Není naším úkolem moralizovat

Vznešený Alláh praví:

مَنْ عَمِلَ صَالِحًا مِّن ذَكَرٍ أَوْ أُنثَىٰ وَهُوَ مُؤْمِنٌ فَلَنُحْيِيَنَّهُ حَيَاةً طَيِّبَةً ۖ وَلَنَجْزِيَنَّهُمْ أَجْرَهُم بِأَحْسَنِ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ

„Kdokoliv zbožné skutky koná, ať muž či žena, a je věřící, toho vzkřísíme k životu překrásnému a věru je odměníme odměnou podle toho nejlepšího, co učinili.“ (Nahl: 97)

Ibn Bettál řekl:

„Věřící by neměl znevažovat či podceňovat žádný dobrý skutek bez ohledu na to, jak je maličkým se zdá. A stejně tak by neměl podceňovat hřích, bez ohledu na to, jak se zdá nepatrným a nicotným. Věru nikdo z věřících ani netuší, kvůli kterému jeho skutku se nad ním Vznešený Alláh může smilovat a kvůli kterému hříchu se na něj může jeho Pán rozhněvat.“¹

Naše vlastní dobrota je poctou od Alláha a nikoli pravomocí vyzdvihující nás nad ostatní lidi a dávající nám autoritu odsuzovat je a moralizovat. Proto za ni děkujme a děkujme za to, že nejsme jako ti, kteří se proti Alláhu proviňují.

Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنهما slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:

لاَ يُدْخِلُ أَحَدًا مِنْكُمْ عَمَلُهُ الْجَنَّةَ وَلاَ يُجِيرُهُ مِنَ النَّارِ وَلاَ أَنَا إِلاَّ بِرَحْمَةٍ مِنَ اللَّهِ

„Dobré skutky nikoho z vás nepřivedou do Ráje, ani nespasí před Pekelným ohněm. Ani mne. Kromě skrze Milost od Alláha.“²

Proto je také řečeno: „Neraduj se z dobrých skutků, které jsi vykonal, ale raduj se, že tě Alláh ze Své Milosti a Dobroty poctil tím, žes ho vykonat mohl,“ shodně Božím slovům:

قُلْ بِفَضْلِ اللَّهِ وَبِرَحْمَتِهِ فَبِذَٰلِكَ فَلْيَفْرَحُوا هُوَ خَيْرٌ مِّمَّا يَجْمَعُونَ

„Rci: „Nechť radují se z dobrodiní a milosrdenství Božího a z toho všeho a to lepší je než to, co shromažďují.“ (Júnus: 58)

Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví od Posla Božího صلى الله عليه وسلم následující příběh:

إِنَّ رَجُلَيْنِ كَانَا فِي بَنِي إِسْرَائِيلَ مُتَحَابَّيْنِ أَحدهمَا مُجْتَهد لِلْعِبَادَةِ وَالْآخَرُ يَقُولُ: مُذْنِبٌ فَجَعَلَ يَقُولُ: أَقْصِرْ عَمَّا أَنْتَ فِيهِ فَيَقُولُ خَلِّنِي وَرَبِّي حَتَّى وَجَدَهُ يَوْمًا عَلَى ذَنْبٍ اسْتَعْظَمَهُ فَقَالَ: أَقْصِرْ فَقَالَ: خَلِّنِي وَرَبِّيَ أَبُعِثْتَ عَلَيَّ رَقِيبًا؟ فَقَالَ: وَاللَّهِ لَا يَغْفِرُ اللَّهُ لَكَ أَبَدًا وَلَا يُدْخِلُكَ الْجَنَّةَ فَبَعَثَ اللَّهُ إِلَيْهِمَا مَلَكًا فَقَبَضَ أَرْوَاحَهُمَا فَاجْتَمَعَا عِنْدَهُ فَقَالَ لِلْمُذْنِبِ: ادْخُلِ الْجَنَّةَ بِرَحْمَتِي وَقَالَ لِلْآخَرِ: أَتَسْتَطِيعُ أَنْ تَحْظِرَ عَلَى عَبْدِي رَحْمَتِي؟ فَقَالَ: لَا يَا رَبِّ قَالَ: اذْهَبُوا بِهِ إِلَى النَّار

„Mezi Izraelity byli dva muži, kteří si byli nesmírně blízcí, jeden z nich byl usilovným uctívačem a druhý byl vyhlášený hříšník. Zbožný napomínal hříšného: „Přestaň dělat to, co pácháš.“ „Nech mne na pokoji, to je mezi mnou a mým Pánem,“ odmítal hříšník jeho rady. Tak to šlo až do chvíle, kdy zbožný přistihl hříšníka přímo při činu. „Přestaň!“ okřikl ho. „Nech mne, to je mezi mnou a mým Pánem!“ hádal se s ním hříšník zas a znova, „zdaž jsi byl poslán, abys na mne dohlížel?“ „Při Alláhu!“ zařekl se zbožný, „Alláh ti nikdy neodpustí a nikdy ti nedá vejít do Ráje!“ Alláh pak za nimi poslal anděla a odňal jejich duše. Povolal je k Sobě oba zaráz a hříšníkovi řekl: „Vejdi do Ráje skrze mou milost!“ a zbožnému řekl: „Ty Mi snad dokážeš zabránit, abych Svému služebníkovi prokázal Svou Milost?“ „Nikoli, Pane můj,“ vzdychl zbožný. Alláh řekl: „Odvlečte ho do Ohně.“ Abú Hurejra následně dodal: „Při tom, v Jehož Rukou je má duše, ten zbožný pronesl slova, která mu zničila tento i onen svět!“³

Proto si zapamatujme, že na tomto světě nejsme posláni za účelem posuzovat činy druhých, odsuzovat a moralizovat, ale konat dobré skutky a navzájem se vracet na cestu dobra, jak nejlépe dovedeme.

