Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
أَسْوَأُ النَّاسِ سَرِقَةً الَّذِي يَسْرِقُ مِنْ صَلَاتِهِ.
„Nejhoršími zloději jsou ti, kteří ukrádají ze své modlitby.“
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
أَسْوَأُ النَّاسِ سَرِقَةً الَّذِي يَسْرِقُ مِنْ صَلَاتِهِ.
„Nejhoršími zloději jsou ti, kteří ukrádají ze své modlitby.“
Přítomní se zeptali: „A jak může člověk ukrádat ze své modlitby?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:
لَا يُتِمُّ رُكُوعَهَا وَلَا سُجُودَهَا – أَوْ قَالَ – لَا يُقِيمُ صُلْبَهُ فِي الرُّكُوعِ وَالسُّجُودِ
„Tím, že nevykoná řádně ani předklon, ani padnutí na tvář,“ či „jeho hřbet nespočine během ní ani v předklonu, ani při padnutí na tvář.“ [1]
V podobném smyslu Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم taktéž pravil:
إن الرجل ليصلي ستين سنة وما تقبل له صلاة ولعله يتم الركوع ولا يتم السجود ويتم السجود ولا يتم الركوع .
„Věru člověk se může modlit i šedesát let, aniž by byť i jediná jeho modlitba byla přijata, neboť se možná předkloní a předklon provede patřičným způsobem, ale neprovede tak i padnutí na tvář, anebo řádně provede padnutí na tvář, avšak zanedbá předklon.“ [2]
Při uvažování nad těmito předmětnými hadísy je nutné si nejprve uvědomit jednu věc – nehovoříme tu o pravidelném vykonávání pěti povinných denních modliteb v jejich čas, protože to je povinností samo sebou, neboť Vznešený Alláh pravil ohledně těch, kteří nikam necestují a nepotýkají se s žádnou nepřízní či nepohodou:
فَإِذَا اطْمَأْنَنتُمْ فَأَقِيمُوا الصَّلَاةَ ۚ إِنَّ الصَّلَاةَ كَانَتْ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ كِتَابًا مَّوْقُوتًا
A jste-li v bezpečí, dodržujte modlitbu, neboť modlitba je pro věřící předepsána v čas stanovený! (Nisá´:103)
Modlitba je jediným druhem uctívání, který je určitým způsobem předepsán vždy a za všech okolností a ze kterého neexistují žádné úlevy ve smyslu nějakého času či situace, kdy by jí byl dospělý muslimský muž zproštěn.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أول ما يحاسب به العبد يوم القيامة الصلاة فإن صلحت صلح له سائر عمله وإن فسدت فسد سائر عمله.
„Tím prvním, co bude zúčtováno služebníku v Den Zmrtvýchvstání bude modlitba. Pokud bude v pořádku, bude v pořádku i vše ostatní. A pokud bude v nepořádku, pak i vše ostatní nebude v pořádku.“ [3]
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه během svého panování psával svým guvernérům mimo jiné i toto: „Nejdůležitější z vašich záležitostí je dle mého soudu modlitba. Kdokoli se modlí pravidelně, ochránil svou víru a kdokoli na ni nedbá, tím spíše nedbá na další náboženské záležitosti.“ [4] Uvádí se, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه byl pobodán šílencem Abú Lu´lu´ou Fejrúzem al-Mádžúsím celkem šestkrát a na následky zranění o tři dny později zemřel. Útočník pobodal kromě Omara i dalších 13 lidí, z čehož 6 usmrtil. Navzdory svému zranění, krvácení a bolesti se však Omar rozhodl modlit se i ranní modlitbu. Al-Miswer ibn Meslema vzpomíná, že jej na ranní modlitbu budil a on mu řekl: „Ano, nemá podílu na islámu ten, který odvrhne modlitbu.“ [5]
Naši zbožní předkové si na lidech, které chtěli provázet, od kterých se chtěli učit nebo se kterými chtěli navázat nějaký kontakt, nejprve všímali modliteb – zda se dotyční modlí pravidelně a včas, či modlitbu zanedbávají. Pokud shledali, že dotyční svých modliteb dbají, navázali by s nimi kontakt, pokud shledali, že jsou k modlitbám lhostejní, opustili by je, protože tušili, že lhostejní budou i k ostatním věcem.
