Nevědomí, kteří se vydávají za učence
Talk ibn Habíb pravil: „Není nic pro nauku a její lidi škodlivějšího, nežli ti, kteří se mezi ně vloudí a nejsou jedněmi z nich. Jsou nevědomí a myslí si, že mají znalosti, způsobují zkaženost, zatímco si myslí, že věci jen napravují.“ [1]
Nevědomí, kteří se vydávají za učence
Talk ibn Habíb pravil: „Není nic pro nauku a její lidi škodlivějšího, nežli ti, kteří se mezi ně vloudí a nejsou jedněmi z nich. Jsou nevědomí a myslí si, že mají znalosti, způsobují zkaženost, zatímco si myslí, že věci jen napravují.“ [1]
Šejch Sálih al-Fewzán pravil:
„Největší současnou hrozbou pro tuto ummu je, že se na poli islámské výzvy a osvěty (arab. دعوة da’wa) začali angažovat jedinci nevzdělaní a ignorantští. Nemají žádnou znalost, ale při vší své zbloudilosti a ignoranci vyzývají k islámu.“ [2]
Díky potřebě duchovního vedení a hladu po islámské nauce se vynořila celá řada rychlokvašených mluvků a nedoučených křiklounů, kteří se mermomocí snaží šířit své bludy a dychtí po tom, aby jednou provždy zodpověděli na nejpalčivější otázky a problémy, které dnešní muslimy trápí, bez k tomu potřebné kvalifikace. Takoví lidé se pak vydávají za učence, běžní lidé se k nim jako k učencům chovají, ale skuteční učenci této ummy je nade vší pochybnosti usvědčují z ignorance.
Praxe nevědomých ignorantů vydávajících se za učence je napříč díly muslimských učenců novodobých, ale i dávných prověřených věky odsuzována. Je nebezpečím, které se projevuje vzrůstem četnosti a intenzity extremizmu a inovace, které nemají obdoby.
Příkladem naprosto opačného přístupu u nejlepších generací této ummy je významný učenec Ajjúb as-Sichtijání. Jeho starší kolega Hasan al-Basrí na jeho adresu pravil: „Ajjúb je předákem mladých v Basře.“ [3] Jiný jeho současník, Ibn Sírín, když vyprávěl hadísy, které se od Ajjúba naučil, pokaždé zmínil: „Vyprávěl mi pravdomluvný.“ [4] I přes všechnu tuto chválu Ibn Šewzeb uvádí: „Když byl Ajjúb na něco dotázán a neměl k tomu co říci, pravil: „Zeptejte se učenců.“ [5] Podle jiného podání, když byl dotázán na to, kdo tedy ví, dokonce někdy odpověděl: „Sám nevím a ani nevím, kdo by to věděl.“ [6]
Jiným vzorem může být Sufján ibn ‘Ujejna. Když se jej na cosi dotázali, odpověděl: „Nejsem dost dobrý na to, abych se vyjádřil.“ Přítomní namítli: „A koho se máme zeptat?“ Odpověděl: „Zeptejte se učenců a proste Alláha o podporu.“ [7]
Anebo jím může být i imám Ahmed ibn Hanbel, ohledně kterého uvádí Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí, že nezačal vyučovat hadísy a vydávat fetwy, dokud nenaplnil čtyřicet let věku. [8]
Imám az-Zehebí odsoudil takové začátečníky osobující si právo samostatného nacházení islámsko-právních řešení a pouštějící se do řešení komplexních problémů bez potřebné odborné průpravy touto metaforou:
„Jak mohou létat, když nemají křídla?“ [9]
Al-Kásim ibn Muhammed pravil: „Nejhorší formou nevědomosti je hovořit o něčem bez znalosti, anebo vyprávět od někoho, kdo není důvěryhodný.“ [10]
As-Suhnún o nich poznamenal: „Nejdrzeji se derou vydávat fetwy ti z lidí, kteří jsou z nich největšími ignoranty.“ [11]
