OTÁZKA: Jak se postavit k tomu, že někteří veřejně působící muslimští aktivisté mlčí tváří v tvář LGBTQ+ propagandě a indoktrinaci našich dětí a odvolávají se na to, že prý není hříchu po nevíře a že propagátoři tohoto činu jsou nevěřící? Takoví smýšlejí, že jejich odsudek není priorita a že tento hřích byl koneckonců vždy přítomen. Ba dokonce někteří muslimové spolupracují s organizacemi podporujícími tuto zvrácenost a bojujícími proti tzv. homofobii! Tito muslimští aktivisté tvrdí, že nikoho nelze trestat za to, za co nemůže a že ani hříšníky nelze urážet. Smýšlejí, že islám nemá nahlížet lidem do jejich ložnic. Vymlouvají se především na to, že síly, které ve společnosti prosazují práva tzv. sexuálních menšin, podporují i práva menšin muslimských. Jaké k tomu mají obyčejní věřící zaujmout stanovisko?
ODPOVĚĎ:
Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu a všem jeho následovníkům.
Muslimové v současnosti nesmí podlehnout dusivému ovzduší politické korektnosti a musí se jasně, jednoznačně a nedvojsmyslně, tvrdě a nekompromisně ohradit proti tomuto zlu a všem, kteří ho ve společnosti jakkoli propagují, ospravedlňují, spojují se s ním, anebo ho podporují. Nelze nadále mlčet o zvrácenosti, jako je tato.
Vznešený Alláh přikazuje Svému Poslu صلى الله عليه وسلم oznámit každému člověku:
قُل لَّا يَسْتَوِي الْخَبِيثُ وَالطَّيِّبُ وَلَوْ أَعْجَبَكَ كَثْرَةُ الْخَبِيثِ ۚ فَاتَّقُوا اللَّهَ يَا أُولِي الْأَلْبَابِ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ
„Rci: „Špatné a dobré si není rovno, třebaže se ti líbí mnohé z toho, co je špatné. Bojte se Boha, lidé obdaření rozmyslem – snad budete blažení!“ (Máida: 100)
Nejedná se zde totiž o agendu, která by byla specifikem islámu a vadila by pouze muslimům. Toto zlo nejostřeji odmítají nejen muslimové, ale také křesťané, židé, věřící mnoha jiných vyznání i konzervativně smýšlející agnostici a ateisté. Odpor proti tomuto zlu přesahuje věroučné a zákonné hranice islámu jako víry i jako náboženského zákona. Vystoupit proti němu proto nepředstavuje obranu partikulárních zájmů muslimské komunity, ale obecný zájem celé společnosti, v níž žijeme. Týká se jak nás, muslimů, tak i našich nemuslimských sousedů. A ještě více se týká zdravého vývoje našich dětí.
Je samozřejmě pravda, že k tomuto zločinu docházelo odjakživa, nicméně intenzita, s jakou je na Západě a postupně i u nás a v dalších zemích (muslimské nevyjímaje) propagován a vydáván za normu, je bezprecedentní a nemá historickou obdobu. Proto je namístě ostrá a nesmlouvavá reakce.
Jako muslimové smýšlíme, že toliko Jedinému Pravému Bohu náleží výlučná moc a autorita lidstvu povolovat a zakazovat, protože On je Všeznající Stvořitel. Jen ten, kdo člověka stvořil a vrhl na tento svět. Má proto výsadní a výhradní právo určovat člověku normy, kterými se má řídit. Kdo potom věří v jiné zákony, než Boží, je hanebník a nevěřící. Bez ohledu na číkoli názor. Toto platí všude a ve všech oblastech včetně sexuality či toho, co se děje mezi čtyřmi zdmi ložnice mezi dvěma svéprávnými dospělými lidmi.
Alláh pro lidi jako partnerky stvořil ženy z jejich rodu:
وَمِنْ آيَاتِهِ أَنْ خَلَقَ لَكُم مِّنْ أَنفُسِكُمْ أَزْوَاجًا
„A patří k Jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil.“ (Rúm: 21)
Na počátku Alláh nestvořil ani dvě ženy a ani dva muže, ale stvořil muže a z něj stvořil ženu, aby z tohoto páru utvořili rodinu a přivedli na svět další generace. Dal jim přirozeně odlišná těla i mysli a z nich vyplývající přirozené, dané a nezaměnitelné úlohy. Jeho stvoření nelze měnit a ani těla, která nám stvořil, nejsou naše, ale jsou nám propůjčena k užívání jen tím způsobem, jaký On předepsal a uzákonil. Islám znamená pokornost a podrobení se Boží Vůli vyjádřené v Jeho Zjeveném Zákoně, bez výjimky vždy a ve všem, včetně sexuální morálky.
Vznešený Alláh říká:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ اتَّقُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَاحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَاءً
„Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen.“ (Nisá: 1)
Proto už Boží Prorok Lút/Lot عليه السلام, promlouvaje k národu Sodomy, který s tímto zlem začal, praví:
أَتَأْتُونَ الذُّكْرَانَ مِنَ الْعَالَمِينَ ﴿١٦٥﴾ وَتَذَرُونَ مَا خَلَقَ لَكُمْ رَبُّكُم مِّنْ أَزْوَاجِكُم ۚ بَلْ أَنتُمْ قَوْمٌ عَادُونَ
„Což se chcete jen k mužům z lidstva všeho přibližovat a manželky své, jež pro vás Pán váš stvořil, zanedbávat? Ba, vy věru jste lid přestupníků!“ (Šu’ará: 165-166)
Povolovat Bohem zakázané a zakazovat Bohem dovolené je rouháním a svatokrádeží. Bez ohledu na to, jak velká většina dané společnosti je ochotna k něčemu takovému svolit. Závazkem muslimů je stavět se na odpor vůči každému, kdo prosazuje změnu odvěkého Božího řádu a činit tak shodně potřebě i situaci různými prostředky od slovní polemiky, přes společenské působení a občanskou akci až po ozbrojený boj.