Ibnu l-Kajjim ohledně toho uvedl:
„Nic nemůže změřit víru služebníka a jeho lásku k Alláhu tolik přesně, jako to dokáže váha jeho modlitby. To je spravedlivá váha, která nechybuje ve svém vážení.“ [6]
Šejch Sálih al-Fewzán pravil:
„Lidé se nemodlí a potom řeknou: „Víra je v mém srdci“ – avšak kdyby byla v jejich srdcích opravdu víra, modlili by se.“ [7]
Náš předmětný hadís tedy hovoří jednak o správném vykonání vnějšího aspektu modlitby náležitým způsobem a jednak také o jejím vnitřním aspektu a o prožívání modlitby jako takové.
Sufján as-Sewrí pravil: „Měj se na pozoru před nedostatečností ve vykonávání toho, co ti bylo nařízeno!“ [8]
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja poznamenal:
„Existuje celkem šest znaků souvisejících s modlitbou, které byly označeny za znaky pokrytectví: 1. Lenost, s jakou člověk povstává k modlitbě. 2. Snaha o zviditelňování sebe sama při modlitbě. 3. Odkládání modlitby. 4. Modlit se v přehnaném spěchu. 5. Skoro úplná nepřítomnost vzpomínání Alláha během modlitby a 6. úplné odvržení společné modlitby.“ [9]
Ohledně líného vykonávání modliteb Ibn Kesír pravil:
„Je nenáviděno, aby někdo vykonával modlitbu líně. Naopak k ní musí povstávat s radostnou tváří, jsouce nadšen a nesmírně potěšen, neboť předstupuje před Alláha. A Alláh bude přímo před ním, bude mu odpouštět a odpoví na jeho modlitby, když Jej on bude o něco žádat. Proto Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما recitoval verš hovořící o tom, jak se modlí pokrytci:
وَإِذَا قَامُوا إِلَى الصَّلَاةِ قَامُوا كُسَالَىٰ يُرَاءُونَ النَّاسَ وَلَا يَذْكُرُونَ اللَّـهَ إِلَّا قَلِيلًا
A když vstávají k modlitbě, zvedají se lenivě a jen před lidmi předstírají a vzpomínají na Boha jen nepatrně (Nisá´: 142)“ [10]
Šejch as-Sa’dí dodal:
„Lenost při vykonávání modlitby je jedním ze znamení toho, že srdce netouží po Alláhu.“ [11]
Ohledně ledabylého a zbrklého vykonávání modliteb Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že do mešity vešel nějaký muž a začal se modlit. Nevšiml si ovšem opodál sedícího Proroka صلى الله عليه و سلم. Když modlitbu skončil, všiml si ho a přišel za ním, aby se s ním pozdravil. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu ovšem řekl:
ارْجِعْ فَصَلِّ، فَإِنَّكَ لَمْ تُصَلِّ.
„Vrať se a pomodli se, neboť ses věru nepomodlil.“
Dotyčný se tedy znovu pomodlil a znovu se přišel pozdravit. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl na pozdrav a znovu mu řekl:
ارْجِعْ فَصَلِّ، فَإِنَّكَ لَمْ تُصَلِّ
„Vrať se a pomodli se, neboť ses věru nepomodlil.“
Potřetí se dotyčný Proroka صلى الله عليه و سلم zeptal: „Posle Boží, nauč mne tedy, jak se modlit!“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إِذَا قُمْتَ إِلَى الصَّلاَةِ فَأَسْبِغِ الْوُضُوءَ، ثُمَّ اسْتَقْبِلِ الْقِبْلَةَ فَكَبِّرْ، وَاقْرَأْ بِمَا تَيَسَّرَ مَعَكَ مِنَ الْقُرْآنِ، ثُمَّ ارْكَعْ حَتَّى تَطْمَئِنَّ رَاكِعًا، ثُمَّ ارْفَعْ رَأْسَكَ حَتَّى تَعْتَدِلَ قَائِمًا، ثُمَّ اسْجُدْ حَتَّى تَطْمَئِنَّ، سَاجِدًا ثُمَّ ارْفَعْ حَتَّى تَسْتَوِيَ وَتَطْمَئِنَّ جَالِسًا، ثُمَّ اسْجُدْ حَتَّى تَطْمَئِنَّ سَاجِدًا، ثُمَّ ارْفَعْ حَتَّى تَسْتَوِيَ قَائِمًا، ثُمَّ افْعَلْ ذَلِكَ فِي صَلاَتِكَ كُلِّهَا.