Omar ibn ‘Abdilwáhid, společník imáma al-Awzá’ího, pravil: „Četli jsme knihu Muwetta’ čtyřicet dní a zpravili o tom Málika, který nám řekl: „Knihu, jejíž sepsání mi zabralo čtyřicet let, jste ode mne převzali za pouhých čtyřicet dní? Jak málo jste porozuměli!“ [12]
Mezi současnými učenci hovoří o takových lidech šejch Ibn ‘Usejmín:
„Nejhorší pohroma přichází ze strany nevědomé osoby, která je naprostým ignorantem, hádajícím se s tebou bez znalosti, hovořící bez znalosti, promlouvající k obyčejným lidem bez znalosti, hovořící s učenci bez znalosti hádavičným tónem a když s ním o něčem diskutuješ, je mezi Božími služebníky nejignorantštější.“ [13]
Nebo šejch Omar Bázmúl:
„Taková ubohá unáhlená osoba ani neví, že ten, kdo nic nemá, ani nemůže nic poskytnout. Jak může úspěšně vyzývat k náboženství, když je sám ignorantem? Když sám nespěchal na lekce nauky, ani nevyhledával společnost učenců, ani je nedoprovázel. Nedostalo se mu žádné nauky, ani trochu a už vůbec ne celé. Co se nauky týče, je jako pustina a hladomor.“ [14]
Největší problém muslimů současnosti
Al-Albání vystihl problém dnešních muslimů:
„Problémem dnešní mládeže je, že jakmile se naučí něco nového, okamžitě si usmyslí, že vědí vše.“ [15]
Na jiném místě to přibližuje těmito slovy:
„Všiml jsem si, že lidé, kteří se připisují naší výzvě jsou poněkud zahledění do sebe a po chvíli často propadají sebeklamu. Již záhy poté, co přečetli pár knih, uvidíš, jak se stávají nezávislými na ostatních. Pokud jim následně někdo poukáže na to, že nějaký šejch má jiný názor, nežli dotyčný, tento dotyčný řekne: „On má svůj názor a já mám také svůj.“ [16]
Šejch al-‘Usejmín přibližuje:
„Existují dva typy nevědomé ignorance (arab. جهل džehl):
1. Jednoduchá nevědomost (arab. جهل بسيط džehlun basítun)
2. Složená nevědomost (arab. جهل مركب džehlun murekkebun).
První typ, jednoduchá nevědomost, je tím lehčím. Při ní člověk čistě jen neví nic o dané záležitosti, přijímá, že o dané věci nic neví, říká, že o ní nic neví a nenárokuje si, že o ní něco ví.
Ovšem druhý typ, složená nevědomost, nastává tehdy, když dotyčný o dané věci sice nic neví, leč navzdory tomu je však přesvědčen, že něco je pravdou, ale ve skutečnosti se jedná o lež. Proto nepřestává o dané věci mluvit podle falši, sám přesvědčen o tom, že zastává správný názor a o dané záležitosti má znalost.
Ve slavné básni se říká:
قال حمار الحكيم توما لو أنصفوني كنت أركب
لأنني جاهل بسيط و صاحبي جاهل مركب
Pravil osel al-Hakíma Túmá: „Kdyby bylo po mém – já bych na něm jel,
neboť já v nevědomosti jednoduché – leč on ve složené – děl.“
Tedy onen oslík, který je nevědomý jen jednoduchým způsobem, je na tom vlastně v konečném důsledku ještě lépe, nežli jeho vlastník al-Hakím Túmá, který se utápí ve složené nevědomosti, díky níž vynáší špatná rozhodnutí a myslí si, že je vprávu.
A právě toto je to, co sledáváme u mnoha z oněch „chytráků“ (nazývaných arabským slovem متعالمون mute’álimún), kteří v dnešní době předstírají, že jsou obdařeni naukou, ale v otázce své učenosti se nemohou ničím prokázat. Takoví trpí tou nejtěžší formou složené nevědomosti. Dvojitou. Nejsou pouze ignoranty, jsou si navíc, navrch toho i naprosto nevědomi své naprosté nevědomosti. Dokonce i poté, co jim prokážeš důkaz jasnější, nežli samo slunce na obloze, nedovedou ho pochopit!
