Nauka se musí projevit

Vznešený Alláh praví:

إِنَّمَا يَخْشَى اللَّهَ مِنْ عِبَادِهِ الْعُلَمَاءُ

„A obávají se Boha ze služebníků Jeho ti učení“ (Fátir: 28)

Anas ibn Málik, ‘Abdulláh ibn Omar a další رضي الله عنهم vyprávěli, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

من طلبَ العلمَ يباهي بِهِ العلماءَ ويماري بِهِ الشُّغباءَ أو يصرفُ أعينَ النّاسِ إليه تبوَّأَ مقعدَهُ منَ النّارِ

„Kdo získává nauku, aby se s ní chvástal před učenci, či aby se s její pomocí hádal s pošetilci, anebo aby na sebe poutal pozornost lidí, ten nechť se připraví na místo v Ohni.“¹

Od Mesrúka ibnu l-Adžde’a se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم měl říci:

كفى بالمرءِ عِلمًا أن يَخشى اللهَ، وكفى بالمرءِ جَهلًا أن يُعجَبَ بنفسِه.

„Člověku stačí ze znalostí tolik, aby získal bázeň před Alláhem a z nevědomosti mu stačí tolik, aby se kochal sebou samotným.“²

Mesrúk ovšem patří ke generaci následovníků Prorokových společníků (arab. التابعون at-tábi’ún). Samotného Proroka صلى الله عليه وسلم tedy nikdy nemohl zažít přímo, natož od něj něco vyprávět. Proto je samotné toto podání ve smyslu hadísu sporné, nicméně jeho smysl je pravdivý, podpořený velkým počtem dalších podání v podobném duchu.

V jednom z nich Prorokův společník ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Nauka u člověka neznačí množství podání, která přechovává, nýbrž pravou naukou je posvátná bázeň (arab. الخشية al-chašija).“³

Jiný Prorokův společník Abú Hurejra رضي الله عنه řekl: „Kdo nevidí, že i jeho slova se počítají k jeho činům a jeho morálka je součástí jeho víry, ten dojde zkázy a ani to nepocítí.“⁴

Ibn Šiháb az-Zuhrí řekl: “Chodívali jsme k některým učencům a mravy, které jsme se od nich naučili, pro nás znamenaly ještě mnohem více, nežli jejich vědění.“⁵

Odsudek pyšné intelektuálské pózy

Ibn Hibbán al-Bústí definoval základní chorobu lidí obdařených rozumem – namyšlenost a pyšnou intelektuálskou pozici, hledící na vše okolo zpatra.⁶

Existuje nepřeberné množství podání zbožných předků, která na toto upozorňují.

Mesrúk řekl: „Člověku stačí tolik znalostí, kolik ho učiní bohabojným. A stačí mu tolik ignorance, že se začne kochat svými znalostmi.“⁷

Jahjá ibn Chálid al-Bermekí řekl: „Když získá vědomosti člověk šlechetný, stane se skromným a pokorným. Když je však získá člověk nízký a mrzký, zpychne a začne se chovat nadutě.“⁸

‘Abdulláh ibn Mubárek řekl: „Něco málo dobrých mravů potřebujeme daleko více, nežli mnoho vědomostí.“⁹

Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í řekl: „Pokora je znakem mravní vznešenosti, ctnosti a morálky šlechetných lidí. A pýcha je povahovým rysem zlovolníků. Pokora přináší lásku a spokojenost s tím, co mi je dáno, přináší vnitřní mír duši.“¹⁰

Ibn Redžeb al-Hanbelí řekl:

„K jedním z nejnápadnějších znaků pokrytectví v něčích činech je, že dotyčný koná nějaký skutek, jímž dává na vědomí, že se snaží o dobro, avšak toto dobro je jen prostředkem k dosažení nějakého jeho ohavného cíle. Proto koná dobro, aby jím páchal podvod a skrze něj se domohl toho, o co mu celou dobu jde. Raduje se ze svého klamu a podvodu, avšak lidé ho ještě i chválí za dobro, které stavěl na odiv. A touto cestou dosahuje svého hanebného záměru, který ukrývá uvnitř sebe.“¹¹

Odsudek honby za slávou

Ibráhím ibn Adhem řekl: „Kdokoli hledá nauku upřímně, aby z toho měl coby Boží služebník užitek sám a prospěl i svému okolí, pro něho je zůstat neznámým lepší, nežli dosáhnout věhlasu. Takový člověk se stane čím dál pokornějším, čím dál více se oddává uctívání, je čím dál více bohabojnější, čím dál více touží po Alláhu a chová se vůči ostatním lidem se stále větší dávkou skromnosti. A o tento svět a jeho pozlátka se dnem i nocí nikterak nestará.“¹² Také řekl: „Služebník, který miluje slávu, nikdy nepotvrdl pravdivost Božích slov.“¹³

