Učenci opravují chybná chápání laiků
Učenci opravují chybná chápání laiků
Jezíd ibn Fakír vyprávěl, že kdysi zastával určitý názor z názorů cháridžovců. Spolu se skupinou sobě podobných se rozhodli vydat se na pouť do Mekky a propagovat své myšlenky mezi lidmi. Když procházeli Medínou, potkali tam Prorokova صلى الله عليه و سلم společníka Džábira ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه jak sedí opřený o sloup a vypráví lidem Prorokovy صلى الله عليه و سلم hadísy. Když zmínil obyvatele Pekla, Jezíd mu řekl: „Společníku Posla Božího, co to vyprávíš, když Alláh řekl:
إِنَّكَ مَن تُدْخِلِ النَّارَ فَقَدْ أَخْزَيْتَهُ
Pane náš, Ty věru každého, koho do ohně uvrhneš, hanbou pokryješ (Áli ‘Imrán: 192)
A také:
كُلَّمَا أَرَادُوا أَن يَخْرُجُوا مِنْهَا أُعِيدُوا فِيهَا
kdykoliv budou chtít z něho odejít, budou v něj navráceni (Sedžda: 20)
Proč tedy říkáš to, co říkáš?“
Odpověděl:
„Což jsi nečetl Korán?“
„Ano, četl jsem ho,“ odpověděl Jezíd.
Džábir řekl: „A slyšel jsi o výjimečné pozici, na kterou Alláh pozdvihne Muhammeda صلى الله عليه و سلم ?“
„Ano,“ odvětil Jezíd.
Džábir řekl: „Věru toto Muhammedovo صلى الله عليه و سلم postavení s sebou nese nesmírnou slávu a právě skrze něj Alláh z Pekla vyvede toho, koho bude chtít, ven.“ Potom Džábir popsal most Sirát, klenoucí se nad Peklem a to, jak přes něho budou lidé přecházet, načež dodal: „Bojím se, že jsem si více nezapamatoval, avšak dost je toho v mé paměti stále, dost na to, abych s rozhodností tvrdil, že lidé se opravdu dostanou ven z Pekla i potom, co do něho jednou vešli. On (tj. Prorokصلى الله عليه و سلم ) řekl:
فيخرجون كأنَّهم عيدان السماسم، فيدخلون نهراً من أنهار الجنَّة فيغتسلون فيه، فيخرجون كأنَّهم القراطيس.
„Vyjdou ven černí jako ebenové špalky, pak vejdou do jedné řeky z rajských řek, v níž se umyjí, načež z ní vystoupí bílí jako bělostné papíry.“
„Běda tobě!“ obořili se lidé na Jezída, „jakpak by tento starý muž mohl o Poslu Božím صلى الله عليه و سلم lhát?!“
Jezíd dodává: „Já i celá skupina mých souputníků jsme tímto opustili názory cháridžovců, s výjimkou jednoho jediného muže z našich řad.“ [1]
Soudobý učenec ‘Abdulmuhsin al-‘Abbád k tomuto hadísu poznamenal:
„Takto opustila skupinka lidí názory cháridžovců o tom, že kdokoli se dopustí těžkého hříchu, stává se nevěřícím a je odsouzen navěky do Pekla, poté, co se setkali s Džábirem رضي الله عنه a vyslechli si jeho vysvětlení. On je přivedl k pravdě a oni opustili své falešné chápání a upustili od svého původního záměru agitovat během hadždže pro ozbrojenou rebelii. A toto je jeden z přínosů toho, když se lidé navracejí ke svým učencům.“ [2]
Aslem ibn Abí ‘Imrán vyprávěl, že když s egyptským vojskem pochodovali pod vedením ‘Ukby ibn ‘Ámira رضي الله عنه na Konstantinopol spolu s armádou, jíž velel ‘Abdurrahmán ibn Chálid ibnu l-Welíd. Byzantinci se stále ukrývali v hradbách svého města a kdosi z nás se snažil prosekat šiky nepřátel, načež mu bude řečeno: „Počkej, počkej – není božstva kromě Alláha – vždyť on nebere ohledy a vrhá se do zkázy!“ Abú Ajjúb al-Ansárí ho však opravil: „Cituješ tento verš a chápeš jej tak, že onen muž nedbá na své bezpečí, bojujíce a doufaje v mučednickou smrt. Avšak tento verš byl zjeven o nás, o Ansárech, když Alláh poskytl Svému Prorokovi صلى الله عليه و سلم vítězství a my jsme začali říkat: „Nyní se věnujme svým majetkům a zvelebujme je.“ Tehdy Alláh zjevil:
