Starodávná lidová pověst vypráví, že kdysi existoval jistý lid v jedné vesnici, který přidružoval k Jedinému Bohu falešná božstva. Měli také posvátný strom, který uctívali a který prosili o štěstí a požehnání. Byl to prastarý, ztrouchnivělý, košatý strom, který stál sám v polích za vesnicí.
V této vesnici mezi nimi žil také mladík, který byl čistého srdce a upřímné víry. Odmítal jejich naivní pověrečné představy a modloslužebné kulty. Dlouhou dobu objasňoval svému lidu pravou víru, snažil se jim všemožně dokázat, že uctívají věci, které jim nemohou nikterak pomoci a ani jim nemohou nikterak ublížit, ale nikdo ho nechtěl poslouchat. Jeho sousedé dále lpěli na svém modloslužebnictví. Marně se jim snažil objasnit, že strom, který uctívají, je pouze stromem. I tento strom někdy stvořil Jediný Bůh a i tento strom jednou zajde, ztrouchniví a skácí se k zemi.
Jednou, když viděl, že pouhý výklad nepomáhá, rozhodl se tento mladý muž, že svému lidu marnost uctívání tohoto stromu dokáže názorným způsobem, tak jako kdysi Prorok Ibráhím/Abrahám, mír s ním, jak se uvádí v Koránu:
فَجَعَلَهُمْ جُذَٰذًا إِلَّا كَبِيرًا لَّهُمْ لَعَلَّهُمْ إِلَيْهِ يَرْجِعُونَ قَالُوا۟ مَن فَعَلَ هَـٰذَا بِـَٔالِهَتِنَآ إِنَّهُۥ لَمِنَ ٱلظَّـٰلِمِينَ قَالُوا۟ سَمِعْنَا فَتًى يَذْكُرُهُمْ يُقَالُ لَهُۥٓ إِبْرَٰهِيمُ قَالُوا۟ فَأْتُوا۟ بِهِۦ عَلَىٰٓ أَعْيُنِ ٱلنَّاسِ لَعَلَّهُمْ يَشْهَدُونَ قَالُوٓا۟ ءَأَنتَ فَعَلْتَ هَـٰذَا بِـَٔالِهَتِنَا يَـٰٓإِبْرَٰهِيمُ قَالَ بَلْ فَعَلَهُۥ كَبِيرُهُمْ هَـٰذَا فَسْـَٔلُوهُمْ إِن كَانُوا۟ يَنطِقُونَ فَرَجَعُوٓا۟ إِلَىٰٓ أَنفُسِهِمْ فَقَالُوٓا۟ إِنَّكُمْ أَنتُمُ ٱلظَّـٰلِمُونَ ثُمَّ نُكِسُوا۟ عَلَىٰ رُءُوسِهِمْ لَقَدْ عَلِمْتَ مَا هَـٰٓؤُلَآءِ يَنطِقُونَ
A rozbil je na kousky všechny kromě té největší z nich – snad oni sami se k ní navrátí. I řekli: „Kdo tohle božstvům našim udělal, ten věru mezi nespravedlivé patří!“ A pravili jedni: „Slyšeli jsme mladíka nějakého o nich poznámky činit, Abraham mu říkají.“ I zvolali: „Přiveďte ho před oči lidí – snad budou proti němu svědčit!“ A zeptali se jej: „Byls to ty, Abrahame, kdo s našimi božstvy se tohle odvážil učinit?“ Odpověděl: „Nikoliv, to tenhle největší z nich udělal, zeptejte se jich, jestliže mohou promluvit!“ Nevěřící se obrátili proti sobě a řekli: „Vy věru jste nespravedliví!“ Potom však opět nastal obrat v hlavách jejich a prohlásili: „Ty přece víš, že vůbec nemluví!“ Abraham pravil: „Pročpak tedy uctíváte vedle Boha něco, co vám ani neprospívá, ani neškodí? (Anbijá´: 58-65)
Jeho plán byl, že strom pokácí a tím ukáže svému lidu na jeho bezvýznamnost v porovnání s Všemohoucím Bohem.