Az-Zehebí k těmto Ibn Adhemovým slovům poznamenal:

„Znamením upřímnosti člověka je, že i když získá na věhlasu a stane se, že je plísněn za nějakou chybu, nenazlobí se a ani se nesnaží setřást ze sebe vinu za tuto chybu, avšak namísto toho řekne: Ať se Alláh smiluje tomu, kdo mi ukáže na mé nedostatky.“ Takový člověk není zahleděný do sebe a má se na pozoru před láskou ke slávě. Leč když někdo toto v sobě necítí a ani necítí, že to necítí, pak toto je chronická choroba.“¹⁴

Ibnu l-Džewzí řekl:

„Mnozí se radují z množství následovníků a šejtán jim to okrášlí do podoby radosti z množství těch, kteří se učí a studují nauku, avšak jejich skutečným záměrem je mít co nejvíce následovníků a to, aby se o nich všude hovořilo!“¹⁵

Není nauky bez mravnosti

Hátim al-Asemm řekl: „Vždycky pamatuj na to, že tě Alláh pozoruje! Nikdy nezapomínej na to, že tě všude může slyšet. Nikdy nezapomeň, že Alláh pozoruje každičký tvůj čin a nikdy nezapomínej, že Alláh slyší každičké tvé slovo!“¹⁶

Od mnoha učenců se dochovalo, že člověk nezíská z vědomostí, které nashromáždí nic, dokud se sám nezkrášlí vznešenými charakterovými vlastnostmi. Proto naši zbožní předkové dbali na morálku ještě více, než na samo studium, byť je obojí veliké dobro a povinnost každého muslima. Jenže jedno bez druhého nemůže existovat.

Bezúhonná morálka je podmínkou získávání skutečného vědění o náboženství, na čemž se shodují učenci raných i pozdějších generací. Nedostatky v morálce jsou nutně provázeny i nedostatky v nauce a opravdové poznání nenese ten, kdo není morálně bezúhonný. Morálka je vnitřní světlo rozumu tak, jako je viditelné světlo světlem nutným pro zrak očí. A máme zde namysli nikoli pouze příkladné chování navenek, nýbrž především zvnitřnění mravních ctností. Krásné chování navenek je jen jejich vnějším projevem a nezbytným důsledkem.

Jen skrze správnou nauku je člověk schopen zkrotit své ego a oživit své srdce, stát se lepší verzí sebe sama a zbavit se zla uvnitř sebe samého. Tím klade svému srdci za povinnost být čisté. A jen takto očištěné srdce je schopno vnímat realitu nuancí náboženského poznání. Pochopí z nich přesně tolik, kolik je čisté, kolik je toho schopno rozlišit a kolik mu dovoluje jasnost obrazu skrze jeho vnitřní zrak. Choré srdce chápe chorým způsobem, tak, jak to jemu pasuje. A právě díky chorobám srdce vznikaly i sekty a zbloudilé frakce, které sešly na zcestí navzdory tomu, že přejali nauku ze správných zdrojů a čistých pramenů. Věrouku pokřivili oni sami svým předpojatým vnímáním, nenaučili se ji špatně. Pokřivili si islám z pohodlnosti, aby si našli ospravedlnění pro poklesky vlastního ega.

Na základě této zkušenosti a skutečnosti stanovili učenci jasné pravidlo – „naprav nejprve sám sebe a potom se teprve pokoušej napravovat ostatní!“¹⁷

Nezapomeň pravý důvod své cesty za naukou

Al-Awzá’í řekl: „Učili mne, že se říkávalo: „Běda tomu, kdo studuje nauku víry kvůli čemukoli jinému, nežli pro samo uctívání, tomu, kdo s její pomocí zamýšlí povolovat, co je zakázáno skrze pochybnosti a sofistikovanou argumentaci.“¹⁸

Dvěma hlavními naukami, které potřebuješ ve svém životě je věrouka (arab. العقيدة al-‘akída) a islámsko-právní nauka (arab. الفقه al-fikh). Čím více je budeš učit a čím intenzivněji budeš studovat jejich literaturu, tím více rozšíříš obzory svého vědění. Čistá a skutečná nauka se točí okolo těchto dvou oborů. A ‘akída, islámská věrouka, byla nazvána největším porozuměním (arab. الفقه الأكبر al-fikhu l-akbar), protože je poznáním cíle a smyslu tvé existence – uctívat Stvořitele přesně tak, jak to Jemu odpovídá a přísluší, tak, jak je s tím On spokojen.

Mnoho hledačů nauky právě na toto zapomíná. Chybují v tom, že plně nechápou konečný cíl svého snažení. Všechny islámské nauky mají jeden společný cíl, jeden bod, v němž kulminují, bez ohledu na všechny své rozmanité podobory, všem jim je společný jejich konečné vyústění – zkušenostní poznání našeho Pána (arab. المعرفة al-ma’rifa). Nauky jsou jen prostředkem k dosažení tohoto cíle.

