Dvanáct skutků nevíry a uctívání šejtána v sodomitské agendě
Vznešený Alláh praví:
وَلَا يَحْزُنْكَ الَّذِينَ يُسَارِعُونَ فِي الْكُفْرِ ۚ إِنَّهُمْ لَنْ يَضُرُّوا اللَّهَ شَيْئًا ۗ يُرِيدُ اللَّهُ أَلَّا يَجْعَلَ لَهُمْ حَظًّا فِي الْآخِرَةِ ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ
„Nermuť se pro ty, kdož do nevěrectví se řítí, vždyť oni ničím Bohu neuškodí; Bůh nehodlá dát jim podíl v životě budoucím, leč připravil pro ně trest nesmírný.“ (Álu ‘Imrán: 176)
Napříč celým tímto pojednáním trvám na tom, že sodomie je nejen velehřích, ale i hrdelní zločin, bez ohledu na to, zda ho právě aktuální pozitivně právní normy trestají či nikoli. To proto, že šarí’atské normy jasně ukazují na tuto skutečnost a jejich popírání by znamenalo podobu nevíry popíráním nedvojsmyslných a jasně doložených důkazních textů (arab. الأدلة القطعية al-adilletu l-kat’íja). Popřením této skutečnosti bychom postavili rovnítko mezi velehřích, který je trestán jako hrdelní zločin a velehřích, který na tomto světě trestán není, jako například lež nebo nerespekt vůči rodičům.
Jedná se o nesmírně těžké provinění, které bylo jedním z přímých důvodů naprosto exemplárního trestu, který podle koránského (a rovněž biblických) vyprávění zasáhl Sodomu. Popírat tuto skutečnost by bylo druhou podobou nevíry ze stejného důvodu. Znamenalo by to zapírat skutečnost, že Alláh v Koránu právě Lútův národ adresuje výtkami tvrdšími, než mnohá z dalších nevěřích pokolení a že právě tento zločin byl vedle jejich nevíry a modloslužebnictví důvodem jejich exemplárního zničení.
Třetí podobou nevíry by bylo postavit sodomii naroveň se šarí’atsky legitimní sexualitou, čímž by se povolovalo zakázané (arab. الكفر باستحلال الحرام al-kufru bi-stihláhli l-harám) a ztotožňovalo by se tak to, co působí Boží Hněv a přináší Boží trest s tím, co působí Boží spokojenost a přináší Boží odměnu.
Čtvrtou podobou nevíry by byly zásahy proti všem těm, kteří tuto chorou vizi nesdílejí. Byly by spolčováním se se zlem proti dobru, odvržením principu loajality k víře a stoupencům Božího Zákona a zříkání se nevíry a jejích stoupenců (arab. الولاء والبراء al-weláu wel-berá).
Pátou podobou nevíry by bylo uposlechnutí šejtánova lákání ke změně přirozenosti, v níž Alláh člověka stvořil. Vznešený Alláh celému lidstvu přikazuje respektovat Jeho stvořitelská rozhodnutí, když cituje slova prokletého šejtána:
وَلَأُضِلَّنَّهُمْ وَلَأُمَنِّيَنَّهُمْ وَلَآمُرَنَّهُمْ فَلَيُبَتِّكُنَّ آذَانَ الْأَنْعَامِ وَلَآمُرَنَّهُمْ فَلَيُغَيِّرُنَّ خَلْقَ اللَّهِ ۚ وَمَن يَتَّخِذِ الشَّيْطَانَ وَلِيًّا مِّن دُونِ اللَّهِ فَقَدْ خَسِرَ خُسْرَانًا مُّبِينًا
„a dám jim zbloudit a vzbudím v nich vášně a nařídím jim, aby uřezávali uši dobytku, a nařídím jim, aby hyzdili stvoření Boží! ” Ten, kdo si bere satana jako ochránce místo Boha, ten utrpí ztrátu zjevnou.“ (Nisá: 119)
Normalizace sodomie proto představuje čistý satanizmus ve smyslu následování šejtánovy výzvy měnit lidskou přirozenost. Znamená nejprve přímou normalizaci parafilie, tedy defektu v sexuálním vztahu k milovanému objektu. Naše každodenní zkušenost nyní ukazuje, že bývá pravidelně následována normalizací dalších sexuálních deviací i v oblasti sebepojetí subjektu, tedy vnímání sebe ze strany toho, kdo miluje. V praxi se to děje poruchami vnímání a pojímání mužskosti a ženskosti, jejích vrozených specifik a daných úloh, které progresivistická ideologie nazývá „nebinárními genderovými identitami.“ Toto je neoddělitelné od progresivisty protlačované pavědecké genderové teorie, která postuluje rozdíl mezi biologickým pohlavím člověka a predeterminovanou společenskou funkcí mužů a žen v rodnách a společnostech. To druhé vnímá jako fluidní a zaměnitelné, což rozporuje ideje islámu, který vidí tyto úlohy jako předurčené, nezaměnitelné a k sobě navzájem komplementární. Následuje normalizace chorobné touhy plnit společenské úkoly opačného pohlaví, či se dokonce opačným pohlavím stát, kterou progresivistická ideologie označuje za „transgender.“ Každý krok prošlapává cestu dalšímu. Popření těchto daných rozdílů v přirozenosti a vymezených úlohách mužů a žen by bylo šestou podobou nevíry. Sedmou podobou nevíry by bylo dovolit, aby se příslušníci jednoho pohlaví stávali pohlavím opačným úředně či chirurgicky.