Škodlivost složené nevědomosti je obrovská, neboť ten, kdo jí trpí, si myslí, že následuje pravdu a proto se ze své pozice drze chvástá, možná si dokonce myslí, že je znalejší, nežli imámové Ahmed či Ibn Tejmíjja!“ [17]
Šejch Sálih al-Fewzán dodal:
„Nyní o sobě velké množství lidí prohlašuje, že vyzývají k islámu, avšak, když se podíváš na jejich metody a způsoby jejich chování, uvidíš, že jsou v přímé opozici k tomu, co islám hlásá!“ [18]
Šejch také ukázal, jak poznat upřímnost úmyslů toho kterého vyzyvatele k islámu:
„Jsou lidé, kteří pokud nejsou chváleni a propagováni, pole da’wy opouštějí. Toto je tedy důkazem, že dotyčný jedinec ve skutečnosti nevyzýval k islámu, ale jen sám k sobě.“ [19]
Zachovej rozdíl mezi vyzyvatelem, hledačem nauky a učencem.
To nutně neznamená, že každý, kdo se chce věnovat výzvě k islámu, by měl nutně disponovat titulem z nějaké prestižní islámské univerzity.
Šejch Ibn ‘Usejmín zdůraznil, že není záruky, že vyšší titul znamená i větší fundovanost, či hlubší a širší znalost:
„Stává se, že přijde osoba, která je držitelem doktorátu a zaujme pozici učitele a přednášejícího na fakultách a univerzitách, nicméně jde o člověka nevědomého nejvíce ze všech lidí. A pak přijde student druhého stupně, který je lepší a znalejší. A tohoto jsme dnes svědky, toto pozorujeme, dají se najít tací, kteří jsou sice držiteli certifikátu či doktorátu, ale z nauky nevědí zhola nic.“ [20]
Šejch ‘Ubejd al-Džábirí ohledně rozdílu mezi umným, dovedným mluvkou a skutečným učencem praví:
„Učenec není každý, kdo pozdvihne hlavu a začne filozofovat, zkrášlujíce tak svá slova. Toto není učenec. Tisíckrát ne. Učenec je naopak ten, kdo proslul jsou znalostí a koho kroky jsou upevněny jistotou.“ [21]
Znamená to, že každý, kdo vyzývá k islámu, musí odkazovat na nauku a na učence, následovat je a být s nimi zajedno.
Šejch al-Albání pravil:
„Ten, kdo není učený, nemůže jen tak říci „toto je povoleno“ či „toto je zakázáno,“ vždy musí zmínit jméno učence, který patřičný verdikt vynesl.“ [22]
Také pravil:
„Pevně jsem přesvědčen o tom, že kdokoli cokoli tvrdí, musí své tvrzení doložit důkazem.“ [23]
Šejch Ibn Báz pravil:
„Ne každý muž s plnovousem může být považován za důvěryhodného.“ [24]
Šejch Sálih al-Fewzán řekl:
„Je zakázáno přejímat nauku od neznámých, i kdyby se zdálo, že znalostí disponují.“ [25]
Proto také prohlásil:
„Jedinci, kteří sami sebe připusují islámské osvětě a výzvě musí být prošetřeni z hlediska následujícího:
1. Kde studovali?
2. Odkud čerpají své znalosti?
3. Kde a kým byli vychováni?
4. V co vlastně věří?
Musí být prošetřeno, kam vedou jejich činy, jak zasahují lidi, kolik a jakého dobra lidem přináší. Jak dopomohly jejich činy k očištění a nápravě společnosti?
Toto vše musí být učiněno ještě předtím, než jejich vyjádření a činy, jakož i to, co je na nich vidět, svedou lidi na zcestí. Toto prošetření je povinné, obzvláště v dnešních časech, kdy existuje velmi mnoho vyzyvatelů k rozkolu.“ [26]
Toto potvrzují i slova zbožných předků.
Imám Málik ibn Anas pravil: „Věru tato znalost je tvým masem a tvou krví, budeš na ni dotazován v Den Zmrtvýchvstání. Proto si dávej dobrý pozor, od koho ji přebíráš!“ [27]
Jezíd ibn Hárún pravil: „Věru učenec je tvým důkazem mezi tebou a Alláhem Nejvyšším. Proto se dívej, koho si bereš před Alláhem za svůj důkaz.“ [28]
Nepouštěj se do toho, o čem nemáš znalost
Nelze si vykládat náboženství podle svého a projektovat si do něj své dojmy a domněnky. Nelze hovořit o věcech, o kterých nemáme znalost a vždy je třeba přiznat, že něco nevíme a nepouštět se za hranice vlastní odborné způsobilosti.
