Výše řečené nikterak neznamená, že se musíme izolovat od světa a být naprosto apolitičtí. Znamená to, že se k posuzování takových věcí může odvážit jen ten, kdo má pevné základy a nemůže být z žádného úhlu napadnut, že je schopen lehce vyvrátit jakýkoli nabídnutý protiargument. Kdo se tomuto věnuje, neměl by být naivkou nasedajícím na vzletná hesla. Měl by mít dostatek sebereflexe, aby se v situaci, kdy svůj názor na nějaký praktický krok, o němž nemá dostatek informací či kompetencí, anebo k němuž nemá dostatek všech relevantních faktorů ovlivňujících konečné stanovisko, spustil na sobě odpovídající úroveň, byl dostatečně sebekritický a snažil se lépe odhadnout priority a stupeň závažnosti dilematu, před nímž se ocitl.
Principy zacházení s neshodami
Z výše uvedeného můžeme jako závěr vyvodit následující principy:
1. Každou věc je třeba umístit na odpovídající místo z hlediska šarí’y. Budování či odpírání loajality na nějakém chybném základě je vždy způsobeno chybou ve vyhodnocení stupně závažnosti dané názorové neshody. Může se jednat i o islámsky správný základ, avšak nikoli o ten, na němž má dle islámu být budována či odpírána loajalita, jako například pokud chápeme výlučným a fanatickým způsobem některou otázku nacházející se v druhých třech kategoriích. Pokud toto nepochopíme, rozkoly a odštěpování se nikdy neskončí. Vždy budou lidé, kteří si ve svém fanatizmu budou myslet, že jednají jménem Alláha a přitom budou jednat ve jménu šejtána, který za rozkoly a štěpením mezi muslimy stojí. Navnadil je jen tím, že v nich podnítil touhu budovat či odpírat loajalitu na špatném základě.
2. Hovoříme zde o věroučné a zákonné dimenzi rozmanitých tematik. Stavění věcí na hlavu se hojně vyskytuje mezi všemi skupinami lidí. Spouštění předpisů na konkrétní situace konkrétních lidí je potom věc zcela odlišná. Byla by to tematika jiná, navíc velmi obsáhlá s množstvím podotázek, které by nás odvedly od toho, co je podstata, základ a hlavní pravidlo. Mohly by nám zastínit čisté pochopení toho, co je jasné. Proto se nejprve musíme dobře naučit základům a potom teprve lze přejít k detailům a hovořit o tom, na jaké úrovni se nachází ta která otázka. Při tom musíme nejprve očistit svůj úmysl od čehokoli, kromě Alláha, a neprokazovat ani lásku, ani nepřátelství z jiného důvodu, nežli pro Tvář Boží. To se stane teprve až si zamilujeme vše, co i Alláh miluje, a až se nám znelíbí vše, co i Alláh nenávidí, dokud se nebudeme radovat z toho, co i Alláha těší a dokud se nebudeme rmoutit tím, co i Alláha hněvá. Dosáhnout toho znamená dosáhnout naprostého vrcholu v pochopení tewhídu.
3. Nedílnou součástí toho je i schopnost umět správně vyhodnotit daný spor a dokázat ho správně zařadit na výše nastíněné škále. Teprve pak budeme vědět, zda jde o zavrženíhodné či přípustné neshody a zda protistranu máme odsuzovat či tolerovat. Vše mimo toho je odsouzeníhodným trháním a štěpením jednoty muslimské ummy, byť by si ti, kdo toto činí, mysleli, že jednají pro dobro islámu a muslimů. Jak připomínal již Ibn Tejmíja, člověk může bojovat za pravdu a spravedlnost a přitom zároveň bojovat na cestě prokletého šejtána, protože ve svém srdci si špatně srovnal priority.
4. Pomoc a podporu v tomto je třeba hledat jen u Alláha Vznešeného, cestou rozvíjení duchovní dimenze našeho uctívání, rozmýšlení o Božích nádherných jménech a dokonalých vlastnostech, o tom, co z nich pramení, k čemu vede jejich poznání, ať už se jedná o činy srdce či zbytku těla. To jsou velmi subtilní a precizní věci vyžadující neustálou schopnost zpytovat vlastní svědomí, protože tím se člověk o to více váže k Alláhu, čistí své srdce a tím i získává náklonnost k tomu, co i Alláh miluje.
5. Praktické naplnění tohoto je další samostatnou kapitolou, kde je nutno připočíst také další faktory. Někdy nás specifičnost situace a rozvaha poměru zisků a ztrát vede k tomu, že vůči některým lidem, s nimiž se jinak neshodneme vůbec na ničem, víru nevyjímaje, se musíme chovat z vnějšího pohledu vstřícněji, nežli vůči někomu, kdo je nám názorově neporovnatelně blíže, avšak situace s sebou nese nějakou jasnou, šarí’atsky podloženou překážku, motivaci či veřejný zájem. Příkladem toho je Prorokovo صلى الله عليه وسلم chování vůči nevěřícím na Hudejbíji anebo jeho bojkot tří jinak upřímných muslimů, kteří neodpověděli na všeobecnou mobilizaci před bitvou u Tebúku, navzdory tomu, že podobně se Prorok صلى الله عليه وسلم nezachoval vůči těm, jejichž pokrytectví bylo všem naprosto zřejmé.