وَلَا تُلْقُوا۟ بِأَيْدِيكُمْ إِلَى ٱلتَّهْلُكَةِ
nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! (Bekara: 195)
Vrhat se do zkázy se tedy vztahuje na ulpívání na tomto světě, hromadění majetku a odvržení boje na cestě Boží.“ Sám Abú Ajjúb pokračoval v boji, dokud nepadl jako mučedník a byl pochován pod hradbami města. [3]
Nutnost dokonalé znalosti jazyka, kontextu i dobových reálií pro správný výklad
Abú ‘Abdurrahmán vyprávěl, že ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه jednou prošel okolo člověka, který lidem vyprávěl hadísy. Řekl mu: „A umíš odlišit, které z nich jsou zrušené a které jsou rušící?“ Dotyčný odpověděl: „To neumím.“ ‘Alí mu odvětil: „Potom spěješ ke skáze a přivádíš k ní i ostatní!“ [4]
Mudžáhid pravil: „Nikomu, kdo věří v Alláha a Den Poslední, není dovoleno hovořit o Knize Boží, dokud nemá dostatek znalostí i o rozličných způsobech vyjadřování mezi (tehdejšími) Araby. Nestačí jen znát jen některé, protože slova mohou mít více významů, ale jemu je znám jen jeden, zatímco zamýšlen je jiný.“ [5]
Málik pravil: „Pokud potkám někoho, kdo interpretuje Knihu Boží, ačkoli není učencem zběhlým v arabském jazyce, věru ho učiním odstrašujícím příkladem pro ostatní!“ [6]
Ibn Džerír at-Taberí nutnost znát jazyk, kontext, reálie a názory učenců ilustruje takto:
„Existují i vykladači, kteří nejsou obeznámeni s vysvětleními zbožných předků, kteří vysvětlují Korán podle svých názorů, jen podle toho, co chápou z arabského jazyka. Příkladem je pasáž:
وَفِيهِ يَعْصِرُونَ
v němž opět lisovat budou! (Júsuf: 49)
Užitý výraz we fíhi ja’sirún by jen na základě arabštiny (a kontextu předešlých veršů o Júsufově předpovědi sedmi hubených let, po nichž přijdou další úrodné roky) mohl vyložit jako „v němž budou zachráněni před hladomorem díky hojné vláze.“ Mohl by si myslet, že slovesný tvar يعصرون ja’sirún je odvozen od slova العَصَر al-‘asar či العُصرة a-‘usra, což znamená „záchrana před nouzí“ (i když ve skutečnosti se zde vztahuje na lisování a stáčení hroznového moštu a olivového oleje). A takový výklad je dostačujícím důkazem jeho chyby, protože protiřečí výkladům všech učenců z řad sahábů a tábi’ín.“ [7]
Al-Kurtubí pravil:
„Neobvyklých výrazů, pochopitelných jen díky podáním, je bezpočet. Člověk nemůže doufat v to, že pochopí vnitřní zamýšlený smysl ještě předtím, než dokáže spolehlivě porozumět smyslu vnějšímu. Což nevidíš, že Všemohoucí Alláh říká:
وَءَاتَيْنَا ثَمُودَ ٱلنَّاقَةَ مُبْصِرَةً فَظَلَمُوا۟ بِهَا ۚ
A Thamúdovcům jsme velbloudici jako zjevné znamení dali, však bezbožně s ní nakládali. (Isrá´: 59) Zjevné znamení je jasně viditelné znamení. Bezbožné nakládání odkazuje na to, že ji zabili. Kdokoli by se držel jen doslovného arabského znění, mohl by si myslet, že výraz مبصرة mubsiratun odkazuje na velbloudici, tedy že velbloudice jasně viděla. Uniklo by mu pak, že bezbožně nakládali právě s ní a tím ukřivdili sobě i druhým. Jde o druh vynechávky. V Koránu je mnoho podobných příkladů.“ [8]
Dnes se velmi často stává, že se lidé snaží vysvětlovat Korán a Sunnu jazykovými obezličkami, ignorujíce tradovaná vysvětlení. Dospívají tak k výkladům zcela neznámým generacím muslimů před nimi. Proto je nezbytné si uvědomit, že skutečné učení islámu spočívá jen na třech základních zdrojích: na Koránu, na Sunně a na chápání prvních generací muslimů.