Všechny tyto jevy dohromady společně rozvracejí vnímání lidské přirozenosti do té míry, že bývá popřen smysl lidství vznikem a progresí poruch vnímání objektů přízně (romantická a sexuální náklonnost ke zvířatům, věcem či dokonce místům), vlastnímu tělu (odmítání částí, smyslů či funkcí vlastního těla) či lidské identitě (přesvědčení, že dotyčný není člověkem, ale robotem, mimozemšťanem, či příslušníkem jiného, ne-lidského současného či vyhynulého živočišného druhu). A tento transhumanizmus by šlo považovat za osmou podobu nevíry.
Devátou a desátou podobou nevíry by bylo přidružení k Alláhu v tom, že člověku je dána možnost toto přirozené nastavení měnit jak co do pychické a biologické fakticity, tak co do navrhovaných legislativních změn, což by znamenalo protiislámskou víru v to, že člověk si sám může vymýšlet životní pravidla a nahrazovat jimi Boží Zákon (arab. الكفر بالاستبدال al-kufru bil-istibdál), anebo že takové počínání může jiným schvalovat.
Jedenáctou podobou nevíry by bylo přesvědčení, že každý má právo na sexuální život dle vlastního uvážení, což implikuje víru, že někteří lidé nemají povinnost podrobovat se Božímu Zákonu a řídit se jím.
Dvanáctou podobou nevíry by pak byly zpětné revizionistické úvahy o podstatě sporu mezi Lútem a jeho národem tak, jak jsou zachyceny v Koránu i v dřívějších zjeveních. Proč tento Boží Prorok kritizuje a spílá lidem za něco, o čem jsme se v současné době dohodli, že patří k jejich osobní svobodě? Připustíme-li, že v Lútově době to opravdu bylo zlem, potom tvrdíme, že morální Zákon, který Alláh prostřednictvím proroků zjevil lidstvu, není neměnný a neplatí pro všechny časy. Připustíme-li, že sodomie není zlem, ale lidským právem, potom říkáme, že Boží Prorok Lút, mír s ním, urážel skupinu lidí na základě jejich orientace, že jim upíral jejich právo a že se tím dopouštěl projevů nenávisti vůči nim. Dokonce z téhož osočujeme i Všemohoucího Stvořitele, který následně na hříšnou Sodomu seslal zkázu. Toto vše je podle islámu jednoznačnou nevírou.
Každý jeden z těchto dvanácti aspektů bohatě stačí pro vyvrácení argumentu, že nemá smysl zasahovat proti sodomitské propagandě, neboť představuje zlo menší, nežli sama nevíra společností, v nichž k této propagandě dochází. Navíc ani v těchto nemuslimských společnostech se nejedná o obecně a konsenzuálně akceptovanou podobu nevíry, ale o trend, který je teprve přijímán a který se každým rokem prohlubuje. Proto je zodpovědností muslimů postavit se mu na odpor a pokusit se ho zastavit, nakolik je to v jejich silách. Tím bojují za celé lidstvo jako druh, neboť vzhledem ke globalizaci a provázanosti současného světa jsou tyto zvrácenosti vnucovány jak společnostem většinově nemuslimským, tak i muslimským z globálních center světové moci.
Sexuální menšiny neexistují a nenávist proti nim je jen prázdným pojmem
Za žádnou cenu nelze přistoupit na hru progresivistů, že existují nějaké specifické sexuální menšiny se svými skupinovými nároky, jak se nám snaží nanutit jejich propaganda. Jestvuje jen jediný správný způsob ukájení lidské pohlavní tužby – a to je jeho naplnění v rámci zákonného manželství muže a ženy. Vše ostatní je velehřích anebo dokonce také zločin. Existují totiž jen lidé, kteří své tužby podrobují Božímu Zákonu, ať už jsou tyto tužby jakékoli, a lidé, kteří se Božímu Zákonu rozmanitými způsoby vzpouzejí.
Míra jejich sebekontroly a ovládacích schopností se samozřejmě může lišit a musí být zohledněna v každém jednotlivém takovém případě. To, co ovládací schopnosti některých pachatelů potenciálně snižuje, není jejich alternativní sexualita, ale psychosexuální porucha. Její diagnóza, popis její etiologie a klinického obrazu patří do kompetence lékařů, psychologů, sexuologů a dalších znalců příbuzných oborů.
