Nenávist vede ke křivdě, neklesejme k ní – reflexe verše Máida:8 učenci Sunny

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida: 8)

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja رحمه الله komentoval tento verš slovy:

 

„Alláh Vznešený nařizuje věřícím spravedlnost i vůči nevěřícím, i když se od nich distancují. A to právě kvůli tomu, že jim Alláh a Boží Posel صلى الله عليه و سلم tuto spravedlnost přikazuje:

však budeš-li soudit, suď mezi nimi spravedlivě, neboť Bůh věru miluje spravedlivé. (Máida: 42)“[1]

 

Šejchu l-islám ibn Tejmíjja na jiném místě napsal:

 

„Imámové Sunny a Džemá’a, učenci a věřící, kteří pronikli do nauky (arab. عِلمٌ ‘ilm) a disponují spravedlností (arab. عَدلٌ ‘adl) a milostí (arab. رَحمَةٌ rahma) natolik, že vědí, kde je pravda a tuto podle Sunny následují, chráníc se tak před inovacemi, jsou spravedliví vůči těm, kteří sejdou z cesty Sunny a to dokonce i tehdy, pokud by oni byli nespravedliví vůči nim. Ve shodě se slovy Božími (Máida: 8). Imámové ahlu s-sunna we l-džemá’a, učenci a věřící jsou milostiví vůči všem stvořením, přejí jim jen to nejlepší, přejí jim správné vedení a znalost. Nepřejí jim žádné zlo, dokonce ani tehdy, když je chtějí pokárat za jejich chyby, neznalost, nebo za jejich křivdy, na které upozorňují. Cílem tohoto je objasnit pravdu a dosáhnout milosti pro všechny lidi, přikazovat dobro a zamezovat zlu. Snahou je, aby víra náležela Alláhu a aby Slovo Alláhovo bylo nejvyšší. 

 

Věřící ahlu s-sunna jsou ti, kteří usilují a bojují na cestě Boží. Jejich protivníci bojují na straně tághútů, falešných božstev. Tak Abú Bekr as-Siddík bojoval proti odpadlíkům od islámu (arab. أَهلُ الرِّدَّةِ ahlu r-ridda) a ‘Alí ibn Abí Tálib bojoval proti cháridžovcům, všemožným frakcím a proti sabejcům. Činy obou byly upřímné vůči Alláhu a v souladu se Sunnou Božího Posla صلى الله عليه و سلم, zatímco činy jejich protivníků nebyly ani upřímné, ani správné. Následovali pouze vnesené inovace a své tužby, pročež byli nazváni jako lidé inovací (arab. أَهلُ البِدعَةِ ahlu l-bid‘a) a lidmi tužeb (arab. أَهلُ الأَهوَى ahlu l-ahwá).“[2]

 

Ibn Tejmíjja dále praví:

 

„Pokud někdo pomluví nějakého člověka, není dovoleno pomlouvat toho, kdo jej pomluvil, dokonce i kdyby jej ten první prohlásil za nevěřícího, za zkaženého, nebo i kdyby proklínal jeho otce, kmen, nebo obyvatele jeho města či krajiny. Není mu dovoleno oplatit stejnou mincí, protože vždy v otázku vstupují i ti lidé, kteří se žádné křivdy nedopustili. Alláh Vznešený přikazuje:

 

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví (Máida:8). V tomto verši Alláh ostře zakazuje muslimům, aby je nenávist vůči jejich nevěřícím nepřátelům nesvedla k nespravedlnosti.“[3]

 

Jinde vysvětluje:

 

„Každé dobro (arab. خَيرٌ chajr) spadá do spravedlnosti a spravedlivosti a každé zlo (arab. شَرٌّ šerr) spadá v křivdu, tedy nespravedlnost (arab. ظُلمٌ zulm). Pokud je v každém ohledu a vůči komukoli povinností být spravedlivý a pokud je křivda v každém ohledu a vůči komukoli zakázána, pak není dovoleno být nespravedlivý vůči nikomu, i kdyby šlo o kohokoli, muslima nebo nevěřícího, či křivdícího. Křivda je nespravedlnost, ale musí být proti ní vystoupeno spravedlivě. Alláh Vznešený praví:

Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. (Máida: 8).“

Alláh taktéž říká:

Kdokoliv proti vám vystoupí nepřátelsky, pak i vy proti němu tak vystupte, podobně jako on vystupoval proti vám. (Bekara: 194)

Jestliže trestáte, tedy trestejte podobným způsobem, jako jste byli trestáni. Však jste-li trpělivosti schopni, tedy to lepší je pro trpělivé. Buď trpělivý, však trpělivost tvá je možná jen s pomocí Boží! Nermuť se kvůli nim a nebuď stísněn, že úklady strojí (Nahl: 126-127)