6. Člověk ve svém reálném životě zastává mnoho úloh a buduje směrem k ostatním lidem mnoho různých loajalit, vzájemně se lišících podle síly. Když se však tyto dílčí loajality dostanou do konfliktu, dává přednost té, která je v jeho srdci silnější. Tak i ten z předchozího příkladu, když se s někým, kdo s ním sdílí stejný základ, rozešel okolo něčeho, co v jeho srdci podněcuje loajalitu silnější, např. kdyby ten druhý urazil někoho z jeho rodiny, zapomene na tento předešlý základ, protože ten druhý je u něj silnější, či naopak.
7. Základním pravidlem je neurčitost. Člověk v základu nedokáže správně posoudit všechny relevantní faktory nutné k vynesení soudu o nějakém kroku. Pro konkrétní rozhodnutí potřebujeme důkaz, nikoli že potřebujeme důkaz proto, abychom se nerozhodli. Pokud se tedy dopustíme chyby v tom, že jsme se nerozhodli, pak jsme se sice dopustili chyby, ale jednali jsme v souladu se základním pravidlem. Zatímco pokud se dopustíme chyby v tom, že jsme se rozhodli a naše rozhodnutí bylo špatné, potom potřebujeme navíc ještě jeden pádný a silný argument, jako důkaz, který by nás omluvil před Tváří Boží.
8. Stává se, že nějaký názor je sice blíže islámu, ale v dané specifické situaci za daných určitých podmínek přináší jeho aplikace více škody, nežli užitku. Jsou lidé, kteří jsou možná sami o sobě lepší muslimové, avšak nehodí se pro konkrétní specifické pozice a úkoly. Jsou i jiní, kteří mohou mít vážné nedostatky v osobní zbožnosti a spiritualitě, avšak jsou mnohem kompetentněšjí pro výkon těchto svěřených úkolů. Nelze tyto věci posuzovat emocemi, ale jen chladným racionálním kalkulem.
9. Ze všeho nejdůležitější je správně poznat a pochopit čistou a správnou ‘akídu islámu a budovat loajalitu výhradně na jejím základě. Nikoli na základě politických názorů, členství v politických stranách a hnutích, ve jménu toho či onoho. Každou věc nutno poměřovat vahami určujícími, kde se daná neshoda nachází na našem spektru od nejvíce po nejméně závažné. To, co je jasně dáno, zůstává jasně dáno, byť by všichni ostatní hovořili opak. To, co je v podstatě v rámci práva na svobodný úsudek každého muslima, zůstává otevřeno idžtihádu, byť by všichni ostatní smýšleli protichůdně. Neshodu v tom, co je kategorické, nelze tolerovat. A za neshodu v tom, co podléhá subjektivnímu názoru, není možno nikoho odsuzovat. Pokud dovolíme, aby tyto méně důležité věci podnítili budování loajalit mezi námi, pak dopustíme, aby mezi muslimy opět vznikl rozkol a docházelo k přátelení se a nepřátelení se na chybném a zcestném základě.
Příklady z dávné i nedávné historie
Každodenních živých příkladů důležitosti těchto dovedností možno uvést celou řadu. Dosvědčují, jak relativní jsou lidské každodenní úsudky a rozmýšlení o tom, v čem je více užitku a méně škody.
Za všechny jmenujme pro-islámsky orientované politiky v Tunisku či dříve před nimi v Súdánu, kteří se domnívali, že svým politickým působením napraví věci k lepšímu. Začali jako vyzyvatelé k Božímu Zákonu a vyvratitelé diktatur. A skončili jako někdo, kdo Boží víru křiví a Zákon Alláha svrhává. Podobně i ozbrojenci v Sýrii či Libyi začali buď jako bojovníci za vládu Šarí’e, anebo obránci proti rozkolu a mezimuslimskému zabíjení, aby se nakonec stali těmi, kteří Šarí’u nejvíce poškodili a přinesli ten největší chaos. Jejich souvěrci v Egyptě se chopili moci, aby si posléze uvědomili, že ji nedokáží udržet a nemají sílu zemi řídit, čímž na sebe uvalili hněv lidu, později využitý nepřáteli islámu. A další jim podobní v Iráku či na jiných místech podcenili nebezpečí sekt a frakcí, aby v konečném důsledku na vlastní kůži zažili, že se nedokážou dohodnout ani sami mezi sebou.