Abú Bekr رضي الله عنه pravil: „Které nebe mne zastíní, která země mne ponese, pokud řeknu o knize Boží něco, co nevím?“ [29]
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Ó lidé! Nechť každý z vás, kdo něco ví, to řekne! A nechť každý z vás, kdo neví, řekne: „Alláh ví nejlépe,“ neboť znakem vědění je ohledně toho, o čem nevíme, říci: „Alláh ví nejlépe.“ [30]
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pravil: „Znalost je pouze trojího druhu – Kniha věčně promlouvající (tj. Korán), autentická Sunna a „já nevím!“ [31]
Abú ‘Akíl vypráví, že seděl nedaleko al-Kásima ibn ‘Ubejdulláha a Jahjá ibn Sa’ída, když v tom Jahjá řekl al-Kásimovi: „Ó Abú Muhammede, věru není pěkné, když někdo, jako jsi ty, je dotázán na nějakou náboženskou záležitost a nenalezne se o tom u tebe žádná znalost!“ Al-Kásim se ho otázal: „A proč?“ Jahjá mu odpověděl: „Protože jsi potomkem dvou imámů správného vedení, Abú Bekra a Omara رضي الله عنهما!“ Avšak al-Kásim mu opáčil: „Ale ještě ohavnější je pro soudného člověka, jehož Alláh obdařil rozumem, abych promluvil beze znalosti, nebo přebíral znalosti od kohokoli, kromě pravdomluvných!“ Na to Jahjá ztichl a už neodpověděl. [32]
Imám Málik pravil: „Štítem učence jsou slova „já nevím“ – pokud je odloží, ten, kdo na něho zaútočí, jej zasáhne.“ [33]
Uvádí se ohledně aš-Ša’bího, že se jej tázali na nějakou věc a on řekl: „Nevím, nejsem v tom zběhlý.“ Jeho společníci zůstali ohromeni: „Jak se před tebou stydíme …“ Ale on jim odvětil: „Jenže ani andělé se nestyděli říci:
سُبْحَانَكَ لَا عِلْمَ لَنَا إِلَّا مَا عَلَّمْتَنَا ۖ إِنَّكَ أَنتَ الْعَلِيمُ الْحَكِيمُ
Sláva Tobě, my máme vědění jen o tom, čemus nás Ty naučil, neboť Tys jediný vševědoucí, moudrý! (Bekara: 32)
Ibn Tejmíjja pravil:
„Lidé nemají hovořit beze znalosti, nemají říci ani ne, ani ano. A pokud by byli ignoranti zmlkli, bylo by méně kontroverzí.“ [34]
Šejch al-Albání v této záležitosti pravil:
„Naše da’wa se dnes, bohužel, nachází ve stadiu rozkolu, který je velkým neštěstím. Nejhlavnějším důvodem toho je spěch mnoha mladíků mezi muslimy a jejich nárokování si nauky, kterou nedisponují. Mají tu drzost vynášet fetwy a prohlašovat to či ono za povolené či za zakázané, aniž by o tom předtím získali jakoukoli znalost. Někteří z nich, jak jsme slyšeli, dokonce ani nedokážou správně přečíst byť i jediný verš z Koránu, dokonce i když se před nimi nachází vznešený mushaf, pomiňme to, že se někdy dopouštějí chyb ve vyslovování hadísů Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Na takové se vztahuje přísloví známé v některých zemích, které praví: تزبَّـب قبل أن يتحصرم تزبب tezebbebe kable an jetahsareme tezebbub, tj. „stal se rozinkou, ještě předtím, než byl kyselým hroznem.“ Tedy hrozen začíná jako kyselá zelená bobulka a teprve potom, co bobulka tímto stadiem projde a dozraje, může být usušena na rozinku. Podobně i mnoho lidí se dere kupředu a nárokuje si znalosti a dovednosti nezbytné k práci učence, aniž vůbec absolvovali cestu získávání nauky. Kvůli nim se ti, kteří se připisují da’wě zbožných předků, rozdělili na množství skupin a partají.