وَجَزَاءُ سَيِّئَةٍ سَيِّئَةٌ مِثْلُهَا فَمَنْ عَفَا وَأَصْلَحَ فَأَجْرُهُ عَلَى اللَّهِ إِنَّهُ لا يُحِبُّ الظَّالِمِينَ وَلَمَنِ انْتَصَرَ بَعْدَ ظُلْمِهِ فَأُولَئِكَ مَا عَلَيْهِمْ مِنْ سَبِيلٍ إِنَّمَا السَّبِيلُ عَلَى الَّذِينَ يَظْلِمُونَ النَّاسَ وَيَبْغُونَ فِي الأرْضِ بِغَيْرِ الْحَقِّ أُولَئِكَ لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ وَلَمَنْ صَبَرَ وَغَفَرَ إِنَّ ذَلِكَ لَمِنْ عَزْمِ الأمُورِ

A odměnou za špatné je jen špatnost podobná. Ten, kdo odpouští a o nápravu se snaží, toho odměna je u Boha, jenž věru nespravedlivé nemiluje. Proti těm pak, kdož vzájemně si pomáhají poté, co bylo jim ukřivděno, není věru důvodu k zakročení; však důvod k zakročení je pouze proti těm, kdož na lidech křivdu a na zemi svévoli neprávem páchali. Pro takové pak určen je trest bolestný. A věru ten, kdo trpělivý je a odpouští . . . a vskutku to patří k podstatě věci. (Šúrá: 40-43)

 

Na vše toto odkazuje i hadís, kde Prorok صلى الله عليه و سلم vypráví, že Alláh pravil: „Služebníci Moji, Já jsem Sám Sobě zakázal křivdu, proto ji přísně zakazuji i vám. Nebuďte jedni vůči druhým nespravedliví.“[4]

 

Tato slova Alláh směřoval všem lidem. Nikdo nesmí ukřivdit nikomu. Toto je hlavní pravidlo, na kterém se zakládá působení učence v šarí’i. Spravedlnost, pokud jde o krev, majetek, čest, rod, pověst. Proto šarí’a předepisuje tresty každému, kdo výše uvedené hodnoty napadne a poškodí. Křivdícího třeba shodně jeho provinění potrestat, ale spravedlnosti je občas těžké, ne-li nemožné, učinit zadost. Proto je povinností být spravedlivým, jak je to jen možné. Alláh Vznešený praví:

Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o příbuzného (An’ám: 152)“[5]

 

Objasňuje:

 

„Nesmí se přehánět v nenávisti vůči hříšníkům, ani v odporu vůči nim, ani v jejich vykazování pryč, jejich bojkotování a trestání. Těm, kteří hřeší, má být řečeno: „Dávej si pozor“ a ten, který již zbloudil, jak pravil Vznešený Alláh:

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida:8).

 

Na jiném místě:

A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. (al-Bekara:190)

až do:

Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým. (Bekara:193). Mnozí z těch, kteří přikazují dobro a zakazují zlo, překračují Boží hranice, buď kvůli své neznalosti, anebo z křivdy, kterou páchají. Jde o oblast, kde třeba být velmi precizní a důsledný. Je zcela jedno, je-li řeč o nevěřících, pokrytcích, nebo hříšnících!“[6]

 

Dodává:

 

„Je známo, že pokud hovoříme o lidech, kteří nejsou Prorokovými společníky, jako jsou například vládcové, spořící se o trůn a moc, nebo učenci a šejchové, kteří se rozcházejí v otázkách náboženství, musí být naše slovo o nich založeno na znalosti a spravedlnosti a nikoli na neznalosti a nespravedlivosti. Spravedlnost a pravda je povinností každého jedince vůči každému jedinci, v každé situaci, zatímco nespravedlnost a násilí je absolutně zakázáno a není dovoleno vůbec v žádném případě. Alláh vznešený praví:

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida:8).

 

Tento verš byl zjeven kvůli odporu ashábů رضي الله عنهم vůči nevěřícím, který jim byl nařízen, ale i vedle tohoto příkazu je jim i tak přikázáno, aby nebyli nespravedliví, aby je tento odpor nevedl k nenávisti a křivdě, k útisku nevěřících. Pokud toto platí o nevěřících, co potom platí o nenávisti vůči jiným muslimům kvůli jejich špatnému výkladu náboženství, jejich pochybnostem, nebo kvůli tomu, že následují své vnitřní chtíče? Muslim má ještě větší nárok na ochranu před křivdou a na spravedlnost! A největší nárok na toto mají druhové Prorokovi, ve slovu i činu. Pravda a její následovníci jsou ti, které chválí a kterých si cení všichni obyvatelé Země, zatímco křivda a násilí je něco, co je všem obyvatelům Země ohavné a mrzké, a taktéž i nespravedliví a násilníci, kteří všechny ostatní urážejí a nenávidí.“[7]

 

V tomto názoru nestojí Ibn Tejmíjja sám, odkazuje na četné příklady před ním. Stejného soudu byli i mnozí z jeho současníků i těch, kteří přišli po nich.