Vznešený Alláh přikazuje:
قَاتِلُوا الَّذِينَ لَا يُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَلَا بِالْيَوْمِ الْآخِرِ وَلَا يُحَرِّمُونَ مَا حَرَّمَ اللَّهُ وَرَسُولُهُ وَلَا يَدِينُونَ دِينَ الْحَقِّ
„Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří nevyznávají náboženství pravdy …“ (Tewba:29)
Pravý význam slov „není hříchu po nevíře“
Populární a často opakované pořekadlo, že „není hříchu po nevíře“ (arab. ليس بعد الكفر ذنب lejse ba’de l-kufri zenb) neznamená, že můžeme nevěřícímu tolerovat jakékoli zlo, protože největším hříchem je nevíra a žádný další hřích se nevěřícímu nepíše. To je veliký omyl.
Nevíra v Jediného Pravého Boha a přidružování k Němu jsou největší hříchy v tom smyslu, že neexistuje žádný hřích, který by byl horší a závažnější a že ten, který s tímto hříchem zemře a nekaje se z něj, zůstane navěky v pekelném Ohni. Neznamená to, že by jejich pachatelům bylo díky tomu vše další dovoleno a že by muslim neměl upozorňovat a stavět se proti nově nastupujícímu zlu, které přichází z jejich strany. Neznamená to, že by rozšíření jedné podoby nevíry znamenalo bianko šek pro přijámání dalších a dalších podob nevíry a hříchu.
Navíc nevěřící nejsou ve svém zlu stejní. Nevěřící, který šíří morální zkaženost, propaguje zlo a vede informační, aktivistický nebo dokonce právní, politický či ozbrojený boj proti islámu není na stejné úrovni, jako někdo, kdo se doupouští nevíry pouze tím, že sám není muslimem.
Dávní proroci, mír s nimi všemi, které známe z koránských příběhů, mezi svými národy vždy jednak šířili zvěst o Boží víře a zároveň s tím bojovali proti těm nejhorším, nejrozšířenějším a nejkřiklavějším společenským neduhům, které u jejich národů zrovna panovaly. Sálih takto bojoval vedle nevíry i proti násilnickosti svého lidu. Šu’ajb vedle nevíry bojoval i proti loupežím a podvodům, kterých se dopouštěl jeho národ. Músá vedle nevíry bojoval i proti faraonské tyranii. ‘Ísá vedle nevíry bojoval i proti bezduchému zákonictví a kupčení s vírou. A Lút vedle nevíry bojoval i proti sodomii. Ať jim všem Alláh dopřeje míru. Toto je správný postup a metoda (arab. منهج menhedž) proroků.
V Koránu Alláh přímo cituje Lútova slova na adresu sodomitů z jeho lidu:
قَالَ إِنِّي لِعَمَلِكُم مِّنَ الْقَالِينَ ﴿١٦٨﴾ رَبِّ نَجِّنِي وَأَهْلِي مِمَّا يَعْمَلُونَ ﴿١٦٩﴾
„I řekl: “Mně se opravdu hnusí vaše počínání. Pane, zachraň mne i mou rodinu před následky toho, co činí!“ (Šu’ará: 168-169)
Korán a Sunna v mnoha případech, naprosto pravidelně a konzistentně vyjmenovává další hříchy těch, které i jinak odsuzuje, např. za to, že nevěřili a vyháněli od míst určených k uctívání Jediného Pravého Boha, že nevěřili a usilovali o život prorokům, mír s nimi všemi, že nevěřili a měnili Písmo, které jim Alláh zjevil atd. příkladů tohoto druhu je bezpočet napříč celým Koránem a nemá smysl tu citovat jednotlivé takové verše.
Islámská právní věda odedávna rozlišuje mezi nemuslimy, kteří se podrobili vládě Božího Zákona a svrchovanosti muslimů (arab. ذمي zimmí), těmi, s nimiž je uzavřena dohoda (arab. معاهد mu’áhed) a těmi, kteří proti islámu a proti Božímu Zákonu bojují (arab. حربي harbí). Snažit se omlouvat někoho, kdo spojuje nevíru s dalšími hříchy a zločiny a stavět ho naroveň s tím, kdo takové hříchy a zločiny nekoná, je nejen nespravedlností vůči němu, ale také lží na adresu Božího Zákona.
Proto nemůže někdo, kdo se dopouští sodomie, sodomii normalizuje či k ní vyzývá, být na stejné úrovni jako někdo, kdo ji odsuzuje, navzdory tomu, že ani první, ani druhý není muslim. Stejně tak, jako není na stejné úrovni ten, kdo je nevěřící, ale s muslimy udržuje neutrální či kladný vztah, a ten, kdo je jejich nepřítelem a otevřeně je nenávidí.
Sodomie v tomto není běžně rozšířenou podobou zla, vyskytující se mezi nevěřícími a modloslužebníky v našich podmínkách, jako je třeba pití alkoholu, pojídání vepřového masa, nebo odhalování nahoty. Tyto věci bychom mohli označit za průvodní hříchy, existujícími souběžně s nevírou, na něž by se výše uvedené pravidlo mohlo vztahovat. Toto vše jsou věci, které dávno jsou normou, zatímco propagátoři sodomie bojují se společností o to, aby se novou normou teprve stala. Je zlem, kterému se teprve máme podvolit a toto podvolení my nesmíme dopustit.