Prosazovat existenci sexuálních menšin a jejich nároků coby alternativní sexualitu je obdobné, jako např. prosazovat existenci alternativních menšinových chápání vztahu k majetku u kleptomanických osob. I v tomto případě se jedná o poruchu snižující ovládací schopnosti pachatele a krádež jako trestný čin nikdo nerozporuje. Nikdo ovšem nebojuje za práva kleptomanů coby „vlastnické menšiny.“ Jejich pojetí vlastnictví není „alternativní,“ ale je vadné, vede ke zločinu a nemůže být vydáváno za normální. A podobně je tomu u sexuality sodomitů.
Zajímavé je, že historicky bylo na Západě vnímání sodomie jako zločinu změněno nejprve na pojetí choroby kvůli probuzení soucitu s takto postiženými, aby pak došlo k jejímu vyřazení ze seznamu chorob ve jménu její normalizace coby alternativní a menšinové sexuality ve jménu napravování domnělých křivd vůči nim. Jde o logický nesmysl a právně-etickou kvadraturu kruhu.
Toto dokazuje, že podobná tvrzení nejsou podložena žádnou logikou ani empirií a jediné vodítko pro ně představuje bezuzdný chtíč. Jak Vznešený Korán, tak i historie lidstva jsou svědky skutečnosti, že cokoli si zvrácené ego deviantního jednotlivce zamane, to je schopno si subjektivně a subjektivním rozumováním rádoby odůvodnit či eticky, samo před sebou si to ospravedlnit, ať už se jedná o modloslužebnictví, tyranii, násilí proti druhým, či sodomii.
Progresivistická agenda sexuálních menšin ohrožuje svobodu vyjádření jejich oponentů, čímž přichází do kolize s další na Západě vzývanou svobodou – svobodou projevu. Její prosazování otevírá dveře novodobé cenzuře a ostrakizaci nositelů nesouhlasných postojů. Mnozí z nich už byli na Západě kriminalizováni. Navíc interferuje s právem rodičů na výchovu jejich dětí v morálně-hodnotové oblasti, kdy běžně dochází k situacím, že společnost skrze mocenský aparát a vzdělávací systém vnucuje dítěti jinou morálku, nežli tu, kterou mu vštípili jeho rodiče.
V případě rodičovských nároků těch, jejichž vztahy objektivně nepřinášejí potomstvo, vzniká konflikt zájmů jejich se zájmy dalších stran, které jsou zneužívány k nasycení jejich nenaplněných rodičovských tužeb a aspirací, ať už náhradních matek, které pronajaly svou dělohu k odnošení jejich dětí, či přímo dětí jimi adoptovaných. Na jejich nároky nikdo ohled nebere. V případě mužské sodomie, mezi níž a pedofilií je jen neostrá hranice, nabývá tato nespravedlnost obzvláště nebezpečné podoby v okamžiku, kdy pečují o chlapce, kteří v nich probouzí nejen rodičovský, ale i sexuální zájem.
V neposlední řadě se progresivistická teorie tzv. sexuální svobody stává neudržitelnou v konfliktu s další ideologicky vzývanou západní svobodou, totiž svobodou vyznání. Prosazování práv údajných sexuálních menšin přímo ohrožuje jednotlivé konfese ve společnosti na jejich svobodě svědomí a právu následovat, formulovat a šířit svůj náboženský světonázor. Z druhé strany toto jejich právo ústí v ohrožení práv údajných sexuálních menšin, protože de facto všechna relevantní tradiční náboženská vyznání sodomii odsuzují. Na Západě už existují celé zástupy křesťanů, muslimů či židů a jiných věřících, perzekuovaných zato, že se postavili současnému trendu normalizace sodomie.
V této agendě ve skutečnosti nejde o nápravu dějinné křivdy, ale o smazání rozdílu mezi dobrem a zlem, normou a deviací, tím, co je zdravé a tím, co je choré. Vzniká pak anomie a chaos, rozvrat a rozkol, kdy už nikdo netuší a ani neřeší, kde je pravda a co je skutečnost.
Vznešený Alláh nás před tímto varuje, když praví:
وَمَن يُرِدِ اللَّهُ فِتْنَتَهُ فَلَن تَمْلِكَ لَهُ مِنَ اللَّهِ شَيْئًا ۚ أُولَٰئِكَ الَّذِينَ لَمْ يُرِدِ اللَّهُ أَن يُطَهِّرَ قُلُوبَهُمْ ۚ لَهُمْ فِي الدُّنْيَا خِزْيٌ ۖ وَلَهُمْ فِي الْآخِرَةِ عَذَابٌ عَظِيمٌ
„A koho Bůh chce uvést v pokušení, tomu ty ničím u Boha nepomůžeš. A to jsou ti, jichž srdce Bůh nehodlá očistit – těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný.“ (Máida: 41)