An-Newewí dodává:
„Pouhá znalost arabštiny není dostačující. Vykladač musí také znát všechna vysvětlení poskytnutá kvalifikovanými učenci, protože se může jednat o situaci, kdy zjevný význam je na základě konsenzu chápán jinak, než na první pohled vyznívá, že něco je zamýšleno jen jako specifický předpis nebo implikace, či cokoli jiného protichůdného k tomu, jak se text jeví na první pohled. Podobně, pokud daný výraz má několik možných vysvětlení a zná se, které z nich se myslí, může se na vícero místech užití vždy jednat o něco jiného.“ [9]
V dnešní době se prohřeškům proti výkladu jednotlivých slov dopouštějí hojně militantní extremisté, modernisté a hledači tzv. vědeckých zázraků v Koránu, kdy anachronisticky roubují dnešní významy užívaných slov na jejich užití v koránském textu, ignorujíce markantní významové posuny a vývoj jazyka v průběhu staletí.
Varování před využíváním neautentických údajů
Selema رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ يَقُلْ عَلَىَّ مَا لَمْ أَقُلْ فَلْيَتَبَوَّأْ مَقْعَدَهُ مِنَ النَّارِ .
„Kdokoli řekne, že jsem řekl něco, co jsem nikdy neřekl, nechť věru zaujme místo v Ohni.“ [10]
Od vícero zbožných předků se dochovalo: „Věru tato nauka je naším nábožensrvím. Proto ať se každý pozorně dívá, od koho své náboženství přebírá!“ [11]
Málik pravil: „Nauka o hadísech je vaším masem a krví! Budete tázáni ohledně ní v Den Soudný! Proto si dávejte pozor, od koho ji přebíráte.“ [12]
‘Abdulláh ibn Mubárek řekl: „V autentických podáních máme vše, co nám postačuje a slabá podání nepotřebujeme.“ [13] Také řekl: „Řetězec vypravěčů je součástí náboženství, pokud by řetězce nebylo, kdokoli by mohl tvrdit cokoli.“ [14]
‘Abdulláh ibn Ahmed se tázal svého otce Ahmeda ibn Hanbel na muže, který vlastní záznamy výroků Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jeho společníků a jejich následovníků, avšak nedokáže odlišovat autentická podání od podání slabých a padělaných, silné řetězce vypravěčů od slabých a defektních: „Je mu dovoleno jednat podle čehokoli si zamane, vybírat si z toho a posuzovat na základě toho věci a dále se tím řídit?“ Ahmed odpověděl: „Nesmí podle ničeho jednat, dokud se někoho nezeptá, podle čeho z toho se řídit a co z toho je správně. Měl by se na to dotazovat učenců.“ [15]
Al-Buchárí poznamenal ohledně své sbírky hadísů, jež později vešla ve známost jako Sahíh, následující: „Do své knihy al-Džámi’ jsem zařadil jen ty hadísy, které byly autentické. Dokonce jsem mnoho autentických podání raději vypustil, abych se vyhl neúměrné délce.“ [16]
Ibnu l-Kajjim řekl:
„Není dovoleno říci, že to a to je výrokem Božího Posla صلى الله عليه و سلم, dokud se nedokáže, že dané podání je autentické ve smyslu, že je prosto (arab. صحة sihha) chyb a vad přenosu a že všichni jeho vypravěči jsou spolehliví (arab. ثقة sikka). Proto, když někdo uvidí někde v knize nějaký výrok a potom se jím řídí ve svých stanoviscích jako indícií či důkazem, jedná se velmi nebezpečnou záležitost – dosvědčuje tím něco, o čem vůbec neví, zda je to Prorokovi صلى الله عليه و سلم možno skutečně připsat.“ [17]
Nebezpečí ukrytá ve slabých podáních popsal takto:
„Vykladač někdy připisuje svůj pokřivený výklad a svou inovaci někomu velmi ctěnému, někomu s vynikající reputací, někomu vzdělanému, někomu z Prorokova صلى الله عليه و سلم rodu, či někomu, kdo zůstal v paměti ummy jako chválený a uznávaný. Takto může svůj blud ozdobit a zkrášlit v srdcích ignorantů a důvěřivců. Neboť věru patří k lidské přirozenosti ctít slova toho, kdo má významné postavení mezi lidmi a koho si tito lidé cení. Pokud se slova připíší jemu, stávají se mezi lidmi akceptovanějšími, v důsledku náklonnosti lidí k takovému velikánovi.
