Vznešený Alláh pravil:
وَإِذَا رَأَيْتَهُمْ تُعْجِبُكَ أَجْسَامُهُمْ ۖ وَإِن يَقُولُوا تَسْمَعْ لِقَوْلِهِمْ ۖ كَأَنَّهُمْ خُشُبٌ مُّسَنَّدَةٌ ۖ يَحْسَبُونَ كُلَّ صَيْحَةٍ عَلَيْهِمْ ۚ هُمُ الْعَدُوُّ فَاحْذَرْهُمْ ۚ قَاتَلَهُمُ اللَّهُ ۖ أَنَّىٰ يُؤْفَكُونَ
“A když je vidíš, líbí se ti osoby jejích, a když hovoří, nasloucháš řeči jejich, jako by to byly trámy podepřené. A domnívají se, že křik každý je proti nim. Oni jsou nepřáteli, střež se jich! Nechť Bůh proti nim bojuje! Do čeho se to jen dostali?” (Munáfikún: 4)
Od Abú Osmána an-Nehdího se uvádí, že seděl přímo pod kazatelnou chalífy Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, zatímco pronášel k lidu kázání, v němž uvedl: “Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
إِنَّ أَخْوَفَ مَا أَخَافُ عَلَى هَذِهِ الْأُمَّةِ كُلُّ مُنَافِقٍ عَلِيمِ اللِّسَانِ.
“Věru se o svou ummu bojím nejvíce ohledně pokrytce učeného jazyka.”1
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
وَإِنَّ أَبْغَضَكُمْ إِلَىَّ وَأَبْعَدَكُمْ مِنِّي مَجْلِسًا يَوْمَ الْقِيَامَةِ الثَّرْثَارُونَ وَالْمُتَشَدِّقُونَ وَالْمُتَفَيْهِقُونَ…
“… A věru jsou mi nejodpornější a ode mne budou v Den Zmrtvýchvstání nejdále sedět blabolilové, žvanilové a lidé okázale výřeční.“2
Arabský výraz الثرثارون as-sersárún označuje blabolily, ty, kteří příliš mnoho brebentí, tolik, až to unavuje nejen je samotné, ale i ty, kteří je poslouchají. Výraz المتشدقون al-mutešeddikún označuje žvanily, ty, kteří si libují v květnaté mluvě a vysokých, často cizích a běžnému lidu nesrozumitelných výrazech, jen aby ukázali ostatním, jak moc jsou na rozdíl od nich vzdělaní a jak skvěle ovládají rétoriku. A المتفيهقون al-mutefejhikún jsou lidé okázale výřecní, ti, kteří využívají svého vytříbeného a složitého slovního projevu k tomu, aby se vyvyšovali nad ostatní a aby v diskusi ponížili své oponenty jako směšné, neobratné a nedostatečně erudované.
Šejch ‘Alí at-Tantáwí byl známý syrský islámský učenec, dá’í, novinář, spisovatel, intelektuál, humanitární pracovník, aktivista a soudce. Byl upřímným islámským učencem s nefalšovaným zápalem pro věc muslimské ummy. A mimoto byl brilantním mistrem pera.
Narodil se v roce 1327 hidžry, tj. 1909 kř. éry do rodiny damašských islámských učenců původem z Egypta. Studoval islámskou právní vědu na univerzitě v Damašku a proslavil se jako bravurní odborník na fikh. Z této instituce si roku 1933 odnesl dva tituly – z islámského práva a z literatury. Celý život perem i občanským aktivizmem bojoval proti francouzskému kolonializmu Sýrie a britskému kolonializmu v Iráku, sionistické okupaci Palestiny a usiloval o uplatnění islámských hodnot ve veřejném životě. Horoval pro svobodu muslimů, radoval se vždy, když muslimové kdekoli na světě této svobody dosáhli a smutnil vždy, kdy si na ně došlápla tvrdá čižma domácího diktátora či cizího okupanta.
Do roku 1963 kř. éry zastával post nejvyššího soudce islámského soudu v Sýrii. Byl trnem v oku tyranským sekulárním režimům a proto byl v 60. letech XX. století nucen uprchnout ze Sýrie do exilu v Saúdské Arábii. Tam také prožil větší část života, učil, přednášel a působil na univerzitě Muhammeda ibn Sa’úda v Rijádu. Zpočátku shodně svému studiu zastával a následoval hanefíjský mezheb, ve svých pozdějších pracech inlinoval k výběru těch nejsprávnějších řešení bez ohledu na mezhebskou provenienci. Stál u zrodu syrského občanského zákoníku přijatého v roce 1947. O islámskonaučných tématech dokázal psát a přednášet nesmírně poutavě a obrazotvorně, využívaje při tom svůj spisovatelský talent i naučené tvůrčí umění, získané studiem literatury.
