Nehovoříce o věcech duchovních, týkajících se pravdivého náboženství a správné víry.
O takových řekl Ibn Tejmíja:
“Když nějaký lid sám sebe odstřihne od božského světla Proroctví, pak upadne do osudových zkoušek. Objeví se v něm novoty a bludy, navrch získá nemorálnost a tento lid bude svědkem toho, jak povstane v jejich řadách zlo.”3
Ve věcech víry je jediným arbitrem pravdivosti Korán, Sunna, konsenzus učenců a logicky správně postavené analogické uvažování. Není garancí pravdivosti, zda nám tyto argumenty předloží náš stoupenec, nebo náš oponent. A to je ta nejcennější a nejkrásnější věc na skutečném učení islámu.
To je něco, co musí pochopit a co si musí osvojit každý muslim. Pouze texty šarí’y jsou měřítky jediné autentické věrouky, jediného čistého a přijatého uctívání, měřítky správného chování a působení. Vztahují se na každého z nás i na ty, kteří nám víru vykládají. Nikoho nenásledujeme jen tak slepě a bez důkazu, nýbrž se ho ptáme: “Předlož nám svůj důkaz, předveď nám své argumenty, pokud říkáš pravdu.”
Musejlemovi lidé toto nepochopili a naproti tomu posuzovali pravdu podle toho, jestli ji říká jejich soukmenovec, anebo někdo, kdo patřil k cizímu kmeni. Proto nikdy nedokázali dosáhnout pravé víry a jistoty v jejím následování.
Ibn Tejmíja pravil:
“Pochybnost nepřestane v srdci služebníka hlodat až do chvíle, kdy svou víru v její celosti a celistvosti věnuje jedině Alláhu, dokud nebude čistě a pouze kvůli Alláhu milovat a milovat jen to, co Alláh miluje a dokud si nezačne ošklivit čistě jen kvůli Alláhu, ošklivit si všechno, co si i Alláh oškliví.“4
‘Abdulláh ibnu l-Hasan často sedával s Rabí’ou, později jedním z učitelů Abú Hanífových. Jednoho dne, když si opakovali a studovali rozličné otázky týkající se různých kapitol ze Sunny, kdosi, kdo byl na kroužku přítomen také, utrousil: “Ale toto lidé nepraktikují.” ‘Abdulláh odpověděl: “Tedy pokud se rozmnoží ignoranti natolik, že se stanou vládci a soudci, stanou se snad oni nějakým důkazem proti Sunně?” Rabí’a poznamenal: “Dosvědčuji, že toto jsou slova synů Prorokova صلى الله عليه وسلم rodu.”5
O lidech rozporujících Sunnu a jejich postupné zkáze aš-Ša’bí řekl: “V naší době lidé spolu žili skrze náboženství a zbožnost, ale časy se změnily. Pak spolu žili skrze slušnost a neslušnost, ale časy se mění. Až se zdá, že nyní spolu žijí jedině skrze tužby a strachy, čímž sami sebe vystavují riziku, že budou haněni a plísněni.“6
Ibn Tejmíja napsal v jiném svém díle:
“Pokud člověk nenásleduje to, s čím přišel Posel Boží صلى الله عليه وسلم, začne se chovat podle svých tužeb. A tím se stane někým, kdo jen následuje své chtíče a pozbývá Božího vedení.“7
Právo důkazu neznačí mudrování
Toto ovšem říkáme s pokorou a touhou po poznání, nikoli s výsměchem a touhou po rozporování. Protože zároveň s tímto hlásáme, že není možno dopátrat se argumentů pravdy bez úcty k tomu, kdo je předkládá. A těmi jsou naši ctihodní učenci, kterých se držíme a které máme v úctě a respektu. Právě z toho vyvěrá naše oddanost ke konsenzu učenců a logicky správnému vyvozování a odvozování. Proto nevěříme automaticky každé žádosti o důkaz, že je sama motivována touhou dopátrat se pravdy. Proto uvažujeme všechny důkazy a následujeme vyšlapanou cestu těch, kteří byli před námi. A nenásledujeme momentální hnutí mysli rychlokvašených rozumbradů a chytrolínů, kteří se zrovna probudili a obvinili všechny své předchůdce z toho, že ničemu nerozuměli.
Arbitrem pravdivosti totiž nejsou číkoli průpovídky a rádoby argumenty kohokoli typu ale já si myslím …, já s tímto nesouhlasím…, toto se mi nezdá logické …, jaká probůh může být moudrost v takovém nařízení…, o tomto jsem nikdy neslyšel …, u nás to děláme úplně jinak…, nežijeme přece v sedmém století…, žijeme přece v Evropě …, já mám kamaráda Araba a taky to tak nedělá …, procestoval jsem muslimské země a nikde jsem toto neviděl …, v tureckém seriálu to tak nebylo…, vy nerozumíte místní realitě – toto je Česko a ne Arábie …, jsem z muslimské rodiny, kam až paměť sahá a můj dědeček to tak nikdy nedělal …, moji šejchové mě naučili jinak …, jsem z rodiny učenců a toto je asi nějaký jiný islám jiných muslimů …, podle vás je všechno zakázané …, vy do víry montujete úplně všechno …, moje srdce je čisté a já si budu dělat co chci a jak chci … Nic z takových slov nemá v islámu absolutně žádnou váhu. I když to můžeme velice často slyšet v rádoby učených diskusích.