Proto čím větší je pro lidi tento velikán, tím více přijímají jeho slova a tím více jim dávají přednost, někdy i na úkor slovům Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Pak říkají: „Dotyčný zná o Alláhu a Jeho Poslu více, nežli my, proto následujeme tuto cestu.“ Ráfidíja, bátiníja a ismá’ílíja dospěli k propagaci svých bludů a svých pokřivených výkladů právě touto cestou – začali je připisovat potomkům z Prorokova صلى الله عليه و سلم domu (tj. rodiny), neboť si byli dobře vědomi, že všichni muslimové se vyznačují láskou k nim, že je mají v úctě, jsou jim věrni a respektují je.
Proto se na ně začali odvolávat, začali ostentativně projevovat vůči nim lásku a náklonnost, stále je zmiňovat, chválit a připomínat si jejich hodnotu, což každého, kdo jim naslouchal, vedlo k dojmu, že jsou jejich spojenci a že k nim mají ze všech lidí nejblíže. Potom předložili i své bludy a vložili je do úst potomků Prorokových.
Není božstva kromě Alláha – kolikrát hereze, nevíra, inovace a blud vznikl z toho, že byl připisován někomu uznávanému, navzdory tomu, že s ním dotyčný neměl vůbec nic společného! Podobně jako jsou proroci, mír s nimi všemi, čisti od popírání Božích atributů, jako je Mesíh ‘Ísá/Mesiáš Ježíš عليه السلام čist od uctívání kříže a od trojiční doktríny a podobně jako je Posel Boží صلى الله عليه و سلم čist od bludů a inovací.“ [18]
Toto nebezpečí si uvědomovali i Prorokoviصلى الله عليه و سلم společníci. Abú Bekr رضي الله عنه sesbíral okolo pěti set hadísů od Proroka صلى الله عليه و سلم. Jednou v noci spal neklidně, obracel se ze strany na stranu. Když se ho ráno ptali proč, nakázal přinést jím pořízený záznam hadísů a dokument následně spálit. Když se jej jeho učedníci tázali proč tak učinil, odpověděl jim: „Obával jsem se, že pokud zemřu a tento dokument o hadísech, který jsem pořídil s pomocí jiných, jejichž spolehlivost jsem prověřil, padne do rukou některých, kteří budou hovořit v rozporu s tím, co jsem zaznamenal.“ [19]
‘Attá slyšel Abú Hurejru رضي الله عنه, jak během odpovídání lidem na otázky o povoleném a zakázaném mimo jiné řekl: „Pokud by nebylo jednoho verše v súře al-Bekara, věru bych nikomu raději nic nevyprávěl. Kdyby nebylo slov Božích:
إِنَّ الَّذِينَ يَكْتُمُونَ مَا أَنْزَلْنَا مِنَ الْبَيِّنَاتِ وَالْهُدَى مِنْ بَعْدِ مَا بَيَّنَّاهُ لِلنَّاسِ فِي الْكِتَابِ أُولَئِكَ يَلْعَنُهُمُ اللَّهُ وَيَلْعَنُهُمُ اللَّاعِنُونَ
Ty, kdož zatajují to, co jsme seslali z jasných důkazů a správného vedení, poté, co jsme je lidem v Písmu vysvětlili, věru ty Bůh prokleje a proklejí je i proklínající. (Bekara: 159)“ [20]
Co řekli učenci o překládání, překladatelích a překladech
Již jsme uvedli, že pro skutečně odborné studium islámských nauk je arabský jazyk nezbytností, neboť zajišťuje přímé spojení s Koránem, Sunnou a odkazem zbožných předků.