Jediným řešením je proto, aby se muslimové obávali svého Pána Nejvyššího a uvědomili si, že není možné, aby se každý začátečník dral dopředu a vydával fetwy, označoval věci za povolené a zakázané, deklaroval hadísy za autentické a neautentické, ledaže studiem strávil značnou část svého života. Tuto značnou část svého života měl zasvětit tomu, jak se správně fetwy vydávají a jak se správně vyvozují závěry z textů Koránu a Sunny.“ [35]
Šejch al-‘Usejmín pravil:
„Nešvar drát se dopředu ještě dříve, než získám patřičnou kvalifikaci je něčím, před čím jsme povinni mít se na pozoru. Ten, kdo se tohoto dopouští, sám o sobě předkládá důkaz usvědčující ho z několika velmi kritických chyb:
1. Je zahleděný sám do sebe.
2. Toto ukazuje na nedostatky v jeho správném pochopení záležitostí a schopnosti být si vědom všeho, co k nim náleží.
3. Pokud začal hovořit předtím, než získal kvalifikaci, znamená to, že o Alláhu musel něco pronést beze znalosti.
4. Kdo začne hovořit předtím, než získá patřičnou kvalifikaci, jistojistě skončí jako někdo, kdo odmítá pravdu, neboť se bláhově domnívá, že pokud se někomu jinému podvolí, byť dotyčný následuje pravdu, bude to důkazem, že on žádnou znalostí nedisponoval.“ [36]
Proto také šejch Bekr ibn Abí Zejd pravil:
„Měj se na pozoru předtím, aby ses dral dopředu dříve, než získáš patřičnou kvalifikaci, neboť toto jest věru slabost ve znalostech i činech, jak bylo řečeno: „kdokoli se prodere kupředu předčasně, ten se prodral kupředu proto, aby byl ponížen!” [37]
_________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v at-Tewba, čl. č. 62.
[2] Viz I’ánetu l-mustefíd, 1/337.
[3] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/3.
[4] Viz Ibid., 3/4.
[5] Zaznamenal Ibn Sa’d v at-Tabakát, 7/247.
[6] Viz al-Fakíh we l-mutefekkih, 2/174.
[7] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/468.
[8] Viz Menákibu Ahmed, str. 257.
[9] Viz Sijeru a’lámi n-nubelá´, 18/191.
[10] Viz at-Temhíd, 1/39.
[11] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 12/66.
[12] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v at-Temhíd, 1/77.
[13] Viz Šerhu l-Káfíjjeti š-šáfíjja, 1/182.
[14] Viz as-Sulúku me’a l-‘ulemá, str. 20.
[15] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, str. 861.
[16] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, str. 256.
[17] Viz Šerhu l-mumti’, 4/78.
[18] Viz Šerhu s-Sunna, str. 460.
[19] Viz I’ánetu l-mustefíd, str. 136.
[20] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 3/436.
[21] Viz Ittibá’u s-sunnetí we sunnetu chulefái r-rášidín, str. 14.
[22] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, č. 333.
[23] Viz Fetáwa l-minhádž, str. 104.
[24] Viz Šerhu Bulúghi l-merám, 7/74.
[25] Viz al-Adžwibetu l-mufída, str. 254.
[26] Viz al-Idžábátu l-muhimmetu fi l-mešákili l-mulíma, str. 34.
[27] Zaznamenal ar-Rámehurmuzí v al-Muhaddisu l-fásil bejne r-ráwí we l-wá’í, str. 36. Viz al-Kifja, podání č. 21.
[28] Zaznamenal al-Chatíb v al-Fekíhu we l-mutefekkih, 2/372.
[29] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, součást hadísu č. 1791, hasan li ghajrihi.
[30] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, k hadísu č. 4453.
[31] Zaznamenal Ibn Hazm v al-Ihkámu l-ahkám, 8/509-510; az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 15/61 a v Tezkiretu l-huffáz, 3/807; Ibn Hadžer v Tehzíbu t-tehzíb, 6/159.
[32] Zaznamenal Muslim v Mukaddimě, podání č. 33.
[33] Uvádí Júsuf ibn ‘Abdilberr v al-Intiká´ fí fadáili s-seláseti l-fukahá´.
[34] Viz Džámi’u l-mesáil, 7/389.
[35] Viz audio kazeta Mesáilu l-kuwejtíjja, strana A.
[36] Viz Kitábu l’ilm, str. 71—83.
[37] Viz Hiljetu tálibi l-’ilm, str. 183.