„Než předstoupíš k modlitbě, nejprve se řádně očisti, potom se postav směrem ke kible a prones tekbír (tj. řekni Alláhu akbar), recituj z Koránu, co znáš, potom se předkloň a v předklonu zůstaň, dokud si v něm nepohovíš, potom zvedni hlavu a napřim se, potom padni na tvář, dokud si v této pozici nepohovíš. Potom se posaď a seď, dokud si v sedu nepohovíš. Potom znovu padni na tvář, pohov si v této pozici, potom vstaň a napřim se. A takto to dělej ve všech svých modlitbách.“ [12]
Nakolik těchto rad respektovali naši zbožní předkové vidíme z příkladu Ibnu z-Zubejra, jehož Muslim al-Mekkí, jak vyprávěl, jednou viděl modlit se nepovinnou noční modlitbu. Když se předklonil, jak říká: „Mezitím jsem recitoval súry al-Bekaru, Áli ‘Imrán a an-Nisá, ale on se ještě nenarovnal!“ [13]
V jiném hadísu ‘Abdurrahmán ibn Šibl رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zmínil několik častých chyb v modlitbě a připodobnil je k chování zvířat – zakázal zobat jako vrána, tedy zbrkle se předklánět a padat na tvář, pokládat při sedždě předloktí na zem jako šelma a modlit se stále na stejném místě a zvedat se z něj jako velbloud, tj. nejprve zadkem vzhůru. [14]
Člověk také nesmí vykonávat žádné tělesné pohyby, které nesouvisejí s modlitbou, s výjimkou těch nejnutnějších. [15]
A také nesmí pronášet žádná slova, protože jediná slova, která musí odříkávat, jsou slova modlitby, jak stanovila Stálá komise pro fetwy:
„Při modlitbě je nezbytné, aby modlící se, když odříkává slova modlitby, pohyboval svým jazykem a svými rty, pouhé modlení se v duchu samo o sobě nestačí.“ [16]
Ohledně důležitosti vnitřního aspektu modlitby Abú Dardá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
أولُ شيءٍ يُرفَع من هذه الأمةِ الخشوعُ، حتى لا ترى فيها خاشعاً.
„První věcí, která bude této ummě odňata, bude pohrouženost, do té míry, že nikoho pohrouženého mezi nimi nespatříš.“ [17]
Ibnu l-Kajjim připodobnil těkání mysli během modlitby k nepatřičným tělesným projevům během ní:
„Nepatřičné pohyby během modlitby jsou dvojího druhu. Prvním jsou pohyby srdce pryč od Alláha Všemohoucího Slaveného, k čemukoli jinému mimo Ně
j. Druhým jsou pohyby zraku. Obojí jsou zakázány. A Alláh se nepřestává přibližovat ke Svému služebníkovi, dokud se on nepřestává přibližovat k Němu svou modlitbou. Pokud se tedy pohybem svého srdce či svého zraku od Něj odvrátí, odvrátí se od něj i Alláh Vznešený.“ [18]
Na jiném místě vysvětlil, že modlitba, kdy jsou pouze mechanicky vykonávány jednotlivé tělesné úkony, je modlitbou pokrytců:
„Modlitba pokrytců je pouze modlitbou těla, nikoli však modlitbou srdce.“ [19]
A také varoval:
„Ty se stavíš svým tělem v modlitbě tváří ke kible, ale tvé srdce stojí směrem ke zcela jinému území! Běda tobě! Taková modlitba není hodna toho, aby byla věnem pro Ráj, jak by potom mohla být něčím, co ti vyslouží lásku Boží!“ [20]
Ibn ‘Usejmín pravil:
„Kdyby ses opravdu zamyslel nad slovy الله أكبر „Alláhu akbar“ (tj. Bůh je Největší) pronášenými při modlitbě, tento svět by zcela zmizel z tvé mysli. To proto, že Alláh je Větší nežli cokoli jiného a ty právě stojíš před Tím, Kdo je Větší než vše ostatní.“ [21]
Sálih al-Fewzán podotkl:
„Jak někdo může dosáhnout sladkosti modlitby, když je jeho srdce během ní zaměstnáno jinými myšlenkami?“ [22]
Věz, že vznešený Alláh přikázal Svému proroku Músá/Mojžíšovi, mír s ním:
إِنَّنِي أَنَا اللَّـهُ لَا إِلَـٰهَ إِلَّا أَنَا فَاعْبُدْنِي وَأَقِمِ الصَّلَاةَ لِذِكْرِي