Vznešený Alláh proto taktéž říká:

فَلَا تُزَكُّوا أَنفُسَكُمْ ۖ هُوَ أَعْلَمُ بِمَنِ اتَّقَىٰ ‎

„Nepovažujte tedy sebe za očištěné! A On nejlépe zná ty, kdo jsou bohabojní.“ (Nedžm: 32)

Nikdy se nepovažujme za lepší, než jsou lidé okolo nás. Nikdy neukazujme na jiné prstem, protože další čtyři ukazují naším směrem. Nikdy nepřeceňujme své dobré skutky a nikdy nepodceňujme své hříchy. Abú ‘Abdilláh az-Zehebí řekl:

„Při Alláhu! Neuspěje ten, kdo sám sebe vychvaluje a vyzdvihuje se nad jiné a je zahleděný sám do sebe!“⁴

A toto byla taktéž cesta našich zbožných předků.

Mesrúk ibnu l-Adžde’a řekl: „Člověku stačí vědění tolik, že se bude opravdu bohabojným! A stačí mu ignorance tolik, že se začne holedbat svými dobrými skutky.“⁵

Fudajl ibn ‘Ijjád jednou vzal Sufjána ibn ‘Ujejnu za ruku a řekl mu: „Pokud si myslíš, že na zemi zůstal člověk, který je horší, než jsem já a než jsi ty, potom máš o lidech věru nehezké mínění!”⁶

Sufján as-Sewrí řekl: „Hříšník doufající v Alláhovu milost je lepší a Alláhu bližší, než zbožný člověk smýšlející, že to, co je u Alláha, obdrží odměnou za své činy.“⁷

Řečeno bylo: „Pokud tě lidé chválí za dobré skutky a ctnosti, o nichž se domnívají, že se při tobě nacházejí, ty koř své ego kvůli zlu, které je v tobě jistojistě také!“⁸

Al-Firjábí řekl: „Nejrozumnější lidé jsou ti, kteří se nejvíce obávají svých hříchů, byť by jich bylo i nepatrně, a nepovažují své dobré skutky za prostředek své spásy, byť by jich i bylo přehršel.“⁹

Ibnu l-Kajjim formuloval následující životní pravidlo každého skutečného věřícího:

„Dokud budou ve tvých očích tvé vlastní dobré skutky nepatrné, potud budou u Alláha ohromné. Dokud je budeš ve svém srdci považovat za obrovské a velevýznamné, potud budou u Alláha zanedbatelné a bezvýznamné. A s hříchy je to přesně naopak.“¹⁰

O kousek dál vysvětluje, že důvodem toho je, že „samo podceňování hříchů je taktéž hříchem, stejně jako je hříchem i zveličování vlastních dobrých skutků.“¹¹

Proto, jak říká v jiném svém díle, „služebník by měl prosit o odpuštění za to, o čem ze svých hříchů neví, ještě daleko více, než za to, čeho z nich si je vědom.“¹²

A skončím prosbou Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jenž pravil:

اللَّهُمَّ اهْدِنِي لأَحْسَنِ الأخْلَاقِ، لا يَهْدِي لأَحْسَنِهَا إلَّا أَنْتَ، وَاصْرِفْ عَنِّي سَيِّئَهَا، لا يَصْرِفُ عَنِّي سَيِّئَهَا إلَّا أَنْتَ، لَبَّيْكَ وَسَعْدَيْكَ، وَالْخَيْرُ كُلُّهُ في يَدَيْكَ، وَالشَّرُّ ليسَ إلَيْكَ، أَنَا بكَ وإلَيْكَ، تَبَارَكْتَ وَتَعَالَيْتَ، أَسْتَغْفِرُكَ وَأَتُوبُ إلَيْكَ.

„Ó Bože, veď mne k nejlepším mravům, protože nikdo krom Tebe mne k těm nejlepším nepřivádí. A odkloň ode mne ty nejhorší, protože nikdo krom Tebe ty nehorší ode mne neodklání. Zde jsem, k Tvým službám a pro Tvou radost, vše dobré jen od Tebe pochází a je ve Tvých rukou, zlo Tě není hodno a nelze Ti ho připsat, já spoléhám na Tebe a k Tobě se obracím, Tys požehnaný a Ty jsi Vznešený, Tebe o odpuštění prosím a k Tobě se kaji!“¹³

1. Viz Šerhu Sahíhi l-Buchárí, 1/198.
2. V této podobě ho zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2817.
3. Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4901; a al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, hadís č. 4188. Jako hasan jeho isnád doložil al-Albání v Hidájetu r-ruwát, hadís č. 2286.
4.  Viz Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/190.
5. Zaznamenal Ibn Se’ad v at-Tabekátu l-kubrá, 8/202.
6. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/101.
7. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 7/38.
8. Viz Mustafá Machdúm v Taghrídatu s-sálihín, 2/848.
9. Viz Tehzíbu chálisati l-hakáik, str. 43.
10. Viz Medáridžu s-sálikín, 1/411.
11. Viz Ibidum.
12. Viz Bedái’u l-fewáid, 2/241.
13. Od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 771.