V literatuře a vědách arabského jazyka se přikláněl ke stanoviskům více pro-islámsky orientovaného kruhu literátů okolo Mustafy Sakíka ar-Ráfi’ího (žil v letech 1880-1937 kř. éry) oproti sekulárnějšímu kruhu ‘Abbáse Mahmúda al-‘Akkáda (žil v letech 1889-1964 kř. éry). Přispíval do časopisů ar-Risála, al-Feth, az-Zehrá a mnohých dalších.
Za sebou zanechal kromě nepřeberného množství článků a esejů také životopisy Abú Bekra, Omara a dalších významných osobností historie islámu, historická díla o Umejjovcích v Sýrii, sbírku vlastních fatew, vícero děl věnovaných islámské obrodě a soudobým problémům muslimů a také osmisvazkové osobní paměti. Na lepší svět odešel v roce 1420 hidžry, tj. 1999 kř. éry a byl pochován v Džiddě.
V jednom ze svých děl ‘Alí at-Tantáwí napsal:
“Neříkejte mi: “Ty píšeš o víře a o hodnotách, ty vyzýváš k tomu, co je dobré …” Protože dnes večer jsem se rozhodl říci pravdu a nic než pravdu, i kdyby hovořila proti mně samému.
Je pravdou, pánové, že četní dnešní kazatelé vyzývající k Alláhu, nevyjímám z toho, co říkám, nikoho, koho znám, všichni jsou obyčejní herci. Oblékají si divadelní šat a vystupují v novinách i na kazatelně, nosívají šejchovské pláště a turbany a když potom jejich představení skončí, zase to svléknou a vrátí se domů.
Pak otrok mrzkého penízku přebývá u svého božstva, bez jakýchkoli starostí, nezajímá ho nic, nežli hromadění majetku. A podobně jemu i otrok chtíče, otrok postavení, otrok funkce … Rozmanité jsou jejich modly, ale jejich modlářství je navlas stejné!
Oni všichni jsou jen obyčejní komedianti. A já prvním komediantem mezi nimi.
Kdybych byl skutečně upřímnný, nenapsal bych životopis Abú Bekra a Omara a potom bych neodstoupil od praxe, kterou oni následovali a ztělesňovali a nenásledoval bych cesty, které pro ně byly naprosto cizí.
Kdybych byl opravdu upřímný, když jsem vyzýval k islámu, můj soukromý i veřejný život, vše, co jsem kdy měl na jazyku a v ruce, vše by to bylo v hranicích toho, co je v islámu povolené a zakázané.
Kdybych byl skutečně upřímný, nikdy bych se nenamočil do špíny tohoto života, kterého nečistá pěna nám přitéká ze Západu.
Kdybychom byli já a deset mně podobných opravdu upřímní, nebyla by na zemi žádná zkaženost a rozvrat, protože by zemi od její nečistoty očistila jedna jediná dřevěná kazatelna se třemi schody, na níž nejsou žádné vyřezávané okrasy, ani sloupoví a brána.3
Ale zemi neočistilo ani sto kazatelen s nádhernými branami a sloupovím, bohatě ozdobených vyřezávanými okrasami a filigránskými arabeskami.
A to proto, že se povaha lidí zkazila … Nebo snad ne?!
To proto, že žijeme v posledním věku před koncem dní … Nebo snad ne?
Vůbec ne! Nýbrž proto, že kazatelé na těch kazatelnách jsou sami jako ze dřeva a mají jen dřevěné meče! Proto!
A Alláh obdaří Svou podporou toho, koho jen On chce.“4
Tato moudrá slova odrážejí mnohá ponaučení.
Správný úmysl při studiu nauky často chybí. Nedostává se ho. Mnohdy čerpáme znalosti jen abychom se předváděli před lidmi. To je samo o sobě sice lidské, ale na tomto světě je to krajně nemístné. Chceš se chválit a zviditelňovat? Máš to rád? Dobrá, budiž. Ale nech si to až na onen svět. Ne tady. Tady pro to opravdu není místo. Počkej s s tím ještě chvíli, až na okamžik v Soudný den, o němž Alláh říká:
فَأَمَّا مَنْ أُوتِيَ كِتَابَهُ بِيَمِينِهِ فَيَقُولُ هَاؤُمُ اقْرَءُوا كِتَابِيَهْ ﴿١٩﴾ إِنِّي ظَنَنتُ أَنِّي مُلَاقٍ حِسَابِيَهْ ﴿٢٠﴾
“A komu bude dána kniha jeho do pravice, ten řekne: “Zde přečtěte si knihu mou!” (Hákka: 19-20)
Až zítra budeš mít spisy svých činů plné přijatých dobrých skutků, potom se chval před ostatními, kolik moc jen chceš. Ale tady si to odpusť. Jako pravý věřící si nikdy nesmíš dovolit luxus považovat sám sebe za lepšího než ostatní, nebo za osobu, která dosáhla cíle své cesty. Opravdový věřící muslim se snaží po celý svůj život zlepšovat a zdokonalovat. Nikdy není spokojen se stavem v němž se nachází. Nikdy!