Vzal si tedy z domu velikou sekeru a vydal se na cestu. Na cestě ho zastavil podivný muž, který ho prosil a žadonil, aby strom ušetřil, že je stejně starý a při nejbližší bouři se vyvrátí i s kořeny sám. Anebo do něho při bouřce udeří blesk a on shoří na popel. Ten muž, který ho tak úpěnlivě přemlouval, byl ve skutečnosti převtělený šejtán.
Nicméně mladík prokoukl jeho lest a stál si za svým. Pevně byl rozhodnutý strom, který sloužil jeho národu jako modla, pokácet a ukázat svému lidu, jak je jejich konání nicotné, aby tím splnil svou povinnost vybízet k dobru a odvracet od zla. Když šejtán viděl, že dotyčný mladík je pevně odhodlán svůj záměr dokončit, postavil se mu do cesty, napadl ho a začal s ním zápasit. Zápolili spolu jistý čas, avšak mladíkovi se podařilo šejtána položit na lopatky a přimáčknout ho k zemi.
Šejtán však zůstává šejtánem, byť se ukázal v lidské podobě, jeho proradná a podlá podstata zůstala nezměněna, byť by se mohl přeměňovat na kohokoli a cokoli by si zamanul. Když viděl, že mladíkovi jeho nápad nerozmluví a ani ho nedokáže přemoci fyzicky, uchýlil se k ráně pod pás. Zaútočil na mladíkovy emoce a chtíče.
“Nekácej ten strom,” řekl mu, načež dodal: “Pokud se rozhodneš nechat ho stát, dám ti za každý den, který ho necháš nepokácený, jeden zlaťák. Najdeš ho vždy každé ráno pod tím stromem.”
V srdci mladíka se probudila domýšlivost, chamtivost a láska k pozlátkům tohoto světa. Pomyslel si: “Tak ať. Už jsem mu přece ukázal, jak jsem silný! Když už jsem až doteď toleroval, že tam ten strom je, ať tam ještě nějaký ten pátek zůstane. A to zlato se mi přece také může hodit.” Mladík tedy pustil šejtána, nechal ho být a pak se obrátil nazpět a odešel domů.
Když zítra ráno přišel k posvátnému stromu svého lidu – ejhle – zlaťák tam opravdu byl. Vzal si ho tedy a odešel spokojeně domů. Tak to šlo den za dnem, dokud jednoho rána mladík pod stromem žádný peníz nenašel. Šejtán ho nestydatě podvedl, tak jako již mnoho lidí před ním a po něm, kteří mu na jeho lsti skočili také.
Mladý muž se rozhněval a popadl ho vztek. Zaběhl si domů pro sekeru a rozhodl s proklatým stromem skoncovat jednou pro vždy. Jak se tak rychlým krokem blížil ke stromu, s tváří svraštělou vztekem, šejtán na něho zatím číhal v úkrytu. Když procházel kolem, skočil na něho a začal se se s ním znovu rvát. Jenže tentokrát měl navrch šejtán. Netrvalo dlouho a mladíka přemohl. Úlohy se obrátily a nyní položil na lopatky on jeho.
Mladík byl velmi překvapený a vyděšený. Šejtán ho pevně držel přimáčknutého k zemi a drtil ho svým zničujícím stiskem. Mladík se rozplakal a začal žadonit: “Pusť mě, prosím tě, pusť mě! Slitování!”
Šejtán se povýšenecky usmál a pravil: “Pustím tě jen tehdy, pokud mi slíbíš, že se ke stromu už nikdy v životě nepřiblížíš a nepokusíš se ho pokácet!” Mladý muž mu dal své slovo a šejtán ho pustil. Věděl, že pro tentokrát dosáhl svého.
