Abú Hafs Sirádžuddín al-Bezzár jednou požádal svého učitele, šejchu l-islám Ibn Tejmíju, aby pro něj napsal knihu z oblasti islámsko-právní nauky (arab. فقه fikh). Chtěl po něm, aby v této knize podrobně objasnil všechny rozdíly mezi mezheby a vybral ze stanovisk učenců to, co považuje za nejsprávnější, případně aby rozhodl a na základě vlastních znalostí pojednal o tom, co považuje za nejlepší a nejpreferovanější řešení a tento svůj výběr odůvodnil a vyargumentoval. Al-Bezzár potom chtěl tuto knihu zachovat, aby se podle ní řídili i ostatní Ibn Tejmíjovi učedníci a aby na jejím základě vydávali své vlastní fetwy a odborná stanoviska.
Netrvalo dlouho a Ibn Tejmíja poslal svou odpověď al-Bezzárovi. V dopise, který mu byl od šejcha doručen, stálo:
“Otázky, které jsou předmětem názorových neshod v oblasti dílčích předpisů islámsko-právních (arab. الفروع al-furú’), jako jsou detaily právní vědy, či drobné nuance v provádění obřadů, jsou neshodami, jejichž nebezpečí je minimální. To proto, že různé názorové pozice jsou ve skutečnosti jedna druhé velmi blízko.
Pokud by muslim následoval nějakého z učenců právní vědy, kteří bývají jinak běžně následováni, je mu obecně dovoleno postupovat shodně jeho názoru a jeho vidění věci. To platí tak dlouho, dokud si dotyčný muslim není skálopevně jist, že toto konkrétní stanovisko daného učence není správné.
Avšak hovoříme-li o základech (arab. أصول usúl) náboženství, o věcech jako je věrouka (arab. عقيدة ‘akída), jako je doktrína o Jedinosti a Jedinečnosti Boží (arab. التوحيد at-tewhíd), pak v těchto otázkách jsem spatřil velkou krizi, do níž tuto ummu přivedli následovníci novot, bludu a tužeb. Z jejich strany vzniklo nesmírné nebezpečí proto, že šířili bludy. Osobně jsem se přesvědčil, že velkému počtu z nich nejde o nic jiného, nežli o narušení Svaté Šarí’y Muhammedovy صلى الله عليه وسلم, která ční vysoko nad ostatní náboženství.
Většina z těchto novotářů odvedla muslimský lid tak daleko, že začal pochybovat o správnosti samých prazákladů své víry. Proto jen zřídka můžeš spatřit někoho či slyšet o někom, kdo se odvrátil od Koránu a Sunny a přijal za svá jejich slova a to, co napsali, aniž se dotyčný nestal heretikem, anebo někým, kdo si nakonec ani sám není jist správností víry, kterou následuje.
Když jsem pochopil, že reálný stav věci je takový, jaký je, dospěl jsem k závěru, že každý, kdo má tu možnost, je povinen zastavit jejich pochybnosti a učinit přítrž jejich bludům, vynaložit maximální úsilí v rozkrývání jejich protimluvů a dokazování nesprávnosti jejich argumentů, bráníce tak čistou víru Tewhídu a autentickou, jasnou Sunnu.”1
Alláh ať se smiluje Ibn Tejmíjovi, protože pochopil tuto jednoduchou a přesto tolikrát opomíjenou pravdu – nejdůležitější z celého islámu je správná věrouka a jednota celé ummy v jejím následování. Hnidopišské detaily islámskoprávní vědy ohledně přesného způsobu vykonávání toho, či onoho zbožného skutku jsou v porovnání s rozdíly věroučnými druhořadé a vedlejší.
Tím, co nejvíce rozhoduje o životě člověka, o správném směřování věřícího muslima, je jeho správná a čistá věrouka ve smyslu způsobu, jakým pojímá, chápe a věří v Jedinost a Jedinečnost Všemohoucího Alláha. Není možné dosáhnout jednoty bez správné věrouky a očištění islámské víry od bludů a novot. Není možné sjednotit celou muslimskou ummu na ničem jiném, nežli na správné islámské věrouce v tom smyslu a duchu, jak byla zjevena v Koránu a v Sunně.
Matka věřících Ummu Selema رضي الله عنها řekla: “Posel Boží صلى الله عليه وسلم je čist od všech a zříká se každého, kdo se ve své víře odděluje a následuje učení sekt.” A potom recitovala koránský verš, v němž Vznešený Alláh praví:
إِنَّ الَّذِينَ فَرَّقُوا دِينَهُمْ وَكَانُوا شِيَعًا لَّسْتَ مِنْهُمْ فِي شَيْءٍ ۚ إِنَّمَا أَمْرُهُمْ إِلَى اللَّهِ ثُمَّ يُنَبِّئُهُم بِمَا كَانُوا يَفْعَلُونَ
“S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného! Věc jejich patří jedině Bohu, jenž jim pak oznámí, co učinili.” (An’ám: 159)2