V tomto duchu slovutný al-Awzáí praví: “Následujte způsoby těch před vámi, dokonce i kdyby vás za to lidé odmítali. A vyvarujte se názorů lidí, i kdyby vám je přikrašlovali!“8
Abú Hámid al-Ghazálí v tomto smyslu píše:
“Povinností prostého lidu je věřit a nechat se vést Zjevením, uctívat Alláha, konat činy pro onen svět a pracovat pro svůj podíl na světě pozemském. Detaily nauky nechť přenechají učencům. Prostému člověku je menším hříchem smilnit a krást, nežli hovořit o islámské nauce, protože kdo hovoří o Alláhu bez hlubokého vhledu a široké znalosti, ten upadne do nevíry, aniž si toho všimne, ze strany, odkud s tím ani nepočítá. Takový člověk je jako někdo, kdo se odváží vplout do mořských vln a přitom ani neumí plavat.“9
Skutečná měřítka pravdivosti
Vznešený Alláh zvěčnil ve Své Knize vyslyšenou prosbu Proroka Ibráhíma/Abraháma, mír s ním, kterou pronesl poté, co v Mekce zbudoval Ka’bu, chrám Jediného Pravého Boha:
رَبَّنَا وَابْعَثْ فِيهِمْ رَسُولًا مِّنْهُمْ يَتْلُو عَلَيْهِمْ آيَاتِكَ وَيُعَلِّمُهُمُ الْكِتَابَ وَالْحِكْمَةَ وَيُزَكِّيهِمْ ۚ إِنَّكَ أَنتَ الْعَزِيزُ الْحَكِيمُ
“Pane náš, vyšli mezi obyvatele města tohoto posla ze středu jejich, aby jim sděloval znamení Tvá, naučil je Písmu a Moudrosti a očistil je, vždyť Tys věru mocný i moudrý!” (Bekara: 129)
Od al-Hasana al-Basrího a dalších se uvádí, že Písmo v tomto verši odkazuje na Korán a Moudrost na Sunnu.10
Na jiném místě Alláh přikazuje Prorokovým صلى الله عليه وسلم manželkám i zbytku jeho rodu a po jejich vzoru také celé ummě:
وَاذْكُرْنَ مَا يُتْلَىٰ فِي بُيُوتِكُنَّ مِنْ آيَاتِ اللَّهِ وَالْحِكْمَةِ ۚ إِنَّ اللَّهَ كَانَ لَطِيفًا خَبِيرًا
“A připomínejte si to, co bylo přednášeno v domech vašich ze znamení Božích a z moudrosti! A Bůh věru je bystrý, dobře zpravený.” (Ahzáb: 34)
Katáda smýšlí, že pod slovem “moudrost” v tomto verši se myslí Sunna.11
Ibn Tejmíja připojuje následující poznámku:
“Vícero zbožných předků tvrdí, že koránské slovo “moudrost” odkazuje na Sunnu, protože to bylo to, co se připomínalo a vyučovalo v domech Prorokových صلى الله عليه وسلم manželek. Ať je s nimi všemi Alláh spokojen. Vedle Koránu to byla právě Sunna.”12
Vznešený Alláh říká:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تُقَدِّمُوا بَيْنَ يَدَيِ اللَّهِ وَرَسُولِهِ ۖ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
“Vy, kteří věříte! Nesnažte se předejít Boha a posla jeho! Buďte bohabojní, vždyť Bůh věru je slyšící, vševědoucí!” (Hudžurát: 1)
Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í řekl: “Všichni se shodují na tom, že komu se stane zřejmou Sunna Božího Posla صلى الله عليه وسلم, ten nemá právo ji odvrhnout ve prospěch názoru kohokoli z lidí.“13
Ibn Tejmíja řekl:
“I pokud by člověk rozporoval názory všech lidí na zemi ve prospěch vedení Božího Posla صلى الله عليه وسلم, Alláh by se ho netázal, proč tyto jejich názory rozporoval.“14
Ma’n ibn ‘Ísá al-Kazzáz vypráví, že kdykoli Málik ibn Anas usedl, aby vyprávěl hadísy, okoupal by se a navoněl. Kohokoli, kdo pak na jeho kroužcích hlasitě mluvil, Málik rázně opomenul: “Buď zticha, protože Vznešený Alláh řekl:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَرْفَعُوا أَصْوَاتَكُمْ فَوْقَ صَوْتِ النَّبِيِّ وَلَا تَجْهَرُوا لَهُ بِالْقَوْلِ كَجَهْرِ بَعْضِكُمْ لِبَعْضٍ أَن تَحْبَطَ أَعْمَالُكُمْ وَأَنتُمْ لَا تَشْعُرُونَ
“Vy, kteří věříte! Nezvedejte hlas svůj nad hlas prorokův a neobracejte se k němu s řečí hlučnou, tak jak to děláte mezi sebou, aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení.” (Hudžurát: 2)”15
Abú Osmán Se’íd ibn Ismá’íl an-Nejsábúrí pravil: “Kdokoli se sám řídí podle Sunny ve svých slovech i činech, ten bude hovořit moudře. Avšak kdokoli se bude řídit jen poryvy vlastních tužeb, ten začne vykládat bludy, neboť Vznešený Alláh přislíbil:
قُلْ أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ ۖ فَإِن تَوَلَّوْا فَإِنَّمَا عَلَيْهِ مَا حُمِّلَ وَعَلَيْكُم مَّا حُمِّلْتُمْ ۖ وَإِن تُطِيعُوهُ تَهْتَدُوا
“Rci: “Poslouchejte Boha a poslouchejte posla! Odvrátíte-li se, pak on ponese jedině to, co na něj bylo vloženo, a vy ponesete to, co bylo na vás vloženo. Však uposlechnete-li jej, budete na cestě správné.” (Núr: 54)”16