 

Ibnu l-‘Izz al-Hanefí رحمه الله píše:

 

„Pokud je nám přikázáno být spravedlivými ohledně nevěřících, promlouvat k nim tím nejlepším způsobem, tím spíše bychom my, muslimové, měli být spravedliví vůči sobě navzájem při neshodách v názorech. Alláh praví:

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida:8).“[8]

 

Z moderních učenců o tomto hovořili mnozí. Uvádíme některá stanoviska.

 

Šejch Sálih al-Fewzán pravil:

 

„Pokud si přeješ svědčit proti někomu, nehovoř nic, nežli pravdu. Nikdy nesvědči proti pravdě ve prospěch někoho jen proto, že je tvůj blízký přítel, ani neskrývej svědectví ve prospěch někoho, jen proto, že je tvůj nepřítel. Mluv pravdu, i kdyby svědčila ve tvůj vlastní neprospěch. Alláh vznešený praví:

Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť i to bylo proti vám samým či rodičům anebo blízkým příbuzným a ať jedná se o bohaté či chudé, vždyť Bůh je ochráncem obojích! Nenásledujte tedy vášně své před spravedlností! A jestliže ji zkřivíte anebo od ní uhnete, tedy Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Nisá´: 135)

 

Nebo též praví:

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida: 8)

 

Nedovolte, aby vás nenávist, kterou vůči někomu cítíte, navedla na to, abyste o nich říkali něco, na co nemáte právo, i kdyby se jednalo o nevěřící a nepřátele. Vždy mluvte pravdu i o nich. Pravda a spravedlnost je to, co je vyžadováno. Na jejich základech stojí nebesa i země. Pravda a spravedlnost je požadována i vůči nepříteli i vůči příteli, příbuznému i tomu, kdo není náš. Spravedlnost a pravda je žádána v každém případě a vůči komukoli. Člověku tedy není dovoleno následovat svoje chtíče a egoistické tužby, aby potom hovořil, či skrýval své svědectví podle toho, jak mu to pasuje!“[9]  

 

Šejch Sefer al-Hawálí napsal:

 

„Odchylky z přímé cesty a bludy možno rozdělit do několika typů: na ty, které jsou nevírou (arab. كُفرٌ kufr), na ty, které jsou zkažeností (arab. fisk فِسقٌ), na ty, které jsou neposlušností vůči Alláhu (arab. مَعصِيَّةٌ ma’síjja) a na ty, které jsou prostě jen chybou (arab. خَطَاءٌ chatá´). (…) Alláh Vznešený praví:

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida: 8)“[10]

 

Šejch ‘Abdulláh ibn Džibrín píše:

 

„Člověku se může stát, že ve svém srdci nosí i zášť vůči svým bratrům ve víře, či nenávist proti nim, ale toto je nám výslovně zakázáno! Člověku je nařízeno očistit svou hruď od všeho zlého, vždy svým bratrům přát jen to nejlepší, ať už se dopouštějí čehokoli. V našich srdcích nemá být místa pro závist, nesnášenlivost a nenávist, ve shodě se slovy Božími:

Nechť nenávist k lidu, který vás vypudil z Posvátné mešity, vás nevede k hříchu! (Máida: 2)“[11]

 

Šejch Muhammed ibn ‘Abdulláh ibn Sálih as-Suhajm píše:

 

„Islám zahrnuje posvátné i světské, obřady i způsob života. Islám je všezahrnující Boží systém, který ve svém zákonodárství obsahuje vše, co nevyhnutelně potřebuje jak jednotlivý lidský jedinec, tak i celá společnost, ve všech oblastech života – náboženské, politické, ekonomické, sociální, bezpečnostní atd. Člověk v islámu nachází pravidla určující zákonitosti míru a války, základních lidských práv, nachází i předpisy ochrany a zachování ptáků, zvířat, přírody, předpisy do hloubky objasňující podstatu lidského života a smrti, stejně jako posmrtného vzkříšení. V islámu člověk nachází ty nejlepší vzory a ten nejdokonalejší soubor pravidel chování a vztahů vůči všem. Alláh Vznešený praví: ¨

Mluvte laskavě s lidmi (Bekara:83)

 

Bohabojné popisuje jako:

kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem (Álu ‘Imrán: 134)

 

Přikazuje:

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida: 8)“[12]

 

Šejch ‘Alí ibn Nájif aš-Šehúd píše:

 

„I když Alláh vznešený nařídil věřícím distancovat se od nevěřících, dal muslimům zároveň za povinnost chovat se i ke svým nepřátelům spravedlivě:

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida: 8)

---