Mladík se postavil a rozhlížel se okolo sebe. Byl zmatený a nechápal, co se mu stalo. “Jak to?” zeptal se šejtána. “Jak si mne dokázal položit na lopatky, když jsem přece silnější než ty? Vždyť jsem poprvé praštil o zem já s tebou!”
Šejtán mu odpověděl moudrými a pravdivými slovy, byť je notorickým lhářem. Řekl mu: “To proto, že poprvé jsi sem přišel s upřímnými úmysly, chtěl si vykonat dobrý, zbožný čin s touhou získat výhradně Boží spokojenost. Proto nebylo na světě síly, která by tě mohla zastavit. Ale teď podruhé jsi o tuto upřímnost přišel. Tvým motivem byla jen tvá emoce, tvůj hněv a touha získat to, co sis myslel, žes ztratil a že ti právem náleží. Nechtěl jsi vlastně konat dobro. Chtěls jen to zlato, které jsem ti předtím slíbil. A proto tě mohl přemoci i ten největší slaboch.”
Z tohoto příběhu plyne několik ponaučení, z nichž vybírám těchto pět:
- Člověk musí dobře znát jak svou víru, tak i situaci, ve které se nachází. Existují dílčí aspekty našeho přesvědčení, ve kterých můžeme činit ústupky v rámci toho, co nám dovoluje pružnost naší víry. Ale existují i pevné a neměnitelné principy, ze kterých nesmíme slevit za žádnou cenu.
- Každý musí dobře vážit klady a zápory a také následky každého svého kroku s ohledem na podmínky doby, místa a svého okolí. Pravidlem je mírnost a výjimkou je tvrdost. Jsou však i mezní případy, které si žádají radikální řešení, kde není místa pro mírnost. Jen díky moudrosti a správnému vhledu je možno rozpoznat, kdy se za nekompromisností skrývá vznešený princip a kdy naopak krátkozraká bezhlavost, anebo naopak kdy kompromis vyvěrá z moudrosti a kdy ze zbabělosti. A tato moudrost a vhled jsou Božími dary, které On nedává jen tak někomu. Poskytuje je jen Svým oddaným a bohabojným služebníkům.
- Žádný čin zbožnosti, kterým usilujeme o Boží blízkost, není správný, dokud není veden příkladem proroků, mír s ními všemi. Cokoli činíme, abychom uctívali našeho Pána, má mít svůj předobraz v Sunně Posla Božího صلى الله عليه و سلم.
- Nikdo není veden správnou a přímou cestou, dokud toto své správné vedení nesdílí s ostatními a neusiluje o nápravu společnosti, v níž žije. Každý, kdo se vydá tímto směrem společenského působení, nevyhnutelně narazí na překážky a na nepřátelství šejtánů z řad lidí i džinů, které bude muset nějak přemoci. Když jim ukáže svou sílu a oni pochopí, že ho nedovedou pokořit hrubou silou, nátlakem a zastrašováním, budou se ho snažit obelstít a podkopat principy, na kterých stojí jeho aktivizmus.
Takíjuddín Ahmed Ibn Tejmíja pravil:
„Když je poražen šejtán z řad džinů, uchýlí se k našeptávání. A když je poražen šejtán z řad lidí, uchýlí se ke lžím.“1 - Existují dva hlavní způsoby této lsti a oba útočí na nízké pudy člověka. Prvním je pozitivní cestou příslibu, že pokud dotyčný ustoupí od svých principů, dostane se mu výměnou za ně něčeho dobrého. To je hra na chtíč. Druhým je negativí výhružka, že pokud člověk od svých principů neustoupí, přijde sankce v podobě odnětí toho, co mu bylo přislíbeno. To je hra na strach ze ztráty zisku, který je ve skutečnosti pouze hypotetický a nikoli skutečný. Pokud šejtánovi kývneme na jednu z těchto dvou her, ztrácíme upřímnost svého úmyslu, jež je pravým tajemstvím naší síly a stáváme se pro něj snadnou kořistí.