Raději stát za pravdou sám, než se s davem mýlit
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم předpověděl:
بَدَأَ الإِسْلاَمُ غَرِيبًا وَسَيَعُودُ كَمَا بَدَأَ غَرِيبًا فَطُوبَى لِلْغُرَبَاءِ
“Islám započal jako cizí a navrátí se do stavu, v jakém započal. Proto blahoslaveni budiž podivíni.“
“A kdo jsou ti podivíni?” zeptal se kdosi z přítomných.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odvětil:
هُمُ الَّذِينَ يُصْلِحُونَ مَا أَفْسَدَ النَّاسُ
“To jsou ti, kteří napravují to, co lidé pokazí.“17
Tento hadís hovoří o lidech, kteří nijak nezapadají mezi ostatní okolo sebe proto, že jsou až moc dobří. Jsou jako bílé vrány. Proto jsou podivíni a proto jsou jako cizinci mezi vlastními. Podle Ibn Redžeba jsou dva druhy takových lidí. Jedni jsou schopni, když se společnost zkazí, napravit sami sebe a udržet svou vlastní morální čistotu, zatímco druzí jsou schopni kromě toho i napravovat společnost kolem sebe a znovu opravit to, co lidé pokazí na víře a náboženství. A proto jsou tito druzí ještě lepší, než ti první.18 Al-Ádžurrí říká, že takový člověk nedbá na to, že přichází o část pozemského světa, protože si je dobře vědom toho, že chrání svou víru. On učinil víru stěžejní částí toho, co má. Bojí se, aby o ni nepřišel a nebojí se ničeho jiného.19 Ten, kdo dosáhne tohoto stupně, tomu bude úplně jedno, že si znepřátelí třeba i své rodiče, svou manželku, své bratry a třeba i celou svou rodinu.20
To proto, že si je takový člověk dobře vědom toho, co vyjádřil Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í slovy: “Spokojenost všech lidí je nedostižný cíl. Není cesty, jak se před zlem jich všech zcela ochránit. Proto si hleď toho, co tě posouvá dopředu a toho se drž. A vyhni se lidem a tomu, do čeho upadají.“21
Významný hanefíjský učenec Idrís ibn Bejdekín ibn ‘Abdilláh al-Turkumání řekl:
“Odcizení se nespočívá v odluce od rodiny a domoviny, ani v putování z místa na místo. Skutečný cizinec je ten, kdo pilně koná v souladu s Koránem a Sunnou a přitom nenachází nikoho, kdo by mu na této cestě pomohl. Bloumá mezi ostatními lidskými tvory jako cizinec a podivín. Ale Alláhu a Poslu Jeho صلى الله عليه وسلم je blízký a drahý.“22
Ať už by celý svět byl jednohlasně proti tomu, co takový člověk hlásá a pro co žije, tato bílá vrána mezi lidmi nedbá ničích výčitek, protože má na paměti princip vyjádřený Ibn Tejmíjou:
“Pochvala a pocta lidí u Alláha, Jeho Posla صلى الله عليه وسلم a upřímných věřících bývá jen shodně tomu, nakolik oni sami následují Boží víru a Sunnu Božího Posla, mír a požehnání s ním.“23
- Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 9/475.
- Viz Šerhu s-Sunna, 1/234.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 17/310.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/601.
- Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíh we l-mutefakkih, podání č. 384.
- Zaznamenal ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, 5/273.
- Viz Minhádžu s-Sunna, 5/117.
- Zaznamenal al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, 1/138; a Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 3/373.
- Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 3/36.
- Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikádi ahli sunneti we l-džemá’a, 1/86-87.
- Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, 1/98.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/366.
- Uvádí Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 2/348.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 16/529.
- Tak uvádí Nasr ibn ‘Abdilláh al-Makdisí v Muchtesaru l-hudždžeti ‘alá táriki l-mahadždža, 1/121.
- Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 10/244.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 145.
- Viz Kešfu l-kurba, str. 320.
- Viz al-Ghurabá, str. 12.
- Viz ibid., str. 37.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Uzla, str. 76.
- Viz al-Lume’u fi l-hawádisi we l-bide’, str. 584.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 4/14.