Já vpravdě jsem Bůh a není božstva kromě Mne; uctívej Mne tedy a modlitbu konej, na Mne vzpomínaje! (Táhá: 14)
Vzhledem k tomu, že následuje poměrně dlouhý dialog, který se odehrává mezi Mojžíšem a Jeho Pánem, příběh nás poučuje o tom, že účelem modlitby je, aby měla svou vnitřní náplň v podobě rozvíjení vztahu se Stvořitelem a kultivace věřícího v jeho nitru a v jeho mravnosti, v duchu slov Božích:
وَأَقِمِ الصَّلَاةَ ۖ إِنَّ الصَّلَاةَ تَنْهَىٰ عَنِ الْفَحْشَاءِ وَالْمُنكَرِ ۗ وَلَذِكْرُ اللَّـهِ أَكْبَرُ ۗ وَاللَّـهُ يَعْلَمُ مَا تَصْنَعُونَ
Dodržuj modlitbu, vždyť modlitba odvrací od nemravnosti a věcí zavrženíhodných! Vzpomínání pak Boha je povinností největší a Bůh dobře ví, co děláte. (‘Ankebút:45)
Koho modlitba tedy nevede k rozvíjení jeho charakteru, vnitřního prožívání víry a osobního vztahu se Stvořitelem a kdo z modliteb nevychází jako čistší, ušlechtilejší a mravnější člověk, toho modlitba je narušená a existuje pochyba o její platnosti a o jejím přijetí Všemohoucím.
Praxe našich zbožných předků nám také ukazuje cestu, jak rozvíjet vnitřní rozměr našich modliteb.
Bekr al-Muzení pravil: „Pokud si přeješ, aby ti tvá modlitba byla ku prospěchu, vždycky si říkej, že už možná nebudeš mít další možnost pomodlit se jinou modlitbu.“ [23]
Hammád ibn Selema pravil: „Nikdy jsem se nemodlil, aniž bych si nepředstavil Peklo přímo před svýma vlastníma očima.“ [24]
Imám Ibn Kajjím al-Džewzíjja vysvětluje vnitřní rozměr modlitby takto:
„Pokud má recitovat Korán, začne se slovy hledání útočiště u Alláha před šejtanem prokletým, který nikdy nevynechá žádnou příležitost, aby se nesnažil zmařit úsilí služebníka Alláhova, zejména když se tento nachází ve stavu nejvyšších poct, tedy při modlitbě, když se snaží vykonat nejpřínosnější skutek na tomto i na onom světě. Proto je šejtán vždy odhodlán všemi prostředky služebníkovi v modlitbě zabránit. Pokud v tom neuspěje, alespoň se snaží služebníkovi znemožnit získat z modlitby prospěch tím, že do jeho srdce našeptává všemožné věci a myšlenky, které jej rozptylují od toho, aby svou povinnost a službu vůči Alláhu vykonal a splnil.
Proto Alláh Svým služebníkům přikázal před začátkem modlitby žádat o ochranu před šejtanem, aby byla jejich srdce oživena, aby si byli jisti ochranou během modlitby, aby byli osvětleni porozuměním, které je pro uvažování nad slovy Božími vyžadováno, protože Alláh je Pánem, v Jehož Rukou jest úspěch, štěstí a život jejich srdcí. Toto též vysvětluje, proč se šejtán tak moc snaží lidská srdce rozptylovat od pochopení slov Koránu, když je recitován.
V tomto předpisu žádat ochranu před šejtánem tkví ohromná moudrost od Alláha, který nejlépe zná, jak velké ukrývá šejtán nepřátelství vůči člověku a jak je vůči němu člověk bezmocný, nežádá-li od Alláha Jeho pomoc a ochranu. A jen Sám Alláh stačí člověku jako ochránce před každou jeho škodou a zlem. Svým služebníkům říká: „Nad svým nepřítelem nemůžete zvítězit, proto se utíkejte ke Mně a Já vás před ním, jeho zlem a jeho úklady ochráním!“ Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja, nechť Alláh poctí jeho duši a prosvětlí jeho hrob, mi jednou přednesl přirovnání:
إذا هاش عليك كلب الغنم فلا تشتغل بمحاربته ، و مدافعته ، و عليك بالراعي فاستغث به فهو يصرف عنك الكلب ، و يكفيكه
„Pokud po tobě pastýřův pes vyštěkne, pokoušeje se tě napadnout, nep
ouštěj se s ním v boj. Spíše se obrať pro pomoc k pastýři, ten jej bičem udeří a před nesnází tě uchrání.”