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Učte se arabštinu, věru její znalost je součástí vašeho náboženství.“ [21]
Nicméně pro běžné věřící je nutností také pořizovat fundované překlady klíčových textů. Učenci stanovili přísné podmínky pro toho, kdo je pořizuje, nebo na jejich pořizování dohlíží.
Hammád al-Ansárí pravil:
„Pro toho, kdo si přeje překládat knihy obsahující náboženskou nauku z arabštiny do jiných jazyků, mám dvě podmínky, které musí splnit:
1. Musí následovat věrouku stejnou, jako zbožní předkové.
2. Musí disponovat precizní a jistou znalostí nejen arabského jazyka, ale také toho jazyka, do kterého překládá.“ [22]
Muhammed as-Sálih al-‘Usejmín ohledně překladů islámských náboženských textů a čerpání z nich vyjmenoval tyto předpoklady, které musí překladatel splňovat:
„Musí být bezúhonný a pravdomluvný, musí skvěle ovládat zdrojový i cílový jazyk a musí mít nastudované znalosti toho, co překládá.“ [23]
_______________________________________________________________
[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 191.
[2] Více viz Fitnetu l-chiláfeti d-dá’išíjeti l-‘irákíjeti l-mez’úma. Online na <http://al-abbaad.com/articles/125-1435-09-28> [k 28. IV. 2018].
[3] Viz ‘Awnu l-ma’búd, hadís č. 2512, jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/47.
[4] Zaznamenal Abú Chajsema an-Nesáí v Kitábu l-‘ilm, podání č. 130.
[5] Uvádí jej as-Sujútí v al-Itkánu fí ‘ulúmi l-Kur´án, 4/185.
[6] Zaznamenal al-Herewí v Zemmu l-kelám, 5/92.
[7] Viz Tefsír at-Taberí, 16/130.
[8] Viz Tefsíru l-Kurtubí, 1/34.
[9] Viz Adabu l-Kur´áni we hameletuh, str. 99.
[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 109.
[11] Chatíb al-Baghdádí v Džámi’u achláki r-ráwí a al-Hákim v al-Mustedreku jej zaznamenali jako slova Abú Hurejry, ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse a Anase ibn Málika رضي الله عنهم a Muslim v předmluvě ke svému Sahíhu od Ibn Sirína a Ibn ‘Awna. Viz Ibn Hibbán v al-Medžrúhín, 1/152.
[12] Viz al-Muhaddisu l-fásil, str. 416. Viz také Chátib al-Baghdádí v al-Kifája, str. 21.
[13] Zaznamenal al-Baghdádí v al-Džámi’u li-achláki r-ráwí, 2/159; viz také az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/403.
[14] Zaznamenali Muslim v Mukaddimetu s-sahíh, 1/15; at-Tirmizí v al-‘Ilel, 6/232; Ibn Abí Hátim v al-Džerhu we t-ta’díl, 1/1/16; ar-Rámehurmuzí v al-Muhaddisu l-fásil, str. 209); Ibn Hibbán v al-Medžrúhín, 1/26; al-Hákim v Ma’rifetu ‘ulúmi l-hadís, str. 6; al-Chatíb v Táríchu Baghdád, 6/165, v al-Kifája, str. 558, v al-Džámi’u li-achláki r-ráwí, podání č. 1643 a v Šerefu ashábi l-hadís, str. 77-78 jako sahíh.
[15] Uvádí Ibnu l-Kajjim v I’lámu l-muwekki’ín, 4/158.
[16] Zaznamenal Ibn Hadžer v Hádíju s-sárí, 1/18.
[17] Viz Ahkámu ahli z-zimma, 1/114.
[18] Viz as-Sawáiku l-mursela, 2/441-443.
[19] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 1/4; viz také Kenzu l-‘ummál, 5/237.
[20] Zaznamenal Abú Chajsema an-Nesáí v Kitábu l-‘ilm, podání č. 107. al-Buchárí jej zaznamenal od al-A’redže v Sahíhu, 1/42.
[21] Uvádí Ibn Tejmíja v Iktidá as-siráti l-mustakím, 2/207.
[22] Viz al-Medžmú’u fi t-terdžema, 2/258, bod č. 308.
[23] Viz Šerhu l-‘akídeti l-wásitíja, 2/36.