Úpadek tvé vlastní víry nastává v situaci, kdy veškeré dobro připíšeš sobě a jen sobě. Právě v tom okamžiku, kdy začneš podceňovat všechny okolo sebe a myslet si, že jsi lepší, než všichni ve tvém okolí, v tvé blízkosti, okolo tebe, ve tvém domě či sousedství, ponecháš sám sebe napospas. A kdo ponechá sám sebe napospas svému egu, zažije chvíli, kdy své ego už nebude moci ovládnout. Naopak. Smýšlej o druhých lépe než o sobě. Buď k nim dobrý a konej vůči nim dobro.
Možná je to pro mnohé z nás těžké, ale vězme, že hluboko uvnitř sebe máme tu mentalitu považovat se za lepší, než ostatní a sklon ty druhé odsuzovat a ponižovat. Nikdy proto nezapomeň, že ten, na koho pohlížíš z přezíravých výšin, je u Alláha možná daleko lepší a vejde do Ráje daleko dříve, než ty. Protože jeho srdce bylo čisté a úmysl ryzí. Proto se měj na pozoru před poryvy vlastního ega. Ono tě může zničit. Může tě učinit arogantním a způsobit, že budeš opakovat ty samé chyby. Může ti zabránit ve snaze změnit sám sebe a poslechnout vlastní rozum. Proto se nenechej nalákat do léčky!
Opravdový muslim i muslimka si musí uvědomit, že těmi, kdo jim může nejvíce ublížit, jsou oni sami tím, že se budou jen málo kát, málo prosit Alláha o odpuštění a málo si budou vědomi vlastních nedostatků. Zpytování našeho vlastního svědomí je důkaz naší bohabojnosti. Probíhá podle islámských učenců vždy ve dvou chvílích – před tím, než něco uděláme a potom, co náš čin dokonáme. Skrze zpytování vlastního svědomí můžeme dosáhnout štěstí na tomto i na onom světě. Zyptování vlastního svědomí je důkaz správnosti našich činů. Schopnost sebekritiky a otevřenost vůči ní je důkazem naší morální úrovně. Pokud někdo pouze kritizuje a soudí druhým, potom s ním něco není vpořádku.
Pamatuj že se můžeme mezi sebou jedni s druhými ve svých pohledech a názorech neshodnout, avšak nikdy se nesmí stát, že se začneme rozcházet sami se sebou, že jedno říkáme, druhé konáme a ve třetí věříme, protože jen hrajeme působivé divadélko pro ty, jejichž zraky se k nám upírají. Proto se nikdy nepřestávej bát o vlastní úmysl, jeho čistotu a upřímnost. Neměj o sobě nikdy příliš vysoké mínění a nezapomeň, že pouze pokrytec si je stoprocentně jist ryzostí vlastních úmyslů!
Ibn Kesír řekl:
“Snadnou odměnu získáš tím, že očistíš to, co ti ze života ještě zbylo, takže ti bude odpuštěno i to, co již nenávratně uběhlo.“5
Ať nás Alláh chrání před pokrytectvím vědomým i nevědomým! Ó Bože, učiň nás uvnitř lepšími, než jsme navenek! Ó Všemohoucí, nedej abychom veřejně proklínali šejtána a osamotě byli jeho věrnými stoupenci! Ámín!
- Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 310 a toto je jeho znění, jež al-Arnáút ve svém techrídži oceňuje jako sahíh; dále ‘Abd ibn Humejd v Musnedu, hadís č. 11; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 305. Uvádí ho také az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/88.
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2018; al-Charáití v Musáwíu l-achlák, hadís č. 59; a at-Taberání v Mekárimu l-achlák, hadís č. 6. Jako hasan doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 791.
- Tím myslí kazatelnu Božího Posla صلى الله عليه وسلم.
- Viz Rewái’u at-Tantáwí, str. 53-54.
- Viz al-Bidájetu we n-nihája, 10/318.