Pokud člověk žádá Alláha o ochranu před šejtánem prokletým, Alláh ho jistojistě ochrání a nedovolí šejtánovu zlu a škodě, aby dotyčného zasáhla. Toto osvobodí srdce dotyčného a ono se bude moci věnovat hloubáním nad významem Koránu. Pak dosvědčí, jak je fascinující, inspirující a zázračný. Pak bude moci nahlédnout do jeho pokladů a klenotů, brát z nich to, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a ani žádná mysl si nikdy nepředstavila. Jedině osobní tužby a šejtán stojí jako bariéra mezi člověkem a těmito divy. Osobní tužby totiž vždy poslouchají našeptávání a mámení šejtána. Pokud se však člověk z jeho dosahu vzdálí a uspěje se vymanit z jeho vlivu na své srdce, poté jeho srdce získá Král a přimkne jej k pravdě. Umožní mu trvale si připomínat Jeho Velikost, což dotyčnému zajistí bezpečí a nekonečné štěstí.“ [25]
Možná ti, kteří zanedbávají modlitbu ať už v jejím vnitřním, či jejím vnějším rozměru, by takto přestali činit, kdyby si uvědomili, jak velký význam modlitba pro člověka má.
Ibnu l-Kajjim jmenoval několik předností modliteb:
„Modlitba způsobuje, že člověku se stále dostává obživy, chrání člověku jeho tělesné zdraví, chrání ho před škodlivými věcmi, před chorobami, posiluje srdce, dodává krásu obličeji, je potěchou ducha, zbavuje lenosti, rozpohybuje končetiny, zvyšuje fyzickou sílu, zahání pocit úzkosti, ulehčuje člověku a dodává mu vhled do věcí, ozařuje srdce, stráží požehnání, zahání pohromy, přináší další požehnání a přibližuje k Milostivému.“ [26]
Největším přínosem modlitby je ovšem posílení víry člověka a také očištění jeho duše od hříchů, které s sebou její vykonávání nese.
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil
الصَّلَوَاتُ الْخَمْسُ وَالْجُمْعَةُ إِلَى الْجُمْعَةِ وَرَمَضَانُ إِلَى رَمَضَانَ مُكَفِّرَاتٌ مَا بَيْنَهُنَّ إِذَا اجْتَنَبَ الْكَبَائِرَ.
„Pět denních modliteb, jedna páteční modlitba do další páteční modlitby a ramadán do ramadánu jsou vykoupeními za to, co bylo spácháno mezi nimi, dokud se člověk vystříhá velehříchů.“ [27]
Ve stejném duchu Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَثَلُ الصَّلَوَاتِ الْخَمْسِ كَمَثَلِ نَهَرٍ جَارٍ غَمْرٍ عَلَى بَابِ أَحَدِكُمْ يَغْتَسِلُ مِنْهُ كُلَّ يَوْمٍ خَمْسَ مَرَّاتٍ.
„Podobenství pěti modliteb je jako řeka, tekoucí až přímo k branám jednoho z vás, ve které se koupe pětkrát denně.“ Al-Hasan dodal: „Takže na něm nezůstane žádná špína.“ [28]
Ohledně velké hodnoty správně vykonané modltiby a jejím vlivu na odpuštění hříchů Ibn Omar رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ الْعَبْدَ إِذَا قَامَ يُصَلِّي أُتِيَ بِذُنُوبِهِ فَوَضَعَتْ عَلَى رَأْسِهِ أَوْ عَاتِقِهِ فَكُلَّمَا رَكَعَ أَوْ سَجَدَ تَسَاقَطَتْ عَنْهُ.