I v našich zemích někteří zanevřeli na své bratry za to, že založili jedny či druhé instituce s některými dalšími lidmi, aby potom jejich prostřednictvím hájili věc islámu. Jiní založili vlastní či jednali sami za sebe. První odsoudili ty druhé a druzí ty první, navzájem se obviňují ze zrady zájmů islámu v našich zemích. Pokud následuješ jiný názor, stáváš se v očích takových bludařem a sektářem. To proto, že špatně vyhodnotili stav věci a to, co je z podstaty věcí svobodného lidského rozhodnutí učinili úhelným kamenem islámu a základem, na němž se buduje spojenectví či nepřátelství. A přesně v tomto bodě vznikají problémy.
Jiným případem je láska a náklonnost mezi muslimem, jehož věrouka je správná a mezi sektářem a inovátorem, který zastává stejné politické pohledy. Spolu pak společně napadají a ostouzejí jiného muslima správné věrouky, který zastává politické pohledy opačné. Důvodem je, že svou loajalitu a vzájemné přátelství nepostavili na poutu víry, ale na poutu politického zájmu či stranického soudružství.
Dnes si spousta lidí, muslimů nevyjímaje, myslí, že jen ten jejich názor je jediný správný, že je jako zjevení, které musí všichni lidé následovat. Ale toto je charakteristická vlastnost tupců majících tím větší sebevědomí a tím fanatičtěji hájících své vidění světa, čím jsou tupější.
Z dějin máme mnoho příkladů sahábů, kteří se káli za své předcházející špatné názory a nešťastná politická rozhodnutí pramenící z chybného vyhodnocení stávající situace, např. v době panování chalífů Osmána a ‘Alího, ať je se všemi Alláh spokojen. Sahábové na základě vlastního úsudku a individuálního zhodnocení panující situace zhodnotili svou politickou pozici. Mysleli si, že konají dobro. Měli nepochybně zcela upřímné úmysly. Ale i přesto jejich konkrétní omyly způsobily mezimuslimské násilí s velkým počtem mrtvých. Samozřejmě, že nepřímo. Avšak nemohli vidět, že v ummě byl dostatečný počet podlých či zbrklých rozkolníků, kteří rozpoutají chaos. To proto, že takoví lidé jsou nepředvídatelní a stejně nepředvídatelné je i chování mas. Plakali i ‘Alí i Mu’áwíja, slzy ronila ‘Áiša i Zubejr, Talha a Abú Zerr. Něco takového by je nenapadlo ani ve snu. Něco takového přece vůbec nechtěli. Ani oni netušili, že jejcih rozhodnutí posléze skončí masakrem. Tento historický fakt dokazuje, že správné rozhodnutí v mnoha otázkách bylo a zůstává relativní a skryto zrakům i myslím drtivé většiny lidí.
Závěr
K problémům občas dochází dokonce i tehdy, když se nám zdá, že všechny důkazy i skutečnosti nás nemohou vést k žádnému jinému závěru, nežli ke kroku, který se chystáme podniknout. To se, jak víme, stalo I generaci největších autorit a mudžehidů, které vychoval samotný Posel Boží صلى الله عليه وسلم. To neznamená, že musíme vždy a pořád zůstat apolitičtí a odtržení od společenského dění. Znamená to jen to, že také k vlastnímu stanovisku musíme přistupovat zdrženlivě a nepřicházet o schopnost udržet si od něho odstup. Nesmíme brát svůj názor za kategorickou a jedinou existující pravdu. Musíme naopak říci: “Smýšlím, zdá se mi, že je to tak a tak, ale mohu se klidně i plést.”
Na nás je jen pochopit, co to znamená حبل الله hablu lláh – provaz Boží, ten, kterého se máme pevně držet a nerozdělovat se. Je to především správná věrouka – ‘akída ahlu s-sunneti wel-džemá’a, správné pochopení a neochvějné následování zásad islámu bez kompromisů, důraz na neoddělování se od společenství muslimů jako celku, či hlavního celku muslimů na daném místě. Pokud toto pochopíme, naše problémy zmizí a věci se pohnou k lepšímu.
Je třeba si také uvědomit, že v okamžicích obtíží, pokušení a rozkolů, jako jsou tyto, je velmi důležité prosazovat co největší toleranci k našim bratrům a sestrám v islámu, zejména vůči těm, kteří usilovně pracují na vyzývání k islámu. Nesmí dojít k situaci, kdy si někdo řekne “s muslimem X.Y. nemohu najít společnou řeč, ten člověk se mi vůbec nelíbí, hnusí se mi, nemohu ho vystát …” Nesmíme klesat k nepřátelstvím na osobní úrovni, na něčem, co není ani islám a ani součást islámu. Takový luxus si jednoduše nemůžeme dovolit. Vzájemná tolerance mezi muslimy je pro udržení jejich jednoty je poté, co byly postaveny základy správného budování a odpírání loajality, zcela klíčová. Obzvláště v těžkých podmínkách pokušení a rozkolů a obzvláště v situacích, kdy jsme nepatrná menšina v nedozírném moři nevíry.
Odpovídal: Alí Větrovec