Příkladem tohoto jsou dejme tomu nauky arabského jazyka. Jsou nezbytné k pochopení Božího Slova, ale umět arabsky samo o sobě nestačí. Je to jen prostředek a nikoli sám cíl. To samé platí pro nauky o hadísech, jejich vypravěčích a cestách či způsobech zachování podání. Jsou nezbytné k rozlišení toho, co lze autenticky spojit s osobou Božího Posla صلى الله عليه وسلم a co je naproti tomu pochybného původu. Ale toto není samo o sobě cílem. Nejen zbožní, ale i nevěřící, modloslužebníci, pokrytci a zlovolníci se mohou tomuto „řemeslu“ např. arabské gramatiky či historickén kritiky vypravěčů naučit také, mohou v něm dokonce dosáhnout záviděníhodné úrovně profesionality, ale nikdy nesklidí úrodu plodů těchto nauk, které čekají pouze na věřící, v podobě posilnění jejich víry.

Proto není tou nejdůležitější věcí proniknout do detailů a vyšperkovaných argumentací všech těchto pomocných oborů a přitom ztratit ze zřetele konečný cíl – tedy naučit se v prvé řadě chápat samotný islám. Tedy vědět jak a čím potěšit svého Pána. A toto má být leitmotiv, příslovečná červená nit našeho úsilí.

Nebudou-li naše úmysly čisté a oddané tomuto cíli, potom se studium islámských nauk pro nás stane pastí, cestou zkázy, kde na nás číhá šejtán, aby mezi námi rozlomil vztahy bratrství, abychom začali jedni druhé napadat a osočovat na základě malicherných rozdílů a nedůležitých názorových odlišností.

Proto každému adeptovi na začátku dráhy studia islámské nauky radím držet se základního pravidla, zvěčněného islámskými učenci v této arabské větě:

‎مَذْهَبَنا صَوَابٌ يَحْتَمِلُ الْخَطَأَ وَمَذْهَبَ مُخَالِفِنَا خَطَأٌ يَحْتَمِلُ الصَّوَابَ

„Naše názorová pozice je správná, ale může být i mylná. Názorová pozice našich oponentů je mylná, ale může být i správná.”

Nejsem žádný šejch, nejsem žádný učenec, ale jsem na této cestě už dostatečně dlouho, abych zažil situace, kdy jsem musel svůj původní názor na nějakou vedlejší záležitost v islámských naukách upravovat podle toho, co jsem se dozvěděl nového, musel jsem na některé věci nahlížet z nových, mnou samým doposud netušených perspektiv, o kterých jsem ani nesnil, že je budu muset zohledňovat. A hořkou pachuť ve mně zanechávají veřejné debaty o věcech, které nejsou ku prospěchu ani mně, ani těm, kteří to poslouchají.

Názory byly, jsou a budou. To, co přetrvává, je přece naše snaha oddaně sloužit Alláhu. Naší největší starostí by proto mělo být, zda se k Němu přibližujeme, anebo se od Něj naopak oddalujeme.

A Alláha Jediného prosíme o vše dobré, protože jen On je zdrojem úspěchu a On Jediný ví nejlépe!

Sestavil: Alí Větrovec

1. V lehce odlišných verzích ho uvádí at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2654 jako hasan gharíb; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 253; a ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 376 a toto je jeho verze. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 106. Az-Zehebí zastává názor, že jde o slova jmenovaných sahábů. Viz Táríchu l-islám, 10/342.
2. Tak uvádí Dželáluddín as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 6222, s poznámkou, že hadís je sice hasan, ale mursel. V řetězci vypravěčů proto chybí jméno sahábího, od něhož Mesrúk tento výrok slyšel. Proto ho al-Albání označil jako da’íf v Da’ífu l-Džámi’, hadís č. 5178.
3. Zaznamenal Ibn Batta v Ibtálu l-hijel, str. 34.
4. Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Zemmu l-kezib, podání č. 94.
5. Zaznamenal az-Zehebí v Táríchu l-islám, 8/240.
6. Viz Rawdatu l-‘ukalá, str. 43.
7. Zaznamenal Zuhejr ibn Harb v Kitábu l-‘ilm, podání č. 15.
8. Zaznamenal Ibn Hibbán v Rawdatu l-‘ukalá, str. 61.
9. Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 2/376.
10. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 10/99.
11. Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/378.
12. Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 1653.
13. Viz Sijeru a’lámi n-nubelá, 7/393.
14. Viz Ibidum.
15. Viz Telbísu Iblís, str. 117.
16. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 11/475.
17. Viz Muhammed Ammán al-Džámí v Šerhu kurrati l-a’juni l-muwehhidín, str. 13.
18. Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, str. 77.