„Věru kdykoli se služebník postaví k modlitbě, jeho hříchy jsou položeny na temeno jeho hlavy a na ramena. Pokaždé, když se předkloní, nebo padne na tvář, ony z něj opadávají.“ [29]
Abú Osmán vyprávěl, že jednou seděl se Selmánem al-Fárisím رضي الله عنه pod stromem. Selmán uchopil suchou větev a začal s ní třást, až všechny listy opadaly na zem. Pak řekl: „Abú Osmáne, nezeptáš se mne, co jsem tím myslel? Posel Boží صلى الله عليه و سلم učinil to samé, když jsem s ním pod stromem seděl já. Vzal si suchou větev a třásl s ní, dokud z ní neopadaly všechny listy. Také se mne zeptal, zda-li se ho zeptám, proč to dělal a já jsem se ho tedy zeptal. On mi řekl, že z toho, kdo vykonává pět denních modliteb opadávají hříchy tak, jako listí z té suché větve a poté recitoval verš:
وَأَقِمِ الصَّلَاةَ طَرَفَيِ النَّهَارِ وَزُلَفًا مِّنَ اللَّيْلِ ۚ إِنَّ الْحَسَنَاتِ يُذْهِبْنَ السَّيِّئَاتِ ۚ ذَٰلِكَ ذِكْرَىٰ لِلذَّاكِرِينَ
Konej modlitbu na obou koncích dne i v nočních hodinách, blízkých k ránu a večeru! A dobré skutky věru rozptylují špatné – a toto je připomenutí pro ty, kdož Boha vzpomínají. (Húd:114)” [30]
Ibnu l-Kajjim shrnul význam modlitby jednoduchým příměrem:
„Dokud se modlíte, klepete na dveře Boží. A kdokoli klepe na dveře Boží, tomu Alláh otevře.“ [31]
________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/310; al-Hákim v Mustedreku, 1/229 a Ibn Chuzejma v Sahíhu, 1/331, hadís č. 663. Jako sahíh jej doložil také al- Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 986. Od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه jej uvádí at-Tabrízí v Miškátu l-mesábih, hadís č. 889 a jako sahíh jej oceňuje al-Albání v Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 525.
[2] Zaznamenal ho al-Asbahání v at-Terghíb, 2/236; Ibn ‘Adí v al-Kámil, 7/256; a al-Munzirí v at-Targhíb, 1/182. Jak
o hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 2535.
[3] Zaznamenal jej Ahmed v Musnedu, 4/103 s poznámkou, že se možná nejedná o Anase ibn Málika, ale o tábi’ího Anase ibn Hakíma, který vypráví od Abú Hurejry رضي الله عنه; at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, 2/13. Od Abú Hurejry jej uvádí Ahmed v Musnedu, 2/290, 2/425; al-Beghawí v Šerhu s-sunna, 2/24 jako hasan. Podobné podání uvádí od Abú Hurejry i an-Nesáí v Sunenu, 1/81; at-Tirmizí v Sunenu, 2/270 jako hasan; a at-Taháwí v Muškili l-ásár, 3/227. Jako sahíh na základě podpůrných podání jej uvádí al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, 1/503 a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1358.
[4] Viz at-Taríkatu l-hakemíjja, str. 240.
[5] Zaznamenal Málik v al-Muwatta´, 1/62.
[6] Viz Taríku l-hidžretejn, str. 308.
[7] Viz al-Ittiháf, str. 536.
[8] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/244.
[9] Viz Kitábu s-saláti we ahkámu tárikehá, str. 105.
[10] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 2/438.
[11] Viz Tejsíru l-Kerím, str. 211.
[12] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6667.
[13] Zaznamenal Abú Dáwúd v az-Zuhd, str. 348.
[14] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 862; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1112; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1429. Hadís je hasan.
[15] Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 43.
[16] Viz Fetáwá l-ledžneti d-dáima, fetwa č. 15299.
[17] Zaznamenal at-Taberání jako hasan, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 2569 a v Sahíhu t-Targhíb, hadís č. 543.
[18] Viz al-Wábilu s-sajjib we ráfi’u l-kelimi t-tajjib, str. 43.
[19] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/134
[20] Viz Bedí’u l-fewáid, 3/753.
[21] Viz Šerhu l-mumti’, 2/28.
[22] Viz Šerhu Zádi l-mustakni’, 1/177.
[23] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u ‘ulúmi we l-hikem, str. 466.
[24] Viz Tezkiretu l-huffáz, 1/219.
[25] Viz Asráru s-saláti we l-ferku we l-muwázenetu bejne zewki s-saláti we s-semá’, v části o správném vykonávání modliteb.
[26] Viz Zádu l-me’ád, 4/304-305.
[27] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 233.
[28] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 668.
[29] Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1769. Jako sahíh jej doložil i al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1671.
[30] Toto uvádí šejch Hussejn al-Awá’iša v as-Salátu we aseruhá fí zijádeti l-ímán.
[31] Viz al-Fewáid, str. 248.